Kytaristu, zpěváka a skladatele skupiny Wohnout, Honzu Homolu, jsem vyzpovídal, abych se dozvěděl, co stojí v pozadí jeho kytarového zvuku, zda je těžší psát texty či skládat muziku nebo něco o saunování před koncertem.

Vzpomeneš si ještě na moment, kdy jsi poprvé vzal do ruky kytaru?
Vedle kytar jsme se s bráchou narodili, neb náš otec byl a je kytarista, a tak jsme mu na ně do pokoje tajně chodili. Dávali jsme do kytary snímač a ten připojovali sirkami ke starému gramofonu, jehož signál jsme přebudili. A tak byl na světě náš první zkreslenej zvuk. Ještě před revolucí jsme dostali Jolanu Diamant - první pořádnou elektrickou kytaru. A to už byla sakra jiná liga.

Jak k tomu vlastně došlo, že ses rozhodl dělat muziku naplno?
Já nikdy vlastně nechtěl být muzikant. Kytaru miluju, ale spíše mě to táhlo k malování a grafice. I když jsem kytaře propadl a cvičil hodiny denně, vždy jsem cítil, že jsem se jako muzikant nenarodil. Kytaru stále beru jako nástroj úniku před otravnou realitou. V době, kdy jsem měl nejvíce našlápnuto ve světě digitální grafiky, se nám rozjela naplno kapela, která do té doby byla jen koníčkem. A dnes je to má hlavní činnost.

Co hudební vzdělání? Samouk nebo poctivé studium?
Když jsem byl malej, jezdil jsem závodně na kole. Cestou na závody jsem dostával od táty lekce teorie. Někdy v prváku jsem se vrhnul do not a tabulatur, ale všecko jsem to jel tak nějak po svém. Někdy v osmnácti jsem pak začal docházet na hodiny kytary a to byl radikální zlom. Já si tehdy myslel Bůh ví jak nehraju a tam jsem zjistil, že nejsem schopen zahrát jeden krásnej pořádnej tón. A na tom “tónu” jsme začal hodně pracovat.

Pamatuješ si ještě tvou první převzatou písničku, kterou ses naučil na kytaru? Co to bylo?
To ani nevím. Já se vlastně nikdy neučím cizí písničky. Tohle jsem nikdy spontánně nedělal a vlastně jsem ani nevěděl, proč bych se měl učit song, který už někdo hraje. Raději jsem hledal vlastní věci. Jednou jsem si vymyslel a nahrál na kazeťák celé instrumentální album. Dodnes si rvu vlasy, že se ta kazeta nedochovala. Tenkrát jsem jel v takovejch těch prstolamech a kulometech. Možná se to právě proto nedalo poslouchat.

Měl jsi svého kytarového hrdinu? Nějaký vzor?
Těch jsem měl opravdu hodně. Tím prvním byl East Bay Ray z Dead Kennedys, taky Olga z Toy Dolls a přišli pochopitelně další hrdinové, jako Marty Friedman, Nuno Bettencourt, Joe Satriani, Steve Vai, John Bonamassa, Tommy Emmanuel a také Michal Pavlíček. Snažil jsem se ale nikdy nehrát jejich sóla, aby mi nenačuchnul styl. Paradoxně třeba Hendrixe objevuju až teď.

Vždycky jenom Wohnout, nebo jsi koketoval i s jinou kapelou nebo projektem?
Hrál jsem s tátou v kapele Olegovo pozdní odpoledne, což byl folk. A na základce jsme zakládali stále nějaké punkové kapely. První demáč s projektem Independent jsme natočili na kazetu na Slovensku, kam jsme jeli nacvičovat na spartakiádu. Byl jsem v osmé třídě. Wohnout je má zásadní a osudová kapela. Myslím, že tohle je na celý život.

Jak to vypadá s tvými sólo hudebními aktivitami? Pamatuju si, že si vydal akustické sólové album a jezdil nějaké koncerty. Chystáš něco dalšího?
Vydal jsem dvě sólová alba a jeden soundtrack. Všecko je to ale velice vzdálené od tvorby Wohnout. První album pod tajným jménem Homolka Tobolka bylo čistě s kytarou na klíně u kamen a já tam nedával ani své jméno, neb jsem se chtěl v tomhle projektu úplně zatajit. Další počin se jmenoval Čarovánky a ten už byl podstatně více o experimentech. Měl jsem na něm i řadu hostů. Veškeré mé projekty byly však velice prodělečné a na koncerty nikdo nechodil, takže jsem tenhle časově a finančně náročný koníček zabalil.

Co málo lidí ví, že krom hraní jsi taky výtvarník. Najdeš si stále čas se realizovat i v tomto směru?
Maluju hodně. S projektem ART332 máme za sebou i před sebou řadu výstav a touhle věcí žiju nyní hodně. Je to takový pročištění od neustálého hraní. Tak jako u kytary, jde ale především o zábavu.

Najdeš si čas na poslech muziky? Oslovilo tě něco v poslední době, co bys čtenářům třeba doporučil?
Je toho hodně a já nechci být konkrétní. Trávím, hodně času na YouTube a objevuju nové a nové věci. Hrozně moc se mi líbí koukat na domácí videa kapel a kytaristů. To je takový ten čistý a neupravený pohled přímo do kuchyně.

Jako vášnivý cestovatel jsi sjezdil opravdu velký kus světa. Je nějaké místo, kam víš, že se chceš opravdu podívat?
Cestuju aktivně už víc jak dvacet let, ale když koukám na mapu, viděl jsem jen velice malou část světa. Tolik míst bych chtěl ještě navštívit, ale současně mi to nedovoluje čas. Taky mám děti, tak jsem své cestování hodně omezil. Mám ale jedno vysněné místo a to je Bhután. Tam se jednou podívám.

Vznikla třeba nějaká Wohnoutí píseň přímo někde na tvých cestách?
Vzniklo jich hodně na cestách. Nikdy to však nebylo ovlivněno místní kulturou, ale spíše tím, že jsem měl na určitém místě prostě múzu.

Máš nějaký rituál nebo speciální přípravu před koncertem?
Většinou mezi zvukovkou a koncertem bývá dost času a my s basákem Zemánkem chodíme do sauny. A pak si dám maximálně jedno malé pivo, jelikož já musím hrát úplně střízlivý. Taky si přehraju na kytaru pár složitějších partů z písniček, které nás ten večer čekají a hlavně taky úvodní part, kterým na koncertě začínám. Co opravdu nechceš, je vylézt před dav lidí a mít hned u první písničky okno (smích).

Kolik udržíš v hlavě písniček?
No, před každým turné si je musím nahnat do hlavy a pořádně nacvičit. Ale občas zahrajeme písničku, kterou jsme nehráli třeba čtyři roky a ona nám hned naskočí.

Je něco, co ti při vašich koncertech schází?
Možná to, že v našich písničkách nemáme žádné improvizace. Vše je pevně dané a není tam volný prostor, kde by se stalo třeba něco neočekávaného. Tak to mi trochu chybí.

Zkus mi říct tři věci, díky kterým se po koncertě cítíš spokojený.
Já ti spíš řeknu, co by tam být nemělo. Neměla by mi vrčet kytara. Jakmile jsou někde třeba špatná světla, elektrika atp. a začne mi brumit kytara, tak mne to neskutečně ruší a koncert si vůbec neužiju. Za druhé se potřebuju dobře slyšet. A potom taková věc, že někdy se ti prostě hraje dobře. Můžeš mít třeba i kocovinu, ale z nějakého důvodu se ti prostě ten den hraje dobře, to je pak super.

Jak tvoříš své kytarové party do nových písniček?
Někdy je opravdu těžké najít úlohu pro tu druhou kytaru. Takže když například vymýšlím kytaru do písničky, kterou složil Matěj, tak všeobecně hraju spíš míň a snažím se bráchovi do toho moc nelézt a jen podehrávám ten jeho riff. V případě, kdy ve studiu natáčím part, který má být unisono, tak rovnou natočím i ten Matějův part. A opačně to dělá i Matěj.

Jak u tebe vznikají písničky?
Dost často něco přijde například při cvičení doma. Najednou se tam objeví malý kousek, který pomalu začneš rozvíjet. Někdy mi zní muzika i v hlavě. To pak hned jak přijdu domů, si to musím rychle zahrát... a kolikrát se pak stane, že zjistíš že je to třeba státní hymna (smích).

A co melodické zpěvové linky? Napadne tě třeba popěvek nebo to vzniká až na muziku?
Dřív jsme měli písničky postavené na rifech, takže vokální linky vznikali až potom a následně na to jsme psali texty. Dnes to děláme spíš opačně. Nejdřív vznikají texty a melodie s nějakou základní harmonií a ty riffy vymýšlíme až jako poslední. Víc se teď soustředíme na to skládání a písničky jako takové.

Jak u tebe vznikají texty?
No dost blbě (smích). V kapele máme demokratické schvalování textů a kolikrát děláš tři, čtyři verze textu na jednu písničku. Klasika, uděláš první sloku a refrén, ale druhá a třetí sloka, tam bojuješ. Jenom jeden text ti zabere třeba 14 dní a pak ti kapela řekne, že se jim to nelíbí. Ale některé texty přijdou hned a máš je hotové třeba za dva dny a všem se hned líbí.

A je pro tebe složitější dělat texty nebo muziku?
Tvorba textů je pro mne těžší. Tím, že s bráchou nejsme vlastně moc zpěváci a nemáme příliš hlasové charisma, snažíme se texty si psát na míru. My máme s bráchou třeba plno super rifů, ale nedaří se nám do nich najít zpěv a udělat z nich písničku.

Jakou máš filosofii ohledně zvuku své kytary?
Já jsem zastáncem toho, že největší podíl zvuku by se měl odehrávat přímo v kytaře. Takže například během koncertu neustále pracuju s volume potenciometrem. Nikdy ho vlastně nemám úplně naplno, to jenom když hraju sóla. Dokonce na svém telecasteru jsem to už uměl nastavit poslepu. Ale teď co používám nově Les Paula, tak mi to chvíli trvalo si zvyknout na ty čtyři poťáky, co tam jsou. V poslední době mne hodně baví hrát bez trsátka a doma například trsátko vlastně nevezmu do ruky. Nicméně naše Wohnoutí písničky mi toto neumožňují, takže na koncertech hraju normálně trsátkem.

A jaký je tvůj přístup ke zvuku aparatury a používání efektů?
Ohledně aparatury už nějakou dobu používám věci od Tondy Salvy a jeho značky Salvation Audio, který vyrábí lampové předzesilovače pro modulární systém Randall RM. Já si zamiloval zvuk staré plexiny, kterou používám jak na čistější zvuk, tak i na sóla. Je to takový dynamický, skleněný zvuk. Můj hlavní zkreslený zvuk je modul podle zesilovače Soldano, který mám ale nakroucený dost podobně jako tu plexinu. Vlastně mám rád, když můj zvuk má pořád stejný charakter, a liší se jen v drobných rozdílech. Nikdy jsem nebyl moc fanouškem měnění kytar během koncertu a používání více aparátů, právě z toho důvodu, že mi ta dramatická změna charakteru zvuku nevyhovuje.

Všeobecně jsem došel k tomu, že používám méně zkreslení. Líp se to chová jak ve studiu, tak i na koncertech, kdy se zvuk snadněji prosadí v kapele. Ten zvuk je pak takový rychlejší a údernější. Taky jsem se naučil jednu věc, že před aparátem musí být trochu nepříjemno. Potom to dobře funguje pro mikrofon a v celkovém mixu. Jakmile se to snažíš nakroutit příjemné pro ucho, v mixu kapely se to moc neprosadí. Svůj zvuk si nastavuju tak, že doma sejmu aparát mikrofonem (AKG3000), který vozím i na koncerty a poslouchám to až z beden. Tedy posuzuju až to, co leze vlastně z PA ven do lidí.

Řekl bych, že gró mého zvuku je opravdu čistě zvuk aparátu a vše ostatní jsou jen lehké nuance. Někdy trošku dokrmím boosterem na sólo, někdy zkomprimuju nebo přidám trošku delaye. Ale to se děje tak v 10-15% případů. 90% času hraju koncert kytara rovnou do aparátu. Vlastně se těším na dobu, kdy nebudu používat žádné efekty.

Jaké další vybavení je pro tebe klíčové?
Po dlouhých letech, co jsem hrál výhradně na Telecaster, respektive Zvratkocaster od Ondry Lišky, jsem nyní přešel na stařičkého Gibson Les Paul se snímači P90. To je teď moje hlavní kytara. Krom už zmiňovaného aparátku od Salvation Audio, je to taky reprobox od relativně nové české značky Coffee Custom Cabs. Nejdřív jsem si nechal postavit velký 4x12 box, ale zjistil jsem, že potřebuju něco průraznějšího a s klukama z Coffee jsme vymysleli takovou odlehčenou 2x12 bednu s polootevřeným zadkem, se kterou jsem nadmíru spokojen. Taky jsem hodně investoval do kvalitních kabelů, což jsou teď Monster cable. A v neposlední řadě stabilizátor napětí, který mi zajišťuje, že můj zvuk je všude jak má být a případné výkyvy v síti jeho zvuk neovlivní.

Co vlastně Honza Homola na koncertech slyší?
Tak primárně slyším samozřejmě sebe, tedy zpěv a kytaru. Kytara mi jde dost z aparátu a do monitoru si jí nedávám. Takže v monitoru mám hlavně svůj zpěv a pak kopák a virbl. Třeba na velkých pódiích vůbec neslyším, co hraje druhá kytara. Na menších pódiích se trochu slyšíme, ale s bráchou to hrajeme už tak po paměti, že to vlastně není potřeba. Teda stalo se nám jednou, v době kdy jsme hráli podladěný, že celou písničku jsme každý měli naladěnou kytaru o půl tónu od sebe a celou dobu jsme si říkali, co je sakra špatně (smích).

Pokud vás zajímá, jaké kytarové vybavení Honza přesně používá, podívejte se na video rozhovor s Honzou Homolou.

Odkazy:
Web: www.honzahomola.cz
Facebook: Honza Homola, Honza Homola Art332
YouTube kanál: https://www.youtube.com/channel/UCDHCon ... KcVt7xcSKg

Za MUSICstage.cz se ptal Maťo Mišík