S cigárkem na břehu moře.
29. 1. 2018
Jeden z předních klávesistů nastupující generace, který v současné době působí především v jazz/hip hopovém seskupení Carpet Cabinet a párty kapele Aurora Band. Vedle toho působí jako firemní hráč Roland, na jejichž nástroje hraje a pro něž dělá workshopy ve střední Evropě.
Máš za sebou evropské turné workshopů pro firmu Roland. Jak to probíhalo a kde všude si byl?
Primárně to bylo zaměřené na český, slovenský, maďarský a polský trh. V těchto zemích totiž není od Rolandu zastoupený jiný klávesák. A obsahově to bylo zaměřené na tři nové nástroje od Rolandu. Především to bylo stage piano RD2000 a pak dva analogové syntezátory System 8 a JD-XA. Mojí úlohou bylo udělat těm nástrojům promo a distributorům a prodavačům v hudebninách předvést, jak to prodávat a co to umí. Jsou to všechno docela drahé nástroje, jejichž souhrnná hodnota je nějakých 130.000 Kč a ne každý si to dovolí, zvlášť když o tom nic neví.
Některé workshopy byly navíc i pro veřejnost, ale primárně to bylo zaměřené na prodejce. Často se stává, že prodejci o těch nástrojích ví jen základní věci a nedokážou o přednostech konkrétních nástrojů přesvědčit zákazníky. To byla další věc na workshopech. Koukali mi přes rameno, jak se s tím pracuje, aby věděli, co lidem ukázat, aby je ten nástroj zaujal.
Jakým způsobem ses na ty workshopy připravoval?
Příprava byla velká (smích). Když to bylo v češtině, tak to bylo ještě docela v pohodě. Ale i tak jsem se s tím nástrojem musel seznámit do posledního šroubku. Zjistit, co a jak pracuje, jaké jsou zvukové možnosti, jak se ten nástroj chová. U toho stage piana to bylo jednodušší, protože tam tolik možností není. Ale u těch syntezátorů jsem musel doplnit svoje znalosti o analogových věcech. O tom, jakým způsobem vytvářet zvuk, abych to potom mohl předvést. Připravoval jsem se na to asi 14 dní. To jsem měl normálně hraní se svými kapelami a do toho ještě vymýšlet celý koncept workshopů. Musel jsem si nahrát podklady, do kterých jsem pak hrál sóla. A celkově vymyslet, co vlastně hrát, aby si lidé řekli, že ten nástroj je opravdu dobrý. Aby to nebyla jen nějaká improvizace. Kyž to bylo v angličtině, tak jsem se na to musel připravit pečlivěji. Anglicky umím normálně, že se domluvím, ale tady jsem se musel naučit spoustu odborných výrazů. Ale nepodcenil jsem to a ty workshopy díky tomu proběhly v pohodě. Kdybych se na to vykašlal, tak by to asi bylo hodně těžké. Udělal jsem si i harmonogram celého workshopu po pěti až deseti minutách. Přesně jsem měl nalinkované, čemu se chci věnovat, abych to co nejlépe popsal. Navíc to byly tři nástroje, takže jsem musel vycucnout fakt jen to nejdůležitější. Nemohl jsem se hrabat v nějakých prkotinách. To jsem pak mohl probírat s jednotlivci, kteří se po workshopu přišli zeptat na něco konkrétního.
Dostal jsi třeba pokyny od Rolandu, co máš ke kterému nástroji říct?
Že by mi řekli, jak to mám dělat, tak to ne. Spíš jsme byli v kontaktu s ředitelem, který mi dal pár tipů na věci, které by tam určitě měly zaznít, ale jinak to nechali na mně.
Když za tebou lidé po workshopu přišli, o co se zajímali?
Primárně o cenu (smích). A taky se ptali, kdo jsem já. A k těm nástrojům… některé dotazy byly fakt začátečnické a ti lidé tam byli zbytečně, protože to nejsou nástroje pro někoho, kdo hraje na klávesy rok. Ale na druhou stranu jsem se setkal i s takovými dotazy, že jsem musel zapojit hlavu a i když jsem něco třeba nevěděl, tak jsem k tomu musel logicky dojít a vysvětlit to. Konkrétně třeba jak se dá propojit RD2000 s počítačem, aby šlo zahrát 8 interních a 8 externích zvuků. To byl asi nejčastější dotaz. Tahle nová funkce Rolandu se jmenuje USB Audio Streaming. U těch analogových syntezátorů se nejčastěji ptali na to, jak jsem udělal konkrétní zvuk. Takže jsem ho vymazal a před těmi lidmi ho od nuly nakroutil, aby viděli jak na to.
Jakým způsobem funguje spolupráce s Rolandem? Jaké jsou tvoje povinnosti a jaké jsou jejich? Máš s nimi třeba uzavřenou i nějakou smlouvu?
Smlouvu podepsanou nemáme, protože s maďarským, českým i slovenským zástupcem máme dost dobré přátelské vztahy. Já jsem navíc ani nechtěl řešit nějakou smlouvu, kde bychom měli všechno nalinkované. Ta spolupráce vypadá tak, že hraju exkluzivně na jejich nástroje. Jen když hraju někde v zahraničí, kde je špatný backline, tak využiju to, co na místě mají a v Rolandu s tím nemají zase problém. Třeba sehnat na Kypru backline v dobrém stavu, to byl obrovský problém. Takže tam člověk musí přistoupit na kompromisy. Ale na druhou stranu jsou tohle privátní akce. Další co pro ně dělám je, že sem tam natočím nějaké video. Poustuju hodně svoje nástroje na Instagramu a Facebooku.
Mimochodem, díky tomuhle postování jsem se dostal do celosvětové komunity klávesáků, kde je třeba chlapík, který doprovází Johna Legenda. Je to skupina asi 300 lidí z celého světa, kteří si navzájem pomáhají. Když jsem potřeboval něco zjistit, tak jsem právě tomuhle klávesistovi napsal a on mi během několika minut poslal video z pódia, kde ukazoval, jak ten problém vyřešit. Jsou to prostě borci.
Roland mi zase na oplátku dává tuhle práci, jako jsou workshopy. To je výborná a dobře placená práce, která mě navíc hodně baví. Tím, že oni vidí, že já tuhle práci neflákám a počlivě se připravím, tak mi zase vytvoří podmínky, abych to mohl dělat na nejvyšší úrovni. A s tím jde ruku v ruce i fakt, že když potřebuji nový nástroj, tak jim napíšu a domluvíme se na ceně, která je oproti té původní částce zanedbatelná.
Jak vlastně probíhá seznamování s novým nástrojem?
Když jsem dostal JD-XA, tak mi trvalo tři měsíce, než jsem si dovolil tenhle nástroj vytáhnout na pódium. Je to analog a musel jsem se zevrubně seznámit s tím, jak pracuje. S Roland System 8 už to trvalo asi měsíc, protože jsem měl předchozí zkušenost s JD-XA. Musím zjistit, co ten nástroj umí a jak se chová, a pak musím zjistit, jak to nějakým způsobem obejít a vydolovat z toho nástroje ještě víc.
Jinak když dostanu nový nástroj, tak si ho nechám doma několik dní ležet, abych se na něj pořádně natěšil (smích). Pak se zavřu do zkušebny, zapnu to a začnu zkoušet. Tím, že vím, jak tyhle rolandovské systémy fungují, tak už mám nějakou představu zvuku, který bych chtěl vytáhnout. A pak sedím u těch kláves tak dlouho, dokud nezjistím, jak to udělat, aby ten zvuk přesně odpovídal mé představě. Tenhle proces trvá klidně i týden. Ale po tom týdnu, kdy takhle vytvořím jeden nebo dva zvuky, tak pochopím, jakým způsobem konkrétní nástroj funguje a vytvořit další zvuky už je jednoduché.
Ale to je obecně klávesácká práce, která je primárně o zvuku. A speciálně na těchto nástrojích to prostě trvá. Není to workstation, kde máš přednastavé věci, se kterými nemůžeš moc hýbat. U syntezátorů to zabere hodně času, protože to můžeš v reálném čase jakkoliv modifikovat. S čímž také souvisí to, že potřebuješ vědět, jak s tím zacházet při živém hraní. Kde vyjet jaký filtr, LFO, kde změnit oscilaci. Občas si říkám, že už nehraju, ale jenom přemýšlím (smích).
Už ti nezbývá čas na hraní?
To, že hraješ, to už musí být automatické. Samozřejmě musíš mít na zřeteli, že muzika musí tebou procházet, šlapat a být v pořádku. Ale když hraješ sólo nebo nějaký lead, tak už musíš paralelně myslet i na zvuk. Hlavně při sóle musíš myslet na to, že ho musíš stavět zvukově, dynamicky i harmonicky. Neustále se musí rozvíjet a gradovat. A do toho má celá kapela třeba nějaká unisona nebo hity a ty musíš myslet i na tohle. S tím zase souvisí cvičení koordinace. To v poslední době cvičím nejvíc. Aby každá ruka i noha byly na sobě nezávislé. Střídání pedálů, přepínání zvuků footswitchem, hrát a do toho upravovat zvuky. Nástroje mají hromady funkcí a ty si je musíš dohromady s naučenou koordinací vychytat tak, abys byl schopen zahrát co nejlépe. Postavit si celý gear ve zkušebně a klidně si konkrétní skladbu nebo část stokrát zahrát, abys věděl, kdy a co udělat. Ve chvíli, kdy si takhle skladbu zautomatizuješ, tak s tím můžeš vylézt na pódium a budeš vědět, že to máš po všech stránkách vychytané a víš, že tě nic nepřekvapí.
Ty máš v současnosti dvě hlavní kapely. Jednou z nich jsou Carpet Cabinet. Tam nejsi zakládající člen, ale výrazně se podílíš na skládání repertoáru.
Tahle kapela je založena na čisté demokracii, takže to není tak, že bych byl nějaký hudební ředitel, který má na starosti hudbu. Ale je to tak, že přinesu nějaký harmonický nápad, který je ale nedotažený. A tím, že je kapela na sebe skvěle napojená a energie lidí se dokážou propojit, tak se z 20 sekundového nápadu udělá nová skladba. Teď jsme byli na soustředění a udělali jsme dvě nové věci. A obě vznikly z jam sessionu. Jednou to začal kytarista a jednou já. Stačilo položit kilo, někdo nafrázoval, a náš basista Robin už se chytil a už to šlo. Carpet Cabinet tvoří tímhle způsobem. Je zase pravda, že jsem největší prudič v kapele a chci, aby to bylo dotažené do detailů. Snažím se přemýšlet nad aranžemi a nad tím, jak by ve skladbě třeba měly fungovat dechy a podobně.
Jak ses vlastně do téhle kapely dostal?
Za to může náš basista Robin Hádr, nejlepší kamarád asi od osmi let a člověk, se kterým jsem hrál v mnoha kapelách a zažil nevídané. Spolu jsme měli první kapelu Volume Band, mně bylo jedenáct a jemu dvanáct. Hráli jsme takové ty akce jako pálení čarodějnic a podobně. A říkali jsme si, že ve všech kapelách chceme hrát spolu, protože nám to všude strašně sedělo. Po Volume Band přišlo Homoguru, kam jsem přišel nejdřív já a po měsíci i Robin.
V Carpet to bylo naopak. Robin se přestěhoval do Brna a já do Prahy. Tím, že je to brněnská kapela, tak k nim měl samozřejmě blíž. On u nich hrál nejdřív záskoky, ale protože hraje brutálně, tak se jim to zalíbilo a stal se z něho plnoprávný člen. A pak se jednou stalo, že měli hrát živý přenos pro Rádio Devín na Slovensku. Den předtím jim ale klávesista a vokoderista řekli, že končí a Carpet potřebovali záskok. Robin mi zavolal, jestli bych jim vypomohl. Jel jsem tam a od té doby jsem členem. A aby se ten kruh uzavřel, tak před týdnem se Robin stal oficiálním členem Aurora Bandu, kde zase hraju už nějakou dobu já.
Vy jste dosud natočili jedno CD a pravidelně jezdíte po koncertních šňůrách a festivalech. Co máte v plánu dál?
Zásadní věc je, že máme nového člena, JeNa Hovorku, což je výborný rapper a beatboxer. A taky vynikající klavírista. Tím, že to první CD bylo napůl instrumentální a napůl hip hopové, tak teď to s Jendou na koncertech už směřuje víc do hip hopu. Může za to jak JeN tak i my. Chystáme také jakousi zvukovou obměnu, aby byl zvuk kapely modernější. Zapojit do toho víc elektroniky, beatboxu a různé loopery. Takže už to nebude postavené jenom na groovech, ale bude to propracovanější. A doufám, že natočíme druhé CD.
Asi nás to sváže, ale jen na určité momenty. V Carpetech sice máme určitou kostru skladeb, ale nikdy nevíš, co se stane na koncertě. Tahle kapela funguje hlavně na energii. To se nám stalo třeba loni na festivalu Beseda u Bigbítu, kde jsme všechno hráli hodně tanečně. A pak přijedeš na jazzový festival třeba do Nitry a musíš tomu ty písničky přizpůsobit. Tam jsme víc šli po harmonických vychytávkách, měli jsme delší sóla, dávali jsme do toho víc prostoru. Každé akci se přizpůsobujeme tak, aby to odpovídalo jejímu směřování, ale přitom v tom pořád zůstává ten Carpet.
Druhou kapelou, kde hraješ, je Aurora Band. To je kapela, která hraje na různých večírcích a párty. Na rozdíl od jiných podobných kapel ale hrajete hodně v zahraničí. V čem se od ostatních odlišujete, že vy hrajete v zahraničí a ostatní ne?
Má to v zásadě dva důvody. První je ten, že většina muzikantů bere hraní v párty kapele jako podřadnou práci. Jít hrát pro někoho, neznat repertoár ani obsazení kapely, dostat za to dva a půl tisíce a hrát třeba pět hodin. Většina z nich se na to ani nepodívá, pak to čtou z not a celkově to vypadá tak, že mě jako zákazníka by štvalo, že za něco takového musím platit. I když se musím přiznat, že jsem to taky dělal.
Náš přístup je úplně jiný. Dvakrát týdně máme zkoušky, kde se všechny věci řeší naprosto detailně. Řeší si i další věci, jako je image, jak to vypadá na podiu nebo jaká jsou světla. Třeba když pracujeme na nové písničce, tak nad ní strávíme hodiny. Když děláme třeba Bruno Mars medley, tak na tom děláme 14 dní. Prostě na konkrétní věci děláme tak dlouho, dokud není úplně dokonalá.
A druhý důvod, proč je Aurora tak úspěšná je ten, že to vedou Uliana Elina, zpěvačka a manažerka, a Pavel Němec, bubeník, bandleader a druhý manažer. A ti to vedou naprosto skvěle. Vedou to tak, že to opravdu chceš dělat. Osobně k tomu přistupuju tím způsobem, že je to moje hlavní práce a vím, že když odvedu stoprocentní výkon a pomůžu jim hudebně, tak za to dostanu slušně zaplaceno a všichni budeme spokojení. A takhle to tam funguje, všichni do toho jdou naplno. Proto se také dostaneme na velké korporátní akce po světě. A jako bonus máš, že sedíš v luxusním hotelu na břehu moře s cigárkem a užíváš si (smích). Je o nás královsky postaráno. Dostaneš všechen komfort, abys odvedl tu nejlepší práci.
Jak tedy probíhají vaše show?
U nás je to tak, že show nabízíme jako 1,5 hodinový koncert. A když není zbytí, tak jsme ochotni to rozdělit na dvě části. Ale to děláme opravdu neradi. Takže na té akci je nějaký program a počítá se tam s 1,5 hodinou na vystoupení kapely. Asi ještě nikdy se mi nestalo, že bychom hráli déle než 2,5 hodiny.
Jaký máte repertoár? A určujete ho vy nebo zákazník?
Repertoár určujeme primárně my a snažíme se držet trendy posledních dvou až tří let. Hrajeme hodně pop-elektroniky a podobně. Nejsme ten klasický párty band, jak ho znáš. Česky vlastně ani nehrajeme, protože většina našich členů je z Ruska. Máme tam i nějakého Jacksona, ale hrajeme hlavně věci, které se hrály v rádiu za poslední dva roky. Máme ale taky nějakou soudnost, že nebudeme hrát třeba Despacito, což je vyložená blbost. Ale děláme třeba Bruna Marse, Justina Timberlakea, Rihannu, Arianu Grande, Ritu Ora, The Weeknd nebo Charlieho Putha. Tyhle věci, které jsou dobré, tak se hrají.
Jak ses vůbec dostal k muzice?
Mám o pět let staršího bratrance Ondru Valentu, který hraje taky na klávesy. A mně se vždycky líbilo, jak hraje. Když pak moje mamka začala pracovat ve škole jako uklizečka, tak jsem tam jako malý chodil s ní a v jedné třídě bylo křídlo, ke kterému jsem si vždycky sedl a snažil se na něj hrát. U nás v Jaroměřicích je takový institut, což je jeden pán z Káhiry, Amin Hassan, který učí všechny nástroje. Začal jsem k němu chodit a i když mě to na jednu stranu štvalo, tak mě to zároveň i strašně bavilo. Po čtyřech letech jsem na chvíli přestal, ale pak jsem začal chodit na ZUŠ do Jevíčka. To jsem stále hrál jen na klávesy, takže doprovody a do toho si jedeš melodie. Pak jsem začal hrát v první kapele a založil si pak i vlastní kapelu. A v osmé třídě jsem se rozhodl, že zkusím jít na konzervatoř. Rok jsem se připravoval už regulérně na klavír a dostal jsem se do Brna a do Kroměříže. Nastoupil jsem v Brně, ale odtamtud mě vyhostili (smích). Moc mi nešla klasika, ani jsem tam moc nechodil a navíc jsem kazil spolužáky tím, že jsem je přesvědčoval, aby taky hráli v kapelách. A prý jsem je nabádal dělat blbosti. Ale i já sám jsem cítil, že tohle není úplně škola pro mě. Přes Ondru, který mezitím studoval na Ježkově konzervatoři, jsem si domluvil konzultace a za rok jsem se dostal tam a loni jsem tuto školu úspěšně nedokončil (smích). Chybí mi poslední zkouška, kterou si chci dodělat, ale nevím kdy, protože na to teď stále není čas. Nejspíš až asi za rok (smích).
Jaké je tvoje současné nástrojové vybavení?
Stage piano Roland RD2000 a syntezátory Roland Jupiter 50 a Roland System 8. Mám v plánu to ještě rozšířit o jeden syntezátor a jeden workstation. Asi FA06 nebo Fantom G7.
Na co které klávesy používáš? A liší se tvoje vybavení podle kapel?
V Carpet Cabinet využiju především Jupiter 50 a System 8. Tím, že to jsou syntezátory, tak mají spoustu zvukových možností. Navíc já dost často jezdím mezi Prahou a Brnem vlakem a tyhle dvoje klávesy můžu vlakem vzít v pohodě. RD2000 používám na piana a Fender piana. Díky funkci USB Audio Streaming ho mám dost často propojený s notebookem a zároveň hraju třeba čtyři zvuky interní a dva zvuky z nějakého softwaru. A taky ho používám na Hammondy. I když to má kladívkovou klaviaturu, tak se to dá v reálném čase skvěle upravovat. Jupiter 50 mám také na Fender piana a piána, která se dají dobře efektovat, ale hlavně na nějaké upravené zvuky, pady, FXs, Hits a podobně. A System 8 využívám na drsné trance plochy, průrazné leady, bassové synthy a synth brass.
Odkazy:
Facebook: www.facebook.com/kropakeys/, www.facebook.com/martin.kroupakrystof
Za MUSICstage.cz se ptal Milan Janeček
PROFIL AUTORA: Milan Janeček
Jako syn profesorů na konzervatoři měl k hudbě blízko odmalička. Na ZUŠ studoval osm let hru na violoncello a dva roky hrál na baskytaru v tanečním orchestru ZUŠ. V rodné Kroměříži hrál především v kapelách Greengrass a Nšoči. Po přesídlení do Prahy v roce 2004 hrál postupně v kapelách nebo s umělci ED, My2Baby (Monika Agrebi + Tanja), Oncemore, Lenya, Petr Poláček, Vlasta Horváth nebo Věra Martinová.
