Wohnout: Matěj Homola

Odpovědět
Jan Martinek
Příspěvky: 33
Registrován: 09 čer 2015 11:13

Wohnout: Matěj Homola

Příspěvek od Jan Martinek »

Když se kytaristi začnou bavit o vybavení, odcházím od stolu.
23. 4. 2019

Podrobně představovat zpěváka, kytaristu a frontmana kapely Wohnout, Matěje Homolu, asi není třeba. Se svou kapelou nedávno vydal nové album Miss Maringotka a v rozhovoru pro MUSICstage.cz pohovořil mimo jiné o tom, jak často cvičí na svůj nástroj a proč odchází od stolu, když se ostatní muzikanti začnou bavit o vybavení.

Pamatuješ si, kdy jsi poprvé vzal kytaru do ruky (a proč) a jaké byly začátky tvojí muzikantské cesty?
Když jsem byl ve druhé třídě, sestřenice mě naučila na její španělku vybrnkat na jednu strunu písničku Rozvíjej se poupátko. Když mi bylo patnáct, naučil jsem se pár akordů a založili jsme první punkovou kapelu. Až někdy po dvacátých narozeninách jsem ke kytaře začal přistupovat vážně.
Obrázek
Kdo byl, případně dodnes je, tvým hudebním vzorem?
Bylo jich hodně, ve světě i doma. Ne, že bych si doma lepil na zeď plakáty svých oblíbenců, ale hodně jsem se učil podle Suicidal Tendencies, nebo třeba Megadeth. Z domácí scény byl mým stavebním kamenem dosud nepřekonaný Pražský výběr.

Je Matěj Homola spíš kytarista, zpěvák, skladatel, písničkář... nebo všechno dohromady?
Asi nejvíc skladatel. Kutím si doma v pracovně a to mě baví. Vyloženě miluju práci ve studiu, to ponocování a momentální nápady, který tam vznikají. Zpívám, protože musím a docela mě to i baví, i když nejsem zpěvák v pravém slova smyslu a mám svoje limity, kterých jsem si vědom. Jako kytarista se necítím, nejsem vyloženě nadšenec, ale je to půlka mojí práce, takže asi jsem i kytarista.

Wohnout má image party srandistů, zároveň jste ale kapelou složenou z technicky erudovaných muzikantů. Jak se samouk jako ty snáší v kapele s konzervatoristy?
Oba jsme s bráchou samouci. Nemyslím si, že je škola nutná k tomu, abys mohl hrát v rockový kapele, kde nepotřebuješ noty, ale jiný věci, co se třeba na konzervě neučí. Nic proti ní, může to být skvělá věc, ale znám spoustu lidí, co jí odchodilo s odřenýma ušima, takže ta hudební erudovanost se jaksi nedostavila. Jsem toho názoru, že jakékoliv umění je hlavně o tvojí píli a zájmu, než o škole.
Obrázek
Co podle tebe dělá z muzikanta dobrého muzikanta a co je při hře na kytaru podle tebe vůbec nejdůležitější?
Na tohle není metr. Možná po technické stránce se můžeme bavit o méně, či více zdatných muzikantech. Ale John Lennon taky nebyl Satriani a přesto… U kytary, jde-li o vlastní tvorbu, jde o nápad a zpracování. Ale na prvním místě je ten nápad, když se to má brát z hlediska posluchače. Taky je důležitý, aby kytaristu jeho vlastní hra buď uspokojovala, nebo neuspokojovala do té míry, že se chce dál zlepšovat. Což je nekonečný proces.

O vaší poslední desce Miss Maringotka říkáte, že jste s ní víc spokojeni, než s předchozí deskou. V čem je podle tebe největší posun?
Možná je celkově trochu tvrdší, ale to je dané spíš výběrem písniček. Jinak tam není vyloženě nějaký posun. My, kdybychom se měli posunout, bychom museli změnit žánr. Začít hrát hip hop, nebo dechovku a udělat celou takovou desku. Nebo přibrat saxofonistu, co by to hodil někam jinam. Jsme v tomhle ve stejné pasti, jako jiné kapely. Pocitově jsme se dopracovali k nějaké naší tváři a tu tak nějak jenom došperkováváme. Kdyby minulá deska byla tahle a tahle minulá, nic by se vlastně nestalo. A s další plackou to bude stejné.Jak probíhalo skládání a nahrávání nové desky?
Zkoušeli jsme asi rok a půl, byla to práce mezi domovem a zkušebnou, průběžně jsme točili demosnímky a z nich vyhazovali odpad. Hodně jsme kladli důraz na texty, některé písničky měly i tři varianty. Natáčení se potom roztáhlo na několik měsíců, moc se nám nejdřív nedařilo, měnilo se studio, přetáčelo se to a byly okolo toho trochu nervy. Maringotku jsme pak natočili ve studiu Sono, kde jsme po několika deskách už jako doma.

Když natáčíte, hrajete ve studiu společně, nebo každý přijde odehrát svůj part?
Nejdřív se nahrajou bicí a do nich basa. To klukům trvá tak tři dny a mají hotovo. Pak nahrávám já a brácha, ale každý zvlášť a zhruba týden. Nahrajeme a nazpíváme svoje party. Ve finále se sejdeme ve studiu všichni tak na dva dny a dohrajeme a dozpíváme vše, co je potřeba, tedy sborové refrény a podobně. Sem tam se ještě něco dohraje v průběhu míchačky. Proces nahrávání bez mixu máme tak na tři týdny.
Obrázek
Už přes dvacet let tvoříš kytarový i skladatelský tandem s bratrem Honzou, přičemž mám za to, že každý jste úplně jiná osobnost. Jak se doplňujete na všech úrovních, tedy co se týče skládání písniček i hraní na kytaru?
Máme dost rozdílné vnímání hudby a skládáme každý dost na sebe, často si kompletně celou písničku jeden z nás udělá a nahraje ve studiu sám. Spolupracujeme jen výjimečně, třeba tak u dvou věcí na desce. Je to stav, který je daný a plodnější, než kdybychom skládali spolu, navíc valná většina lidí stejně nerozezná naše hlasy a neřeší, kdo je autor. Ale co se týče kytary, tam je spolupráce daleko častější, protože vždycky někdo potřebuje doprovodnou kytaru. Tam si myslím, se doplňujeme tak nějak automaticky a velmi dobře.

Jaký používáš gear?
Musím říct, že tohle jde mimo mě. Strašně nerad řeším techniku a vždycky, když se o tom někde kytaristé začnou bavit, tak odcházím od stolu. Návštěvy hudebních krámů odkládám, nebo tam posílám našeho technika, mám tam z těch prodavačů a řečí okolo stres. Hraju na bílého Strata (Fender Stratocaster, pozn.aut.), myslím, že je z Mexika. Trsátka zelený s želvou. Šňůra vede do hlavy VHT. Efekty nepoužívám, jen delay.

Máš ještě dnes čas cvičit na kytaru, a je podle tebe důležité doma sjíždět stupnice?
Čas mám, chuť jak kdy. Necvičím zdaleka každý den. Častým živým hraním se člověk tak nějak udržuje v kondici, pokud na sebe tedy není dost náročný, což já nejsem. Co se týče stupnic, sjíždím je taky, je to součást rozhýbávání prstů a cvičení orientace na hmatníku. Na co ovšem hraju každý den, to je ukulele, ten nástroj, jeho zvuk a cestovní velikost mě baví.
Obrázek
S kapelou jste svého času natáčeli na YouTube instruktážní videa, jak hrát na svoje nástroje. Ty jsi na videu učil hrát na akustickou kytaru. Jaký to podle tebe mělo přínos, a proč jsi takových škol nenatočil víc?
Na akustiku hraju opravdu minimálně, ale občas mě někdo žádal o základní rady, míněno úplní začátečníci. Když jsem je viděl, jak obtížně skládají ruce na hmatník, podíval jsem se na YouTube, jaké jsou tam k dispozici lekce na kytaru. Našel jsem jich pár, vysvětlují tam akordy, často dost odborně, nebo rovnou učí písničky, ale nikde v nich nebylo to, jak si ke kytaře sednout, jak jí vzít do ruky a pohodlně chytit akord. Takže jsem natočil školu, kde ve dvou lekcích vysvětluji, jak se rychle a co nejméně bolestivě dostat do fáze, kdy si člověk podle zpěvníku zahraje svůj oblíbený song. Jaký to mělo ve finále efekt nevím, napsalo mi během těch dvou let od vložení na YouTube asi deset lidí, že jim to pomohlo, takže trochu smysl to mělo.

Wohnout funguje dlouhá léta v prakticky stejné sestavě. Máte recept na dlouhověkost?
Nemáme. Čas letí rychleji, než si myslíme. Jsme kapela z minulého století, jestli se nemýlím, začínáme dvacátou třetí sezónu. Když jsme začínali, hráli jsme před Lucií, která tenkrát slavila desetileté výročí. Říkali jsme si, jak to sakra může někdo spolu vydržet deset let. A vida, může.

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.


Další rozhovory


David Pavlík

Čert z Rockopery Praha.

Co kdysi začínalo jako malý hudební projekt skladatele Milana Steigerwalda a zpěvačky Pavly Forrest je nyní obrovským fenoménem. Řeč je o pražském divadle Rockopera Praha. Jedná se o pravé divadlo pro rockery a rockerky. Původně oba zakladatelé převedli téma Antigony do zvuků tvrdých kytar, přizvali pár známých a udělali z toho vynikající rockovou operu. Antigona zabodovala nejprve u pár fanoušků a přes nezměrnou práci tvůrčí dvojice se celé jejich úsilí nakonec přetavilo v obrovský úspěch, který obdivuje mnoho příznivců a to nejen metalové hudby. V současnosti se v Rockopěře hraje mnoho divadelních představení, která jsou vyprodána. Dále Rockopera pořádá svůj letní festival RiverFest, kde hrají kapely zpěváků, kteří zde vystupují a vrcholem je rockové divaldo pod širým nebem. Během svých vystoupení hraje živá kapela, používá se fire a laser show a hodně se dbá na působivý vizuál. Jedním z kytaristů tohoto rockového giganta je kytarista a skladatel David Pavlík, který prošel palbou všetečných otázek a nechá nás nahlédnout do zákulisí.


Milan „Hofik" Hoffmann

Kytarista skupiny Harlej, skladatel a majitel hudebnin.

Všechny tyto profese v sobě pojí jednu osobnost naší hudební scény, Milana "Hofika" Hoffmanna. Tento nenápadný kytarista se pohybuje na naší scéně drahně let a svojí pílí a pracovitostí se dostal až na špičku. V současnosti drhne kytaru v kapele Harlej. O cestě na na svůj hudební olymp, a nejen o ní, vám přiblíží v tomto rozhovoru. Ne nadarmo o něm jednou prohlásil Ota Hereš, když viděl jeho hru: "O tobě ještě jednou uslyšíme". Nemýlil se. Pojďme nahlédnout do jeho muzikantského života a pod pokličku tvorby nové desky „Hodný holky, zlý kluky chtěj“.


Yarda Helešic

Kytara umí být neskutečně intimní a v mžiku se proměnit na zbraň hromadného ničení.

Yarda Helešic je primárně hudebník, hudební producent a kytarista. Většina ho známe jako někdejšího kytaristu skupiny Support Lesbiens, nicméně od té doby spolupracoval jako producent a muzikant s umělci jako Alice Springs, James Cole, Prago Union, Kabát, Ohm Square a mnoho dalších.

Odpovědět