Kytarista, který již devátým rokem působí v doprovodné kapele Ewy Farné. Vedle toho má i vlastní projekt Málem Králem s Filipem Sázavským a také působí jako skladatel a textař. A protože během posledních vánoc rotoval v rádiích a televizích vánoční singl Ewy Farné Vánoce na míru, ke kterému Martin s Filipem napsali text, nemohli jsme v našem povídání začít ničím jiným.
Zaujalo mě, že k vánoční písničce Ewy Farné Vánoce na míru jsi napsal text ty s Filipem Sázavským. Ta písnička byla napsána na zakázku jednoho eshopu. Co z toho textu měl zadavatel v podmíce? Třeba samotný název mi připadá jako marketingový slogan.
Ten právě nebyl. Vlastně celý text jsme napsali sami, zadavatel měl jen jednu podmínku, že v textu musí zaznít slovo „úsměv“. Oni už v tu chvíli měli natočenou reklamu, která potom běžela v televizi, a potřebovali do textu dostat úsměv. My jsme to udělali tak, že jsme napsali text, za kterým jsme si stáli a který se nám líbil, a v posledním refrénu jsme dali „probudit zas ten úsměv v nás“. To mě sice strašně točilo, ale muselo to tam být (smích). U toho názvu jsme se trochu báli, jestli to nebudou lidé vnímat negativně, protože nám bylo jasné, že to zní jako marketingový slogan. Ale vzali to dobře a myslím, že zadavatel měl radost (smích).
Jak je to těžké, napsat text na zakázku?
Pro mě to bylo obrovsky náročné. Ale to vlastně pro všechny. I pro Ewu i pro producenta Lukáše Chromka. Dostali jsme 14 dní na to, abychom tu písničku dali do finální podoby. Muselo se to složit, napsat text, natočit, natočit videoklip a vypustit ven. Vždycky je to těžké, když máš v takhle krátkém čase udělat něco kreativního. A když je to vánoční písnička, tak je to ještě těžší. To už je potom hodně tenký led. Ale podařilo se to tak, že si za tím všichni můžeme stát. Písničku jsme hráli i na koncertech a lidé ji přijali velmi dobře. My už jsme si s Filipem říkali, že bychom chtěli napsat nějakou vánoční písničku. A ne nutně pro Ewu. Ale tohle je jiná disciplína. Je to strašně těžké, napsat vánoční písničku tak, aby to nebyl úplný kýč a aby ji lidé chtěli poslouchat.
Jaké to je, psát text s někým dalším? U muziky to chápu, každý složí jinou část skladby a složí se to dohromady. Ale u textu, kvůli nějaké vnitřní konzistenci, to musí být náročnější.
Mně třeba tahle spolupráce vyhovuje, ale to je tím, že si s Filipem hrozně sedneme. Výhoda je v tom, že máš okamžitou zpětnou vazbu. Když píšeš sám, tak něco napíšeš a líbí se ti to. Ráno se probudíš a řekneš si, co je to za blbost. Když s někým spolupracuješ, tak ti to ten druhý hned řekne. Mně spolupráce s Filipem strašně vyhovuje. Jak hudebně tak textařsky. Je to vlastně dobré i při psani, kdy máš deadline. Když tebe nic nenapadne, tak je tam ten druhý, který ti s tím pomůže. Tenhle konkrétní text jsme dělali asi pět nebo šest dní. První dva dny jsme si fakt jenom házeli nápady a nálady.
Ty už u Ewy hraješ osm nebo devět let. To je poměrně dlouhé angažmá. Dalo ti to něco? Tedy kromě toho, že sis našel životní partnerku...
Mně to dalo úplně všechno. Před těmi devíti lety jsem se rozhodoval, zda na ten konkurz jít. Byl jsem z toho strašně nervózní a říkal jsem si, jestli mám zapotřebí se takhle stresovat. Kdybych se tehdy rozhodl tam nejít, tak jsem úplně někde jinde. Dalo mi to třeba dlouhodobou práci. I v normální práci, když jsi devět let, tak je to dlouhá doba. Mám práci, která mě baví a navíc jsem našel svou ženu. Ten konkurz mi úplně změnil život.
Navíc jsem se našel i hudebně. Předtím jsem si nikdy nepomyslel, že by se ze mě mohl stát textař. My jsme vlastně psali písničky s Filipem. Ewě se to líbilo a požádala nás, abychom napsali i něco pro ni. Takže jsme začali psát i pro ni. Vánoce na míru je čtvrtý text, který jsme pro Ewu napsali. Není to moc, ale myslím si, že tři z těch čtyřech se docela chytly.
Jak u vás vlastně funguje skládání písniček? Píšete je vy, tedy muzikanti v kapele, nebo jsou to písničky externích autorů?
Čím dál tím víc se snažíme nosit písničky my. Dřív, když byla Ewa u Leška Wronky, tak to byly Leškovy písničky nebo je kupoval z Publishingu. Nechal je otextovat a bylo to. Dneska je to tak, že i Ewa se chce autorsky angažovat. Často tak s někým spolupracuje, jak hudebně tak textařsky. Občas oslovuje i nás s Filipem. Ale je to tak, že každý z kapely už něčím do repertoáru přispěl.
U Ewy jste už nějakou dobu dva kytaristé. Jakým způsobem si dělíte kytarové party a jakým způsobem aranžujete písničky, abyste si oba přišli na svoje?
U nás je neobvyklé to, že ačkoli jsme oba kytaristé, tak nemáme moc velká ega. Já jsem si třeba uvedomil svoji roli v kapele a nehrnu se do nějakých velkých sól a spíš tam sloužím. Hraju beglajty a hraju docela málo. A Lukáš (Chromek, pozn. autora) přicházel do kapely s tím, že on bude ten, kdo bude hrát vyhrávky a sóla.
Jak to řešíte zvukově? Abyste neměli oba stejný zvuk.
Máme jiné kytary a úplně stejné aparáty. Ale zvuk máme jiný, protože nejvíc je to stejně v rukou. Lukáš má jeden z nejhezčích kytarových zvuků, co jsem kdy slyšel. A právě proto, že se mi tak líbil, tak jsem si koupil úplně stejný zesilovač, jako má on. Ale mám zase jinou bednu. V kytarách on hraje především na Fender Stratocaster a já hraju na lespauly. Takže máme jiný zvuk, ale je fajn, že se to dohromady dobře pojí. A co se týče aranží, tak ty řešíme na takových soustředěních. My normálně nezkoušíme a zkoušky máme jen před sezónou nebo před nějakou speciální akcí. To jsme pak ve zkušebně zavření třeba tři dny v kuse a řešíme party. Naučíme se repertoár na sezonu, obměníme nějaké písničky, a pak s tím odehrajeme celou sezonu.
Předěláváte třeba aranže písniček? Po devíti letech hraní to občas omrzí.
Někdy ano, ale právě já jsem zastáncem toho, aby se písnička hrála tak, jak byla udělána. Líbí se mi písničky tak, jak jsou. Nějak tu písničku znám a nechci ji předělávat a hrát tam něco jiného. A i když to vezmu z pohledu posluchače. Lidé podle mě nechtějí slyšet tu písničku jinak. Ale je pravda, že ostatní je často už chtějí předělat a já tam potom trpím (smích).
Vy jste teď hledali nového klávesistu za Honzu Steinsdörfera, který odešel do Chinaski. Už někoho máte?
Měli jsme konkurz složený ze dvou klávesáků (smích). A rozhodli jsme se pro Honzu Aleše. To je výborný klávesák, kterého všichni známe už z jiných projektů. A navíc dokáže Štajnyho dobře zastoupit v rámci humoru.
Vy hrajete i v Polsku. Jaký je rozdíl mezi hraním v Polsku a v Čechách? Zajímá mě rozdíl v produkci, jak se starají o kapely, jaký je rozdíl ve zvuku a podobně.
Myslím, že na normálních akcích je to srovnatelné. Všude bojuješ s podobnými problémy. Ale u televizních akcí je to markantní rozdíl. Když se podíváš na jejich akce, třeba předávání nějakých cen, tak je to tam pomalu jako v Americe. Obrovské scény a obrovská show. U nás je to takové malé. Jinak zvuk máme vždycky stejný. Máme svoje vybavení tady i v Polsku. Polský manažer navíc vlastní i firmu s technikou, takže ty akce často zajišťuje kompletně. V Polsku máme navíc malý mix sám pro sebe a do inearů si mícháme zvuk sami.
Ty vedle toho máš i vlastní projekt Málem Králem s Filipem Sázavským. Jak jste se dali dohromady?
S Filipem se známe prakticky od narození. Naše mámy už spolu chodily do školy. Hudebně jsme se začali poznávat zhruba ve dvanácti letech, když jsme spolu začali hrát na kytary. Zhruba v osmnácti jsme spolu poprvé začali psát písničky aa spoustu let potom jsme natočili desku. To jsme si ještě říkali eFeM. Zpočátku jsme si mysleli, že bychom to dělali i koncertně. Ale ani jeden z nás není takový showman, aby byly naše koncerty tak zajímavé (smích). Spíš se z nás stalo autorské duo. Čas od času si uděláme radost a napíšeme písničku a natočíme videoklip. Cože se mimochodem právě teď chystáme udělat. Máme novou písničku a budeme ji točit a taky k ní uděláme klip.
Budete se snažit hrát ještě nějaké koncerty?
Asi spíš to odsuneme na druhou kolej. Když nám někdo zavolá, tak to určitě neodmítneme. V rámci možností tedy. Za minulý rok se to stalo asi pětkrát. Mně to ani tak nevadí, protože samotného hraní mám docela dost. S Filipem mě hlavně baví to společné tvoření.
Tenhle projekt je hodně písničkářský, postavený na akustické kytaře. Proč? Jaká je motivace a inspirace dělat právě takovéhle písničky?
Já jsem se v tom našel. Vůbec jsem to netušil, na kytaru jsem začínal jako rockový kytarista. Akustika pro mě byla trapná, ale postupem času mě začala bavit a nakonec jsem se v ní našel. A vlastně i v písničkách jako takových. Nemám rád, když jsou písničky příliš přeprodukované. Aby byla slyšet podstata písničky a nebylo tam tolik těch ozdob na povrchu.
Jaká byla tvoje cesta k muzice a kde a koho jsi hudbu studoval?
My jsme to měli v rodině. Můj děda je muzikant. Já jsem asi ve čtyřech letech začal hrát na housle. A hrál jsem docela dlouho, asi do dvanácti. Ale to neznělo moc dobře. Pak mě chytla kytara a to bylo něco jiného. Ani nevím, proč jsem na ni začal. Asi jsem viděl nějaký plakát s kytaristou a líbilo se mi to (smích). Doma jsme měli akustickou kytaru, na kterou hrával brácha, a mě to lákalo to zkusit. Zhruba tři roky jsem chodil na klasickou kytaru do ZUŠ, což mi dalo dobré základy. Pak ten přechod na elektrickou kytaru nebyl tak náročný. Pak přišla elektrická kytara. To jsme byli se podívat ve Spojených státech za příbuznými a tam jsem si koupil svoji první elektriku. Byl to Stratocaster od firmy Fernandes. Pak ta klasická nylonka šla hodně rychle stranou. A po dalším roce jsem dělal zkoušku na Ježkovu konzervatoř, kam jsem se i dostal.
To už jsi si tehdy byl jistý, že chceš dělat muziku?
Tehdy jsem byl o tom hodně přesvědčený. Už jako malý jsem chtěl být houslistou, a když přišla kytara, tak kytaristou. Ale během studia na Ježkově konzervatoři jsem si přestával být jistý, že to chci dělat. Když jsem byl v pátém ročníku, tak byl právě konkurz k Ewě. A já tehdy zkusil i přijímačky na vysokou školu a říkal jsem si, že nemohu mít takové štěstí, abych se dostal na oboje a že tam kam se dostanu, tak to mi ukáže jasný směr, čemu se mám věnovat. Co čert nechtěl, dostal jsem se i na výšku i do kapely. Ale během následujícího roku se ukázalo, že se to nedá zvládat najednou. Přestal jsem studovat, jakž takž jsem dokončil ježkárnu a zůstal hrát v kapele.
Měl jsi nějaké vzory na kytaru?
Když jsem začínal na kytaru, tak jsem miloval Zakka Wyldea. Následně jsem si prošel takovým klasickým obdobím, kdy jsem měl rád Steva Vaie, Joe Satrianiho a Johna Petrucciho. Pár let mi to vydrželo, ale postupem času jsem tyhle vzory opustil a možná i proto šlo moje sólové hraní stranou. Dneska, když kohokoliv z nich slyším, tak mě to vůbec nebaví. Samozřejmě to respektuju, že to jsou úžasní muzikanti. Dneska mě inspirují úplně jiní lidé. Textařsky jsou to třeba Nerez, které mám rád odmalička. Shodou okolností je Víťa Sázavský otec Filipa, takže nám zezačátku hodně pomáhal s textařinou. Vysvětloval nám pravidla a ukazoval, co děláme při psaní špatně a podobně. Víťa je ten člověk, kterému zavolám, když při psaní řeším nějaký češtinářský problém. A pak je můj textařský vzor třeba Jarek Nohavica, který píše úžasné texty.
Co první kapely?
První kapelu jsem měl ve čtvrnácti. Říkali jsme si Preweet. A shodou okolností v té kapele zpívala Tamara, manželka Tomáše Kluse. Hráli jsme takový vesnický rock, ale vlastně to bylo docela fajn a nemusím se za to stydět, že jsme ve čtrnácti, v patnácti hráli tohle. Pak jsem měl kapelu Bublifuck, kde jsem v patnácti hrál s třicetiletými muzikanty. Pak jsem hrál v emo kapele My Own Story. A pak už jsem šel k Ewě. Já vlastně nikdy nebyl takový ten muzikant, který by stále střídal kapely.
Ani na ježkárně jsi nehrál s nějakými muzikanty?
Ani tam ne. Možná je škoda, že jsem nedělal jazz, protože bych byl s kytarou vědomostně úplně někde jinde. Studoval jsem tam rockovou kytaru a byl jsem z toho nadšený, že to můžu studovat. Ale postupem času jsem se seznámil i s jazzovými kytaristy a ti jsou někde jinde, především co se vnímání harmonie týče.
Na jaké hraješ kytary?
Začínal jsem vlastně na toho Fernandese. Pak jsem si nechal postavit Les Paula od Standy Papeže, na toho jsem hrál strašně dlouho. Pak jsem koupil z druhé ruky Les Paula od Honzy Vlasáka. Potom jsem se trochu zamiloval do starších kytar, takže jsem si koupil Telecaster z roku 1968. Potom starého Epiphona z roku 1965, typ Elitist Casino. A pak jsem se poslední dvě sezóny vrátil k tomu Les Paulovi od Honzy Vlasáka. Na Telecastera hraju pár písniček a zbytek kytar mi visí doma na zdi (smích). Na akustiku jsem dlouho hrál na Taylora, ale před rokem jsem si koupil Gibson J-200, kterého jsem strašně dlouho chtěl. Od té chvíle jsem na Taylora nesáhl, ten Gibson je skvělý.
Jaký máš aparát?
Mám box Orange a k němu zesilovač Marshall 2061, což je 30wattová hlava s ručně letovanými obvody. Předtím jsem hrál na digitální aparát Fractal Axe FX… chvíli mě bavil, ale měl na mě příliš mnoho možností a já je nedokázal pořádně využít. Ten Marshall má jen dva poťáky, volume a tone, a to je pro mě naprosto ideální.
Co máš v pedalboardu?
Mám tam několik věcí, které vůbec nepoužívám (smích). Třeba ekvalizér, který jsem si myslel, že budu používat hodně, ale nepřijde mi ideální. Nebo nějaký starý kompresor od Ibanez, který taky nefunguje ideálně. Ale dost používám delay Line 6 DL4. Taky tam mám reverb, který hodně používám do vyhrávek, to mě naučil až Lukáš Chromek, předtím jsem si myslel, že používat reverb na živé hraní je nesmysl. Hodně mě baví MXR Micro Amp, když hraju na telecastra, tak si vystačím klidně jenom s ním.
Za MUSICstage.cz se ptal Milan Janeček