Matěj Morávek

Odpovědět
Jakub Dolezal
Příspěvky: 7
Registrován: 22 srp 2014 00:16

Matěj Morávek

Příspěvek od Jakub Dolezal » 24 kvě 2019 10:19

Kytarista kapel Vlasty Redla a skupiny Team.
24. 5. 2019

Matěj Morávek je jedním z nejnenápadnějších a zároveň nejvytíženějších mladých kytaristů s působností po celém území bývalé federace. Kromě úlohy doprovodného muzikanta ve slovenské kapele Team je také sólistou doprovodné kapely Vlasty Redla, resp. jejích četných variant. Kdo měl to štěstí a zaznamenal na Internetu Matějovy vlastní nahrávky ví, že tento zlínský rodák je svébytnou tuzemskou odpovědí Robbenu Fordovi, Jeffu Beckovi či Michaelu Landauovi. Na profilový rozhovor byl pravý čas už dávno - rozhodli jsme se to tedy napravit.
Obrázek
V kolika letech jsi začal hrát na kytaru? Měl jsi nějaký vzor nebo „velkého učitele“?
Začal jsem hrát asi v sedmi letech. Oba rodiče mají hudební talent a tak asi předpokládali určité nadání i u mě a dali mě do hudebky, kde jsem se začal učit klasickou kytaru. Nějakou dobu jsem se trápil. Myslím, že jsem tehdy chtěl spíše jezdit na skejtu nebo na bruslích. Nakonec jsem tam ale vydržel oba cykly. Dokonce jsem pak chodil ke své učitelce ještě dalších pár let hrát vyloženě jen skladby, které mě bavily. Skončil jsem s tím až ve chvíli, kdy jsem začal v Brně studovat vysokou školu. Asi v osmi letech jsem začal hrát ještě i na bicí. To mi vydrželo dalších devět let, než jsem se definitivně rozhodl, že ze mě bude kytarista. Bubny jsem prodal.

Co se týče vzorů, tak těch osudových jsem samozřejmě pár měl. Od první chvíle, kdy mi v patnácti kamarád pustil alba Wired a Guitar Shop Jeffa Becka, jsem jej nemohl pustit z hlavy. Namontoval jsem si do stratocasteru páku a začlo to, co s trochu nadsázky trvá až do dnes. Posedlost. Další osudové „setkání“ bylo album Up all night Johna Scofielda. Později jsem na nějakém živáku Jamese Taylora uslyšel kytarové sólo, které mě úplně dostalo. Byl to Michael Landau...

„Velkého učitele“ jsem měl taky. Byl jsem párkrát u skvělého slovenského kytaristy Andreje Šebana. Nebyla to systematická výuka, ale byly to vždy velmi inspirativní setkání, ze kterých v podstatě stále čerpám.

Jaké bylo muzikantské prostředí ve Zlíně, když jsi začal hrát?
Co se týče hudební scény, byl Zlín relativně malé město. Mám ale pocit, že o to víc byla ta komunita semknutá. Každý první pátek v měsíci byly jam sessiony v klubu U Tetoura. Asi rok jsem se tam chodil jen dívat. Pak jsem se jednou odvážil vyjít na pódium a mám pocit, že jsem pak už neslezl (smích). Až do pozdních nočních hodin jsme hráli groovy na dvě kila a učili se poslouchat jeden druhého a snažili se vyrábět něco poslouchatelného. To mě bavilo hodně. Pravidelné jamy už se nedělají, ale zhruba dvakrát do roka uspořádáme ve Zlíně jam session v Bamboo clubu a vždy se tam sejde v podstatě stejná posádka jako před deseti lety.

Jakou muziku jsi poslouchal, když jsi začínal hrát? Co posloucháš teď?
Můj hudební vkus byl tehdy velice neukotvený. Poslouchal jsem snad úplně všechno, co se ke mně dostalo. Část toho jsem přebral od rodičů, kteří mě zásobovali hudbou Pink Floyd, Deep Purple, Dire Straits, Crosby Stills Nash and Young, Led Zeppelin a další skvělou starou rockovou a popovou hudbou. Část se ke mně dostalo přes kytaru, např. již zmíněný Jeff Beck, John Scofield, John Mclaghlin, Robben Ford, John Mayer a další. Poslouchal jsem tehdy i docela odlišnou hudbu jako Cypress Hill, Faithless, Massive Attack, Moby, Fat Boy Slim aj., která zase byla „in“ mezi vrstevníky. Nedá se ani na všechno vzpomenout...

V poslední době poslouchám velké kvantum hudby a vůbec se neomezuji žánry. Poslouchám všechno, co ve mě nějak zarezonuje, ať je to pop, rock, indie, jazz nebo různá elektronická hudba. Tady je pár interpretů, kteří mě v poslední době hodně zaujali: Doyle Bramhall II, The War On Drugs, James Bay, The Killers, Arctic Monkeys, Ryan Adams, Ben Howard, Charlie Puth, Jaymes Young, Aquilo aj. Z jazzu např. Donny McCaslin, Chris Potter, Yussef Dayes, Alfa Mist, Kamasi Washington, Kneebody a mnoho dalších. Taky se často vracím k hudbě, kterou jsem poslouchal dříve.
Obrázek
Obrázek

Jak ses dostal do kapely Vlasty Redla?
To byla velká náhoda. Vlastu mi od malička pouštěli rodiče. Hlavně jeho desku „Na Výletě“, kterou miluju do teď. Trochu mě mrzí, že z té desky nehrajeme více věcí. Vlastovy písničky jsem se učil hrát mnohem dřív, než jsem jej poznal osobně. Na tom, že jsem s ním v roce 2011 začal hrát, měl velkou zásluhu můj kamarád a bubeník Marcel Gabriel, se kterým jsme hráli v pár zlínských kapelách a poslouchali často po zkouškách na zkušebně Vlastu, Buty, Petera Gabriela, Red Hot Chilli Peppers, Jamiroquai aj. Motali jsme se taky kolem legendárního Zlínského Studia V. Marcel mě při nějakém nahrávání seznámil s Petrem Vavříkem, který tam dělá sound-engineera. Petr, kromě toho, že to je skvělý basista ze skupiny Buty, je i Vlastův kamarád z vojny. Vlasta byl tehdy už delší dobu bez kapely a Petr za ním jednou zajel a řekl mu, že pro něj má kapelu. Takhle to začlo.

Jak ses dostal k Teamu?
Ta moje cesta zatím vždy vedla od jedné kapely nějak logicky ke druhé. Vlasta Redl měl tehdy dvě verze kapely, které se lišily rytmikou, a které se střídaly. V jedné byli Petr Vavřík a Marcel Gabriel a ve druhé Marcel Buntaj a Martin Gašpar. V obou byl ještě Michal Žáček, Borek Nedorost a já. Martin s Marcelem tehdy potřebovali kytaristu do slovenské rockové kapely Dilemma, ve které jsem se potkal taky se skvělým klavíristou Jurajem Tatárem. Juraj spolupracuje s Paľem Haberou od roku 1995 a je členem Teamu už dlouhé roky. V roce 2013 mě oslovil s nabídkou hrát s nimi dva festivaly na Slovensku. Team byl headliner a na každém z těch koncertů bylo asi 15 000 lidí.

Poslouchal jsi oba svoje slavné kapelníky před tím, než si s nimi začal hrát?
Jak bylo řečeno, Vlastu jsem měl najetého celkem dobře. Hudbu Teamu mi sice nikdo cíleně nepouštěl, ale když jsem dostal repertoár, tak jsem zjistil, že v podstatě všechno znám i se stopkama (smích). Součástí repertoáru jsou ty největší hity, které rotují v rádiích. Ty zná každý.
Obrázek

Jaká je tvoje úloha v Redlově kapele? Musel sis nastudovat R. Pastrňáka nebo M. Vašíčka, nebo můžeš party přetvářet podle sebe?
Naštěstí mě k tomu nikdo nikdy vyloženě nenutil. Dělám to nějak sám od sebe. Snažím se řídit úctou ke konstrukci každé skladby. Prvky, které ji definují se snažím zachovat bez ohledu na to, kdo je vymyslel nebo kdo je hrál přede mnou. Vlasta mi jednou řekl: „Napřed se nauč to, co tam hrál ten před tebou a pak si tam hraj, co chceš“. Takže jsem se spíš naučil to, co se mi v té muzice vždy líbilo a nemám příliš potřebu to měnit. Občas si samozřejmě něco lehce upravím nebo přidám. S Vlastou ale máme roztočenou desku. Tam si ty party vymyslet musím (smích).

Jaké je tvoje úloha v Teamu? Máš zde prostor pro svoje nápady?
Vedle Dušana Antalíka, který je hlavním sólovým kytaristou Teamu, hrál spoustu věcí na kytaru i Paľo. Převzal jsem jeho party a tam, kde on dříve nehrál, jsem doplnil zvuk kapely o další kytaru. Paľo se tak může plně věnovat zpěvu a práci s publikem. Prostoru pro kreativní seberealizaci je v té muzice pochopitelně méně. Ale nešťastným mě to vůbec nedělá. Každá píseň a každý part nabízí možnost zahrát jej vlastním stylem. Baví mě to.

Vraťme se ještě ke kapele Dilemma. Jak došlo ke spolupráci a jak se ti s kapelou hrálo?
Ty dva roky s Dilemmou, to byl asi nevětší rock`n`roll jaký jsem zažil. A moc rád na to vzpomínám. Odehráli jsme přes 60 koncertů. Hráli jsme velké turné jako předkapela Horkýže Slíže. Sešla se tam skvělá parta, takže bylo fakt o zábavu postaráno. Taky, a na to jsem velice pyšný, jsme hráli čtyři koncerty jako předkapela Katapultu. No tam se děly věci (smích). Dilemma hrála údernou jednoduchou grunge-rockovou muziku. Hodně mě to bavilo. Jako Nirvánista jsem si přišel na své. Nahráli jsme taky spoustu písniček ve studiu. Bohužel zatím světlo světa nespatřily, ale třeba se to ještě někdy stane..
Obrázek

Můžeš porovnat, jak se ti hraje s různými rytmikami? Ať už to byl Petr Ptáček s Ondřejem Filákem nebo Martin Gašpar s Marcelem Buntajem... Dokážeš to nějak porovnat?
Tak tohle bych porovnával velice nerad. Vždy jsem se tomu nějak instinktivně bránil. Protože to je trochu nefér (smích). Když jsem poznal Martina Gašpara s Marcelem Buntajem, tak oni byli už hotoví muzikanti se spoustou zkušeností a velice dlouhým životopisem. Jako teenager jsem poslouchal desky Petera Lipy, Andreje Šebana, Richarda Mullera aj., které tito kluci nahrávali. Já jsem byl v kapele za nejmladšího a nutilo mě to hodně dřít. A stále nutí (smích). S Petrem Ptáčkem a Ondřejem Filákem jsme se zase potkali jako vrstevníci, kteří prostě měli rádi hraní a zkoušeli různé věci. Bavilo nás překonávat se a hrát spolu. Pokaždé když jsem kluky třeba dva měsíce neviděl, tak jsem pak na zkoušce žasnul, o kolik jsou lepší než posledně. Ondřej mimo to nahrál velice pěknou poprockovou desku pod jménem Endy Moon (Midnight In Rain). Několik let jsme ji hráli i na živo. Petr se od té doby vyšvihl hodně. Začal hrát s brněnským B-Side Bandem a s November 2nd a nabral už taky spoustu zkušeností. Nedávno jsme se opět potkali na pódiu. Šlo o koncertní provedení Mše Leonarda Bernsteina s hlavní rolí, které se skvěle zhostil Vojta Dyk. Hrál jsem tam mimo kytar občas i na banjo, což pro mě byla docela novinka. Petr taky párkrát zaskakoval za Marcela Buntaje i u Vlasty Redla. Ale jeden rozdíl tam vlastně je - Petr Ptáček má řidičák (smích)!

Co jsi cvičil, když ses kytaře začal věnovat a co cvičíš teď? Čeho je dobré se při cvičení vyvarovat?
Hodně dlouho jsem hrál a cvičil jen klasiku. Trvalo několik let, než jsem si v tom našel zalíbení. Do té doby jsem to dělal více méně z donucení. Občas si říkám, že je celkem dobře, že mě naši do té kytary nutili chodit. Kdybych tehdy přestal, možná bych dnes nehrál. Postupně jsem pochopil, že je to více méně ten samý nástroj, který hraje to skvělé sólo v Another Brick In The Wall (úsměv). Můj vztah ke kytaře se diametrálně proměnil a dokonce mě začala bavit i ta klasika. Do té doby jsem totiž neměl žádný vzor, ke kterému bych se mohl upnout. Začal jsem neúnavně dřít. Co jsem cvičil si už přesně nepamatuju. Dělal jsem to spíše intuitivně. Kopíroval jsem kytaristy, které jsem měl rád a učil se jejich sóla a party. Nějaké učebnice by se u mě doma našly: A Modern Method For Guitar (William Leavitt), The Advancing Guitarist (Mick Goodrick), The Complete Jazz Guitar Method (Jody Fisher) a některé další... U těch knížek jsem ale nikdy moc dlouho nevydržel. Chtěl jsem se bavit, takže jsem cvičil jen to, co mě bavilo. To dělám do teď. Když uslyším v hudbě něco, co mě zaujme, vezmu kytaru a naučím se to. Jinak si prostě hraju různé stupnice, nebo jejich útržky a linky, které si procvičuju.

Čeho je dobré se vyvarovat? To nevím. Asi je dobré se vyvarovat necvičení (smích). Na druhou stranu např. Doyle Bramhall II říká, že ho cvičení dělá nešťastným, tak to nedělá. A jaký je to kytarista… Pro mě bylo vždy důležité udržet si tu zábavnou rovinu. Když jsem začal cvičit nějakou techniku nebo skladbu, která mě nebavila, tak ten přínos byl naprosto minimální. Samozřejmě v průběhu času se proměnil i můj vkus, takže spousta věcí, co mě dříve neoslovovala, mě teď baví a naopak. I co se týče hudby jako takové nebo i jednotlivých instrumentalistů. Vlastně je jedna věc, kterou beru jako samozřejmost a bez které si to představit neumím - metronom. A cvičím už několik let zásadně ve stoje.
Obrázek
Obrázek

Jak se vyvíjel tvůj vztah ke krabičkám a aparátu? Jak moc řešíš hardware? Na co teď hraješ?
Myslím, že v tomto ohledu jsem spíše praktik. Mám v podstatě jen to, co nutně potřebuju k dosažení určitých zvuků, které pro mě v hudbě fungují, nebo které se ode mě v těch kapelách očekávají. I tak je toho ale celkem dost. Jen můj pedalboard váží zhruba patnáct kilo. Občas si samozřejmě koupím nějakou zajímavou krabičku, kterou až tolik nepotřebuju. Většinou ale skončí odložená ve skříni. Hardware je pro mě samozřejmě věc důležitá, ale ne úplně nejdůležitější. Hlavně kvůli koncertní spolehlivosti jsem si vždy kupoval kvalitní věci. Je to taky o hledání vlastního zvuku, což je ale asi cesta na celý život a čím dál víc mám pocit, že to vůbec není věc „nadpisu“, který je na hlavě kytary nebo aparátu. Snažím se mít stále na paměti, že to nejdůležitější je ten prvotní signál, který musím vyrobit pomocí hlavy, rukou a kytary. Nevzpomínám si, kdy jsem naposled cvičil na aparát. Cvičím buď na úplně suchou nezapojenou kytaru, nebo občas na direct monitoring zvukové karty bez hallu a komprese.

Teď používám:
Kytary: Fender Stratocaster CS 20th Anniversary Relic, Gibson Les Paul 1957 Historic Reissue, Paul Reed Smith P22, Furch G 24 SF cut.
Zesilovače: HOT Matrix, 1x12 HOT box, Custom Audio Amplifiers OD100, CAA 2x12 box
Pedalboard: Korg Pitchblack, Axess Electronics buffer, Xotix RC booster, Voodoo Lab Proctavia, Lovepedal Zendrive, Ibanez SD9, Dr. Scientist Tremolessence, Budda Budwah, Ernieball volumepedal.
FXloop: Strymon Ola chorus, Strymon Timeline, Strymon Big sky, MXR/CAE Boost/Line driver.

Jak pilným autorem jsi? Chystáš se obnovit svoji vlastní kapelu?
Myslím, že autorem jsem velmi pilným. Už méně pilným jsem v sebeprezentaci, takže toho prezentuju velmi málo. Hudbu ale skládám neustále. Nahrávám si ji ve svém skromném domácím „studiu“. Už velmi dlouho se učím práci s DAW a různé produkční triky. Svoji kapelu se ale obnovit nechystám. Alespoň ne v té podobě v jaké byla. Všichni jsme časově vytížení, takže to nejde dělat s takovým klidem, jaký k tomu potřebuji. Ale něco mám už delší dobu v hlavě a pilně na tom pracuji. Takže uvidíme (úsměv)…

Odkazy:
Soundcloud: www.soundcloud.com/matejmoravek
Facebook: www.facebook.com/matejmoravekmusic

Za MUSICstage.cz se ptal Jakub Doležal
PROFIL AUTORA: Jakub Doležal
Vystudoval saxofon na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka (1999-2006). Po ročním studijním pobytu v Amsterdamu se v roce 2009 vrátil do Prahy, kde působí jako pedagog na Konzervatoři Jaroslava Ježka. V současné době studuje dálkově obor Hudební věda na FFMU v Brně. Hráčské zkušenosti sbírá od patnácti let, nejprve v Moravských Budějovicích a v okolí (Extempore, Floriján, Tady nikdo není), od. roku 1999 v Praze (Janis Joplin Revival, Jan Kořínek & Groove, Benedikta, Work In Progress, Ondřej Pivec Organic Quartet). Zahrál si s Vladimírem Mišíkem a Flamengem na turné u příležitosti výroční reedice alba “Kuře v hodinkách”. Jeho domovskými soubory jsou Los Quemados a Prague Connection, jako klávesista či saxofonista hrává i s kapelami Žáha, Euphonica, Jakub Zomer & Blues Bond.O svých hudebních aktivitách informuje na www.jakubdolezal.com.


Další rozhovory


Adam Malík

Rozhovor s kytaristou kapely AC/CZ a zpěvačky Kristíny.

Adam Malík se narodil 7. března 1990 v Ostravě. Vystudoval klasickou kytaru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a klarinet na JAMU v Brně. Od ledna tohoto roku hraje na kytaru s populární slovenskou zpěvačkou Kristínou a dále působí například v kapele AC/CZ, Black Roll či Silegrail.


Milan „Hofik" Hoffmann

Kytarista skupiny Harlej, skladatel a majitel hudebnin.

Všechny tyto profese v sobě pojí jednu osobnost naší hudební scény, Milana "Hofika" Hoffmanna. Tento nenápadný kytarista se pohybuje na naší scéně drahně let a svojí pílí a pracovitostí se dostal až na špičku. V současnosti drhne kytaru v kapele Harlej. O cestě na na svůj hudební olymp, a nejen o ní, vám přiblíží v tomto rozhovoru. Ne nadarmo o něm jednou prohlásil Ota Hereš, když viděl jeho hru: "O tobě ještě jednou uslyšíme". Nemýlil se. Pojďme nahlédnout do jeho muzikantského života a pod pokličku tvorby nové desky „Hodný holky, zlý kluky chtěj“.


Martin Chobot

Kytara na míru.

Kytarista, který již devátým rokem působí v doprovodné kapele Ewy Farné. Vedle toho má i vlastní projekt Málem Králem s Filipem Sázavským a také působí jako skladatel a textař. A protože během posledních vánoc rotoval v rádiích a televizích vánoční singl Ewy Farné Vánoce na míru, ke kterému Martin s Filipem napsali text, nemohli jsme v našem povídání začít ničím jiným.

Odpovědět