Kytarista Maťo Mišík je známé jméno nejen v hudebním světě, ale také ve výtvarné a grafické dimenzi. Syn zpěváka Vladimíra Mišíka hrál s poměrně zvučnými jmény, ale momentálně spolupracuje s ještě zvučnějšími. Mimo to se po delší pauze opět vrátil ke kytaře s novou, velmi slibnou kapelou Gingerhead.

Maťo, dlouho o tobě jakožto o muzikantovi nebylo slyšet, teď se vracíš s novou kapelou Gingerhead. Proč taková pauza?
U mne je to vždycky ve vlnách. Například s Tata Bojs jsem hrál přibližně dva roky a po odchodu jsem se věnoval pár let víc výtvarným věcem a menším hudebním projektům. Potom přišla Aneta Langerová, se kterou jsem strávil také asi dva roky a po ukončení naší spolupráce jsem měl relativně dlouhé období, kdy jsem nehrál skoro vůbec. Nějak mne tehdy zcela přešla chuť hrát na kytaru. Ta se naštěstí po pár letech vrátila a poslední dva roky jsem si začal připravovat dokonce vlastní sólový projekt. Ale těsně před jeho spuštěním se nečekaně, sama od sebe přihodila kapela! A začalo to být tak zajímavé, že jsem celý sólový projekt zastavil a veškerou energii začal věnovat Gingerhead. Tak silnou konstelaci lidí jsem osobně ještě nezažil.

Říkáš, že se kapela „přihodila“. Jak se taková kapela vlastně přihodí?
Znáš to, jsou různé způsoby. V našem případě to byl nezávazný jam session ve zkušebně na který nás svolal kamarád bubeník Daniel Dyk, můj bývalý spoluhráč z kapely Selfbrush. Byli to docela zajímavý lidi, dva kluci o deset let starší než já. Luboš Moravec z Walk-Choc-Ice a basák Vlasta Klein, co hrál třeba v Gallery of the Dirt, ale i například chvíli u Ringo Čecha. V této sestavě jsme pomalu začali tvořit. Po natočení základů EP od nás Dan odešel. Dělali jsme konkurz na bubeníka a díky bohu se tam objevil Tomáš Piala, pro mne v tu chvíli úplné zjevení (smích). Super bubeník a super člověk... a samozřejmě zpěvačka Eliška Pekárek Flaková. Přišla do zkušebny, dala pár not, a já věděl, že takovou zpěvačku jsem vždycky hledal. Energie, rockový feeling, boží bytost... takže jsme si řekli, že do toho jdeme.

Od začátku do toho docela šlapete, a to nejen hudebně… děláte poměrně zajímavé věci i vizuálně, například máte docela netradičně natočený videoklip.
Od začátku jsme si řekli, že musíme dělat kroky kupředu, aby se to vyvíjelo. Hned jsme začali točit EP a k tomu jsme se spontánně rozhodli natočit „live in studio“ session. Vlezli jsme tedy do studia 3Bees v Jinočanech a natočili jsme asi pět věcí zcela naživo. Tedy najednou všichni společně. Vždycky jsme dali tři verze a jedna z nich prostě musela být dobrá. Zároveň jsme všechno točili na kamery. Část písniček z tohoto session je také na našem EP Holy Ground. Mixu a nahrávání se ujal Pavel Bohatý (SONO) a z jeho práce mám upřímnou radost. Dokonce nám dohrál i nějaké klávesy. Kluci kameramani vzali tehdy do studia i speciální 360 stupňovou kameru, a tak jsme tímto unikátním způsobem natočili asi dvě písničky. První z nich už je venku.
Dneska se kapela bez dobré vizuální stránky neobejde, o čemž ty jakožto výtvarník asi něco víš...
To máš pravdu. Aby kapela nějak komunikovala „do světa“, tak krom samotného koncertu je tu veškerý ten mediální svět, a ten celý stojí na vizuální komunikaci. Kapela musí mít dobré fotky, videa a vlastní vizuální identitu. Lidi si většinou udělají obrázek o kapele ještě předtím, než si ji pustí. A kolikrát třeba kapelu zavrhneš jen proto, že tě odradí nějaká nevkusná amatérská fotka nebo plakát. Kapela celou svojí prezentací dává najevo, co jsou zač, co od nich lidi můžou čekat a tak.

Dřív jsi hrál se známými jmény. Jsi zvyklý na nějaký servis, nějaké publikum. Jsi připravený hrát v horších podmínkách, znovu si to „vyjezdit“?
Jsem, jinak bych do toho nešel. Mně hraní už fakt chybělo. Teď máme ale skvělou kapelu a všechny nás to hodně baví a vlastně si užíváme to budování od počátku. Zároveň jsem na sobě v poslední době jako kytarista celkem pracoval, a hraní si nyní užívám víc, než dřív. Zabýval jsem se zvukem, aparáty, objevil jsem nové dimenze a těší mne, si to zkoušet naživo. Gingerhead vznikli sice spontánně a zpočátku od toho nikdo nic nečekal, ale teď děláme vše proto, aby to rostlo a kapela žila. Bez té práce se to samo nikam hýbat nebude.

Mluvíš o zvuku, takže plynule přejdeme k vybavení. Jaký máš teď gear?
Já ti mám gearu... (smích). Svět elektrické kytary je pro mne velkou vášní. V posledních letech jsem se tomu začal věnovat ještě víc než před tím. Postupně si nacházím zajímavé nástroje, aparáty a veškeré to vybavení kolem, které mi umožňuje se přiblížit tomu, jak bych se chtěl kytarou vyjadřovat. Dokonce jsem začal spolupracovat i jako výtvarník a grafik s firmami a lidmi, co tyhle věci vyrábí. Tím se mi otevřel zcela nový svět. Mám teď možnost si vyzkoušet skoro vše na co si vzpomenu a hlavně mám přístup k tomu "know how", jak co funguje. Postupně se tedy učím, jak co a jak používat pro svůj styl hraní.

Velký objev byl pro mě Tonda Salva a jeho značka Salvation Audio. Tonda vyrábí kytarové pedály, modifikuje aparáty a hlavně dělá takové custom lampové preampy. Ty jeho věci jsou tak dobrý, že na to hrajou lidi po celém světě jako Smashing Pumpkins, Guns N’ Roses, Accept a další slavný kapely a producenti. Já jsem z těch jeho modulů (tak těm lampovým preampům říká) úplně nadšenej. Je to unikátní modulární systém, který vymyslel pan Egnater a nějakou dobu to v licenci dělal Randall. Každý modul reprezentuje nebo vychází z nějakého slavného zesilovače a Tondova verze rozhodně v ničem co se zvuku týče, nezaostává za originálem a někdy to hraje ještě líp. Postupně jsem si mohl všechny preampy otestovat a najít ty, které mi sedí nejvíc.

Na koncertech nyní používám čtyři preampy (moduly). A to LoneClean (Mesa Boogie Lonestar) na čisté zvuky, Rhoadie (starý Marshall Plexi) na lehký crunch, Shiver (Bogner Shiva) na high gain a Supra Bold (staré Supro) na takový ten zeppelinovský overdrive. Od Pavla Horkého (HOT Amps) mám dobrou 2x12 bednu osazenou reprákama Werehouse Veteran 30 a Celestion G12 H 75 Creamback. Co se týče pedálů, tak je mám rozdělené na dvou pedalboardech, a to hlavně proto, abych nemusel vozit jeden obří. Na tom prvním mám vše co je před preampy. Tedy kvákadlo, kompresor, ToneWheel boost a overdrive, fuzz od LeeHooker, zajímavý octaver od Salvation Audio a Line 6 M9 na různý chorusy, tremola a podobné věci (ale chystám se ho nahradit menším Eventide ModFactor). Mozek celého systému je G-Lab GCS 4 MIDI controller. Na druhém pedalboardu mám takovou sekci na delaye a reverby, teda vše za preampem v efektové smyčce. Mám toho hodně, v kapele mě kvůli tomu nemají rádi, ale já to měl takhle vždycky... (smích)



Vždycky jsi byl zvukový experimentátor?
Já jsem výtvarník, jsem založený na výtvarných základech, a muzika pro mě funguje stejně. Jako kytarista dotvářím, co písnička potřebuje, je to jako když maluješ obraz.

Maluješ zvuky?
Přesně tak, takhle to opravdu je. Takhle i muziku skládám. Tvorba zvuků, muziky a výtvarných věcí je pro mě totožná.

Jaké máš kytary?
Skončil jsem u starých japonských kytar. Mám rád, když najdu něco, co nestojí majlant a přesto to hraje. V Japonsku se v 80. letech vyráběly skvělé kytary, a já jsem rád, že jsem se k nim dostal. Mám starého Ibaneze á la Les Paul, pak Squier Super-Sonic a strata Tokai Silver Star. Na toho Tokaie hraju teď hodně. Dal jsem si na něj snímače DiMarzio Billy Corgan (Smashing Pumpkins). S Tondou Salvou jsem byl totiž několikrát na koncertě Smashing Pumpkins, stál jsem při zvukovce na pódiu, když Billy hrál na svůj aparát a lepší zvuk jsem snad nikdy neslyšel. Tak jsem si řekl, že tohle asi chci. Setkání se Smashing Pumpkins byla pro mě vůbec ohromná zkušenost. Jo a taky mám ještě starý tele od Fendra a PRS Mira, kterou jsem si půjčil od kamarádů v Aleximu, a už jsem jim ji nevrátil (smích). Všechny kytary relativně dost modifikuju. Měním snímače, elektroniku a tak. Já moc ty zákony nectím a nemám problém do nástroje výrazně zasáhnout. Prostě když cítím, že nástroj potřebuje někam posunout, tak ho hned převrtám, rozvrtám, a je to.

Jak dlouho už vlastně hraješ na kytaru?
Začal jsem v osmnácti, devatenácti, pozvolnými krůčky.

Máš za sebou hraní ve velkých kapelách, už jsi zmiňoval Tata Bojs a Anetu Langerovou. Co ti hraní u nich dalo?
Za prvé mi to vždycky přišlo přirozeně do cesty. Veškerá spolupráce se všemi pro mě byla hodně inspirativní. S Tata Bojs to byla úžasná zkušenost, co se týče skládání hudby. Kluci už měli za ta léta vyladěný způsob tvorby, a když se na ně člověk naladil, tak to šlo jako po másle. Bylo to kreativní, hravý, svobodný a úplně jiný, než všechno ostatní. Samozřejmě jsme hráli hodně koncertů na velkých pódiích s velkou scénou, kde jsem se naučil profesionální přístup k práci. Uklidnilo mě to v těch začátečnických ambicích. Najednou vidíš, co je důležitý, víš, co funguje a co ne. Je tam hodně aspektů, se kterými mladé kapely nemají zkušenosti. Jsem rád, že jsem si tohle zažil.

A Aneta Langerová?
To bylo podobný. Tehdy mě oslovili, abych jí pomohl postavil novou kapelu a tak se stalo. Anetě jsme pomáhali v těch začátcích, kde jsme hledali a zkoušeli různé možnosti, jak k tvorbě a hraní přistupovat. Aneta se v té době intenzivně vyvíjela, takže se tam spousta věcí měnilo a nakonec z naší spolupráce přirozeně sešlo. Našla si pak další lidi a myslím si, že ona je jedna z mála, co svou cestu opravdu našla.

A líbí se ti, co dělá teď?
Mně se hodně líbilo období, kdy tam fungoval Martin Ledvina (kytarista a producent, pozn. aut.). To mi stylově bylo blízké a hudebně zajímavé. Pak se to začalo posouvat do mírnější, až šansonové polohy. To mi už tak nesedí, ale cítím z toho uvěřitelnost a pravdivost. To oceňuju v každé podobě. Dělat muziku „po pravdě“ je to jediné, co dává smysl.

Už jsi nakousl, že máš teď možnost potkávat se se světovými muzikanty, spolupracuješ na produktech, které používají. Jak se vůbec stane, že kluk jako ty dělá něco pro Kirka Hammetta z Metallica nebo kytaristu z Guns N' Roses?
Cesty jsou různé. U mě to bylo tak, že jsem na Facebooku objevil Tondu Salvu, jehož práce mne naprosto nadchla. Napsal jsem mu, že se mi hrozně líbí, co dělá a že mu fandím, a on mi napsal, že se mu líbí to co dělám já, a že dokonce kdysi se svojí kapelou předskakovali Tata Bojs v Českých Budějovicích, když jsem tam hrál. Spřátelili jsme se a nabídl jsem mu, že mu pomůžu vizuálně s jeho značkou. Krom grafiky dělám pro Todnu i fotky a videa. Společně jsme už navštívili několik jeho zákazníků jako třeba Smashing Pumpkins nebo kytaristu Accept Wolfa Hoffmanna. Tondovy výrobky používá i Richard Fortus z Guns N’ Roses, a když byl v Praze s kapelou Dead Daisies, tak jsme za ním taky šli. Strašně milej, sympatickej člověk. Je mu padesát a vypadá na třicet a navíc skvělej kytarista. Pro něho jsem vyráběl takový ručně řezbovaný kytarový pedál.
Jaký je Billy Corgan v osobním kontaktu? Píše se o něm, že je to nepříjemný, arogantní blbec.
On je hodně introvert. Pohybuje se ve velkým showbyznysu opravdu dlouho a vytvořil si způsob, jak komunikovat. Je to morous, to asi jo. Před koncertem byl trochu nepříjemnej, řešil problém s aparátem a Tonda musel vytáhnout pájku... ale po koncertě nás zavolali do šatny, tam byli všichni v pohodě a Billy byl sdílnej. Je to samozřejmě výrazná osobnost a člověk má před ním respekt. Je to chytrej chlapík, kterej má svoje manýry. Taky mám hodně rád jejich druhýho kytaristu, Jeffa Schroedera. On je myslím dokonce učitel literatury, vlídnej týpek, hezky komunikuje a senzačně hraje na kytaru.

Jak ses dostal ke spolupráci s Kirkem Hammettem z Metalliky?
Tondu oslovil David Karon, co zrovna rozjížděl firmu s Kirkem Hammettem, zda by pro ně nechtěl vyvíjel pedály. Mimochodem, kontakt na něj dostal od kytarového technika Smashing Pumpkins. Tonda je nyní hlavním vývojářem pedálů této značky KHDK. Je to opravdu malá rodinná firma, kterou založili společně David a Kirk prostě proto, že je bavila myšlenka dělat super pedály. Tonda se stal třetím rovnocenným článkem, a mě pak doporučil. S Davidem jsme se v Praze sešli a dohodli se na vzájemné spolupráci. Já pro KHDK teď dělám veškeré vizuální věci, videa, navrhuju potisk pedálů, balení, web... všechno, co se týče grafiky. Kirk teď přichází s novým signature pedálem Dark Blood k příležitosti vydání nové desky Metalliky, a pro ten jsem dělal také kompletní design.

Setkal ses s Kirkem Hammettem osobně?
Jo, hráli ve Vídni, tak jsme tam udělali výpravu. Tonda, já a Miloš „Dodo“ Doležal, který někdy pomáhá Tondovi ladit finální prototypy. David zrovna nemohl, ale setkání domluvil. Při čekání na akreditace jsme akorát prošvihli Faith No More. Ale Metallica hrála jak víno, fakt, uplně jsem čuměl. Kirk se s námi sešel a asi dvacet minut jsme si povídali. Ukazoval jsem mu první výtvarné návrhy na nový pedál, Tonda mu věnoval svůj unikátní oktáver Vivider a taková milá gorila nás s Kirkem pak i vyfotila (smích). Pro mě je to vtipný, protože když jsem začínal dělat muziku, tak moje nejoblíbenější kapela byla Metallica a můj vzor byl právě Kirk Hammett. Měli jsme první kapelu, kde já jsem byl jakože „Kirk“. Takhle se mi to zkrátka sympaticky vrátilo.

Líbí se ti jejich nová deska?
Mě to pořád baví. Metalliku jsem vždycky měl rád a když mám chuť, tak si je pustím. Za poslední roky jsem je viděl dvakrát naživo, a oni hrajou fakt skvěle. Je tam hodně energie, má to drive a koule. Pracují na sobě a je vidět, že nepolevují.

Odkazy:
Web: www.matomisik.cz, www.gingerhead.cz
Facebook: www.facebook.com/matomison, www.facebook.com/gingerheadband

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek