Wohnout: Matěj Homola

Odpovědět
Jan Martinek
Příspěvky: 30
Registrován: 09 čer 2015 11:13

Wohnout: Matěj Homola

Příspěvek od Jan Martinek » 23 dub 2019 10:09

Když se kytaristi začnou bavit o vybavení, odcházím od stolu.
23. 4. 2019

Podrobně představovat zpěváka, kytaristu a frontmana kapely Wohnout, Matěje Homolu, asi není třeba. Se svou kapelou nedávno vydal nové album Miss Maringotka a v rozhovoru pro MUSICstage.cz pohovořil mimo jiné o tom, jak často cvičí na svůj nástroj a proč odchází od stolu, když se ostatní muzikanti začnou bavit o vybavení.

Pamatuješ si, kdy jsi poprvé vzal kytaru do ruky (a proč) a jaké byly začátky tvojí muzikantské cesty?
Když jsem byl ve druhé třídě, sestřenice mě naučila na její španělku vybrnkat na jednu strunu písničku Rozvíjej se poupátko. Když mi bylo patnáct, naučil jsem se pár akordů a založili jsme první punkovou kapelu. Až někdy po dvacátých narozeninách jsem ke kytaře začal přistupovat vážně.
Obrázek
Kdo byl, případně dodnes je, tvým hudebním vzorem?
Bylo jich hodně, ve světě i doma. Ne, že bych si doma lepil na zeď plakáty svých oblíbenců, ale hodně jsem se učil podle Suicidal Tendencies, nebo třeba Megadeth. Z domácí scény byl mým stavebním kamenem dosud nepřekonaný Pražský výběr.

Je Matěj Homola spíš kytarista, zpěvák, skladatel, písničkář... nebo všechno dohromady?
Asi nejvíc skladatel. Kutím si doma v pracovně a to mě baví. Vyloženě miluju práci ve studiu, to ponocování a momentální nápady, který tam vznikají. Zpívám, protože musím a docela mě to i baví, i když nejsem zpěvák v pravém slova smyslu a mám svoje limity, kterých jsem si vědom. Jako kytarista se necítím, nejsem vyloženě nadšenec, ale je to půlka mojí práce, takže asi jsem i kytarista.

Wohnout má image party srandistů, zároveň jste ale kapelou složenou z technicky erudovaných muzikantů. Jak se samouk jako ty snáší v kapele s konzervatoristy?
Oba jsme s bráchou samouci. Nemyslím si, že je škola nutná k tomu, abys mohl hrát v rockový kapele, kde nepotřebuješ noty, ale jiný věci, co se třeba na konzervě neučí. Nic proti ní, může to být skvělá věc, ale znám spoustu lidí, co jí odchodilo s odřenýma ušima, takže ta hudební erudovanost se jaksi nedostavila. Jsem toho názoru, že jakékoliv umění je hlavně o tvojí píli a zájmu, než o škole.
Obrázek
Co podle tebe dělá z muzikanta dobrého muzikanta a co je při hře na kytaru podle tebe vůbec nejdůležitější?
Na tohle není metr. Možná po technické stránce se můžeme bavit o méně, či více zdatných muzikantech. Ale John Lennon taky nebyl Satriani a přesto… U kytary, jde-li o vlastní tvorbu, jde o nápad a zpracování. Ale na prvním místě je ten nápad, když se to má brát z hlediska posluchače. Taky je důležitý, aby kytaristu jeho vlastní hra buď uspokojovala, nebo neuspokojovala do té míry, že se chce dál zlepšovat. Což je nekonečný proces.

O vaší poslední desce Miss Maringotka říkáte, že jste s ní víc spokojeni, než s předchozí deskou. V čem je podle tebe největší posun?
Možná je celkově trochu tvrdší, ale to je dané spíš výběrem písniček. Jinak tam není vyloženě nějaký posun. My, kdybychom se měli posunout, bychom museli změnit žánr. Začít hrát hip hop, nebo dechovku a udělat celou takovou desku. Nebo přibrat saxofonistu, co by to hodil někam jinam. Jsme v tomhle ve stejné pasti, jako jiné kapely. Pocitově jsme se dopracovali k nějaké naší tváři a tu tak nějak jenom došperkováváme. Kdyby minulá deska byla tahle a tahle minulá, nic by se vlastně nestalo. A s další plackou to bude stejné.Jak probíhalo skládání a nahrávání nové desky?
Zkoušeli jsme asi rok a půl, byla to práce mezi domovem a zkušebnou, průběžně jsme točili demosnímky a z nich vyhazovali odpad. Hodně jsme kladli důraz na texty, některé písničky měly i tři varianty. Natáčení se potom roztáhlo na několik měsíců, moc se nám nejdřív nedařilo, měnilo se studio, přetáčelo se to a byly okolo toho trochu nervy. Maringotku jsme pak natočili ve studiu Sono, kde jsme po několika deskách už jako doma.

Když natáčíte, hrajete ve studiu společně, nebo každý přijde odehrát svůj part?
Nejdřív se nahrajou bicí a do nich basa. To klukům trvá tak tři dny a mají hotovo. Pak nahrávám já a brácha, ale každý zvlášť a zhruba týden. Nahrajeme a nazpíváme svoje party. Ve finále se sejdeme ve studiu všichni tak na dva dny a dohrajeme a dozpíváme vše, co je potřeba, tedy sborové refrény a podobně. Sem tam se ještě něco dohraje v průběhu míchačky. Proces nahrávání bez mixu máme tak na tři týdny.
Obrázek
Už přes dvacet let tvoříš kytarový i skladatelský tandem s bratrem Honzou, přičemž mám za to, že každý jste úplně jiná osobnost. Jak se doplňujete na všech úrovních, tedy co se týče skládání písniček i hraní na kytaru?
Máme dost rozdílné vnímání hudby a skládáme každý dost na sebe, často si kompletně celou písničku jeden z nás udělá a nahraje ve studiu sám. Spolupracujeme jen výjimečně, třeba tak u dvou věcí na desce. Je to stav, který je daný a plodnější, než kdybychom skládali spolu, navíc valná většina lidí stejně nerozezná naše hlasy a neřeší, kdo je autor. Ale co se týče kytary, tam je spolupráce daleko častější, protože vždycky někdo potřebuje doprovodnou kytaru. Tam si myslím, se doplňujeme tak nějak automaticky a velmi dobře.

Jaký používáš gear?
Musím říct, že tohle jde mimo mě. Strašně nerad řeším techniku a vždycky, když se o tom někde kytaristé začnou bavit, tak odcházím od stolu. Návštěvy hudebních krámů odkládám, nebo tam posílám našeho technika, mám tam z těch prodavačů a řečí okolo stres. Hraju na bílého Strata (Fender Stratocaster, pozn.aut.), myslím, že je z Mexika. Trsátka zelený s želvou. Šňůra vede do hlavy VHT. Efekty nepoužívám, jen delay.

Máš ještě dnes čas cvičit na kytaru, a je podle tebe důležité doma sjíždět stupnice?
Čas mám, chuť jak kdy. Necvičím zdaleka každý den. Častým živým hraním se člověk tak nějak udržuje v kondici, pokud na sebe tedy není dost náročný, což já nejsem. Co se týče stupnic, sjíždím je taky, je to součást rozhýbávání prstů a cvičení orientace na hmatníku. Na co ovšem hraju každý den, to je ukulele, ten nástroj, jeho zvuk a cestovní velikost mě baví.
Obrázek
S kapelou jste svého času natáčeli na YouTube instruktážní videa, jak hrát na svoje nástroje. Ty jsi na videu učil hrát na akustickou kytaru. Jaký to podle tebe mělo přínos, a proč jsi takových škol nenatočil víc?
Na akustiku hraju opravdu minimálně, ale občas mě někdo žádal o základní rady, míněno úplní začátečníci. Když jsem je viděl, jak obtížně skládají ruce na hmatník, podíval jsem se na YouTube, jaké jsou tam k dispozici lekce na kytaru. Našel jsem jich pár, vysvětlují tam akordy, často dost odborně, nebo rovnou učí písničky, ale nikde v nich nebylo to, jak si ke kytaře sednout, jak jí vzít do ruky a pohodlně chytit akord. Takže jsem natočil školu, kde ve dvou lekcích vysvětluji, jak se rychle a co nejméně bolestivě dostat do fáze, kdy si člověk podle zpěvníku zahraje svůj oblíbený song. Jaký to mělo ve finále efekt nevím, napsalo mi během těch dvou let od vložení na YouTube asi deset lidí, že jim to pomohlo, takže trochu smysl to mělo.

Wohnout funguje dlouhá léta v prakticky stejné sestavě. Máte recept na dlouhověkost?
Nemáme. Čas letí rychleji, než si myslíme. Jsme kapela z minulého století, jestli se nemýlím, začínáme dvacátou třetí sezónu. Když jsme začínali, hráli jsme před Lucií, která tenkrát slavila desetileté výročí. Říkali jsme si, jak to sakra může někdo spolu vydržet deset let. A vida, může.

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.


Další rozhovory


4rockers: Slávek Šámal

Lampy jsou pro ty, kteří hledají pocit, feeling a radost ze hry.

Onehdá se mi stalo, že moje 5150 počala topit tak, že si bylo možné na chladicí mřížce ugrilovat steak. Nedalo se dělat nic jiného, než vyhledat odbornou pomoc. Při hledání šikovného člověka, který by mi pomohl, jsem narazil na firmu 4rockers, kterou vlastní pan Slávek Šámal. Při bližším průzkum jsem zjistil, že pan Šámal nejen opravuje, ale také modifikuje zesilovače, vyrábí aparáty a efekty. Krom toho je aktivní muzikant a kytarovému zvuku rozumí jako málokdo. Jeho práce je ceněna i u zahraničních kytaristů, kteří neváhají přivézt své aparáty do Prahy a nechat si je poupravit. I já jsem podlehl a zvuk mého upraveného zesilovače je najednou mnohem luxusnější.


Martin Kolinss

Kytarista kapel Debustrol a Harlej.

Kapela Debustrol je legendou české thrash metalové scény. Podobnou legendou se stává i kapela Harlej. Obě kapely pojí jedno jméno, a to Martin Kollins. Ten nás teď nechá nakouknout do svého backstage a prozradí, kde se bere neurvalý tón Debustrolu a proč basa v Harleji duní jako bouře.


Honza „Ponorka“ Ponocný

Brát fakt vážně hudbu, ale ne to svoje brnkání.

Ještě teď si vzpomínám na energické koncerty česko-americké kapely Circus Praha, co v devadesátkách po sobě zanechala výraznou stopu na české klubové scéně. Honzu Ponocného, zakladatele této skupiny, jsem vždy vnímal jako velmi vkusného a sympatického muzikanta, kytaristu a skladatele. Ne náhodou ho můžeme vídat po boku takových jmen jako Meky Žbirka, Ivan Král, nebo jeho hudbu slyšet ve filmech Perfect Days či Revival. Po nedávné návštěvě jeho sólo koncertu Circus Ponorka jsme se s Honzou dohodli na společném rozhovoru, který jsme spáchali v jeho domácím studiu.

Odpovědět