Marek Bero

Odpovědět
Jan Martinek
Příspěvky: 23
Registrován: 09 čer 2015 11:13

Marek Bero

Příspěvek od Jan Martinek » 21 lis 2016 08:54

Není potřeba cvičit čtyři hodiny denně, to lidi akorát odradí.

ObrázekMarek Bero (dříve známý jako Marek Haruštiak), jeden z nejznámějších českých baskytaristů, pořadatel workshopů, autor několika baskytarových příruček, už několik let zkouší štěstí v Londýně. Do Prahy ale „dojíždí“ za svou srdcovou kapelou Stroy, ve které hraje společně s bubeníkem Milošem Meierem a kytaristou a zpěvákem Michalem Skořepou.

Pracuješ na svojí třetí knize. Můžeš ji trochu přiblížit a hlavně říct, v čem je jiná než všechny ostatní učebnice a příručky na téma "Jak se naučit hrát na baskytaru"?
Třetí kniha se jmenuje Baskytarová posilovna - 101 arpegií pro melodičtější basové linky. Jedná se o další knížku v sérii Baskytarová posilovna, kde mi jde především o jasný a přehledný systém krátkých cvičení pro každodenní basový strečink. Vezmeš si prostě každý den jedno cvičení a strávíš s ním intenzívních 15 minut a pak jdeš hrát, co tě baví. Tenhle přístup je zaměřený především na hráče, kteří nemají moc času na cvičení, ale zároveň chtějí mít solidní technický standard, aby si mohli zahrát, co je baví. Podle mého názoru není potřeba cvičit čtyři hodiny denně. To je moc velký krajíc na ukousnutí a mnoho lidí odradí. Důležitější je mít každodenní rituál, který může trvat i klidně těch 15 minut, ale maximálně se na něho soustředit a využít ten čas naplno. Inspirovalo mě japonské Kaizen cvičení pro překonání lenosti. Základem je dělat nějakou činnost jednu minutu denně ve stejný čas. Tenhle úkol by neměl být problémem pro nikoho z nás a my si tak můžeme rozvinout mnoho užitečných dovedností a návyků. U basy mi přišla jedna minuta ale přeci jenom málo, tak jsem udělal svojí 15 minutovou verzi, která je myslím ještě pořád velmi snadno dosažitelná. Podstatou je vzít každý den basu do ruky, mít rituál a díky tomu se nenápadně a s lehkostí stát prostě lepším hráčem.

Jak se liší od tvých předchozích knih, a jak se tyto prodávají?
První knížka je Baskytara v rocku a metalu, která byla jasně zaměřená na získání dovedností v těchto stylech. Samozřejmě jsou v ní i užitečné rady, které můžete uplatnit univerzálně, nehledě na hudební styl, který preferujete. Druhá knížka je Baskytarová posilovna - 101 cvičení pro zlepšení techniky, flexibility a výdrže a jedná se vlastně o první knížku plánované řady Baskytarová posilovna. S prodejem jsem velmi spokojený, protože obě knihy jsou dlouhodobě nejprodávanější učebnice baskytary na kytary.cz. Baskytarová posilovna má i anglickou verzi s názvem Bass Gym, která je distribuována celosvětově v elektronické podobě přes Amazon, iStore a všechny další významné on-line obchody. Baskytarová posilovna - 101 arpegií se chystá na prosinec tohoto roku a její jedinečnost je právě v obsahu. Myslím, že to bude jediná publikace pro baskytaristy na českém trhu, která se vyloženě zaměřuje na cvičení arpegií. Podle mne velmi opomíjeného a přitom zásadního tónového materiálu pro aspirující baskytaristy.

Co tě vlastně přimělo k psaní? Nedostatek dobrého materiálu na knižním trhu (smích)?
To ani tak ne, příruček a instruktážních metod pro baskytaristy je mraky. Já jsem si chtěl primárně napsat cvičení pro sebe. Jsou tam jenom věci, které jsem si osobně vyzkoušel během svého dvacetiletého hraní na basu. Chtěl jsem to mít všechno pohromadě, abych na to nezapomněl. Také jsem rád, že si moji studenti mohou věci, o kterých se bavíme a zkoušíme na hodinách, prostě odnést ve formě knihy a poté si je doma připomenout. Každý hudebník/baskytarista má svoje jedinečné zkušenosti, které se časem samozřejmě vyvíjejí a které přispívají k jeho unikátnímu hudebnímu odkazu. Tak já jsem chtěl zachytit ten svůj ve formě učebnic baskytary, které můžou někomu jinému zkrátit a ulehčit cestu, kterou jsem si prošel. A věř mi, že to byla někdy pořádně klikatá a šílená dráha...
Obrázek
Ty se, kromě hraní samotného, vůbec hodně intenzivně věnuješ osvětě. Pořádáš workshopy, hodně učíš, natáčíš výuková videa. Máš nějaké další projekty, co se týče předávání znalostí?
Óóóó, milión... moje hlava je jeden ohromný generátor projektů a nápadů. Abych byl upřímný, tak jich mnoho nechci zatím prozrazovat, aby neztratily sílu a duši. Určitě chci pokračovat v psaní dalších dílů Baskytarové posilovny. To mě fakt baví a mám ohromnou radost z toho, že ta metoda a cvičení prostě fungují. Vidím to na studentech a reakcích lidí, kteří moje doporučení dodržují. Pak mám jeden velký projekt, který budu pomalu zkoušet tady v Londýně. Určitě budu dál pokračovat s workshopy a basovými kurzy na různá témata. Ale nesmíš zapomenout, že jsem na prvním místě aktivně hrající a skládající baskytarista, takže většinu času pořád věnuji hraní a natáčení ve studiu. Mám se pořád, co učit. Před pár týdny například celou desku Xodady, experimentálního projektu mého dobrého kamaráda Romana Lomtadze, kdy jsme si společně zahráli dva koncerty v ČR.

Jak ses vůbec dostal k baskytaře, můžeš zavzpomínat na svoje hudební začátky? Známe se dost dlouho, pamatuju si, že jsem tě vídal hrát na baskytaru i ve škole o přestávkách.
Jo, známe se z gymplu, jasně, to byly časy (smích). Naše první kapela byla trio, kdy jsme s Alešem Berným a Milanem Broumem jr. drtili kytary doma v pokojíčku. Chudák starší Milan (baskytarista skupiny Olympic, pozn. aut.), musel snášet moje hraní přes jeho nádherný vintage Ernie Ball aparát. Dokonce mi pomáhal vybírat i mojí první seriózní basu. Musím se smát, když si vzpomenu na mojí odpověď ohledně specifikací nástroje. Milan se mě ptal, jestli chci čtyřku, pětku, aktivní, pasívní, s humbuckery, se singly... a moje odpověď? Tak hlavně aby byla černá! Odnášel jsem si pak náramně spokojený svojí černou čtyřstrunnou Ibanez Soundgear. To byla basa, na které jsem se poprvé naučil slapovat. To mi ostatně šlo líp, než hraní prsty ze začátku (smích). No a když mi bylo asi 18 let, tak jsem base propadl úplně a stal se ze mne cvičící a řešící maniak. Nic jiného než hraní na basu pro mě nemělo cenu. A tak je tomu v podstatě dodnes.

Mám dojem, že jsi měl takový zajímavý obrat v hudebním vývoji. Dlouho jsi hrál funk a jazz, "holírny" a najednou jsi ze dne na den začal hrát metal a HC. Co se vlastně stalo?
Ty jsi to zaregistroval? Jo, ten obrat nastal po mém půlročním studijním pobytu v Gothenburgu ve Švédsku. Objevil jsem tam v místní knihově desku Blood Sugar - Magic od Red Hot Chili Peppers a úplně se mi změnilo vnímání hudby a hraní na basu. Jasně, vždy mě bavil funk-fusion-jazz-progressive, taková ta kombinace žánrů, kterou milují hlavně hudebníci a normální lidé jenom nechápavě kroutí hlavou. Ale když jsem slyšel a hlavně cítil s jakou energií a nasazením Flea hraje, tak jsem tomu úplně propadl. Chtěl jsem každou notu, co zahraju, prožít, zahrát ji tak, jako by to bylo naposled. A tohoto přístupu se snažím držet dodnes. Někdy to nejde... jasně, některé kšefty jsou náročné jenom tam být, ale měl jsem to štěstí, že jsem většinou hrál s úžasnými hudebníky, se kterými šlo se do toho položit.
Obrázek
Zaregistroval jsem tě před lety v Krucipüsku, o kterém mezi muzikanty koluje vtip. To se potkají dva basáci a jeden se ptá druhého: už jsi hrál v Krucipüsku? Pak jsi prošel kapelou Dymytry... co ti tyhle hodně tvrdé party daly?
Už je o tom i vtip? To jsem nevěděl. No je pravda, že basáci se v Krucipüsku moc neohřejou (smích). Prožil jsem nádherné tři roky v Krucipüsku, kdy jsme společně natočili desku Ámen a jeden rok jsem s Lukášem Pavlíkem tvořil rytmickou sekci v Dymytry. Tvrdou hudbu jsem měl vždy rád, jako patnáctiletý jsem vymetal koncerty death-thrash metalových kapel. Miloval jsem Cannibal Corpse, Sepulturu, Fear Factory, Death, Carcass, Deicide, prostě všechno s lebkama, vyhřezlýma střevama a krví na tričku. Asi to byla moje revolta vůči rodičům a škole. Takže hraní v Krucipüsku a Dymytry pro mě bylo naprosto přirozené a cítil jsem se tam jako ryba ve vodě. Krucipüsk byla pro mě vždy nejlepší česká kapela a hrát v ní byl můj dlouholetý sen. Takže když jsem přišel úplnou náhodou na konkurz a kluci se po první písničce začali smát a vítat mě v kapele, měl jsem pocit, že jsem v Metallice. V Dymytry jsem zase potkal Jirku Urbana, který je ohromně inspirativní člověk. On byl ta skála v kapele, o kterou se lámaly všechny vlny. Ať se dělo cokoli, Jirka vytrval a vybudoval z Dymytry jednu z nejúspěšnějších metalových kapel v ČR. Takže v obou případech jsem byl rád, že jsem mohl být u toho a zažít něco výjimečného s výjimečnými lidmi.

Momentálně žiješ v Anglii, kam ses i s rodinou přestěhoval. Proč ses vlastně tak rozhodl? Mohl bys popsat tamější hudební scénu?
Moje úvaha byla následující. Když jsem si splnil sny doma, tak je čas pohnout se dál a jít do světa. To byl ten prvotní impulz. Ale celé to bylo dost šílené, protože jsem měl v té době dvouletou dceru a moje žena byla těhotná s druhým šmudlou, takže jsem dost váhal, jestli je zrovna nejlepší čas se vydat do neznáma. Nebýt mojí ženy, asi bych se k tomu neodhodlal. Je nesmírně statečná a odvážná, a tak jsme do toho šli. Já první rok pendloval mezi Londýnem a Prahou, a pak jsme odešli všichni. Zásadním poznatkem v Londýně byl fakt, že tady téměř neexistuje šedá střední zóna. Buď hraješ v pajzlech a hospodách s pěti dalšími kapelami, nebo jsi v dobrém klubu, který je obvykle vyprodaný a před vchodem stojí fronta až za roh. V ČR je mnoho poloprofesionálních i profesionálních kapel, které nejsou tak známé, ale přesto se uživí. V Británii často i členové legendárních kapel mají civilní zaměstnání a musí si brát z práce volno, aby odehráli turné. Je to prostě masakr! To je podstata hudební scény tady. Ohromné množství kapel a interpretů na startovní pozici, ale do cíle jich doběhne jenom pár.
Obrázek
Jak vůbec vypadá typický den britského hudebníka?
To nevím, já jsem Čech (smích), ale můj den je každý jiný. Někdy mám natáčení ve studiu, někdy učím, někdy mám hraní v klubu. A když není ani jedno, tak je průšvih a musím dělat, co se dá. Jako všichni hudebníci tady. Myslím, že to říkal baskytarista z Bullet For My Valentine, že kdyby se mu to nepovedlo s kapelou, tak by asi dodnes seděl jako pokladní v supermarketu.

Zajímalo by mě, jak sis v Anglii vlastně hledal angažmá. Šel sis dát inzerát do obchodu s hudebninami, že hledáš kapelu (smích)?
Jo, to taky. Zkusil jsem a pořád zkouším všechno, co se dá. Inzeráty, jam sessions, e-maily, telefonáty... ale mám pořád ještě co dohánět v self-promotion. Tady jsi mezi žraloky a o dobrý kšeft je vždy boj.

Jakými kapelami a projekty sis tam prošel a s kým tam teď momentálně hraješ?
Bylo a je toho opravdu hodně - namátkou například Neverborne, Derek Trotson, Damon, Zodiac’n’Black, Skua (feat.Paul Cattermole), Maximum Joy, Tokyo Taboo, Low Heaven, The Continuum, Stephunk T., Stevie Kelly, Dark Hearts, Sonata K., Drum Pulse, George Platon, Herman Stephens, Paul Bond a mnoho dalších. To asi nejsou jména, která byste znali, ale povedlo se mi s nimi odjet dvakrát turné po celých ostrovech, hrát ve skvělých klubech, jako jsou Underworld či La Scala, nebo natáčet ve Francii a Itálii.

Momentálně hraješ i s českou kapelou Stroy. Jak funguje spolupráce, když ty jsi v Londýně a ostatní členové v Praze? Jak například zkoušíte?
To je úplně šílené, samozřejmě. Já v Londýně a kluci v Praze. Ale to muzikantské a lidské pouto je tak silné, že jsem do toho prostě musel jít. Jednoduše teď víc cestuju. Přiletím, když je potřeba odehrát koncerty nebo jít do studia. Michal Skořepa se zase byl za mnou podívat v létě do Londýna. Takže všechno jde, když se chce. Ostatně plán je co nejdřív se Stroy vyrazit i do světa.

Věříš, že Stroy je kapela, která by mohla prorazit i mezinárodně?
To je nesmírně těžká otázka. Myslím si, že každá kapela může teoreticky prorazit ve světě, pokud je ochotna projít procesem. To znamená, opravdu, ale opravdu to chtít a věnovat tomu veškerý svůj čas, energii a talent. Uvidíme, jestli se to povede Stroy. Potenciál by tady určitě byl, ale máme před sebou ještě dlouhou cestu.
Obrázek
Jaký používáš v současnosti gear?
Miluju svoje nástroje a vybavení. Umožňují mi znít lépe a inspirují mě k nové hudbě. Momentálně mám dvě sestavy, a to Mesa/Boogie a Markbass. Sestavu Mesa/Boogie tvoří zesilovač M6 Carbine a dva reproboxy Powerhouse 2x10 a 1x15. Markbass komplet sestává z hlavy Multiamp a dvou boxů New York 4x10 a Ninja 2x12. Moje hlavní nástroje jsou pětistrunné baskytary značky Yamaha, a to konkrétně modely BB2025X a BBNE2. Používám také často efekty a zde je výčet mých krabiček a pastiček: MXR M-80 DI+, Markbass SuperSynth, Markbass Distorsore, EHX Pog, Randall Midi Controller (pro Markbass Multiamp), Mute Switch, Digitech Bass Synth Wah, EHX RTG a Dunlop DC Brick, to vše zabudováno v Pedaltrain Pedalboard.

Stále cvičíš denně?
Jistě. Čím jsem starší a zkušenější, tím víc si hraní i cvičení užívám. Každý den objevím něco nového. Fakt mě to baví. Což mě samotného fascinuje.

Asi málokdo ví, že jsi vystudovaný politolog. Nemrzí tě někdy, že ses dal na dráhu muzikanta a neuplatnil se v oboru?
Ne. S mými anarchisticko-levicovými názory bych byl naprosto nepřijatelný pro jakoukoliv práci pro vládnoucí garnituru.
Odkazy:
Web: www.marekbero.co.uk
Facebook: www.facebook.com/marek.beroharustiak
Facebook: www.facebook.com/Stroyofficial

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.

Odpovědět