Muzikantům asi netřeba představovat Romana Lomtadzeho, vynikajícího bubeníka, který v Česku působil v mnoha zavedených kapelách a projektech (např. Čechomor). Roman už několik let žije v USA, a nedávno natočil svoje první sólové album From The Golden Sand.

Vydáváš pod jménem Xodady nové album. Jak bys ho představil?
Xodady (Zodedy) je muj projekt, který je ovlivněn různými etnickými styly, zejména těmi, kterých jsem já součástí. Jako například gruzínským, českým a mnoha dalšími. První album „From The Golden Sand“ jsem natočil u sebe doma, hraju na něm na všechny nástroje a dělám produkci. Na poslední skladbu „Elephants“ momentálně vyrábí animovaný videoklip Jan Krejčíř. Deska je k sehnání u mě v podobě CD, nebo pak na iTunes, nebo je k poslechu na Apple Music, Spotify a skoro všech internetových serverech. Vydal jsem ji sám a na videoklip momentálně sháníme sponzory.

Není úplně typické, že bubeník natočí sólové album. Kde se v tobě vzala chuť skládat vlastní skladby?
Svoji první skladbu jsem složil, když mi bylo asi 14 let. Od té doby jsem pořád něco skládal a nahrával, ale neměl jsem zájem to nikam rozvádět, chtěl jsem se stát spíše profesionálním bubeníkem. No a když se mi to povedlo, zas jsem začal toužit po sólové dráze, na kterou jsem neměl čas. Když jsem odjel do zahraničí, tak jsem získal novou energii a chuť pracovat na vlastních věcech. Po složení hromady skladeb v různých žánrech jsem objevil největší zálibu a sílu v takzvané world music a rozhodl jsem se konečně něco zaznamenat na desku.

Projekt se už dočkal živého provedení. Jaké sis k sobě našel muzikanty, kde jste hráli a jaké byly reakce?
Prvních pár vystoupení jsem odehrál ve Spojených státech a to úplně sám, za pomoci počítače. Nebylo to ale ono a tak jsem začal hrát s živými hudebníky, což zní mnohem lépe. Když hraju v Čechách, tak na basu se mnou hraje můj kamarád Marek Bero (ex Krucipüsk), který byl tak hodný a přiletěl z Londýna si se mnou zahrát v Praze v Blues Banhofu a na bubenickém festivalu ve Vysokém Mýtě. Hrávali jsme spolu v hodně projektech v minulosti a vždy nám to šlapalo, jak má. Velmi důležitou složkou pro ten projekt jsou perkuse. Uvazoval jsem, že vezmu s sebou perkusistu z Los Angeles, s kterým tady občas hraju. Až pak jsem objevil výjimečného hráče v Čechách. Jmenuje se Standa Vít, a už podle jeho videí na YouTube jsem poznal, že má obrovský cit pro hudbu a zahraje úplně všechno, hodně tvrdě i jemně, má skvělou techniku a je vybavený na všechny žánry, což jsem přesně potřeboval. Rad bych si jak s Markem, tak i se Standou zahrál v USA.

Pojďme se vrátit k začátkům. Pocházíš z Gruzie, ale dlouho jsi žil v Praze. Kdy jsi vlastně začal hrát na bicí?
Do Čech jsem se přestěhoval, když mi bylo 12 let. Už v Gruzii jsem se učil na housle, piano a další nástroje. V Čechách jsem začal studovat lesní roh, baskytaru a kytaru. Žil jsem zpočátku v Liberci, kde jsem hrál na basu v mojí první kapele Lazy Creeping. Nemohli jsme sehnat bubeníka, tak jsem v 16 letech přešel na bubny. Velmi jsem si ten nástroj oblíbil a šel studovat do Prahy na konzervatoř.

Poprvé jsem tě zaregistroval s kapelou King Size, byla to tvoje muzikantská premiéra? Jak na tuhle ve své době poměrně novátorskou kapelu vzpomínáš?
Říkal jsem to dříve v mnoha rozhovorech, a rád to zopakuju. Hudebník vždy potřebuje takzvanou první šanci. Když jsem dělal konkurz do King Size, tak o to byl velký zájem a ucházeli se i hráči zkušenější, než já. Byl jsem nevyhraný a technicky nezásobený. Ale zřejmě ucítili moji obrovskou chuť pracovat a nadšení pro hudbu, kterou hráli. Tak mi dali šanci se v jejich kapele zlepšit a realizovat se. Na to nikdy nezapomenu a vždy na to budu rád vzpomínat.

Pak přišel Eleison, zpočátku docela ambiciózní a zajímavá kapela, která ale vyšuměla do ztracena, což byla podle mého názoru škoda. Co se tehdy vlastně stalo?
Po King Size jsem prošel dlouhou dráhu hraní po klubech, zejména jazz, latinskoamerickou hudbu a podobné žánry. Moc mi ale chybělo hrát s kapelou, která hraje vlastní písníčky. A v té době se mi ozvala kapela Eleison. Souhlasím, že je to velká škoda, že jsme přestali hrát. Každý jsme měli mnoho jiných povinností i projektů a prostě se vše nedalo skloubit. Ale vzpomínám na to jako na jedno z nejlepších období mé kariéry. Zejména když jsme hráli po Francii a na mnoha dalších místech.

Jak moc tvoje hudební vnímání a směřování ovlivnilo hraní v Čechomoru?
Hudební vnímání jsem si rozhodně rozšířil a ze začátku při spolupráci s nimi jsem zjistil, že se mám ještě hodně co učit. Čechomor mě přijal takovým, jakým jsem byl. Nemusel jsem nic na mém hraní měnit. Až po přibližně roce spolupráce jsem zjistil, že spoustu věci, které hraju, jsou v hudbě nepodstatné a bez nich to zní mnohem líp. Hodně jsem se v té kapele naučil, hlavně práci s dynamikou, groovem a mnoho dalších elementu. Ale nikdy mě v ničem neovlivňovali a neomezovali. Jsou to skvělí hudebníci s velkým nadhledem. Dodnes Čechomor považuju za mé stěžejní působiště v Čechách.

Svého času jsi zaskakoval i s kapelou Arakain. Jaké to bylo, hrát thrash metal?
Fantastické! Moc jsem si to užil a jsme přátelé dodnes. Já jsem v té době Arakain neposlouchal a nesledoval jejich kariéru, ale při spolupráci s nimi jsem zjistil, že mají skvělé texty, jsou pořád aktivní ve skládání hudby, táhnou za jeden provaz a dělají to především proto, že je to baví. Bylo pro mě ctí si s nimi zahrát. Byl bych rád v té spolupráci pokračoval déle, ale potřebovali někoho nastálo a já jsem měl v té době hodně projektů, navíc jsem si už tehdy pohrával s myšlenkou, že odjedu do zahraničí.

Pamatuju si, že jsi měl sen hrát s Maxem Cavalerou (ex Sepultura, dnes Soulfly, Cavalera Conspiracy, Kill Or Be Killed). Stále čekáš na jeho splnění?
Rozhodne ano, je to super hudebník. Ale musím říct, že jsem celý život hledal, s kým bych si mohl zahrát. A až po vydání svojí nové desky jsem si uvědomil, že s kým mě nejvíc baví hrát, jsem já sám. Když se po koncertě vytvoří fronta na koupi mého alba, to je asi mnohem silnější pocit, než kdybych jen doprovázel písníčky někoho jiného.

Z Prahy jsi odešel do Států. Jaké to bylo, prosadit se v tamní konkurenci?
První období bylo velmi těžké. Hrál jsem sice s par známými hudebníky, ale zjistil jsem, že tím se nemůžu uživit. Až po pár letech jsem se začal zas plně věnovat hudbě. Hraní je tady téměř až na posledním místě. Kapely, co k sobě shání spoluhráče, především zajímá, jak se oblíkáte, váš způsob života a mnoho dalších faktorů. Jeden příklad: konkurz do jedné nejmenované kapely jsem prohrál tím, že jsem natočil videa v kšiltovce. Oni měli pocit, že poslouchám hip hop a má videa prý ani nedokoukali.

S jakými kapelami jsi hrál, nebo hraješ v USA?
Moje první kapela tu byla Send The Sages se zpěvákem z Alien Ant Farm. Pak jsem se dostal do kapely Chameleon Conductor pod vedením Shavo Odadjiana ze System Of A Down a finalistou X-factoru Vino Alanem. Momentálně jsem členem studiového projektu Octavision s Victorem Wootenem na basu a dalšími skvělými hudebniky. Hraní s Victorem je jeden z mých splněných přání. No a jak už jsem zmínil, především se věnuju své kapele Xodady. Mezi tím jsem zaměstnaný u hudební agentury, která mi zajišťuje práci nájemného hudebníka především v LA, ale i po celém světě. Kromě bubnování také provozuju své nahrávací studio, kde nahrávám jak svoje věci, tak i desky pro jiné kapely.

Co používáš za gear?
Vždy jsem hrál na bicí Pearl, první soupravu jsem koupil od mého velikého vzoru Emila Valacha. Tady v USA jsem zkusil pár jiných značek, ale necítil jsem se s nimi dobře, tak teď jsem se vrátil opět k Pearl. Používám typ Pearl Masterworks. Činely Paiste, mám hodně různých kombinaci, záleží na tom, s jakou kapelou či projektem zrovna hraju. Blány používám Remo, no a od mých asi 18 let používám paličky Balbex a musím říct, že jsem za ty léta nic lepšího na světovém trhu neobjevil, tak zůstávám věrný této značce.

Máš ještě dnes čas cvičit na bicí? Jestli ano, jak často?
Ano, mám. Už ne tak často, jako dřív, ale vrátil jsem se ke cvičením mého profesora Miloše Veselého, a pořád mi to dává něco nového a možnost se s nimi zlepšovat. Podle jeho učebnic tu občas i učím a výsledky jsou fantastické.

Sleduješ zpoza oceánu současnou českou muziku? Co na ni říkáš?
Gaia Mesiah je pro mě pořád nejlepší kapela (a nejen česká)! Také mě zaujala deska Lenky Dusilové a Baromantiky s názvem „V hodině smrti“, pořád ji poslouchám v autě. Když někoho v USA seznamuju s českou scénou, tak musím říct, že je nejvíce zaujme Čechomor, asi proto, že má svou vlastní tvář a nezní jako nic jiného na světě.

Když už zmiňuješ Gaia Mesiah - nedávno jsi přijel do Česka a hrál si na jejich reunionových koncertech na perkuse. Jaké jsi z jejich comebacku měl pocity?
Já jsem byl vždy jejich obrovským fanouškem a vždy budu. To je comeback, na který jsem dlouho čekal a mile mě překvapilo, že mě přizvali z takové dálky jako hosta. Hrálo jim to teď nejlíp za celou dobu, co je znám. Doufám, že budou pokračovat.

Máš ještě nějaké cíle, které by sis rád splnil?
Můj cíl je zdokonalit se v tom, co dělám se svoji kapelou Xodady. Rád bych tím oslovil široké publikum po celém světě a představil jim neznámé kultury a hudební vlivy, které používám.

Odkazy:
Web: www.romanlomtadze.com
Facebook: www.facebook.com/roman.lomtadze

Foto: Marina Shalamberidze

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek