Michal Šindelář

Odpovědět
Jan Martinek
Příspěvky: 25
Registrován: 09 čer 2015 11:13

Michal Šindelář

Příspěvek od Jan Martinek » 21 bře 2018 07:36

Důležité je nejen cvičit, ale i krmit hlavu inspirací.

Michala Šindeláře budou hudební fanoušci znát především jako bývalého bubeníka legendárního Katapultu, ve kterém hrál se svým tátou Jiřím „Dědkem“ Šindelářem, jenž už od roku 2009 basuje v rock’n’rollovém nebi. Michal je nejen vytížený bubeník, ale také kytarista, zpěvák a frontman svojí sólové kapely.

Kde a s kým teď vlastně všude hraješ, a na jaké nástroje?
Paradoxně nejvíc času trávím se svojí sólovou kapelou a paradoxně proto, že tam hraju na kytaru a zpívám. Co se týká bicích, tak jsme dali dohromady s kytaristou Janem Lichtenbergem a baskytaristou Markem Abrahámem kapelu "Blues Not Dead". Snad letos v létě vydáme několik autorských písniček. Už 11 let jsem stálým záskokem za Petra Eichlera v kapele George and the Beatovens. Podobnou dobu doprovázím i českou folkovou legendu Jaroslava Samsona Lenka. A pak je samozřejmě hodně práce, která přichází a odchází. Včetně záskoků (ty osobně miluju - člověk nemusí řešit interní kapelní problémy, odehraje, jak nejlíp umí a je zase pryč) a cover bandů.

Otázka, kterou určitě miluje Dave Grohl i Phil Collins. Cítíš se být spíš bubeníkem, nebo spíš kytaristou a zpěvákem?
Na to je jednoduchá odpověď - od mala jsem byl bubeník, což jsem už ve svých čtyřech letech nezapomínal říkat všude a to dost důrazně (smích), a na tom se nikdy nic nezměnilo. Hraní na kytaru a skládání písniček je pro mě něco jako koníček.
Obrázek
Pokud vím, začínal jsi jako bubeník, a to jako hodně malej, a jaké byly tvoje první hudební krůčky?
První "bubny" jsem dostal ve svých třech letech od Víti Vávry, a v tom je možná trochu skrytá odpověď na předchozí otázku. Jelikož rodiče byli oba z branže, tak přáním obou bylo, abych měl nějaké "normální povolání", ale bohužel... Zatímco si vrstevníci hráli na policajty a lupiče, tak já nakládal bubny na šlapací traktůrek a hrál si na to, že jedu na koncert… pochopitelně jsem v té době neměl ani ponětí o tom, co je D1 (smích). Dalším logickým krokem bylo, se v první třídě přihlásit na ZUŠku, kde mi nabízeli housle, nebo klavír. Zvolil jsem klavír, nic netušíc, že dostanu paní učitelku nelichotivého vzhledu a charakteru, která mě bude mlátit dřevěným pravítkem přes ruce, rýt do zad a nadávat. Což malému dítěti neulehčí cestu k lásce pro hudební vzdělávání. Moje první "opravdová kapela" se jmenovala Inventura, kam jsem se dostal přibližně v deseti letech na doporučení manželky Ondřeje Hejmy (spolužákyně mojí mámy) a kde došlo k osudovému setkání, které mi změnilo a stále mění život. Kapela tehdy hrála ve složení Ondřej Čepek - klávesy, Milan Malhocký - basová kytara, Jan Martinek - zpěv a Lukáš Martinek - kytara.
Obrázek
Mnoho lidí tě bude znát jako bubeníka, co hrál svého času s Katapultem. Asi nemusíme rozebírat, jak ses k nim vlastně dostal. Zajímavé ale je, že jsi (aspoň ze začátku) s nimi hrál v pozici druhého bubeníka. Mnoho hráčů takovouhle zkušenost nemá. Museli jste hrát opravdu všechno unisono? A jak ses to tenkrát vůbec učil?
Ono to, jak jsem se k nim "dostal" vlastně odpovídá na celou otázku. Hned jak se Katapult po revoluci vrátil přibližně v roce 1992 na koncertní pódia, tak jsem začal jezdit s tátou na každý koncert. Miloval jsem bubny, takže jsem se neustále motal kolem Milana Balcara (tehdejší bubeník Katapultu) a po čase mu začal dělat technika. Koncert co koncert jsem seděl vedle něj a pozoroval každý úder, doma si to pak přehrával a cvičil do zbláznění. Jednou, tuším, že to bylo v roce 1994 v Mnichovo Hradišti, mě Milan místo sebe posadil za bubny při zvukové zkoušce, kde se vždy hrála písnička Hlupák váhá. Olda si výměny všimnul až na konci, kdy se otáčel za technikem a jelikož pár dní předtím byl na koncertu Roxette, kde viděl hrát dva bubeníky, tak v podstatě okamžitě přišel s tím, že by to bylo hezký zkusit se mnou. Skoro rok jsem byl zavřený ve zkušebně a cvičil jenom s Milanem každou písničku do posledního úderu. Bohužel, stalo se, co se stalo (Milan Balcar musel z kapely odejít kvůli problémům s alkoholem, pozn. red.) a místo Milana se vrátil původní bubeník Tolja Kohout, takže moje premiéra se o další rok odsunula a zkoušení začalo prakticky od začátku. Zatímco s Milanem to bylo skoro až puntičkářsky dokonalý, tak s Toljou to byl větší freeride (smích). A možná i díky němu jsem si zahrál na tahací harmoniku v písničce Vojín XY. To, co mi dal Milan ohledně bicích a hudby, tak to Tolja dokonal „lekcí o životě“. Jeho zásadní bubenická rada: nikdy nešetři na stoličce a vždycky si pořádně myj pozadí (ano, použil jiný slovo (smích), mi zní hlavou kdykoli si někdo z kolegů stěžuje na problémy se „sedací částí“.

Co ti hraní s Katapultem dalo?
Stovky koncertů, živých přenosů, setkání se spoustou zajímavých lidí, ale především tu možnost zahrát si s tátou. Pro mě jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem v muzice zažil.
Obrázek
Nahrál jsi s nimi jedno album, Konec srandy. Jak bys ho dnes s odstupem času charakterizoval a vůbec, co si o něm myslíš?
Bylo to moje první nahrávání vůbec a jako u většiny věcí, o kterých nic nevím, jsem byl natěšenej. Jak říká John Cleese, člověk musí mít aspoň nějaký znalosti v daném oboru, aby mu došlo, že v tom není dobrej. Pokud nic nevíte, tak vám to přijde všechno skvělý. Někdy se mi po tý naivitě, nic nevědomí a přehnaný namyšlenosti stýská (smích). Samozřejmě, že s odstupem času, s tím množství nahraných desek (cca 300 jako hudebník, nebo zvukař) a rozšířením si obzorů (pořád jen částečným) má člověk tendenci svoji ranou práci shazovat a podceňovat, a většinou oprávněně (smích). Na druhou stranu, teď se nic nezmění, desku si koupilo přes 10 000 lidí a věřím, že jim dělala a dělá radost a to je to hlavní, o co v téhle práci jde. Ale popravdě, nevzpomenu si, kdy jsem jí naposledy slyšel.

Ty jsi z Katapultu odešel, protože jsi chtěl točit sólovou desku. Nedávno ses ke tvojí bývalé kapele veřejně celkem obsáhle vyjádřil, a to ne zcela pozitivně - v tom smyslu, že tvůj táta by asi neměl radost z toho, kam se kapela dostala. Jak hodnotíš současné dění okolo kapely?
Ono to bylo naopak. Dostal jsem výpověď potom, co jsem natočil desku. Bylo mi řečeno, že "V Katapultu nikdo sólový desky nevydává!", viz No Vocals! (sólové album Oldy Říhy, na ně si lídr Katapultu udělil výjimku, pozn. red.). Podobným otázkám se snažím vyhýbat možná víc, než smrti (smích). Přeci jenom Katapult byl pro mě 2/3 života rodinou a stále je mojí součástí, ať už jako „syna Dědka“, nebo člověka, který tam hrál osm let na bubny. Zkusím na to odpovědět z druhé strany. Opravdu mám moc rád první dvě desky. Muzika byla jednoduchá, v tom nejlepším slova významu, syrová, dravá a v kapele byly tři velice silný osobnosti. To fungovalo skvěle. Tolja měl neuvěřitelný přehled o muzice a většina aranží byla jeho prací (včetně „Pretty Woman“ v „Až se bude psát rok 2006“), což na následujících deskách chybělo a chybí. Zcela popravdě, smrtí táty pro mě Katapult skončil. Předloni jsem byl na koncertu Paula Mc Cartneyho, a že měl kolem sebe skvělý muzikanty, tak i přes to jsem neměl pocit, že jsem na Beatles. I když bylo krásný všechny ty hity slyšet, tak po nikom nechtěl, abychom věřili, že koukáme na Beatles. Asi víte, proč jsem použil právě tohle přirovnání - obzvlášť pokud jste fanoušky Říhod (facebooková stránka, kde si lidé dělají z Oldy Říhy legraci - pozn. red.)
Obrázek
Dokonce jsi i naznačil, že chystáš nějakou akci, která bude nějakým způsobem spojená s tvým tátou. Můžeš být konkrétnější?
Moje pověrčivost mi to zatím nedovolí, ale hned jak to půjde, tak s tím vyrazím „do světa“.

Kdy tě poprvé napadlo, že se chceš posunout od bubnů dopředu a být frontmanem kapely?
Takový myšlenkový postup se nekonal (smích). Stejně jako mám naprostou vášeň a lásku pro krásu bicích nástrojů, uchvátily mě i kytary. Ano, mé přítelkyně vždycky na nástroje žárlily (smích). A když už jsem si pořídil kytary, tak mi bylo líto na ně nehrát. Když jsem na ně hrál, tak mě sem tam něco napadlo a to mi zase bylo líto nechat v šuplíku, a jelikož jsem nenašel nikoho, kdo by moje písničky zpíval, tak jsem to „odnesl“ já. Ale za všechno může moje láska k nástrojům (smích).

Mimo to, jaké jsou tvoje hudební plány? Chystáš novou sólovou desku… jak bude vypadat?
Už tři roky mám novou sólovou kapelu (Jakub Kořínek - kytara, zpěv, Marek Abrahám - basová kytara, zpěv a Roman Pezlar - bicí, zpěv). V roce 2015 jsme vydali desku „První ani poslední“ a od tý doby jsme ušli velkou cestu - a není to fráze (smích). Právě jsme ve studiu a natáčíme deset autorských novinek, které vyjdou letos pod názvem „Jak přicházejí sny“. Nikdo asi nečeká velkou změnu stylu/žánru, ale já v tom osobně vidím, oproti předchozím dvěma deskám, velkou změnu nálady. Letos nás čeká hodně koncertů, včetně těch společných se Smokie (9. června v Příbrami) a Nazareth (21. července na Konopišti).
ObrázekObrázek
Na jaké vybavení hraješ? Bicí, činely, hardware, blány, paličky, kytary, aparát, struny, trsátka... prostě všechno.
Na tuhle otázku, a na otázky ohledně Monty Pythonů, bych se asi nechal i sbalit (smích). Jak už jsem říkal, nástroje jsou mojí slabostí. Používám bicí soupravy následujících značek: Gretsch square badge 80 (průměry 12", 16", 22"), Pearl 50th Anniversary (10", 12", 14", 16", 22"), Pearl Masters (12", 13", 14", 16", 24"), Pearl MLX (13", 14", 18", 22"), takzvaný „holící set“ na menší koncerty Yamaha - Gigmaker (10", 14", 20"). K tomu hraju na bubínky značek Pearl, Ludwig, Gretsch a Yamaha. Činely používám podle potřeby a situace, převážně Zildjian a Sabian. Hardware mám značky Pearl, blány Remo a šlapku DW 5000 Delta. Hraju s paličkami Vic Firth, modely 5B a Steve Gadd.

Co se týče kytar, tak zjednodušeně: Fender, Gibson, James Tyler, GMP, Hamer, Martin a Crafter. Aparáty používám Fender Deluxe Reverb, Fender Tone Master, Marshall plexi -Tone Tubby kabinet. Struny používám na elektrickou kytaru D'Addario 10" a Fender 11", na akustickou kytaru Martin 12". K tomu trsátka Jim Dunlop Max Grip 1,0 a Gibson EH.

Tvou sólovou kapelou už prošlo hodně muzikantů. Podle čeho si vybíráš spoluhráče a jak jsi jako bubeník přísný na ty, kteří s tebou chtějí hrát?
Já doufám, že s hledáním jsem u konce (smích). Jak jsem přísný, to je spíš otázka na kluky. Zažil jsem i jinde, že jde zpěvák ukazovat bubeníkovi, co má hrát - a to většinou není bubeník, takže v tom nevidím nic špatnýho. Obzvlášť, když je protistrana schopná v případě nesouhlasu mě vykázat do patřičných míst, navíc z pozice jediného titulovaného hudebníka v kapele (smích). Opravdu jsem za tuhle partu neskutečně rád.

Mimo jiné, taky pracuješ v nahrávacím studiu Svárov. Jakou radu bys dal kapele, co se chystá pořídit své první nahrávky?
„Chytrých rad“, co dělat, když jdete poprvé do nahrávacího studia, jsem se v českých médiích dočetl až až.... Myslím, že neexistuje universální rada, protože pro některé lidi je v dnešní době studiem i obývák/ložnice/záchod... Takže možná za sebe bych poradil, zamyslet se na začátku nad otázkou, jak moc to myslím vážně a co s nahrávkou chci dělat. Přeloženo: myslet vážně, kolik do toho chci investovat peněz (což se následně dělí podle žánru a jeho náročnosti na studio), co chci s nahrávkou dělat - je to jenom pro rodiče/kamarády, nebo se tím chci prezentovat i mezi lidmi, které neznám a oni neznají mě.
Obrázek
A když jsme u toho - proč vůbec chodit do studia, když se s dnešní technikou dá solidní nahrávka pořídit doma v ložnici?
Přirovnal bych to třeba ke kadeřnictví. Pokud jste šikovný a koupíte si lepší nůžky/strojek, tak se můžete ostříhat sám. Ušetříte, a pokud si dáte záležet, tak budete i spokojený, Na druhé straně jsou lidi, kteří chodí ke kadeřníkovi… třeba na trvalou, když už je to ten hudební magazín a já jsem dítě osmdesátých let (smích). Stejně tak se dělí i hudebníci. Pokud pro svůj žánr nepotřebují akustiku, mají jasnou vizi, slyší, tak pro ně je studio zbytečné. Ale pokud děláte hudbu se živými nástroji, zpěvem a vaše idoly, jejichž zvuku se chcete přiblížit, nahrávají ve „velkých studiích“, tak buď musíte jít do nahrávacího studia, nebo si pořídit studio domů, což když si sečtete investici do akustiky a vybavení, se vám nevyplatí, i kdybyste točili desku dvakrát do roka. Vím, o čem mluvím. Často slyším, že Dave Grohl přece taky točil desku u sebe doma, ale... a to ale je velké ALE!

Funguješ sem tam jako studiový hráč. Máš nějaké zajímavé zážitky tohoto charakteru z poslední doby?
Naštěstí, poslední dobou 80 procent práce, coby studiový hráč dělám u nás ve Studiu Svárov, takže žádné „veselé historky“ nemám. Jsem za ten luxus, a tím pádem i klid, strašně rád. Nemusím si říkat, škoda, že jsem si nevzal tenhle bubínek, nebo tenhle kopák, sem by se hodila tahle tamburína, tenhle shaker... jdu do skladu a vezmu si, co je třeba. Často se stává, vlastně poslední dobou pořád, že dostanu nahrávku (občas s myšlenkou, co bych měl hrát) a nikdo nade mnou nestojí. Nahraju, odešlu a všichni jsou spokojený (smích).

Máš ještě vůbec čas cvičit na hudební nástroj, ať už je to kytara nebo bicí?
Už dávno nemám ambice být nejrychlejší a nejprogresivnější. Cvičení je pro mě něco, co umožňuje, aby tělo zahrálo to, co hlava/srdce slyší. Takže ano, snažím se cvičit. Někdy je víc času, někdy míň. A samozřejmě je snazší popadnout kytaru na gauči, než se dokopat do zkušebny k bubnům (smích). A stejně, jako je důležitý udržovat tělo v kondici, tak stejně důležitý, možná i víc (tělo se dá oblbnout adrenalinem z krásky v první řadě - to pak člověk zahraje, i když necvičí (smích), je krmit hlavu inspirací.

Odkazy:
Web: www.michalsindelar.cz
Facebook: www.facebook.com/Michal-Šindelář-113276222024642/

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.

Odpovědět