Původně měl být matematik a filosof, ale nakonec se Josef Štěpánek stal jedním z asi nejvytíženějších a nadmíru ceněných studiových a koncertních kytaristů u nás. Výčet interpretů, které doprovázel nebo jim nahrával či produkoval album, hovoří sám za sebe… Michal Horáček, Lucie Bílá, Radůza, Jarek Nohavica, Wabi Daněk, Vladimír Mišík, Xindl X, Hana Hegerová, Richard Müller, Ondřej Brzobohatý, Jaromír Honzák, Tonya Graves, Vladimír Merta, Marta Kubišová, Ondřej Ruml, Lenka Nová, František Segrado, Oskar Petr, Věra Martinová, Iva Pazderková a mnoho dalších.

Povídali jsme si o tom, jak se Josef k hudbě dostal, co vlastně obnáší být profesionálním studiovým hráčem, o jeho působení učitele a zároveň ředitele v hudební škole a také o jeho nedávné spolupráci s Vladimírem Mišíkem na, šesti hudebními cenami Anděl oceněném, albu Jednou tě potkám.


Kromě studiového muzikanta, tě znám také jako tzv. sidemana, neboli doprovodného hráče mnoha hudebních kapel a těles. Dalo by se o nějakém z nich říct, že je to tvá domovská kapela nebo projekt?
Každý projekt kde působím, považuji svým způsobem za domovský. Je to asi tím, že se většinou podílím na aranžmá nebo produkci těchto projektů, takže jsem od počátku součástí tvorby a proto se tam cítím doma. Vlastní kapelu už nemám, ale tím, že hodně natáčím, aranžuji a produkuji nahrávky podle své vlastní hudební představy, mám dostatečný prostor pro seberealizaci.

Za svou kariéru si spolupracoval opravdu s velkou řadou interpretů a kapel. Zajímalo by mne, které z nich pro tebe byli nějak významné, nebo osobně důležité či výjimečné?
Strašně rád bych se vyhnul klišé, že všechny mé spolupráce byly a jsou pro mě důležité, ale je to tak. Míra toho, co se člověk naučí během nějaké spolupráce, není úměrná počtu diváků na koncertech nebo množství prodaných cédéček. Je to překvapivý proces, kdy se člověk může něco zajímavého dozvědět například během práce na hudebně ne úplně zajímavém projektu. Pro mou cestu bylo vždycky zásadní být otevřený každé nové spolupráci, každou z nich brát jako nový začátek, kdy člověk samozřejmě využije to, co už umí, ale zároveň musí tak nějak zapomenout všechno co umí, aby byl schopen otevřenosti a udělat něco nového, co bude bavit jeho i ostatní.

O studiových hráčích se říká, že zahrají cokoliv. Jsi také jedním z nich, nebo by se dalo říct, že tvé kvality jsou ukotvené víc v nějakém konkrétním žánru?
Jsem asi spíše ten první model - umím zahrát od všeho trochu, ale nic pořádně. Dalo by se říct, že jsem rozkročen víc do šířky než do hloubky. Znamená to, že když pracuji na nějaké desce a producent by tam chtěl trochu jazzové kytary tak to zvládnu, ale pokud by to měla být konceptuální jazzová deska, znám množství kolegů, kteří by to zahráli mnohem lépe. To samé platí o dalších žánrech - country, rocku, alternativě, klasice atd. Zároveň je ale důležité, aby člověk při zvládnutí té žánrovosti zněl pořád jako on sám.

Uměl bys popsat, co tě na práci studiového muzikanta vlastně baví? Jak vnímáš tuto svou roli, kdy jako muzikant nabízíš svůj talent a dovednosti jiným interpretům?
Musím říct, že mě to moc baví a snad i čím dál tím víc. Celý ten kreativní proces, kdy se z myšlenky rodí celý nový hudební svět, mi připadá krásný a vzrušující. Navíc můžu hrát na spoustu nástrojů, vytvářet množství barev, což mi naživo vždycky chybí.

Album Vladimíra Mišíka, Jednou tě potkám, na kterém jsi spolupracoval, nedávno získalo neuvěřitelných šest hudebních cen Anděl. Co pro tebe tato spolupráce znamenala, co sis z ní odnesl?
Odnesl jsem si z ní jednoho Anděla, kterého mi Vláďa věnoval, nějaký ten honorář, ale na to se neptáš, viď? Celý ten proces byl od začátku spíše jako nějaké romantické drama než klasická produkce. Vláďa měl v hlavě myšlenku, že by rád natočil své “poslední” album. S Etc se to nedařilo a když jsme ho s Petrem Ostrouchovem doprovázeli na Českých lvech, dal mu Petr naši nahrávku se skupinou Blue Shadows, se kterou jsme do té doby točili spíše filmovou muziku. Vláďu to zaujalo a ozval se s tím, že by s námi rád něco natočil. Zkusili jsme nejdříve dvě písně, potom další dvě a tak dále. Postupně jsme začali tušit, že to bude skvělá deska, Vláďa se tomu celému otvíral a celé to dopadlo tak jak si popsal v úvodu. Pro mě to byla skvělá spolupráce-mám k tomuhle zvuku hodně blízko a využil jsem skoro celý svůj arzenál - kytary, steelky, banjo, mandolínu, autobarfu, barytonové, terciové a tenorové kytary.
Co tě v nejbližších měsících čeká? Nějaké nahrávání, deska, tour, nebo tak něco?
Mám obrovské štěstí, že se pořád něco kolem mě děje - nedávno vyšla deska Lenky Nové, kterou jsem produkoval, dokončuji nové CD Petra Linharta, s Daliborem Cidlinským pracujeme na nové desce Xindla X, chystáme nové album s Mirkem Kemelem, do toho se průběžně natáčí filmová muzika (např. film Havel s Petrem Maláskem) a taky se začínáme bavit o tom, že by ta deska ‘Jednou tě potkám‘ nemusela být Vláďova poslední. Z koncertního života nás čeká turné s Luckou Bílou, koncerty s Radůzou, vystoupení s Lenkou Novou, turné Pocta Haně Hegerové, koncerty projektu písní Petra Hapky atd.

Aktuální období je díky pandemii Covid 19 pro muzikanty hodně složité. Jak se tato událost dotkla tebe a tvého profesního života?
Samozřejmě výrazně, jako u všech muzikantů na celém světě. Je to zajímavá sociální sonda. Zatímco je společnost schopna empatie např. s majiteli restaurací nebo kadeřníky, my hudebníci nebo herci moc nárok na solidaritu nemáme. Když se někde objevilo postesknutí nějakého našeho kolegy s tím, že to není úplně snadné být půl roku a možná déle bez příjmů, sneslo se na něj tolik agrese, že to muselo zaskočit i protřelého cynika. Byl by to zajímavý námět na sociologickou studii.

Ty jsi také učitelem a nyní dokonce ředitelem hudební školy v Berouně. Jak vnímáš tuto svou stránku? Měl jsi třeba v sobě už dříve sklony přirozeně předávat zkušenosti těm méně zkušeným, nebo ses stal učitelem například nějakou náhodou?
To je hodně filosofická otázka co se stalo náhodou a co se stalo nutně. Podíl náhody v tomhle případě byl asi to, že jsem se hned ve dvaceti přimotal k založení soukromé umělecké školy, kde jsme si řekli, že bychom chtěli učit jinak a něco jiného než bylo tehdy běžné. Nyní po více než 25 letech je z toho relativně velká škola s více než 600 žáky, čtyřmi pobočkami, ze které máme obrovskou radost. Podíl nutného na mé učitelské profesi je asi to, že jsem z učitelské rodiny (prarodiče i máma byli učitelé) takže jsem k tomu měl vždycky blízko a bavilo mě to.


Jak to u tebe s muzikou začalo? Proč zrovna kytara a co tě k ní přivedlo?
Začalo to banálně - táta si v mých 13 letech koupil kytaru, na kterou v mládí hrával a já si ji začal půjčovat. Potom kapela na gymnáziu, po kterém jsem nešel studovat hudbu, ale matematiku a filozofii. Ale tak strašně jsem kamarádům, kteří studovali na konzervatoři, záviděl, že jsem se tam nakonec vnutil a od té doby se tomu věnuji. Myslím, že to dopadlo dobře, že jsem přeci jenom lepší a hlavně spokojenější kytarista než matematik a filosof.

Vzpomeneš si ještě, jaká byla první písnička, kterou sis v životě na kytaru zahrál?
Táta si hrál trampské písničky, Semafor, Osvobozené divadlo a myslím, že lepší průpravu jsem si ani nemohl přát. Trampské písničky jsou vlastně americké tradicionály, ze kterých vzešla celá současná hudební pop kultura a Semafor a Osvobozené divadlo jsou zase nepřekonatelné české melodie i texty.

Jaké kapely nebo muzikanti tě v počátcích formovali a ovlivnili?
Nedávno jsem si doma udělal výstavu LP desek, které jsem poslouchal jako dítě a později jako teenager. Jsou tam Greenhorns, Wabi Daněk, Beatles, Abba, U2, Chick Corea, Sting a další.

A naopak, kde se hudebně a žánrově cítíš nejlépe nyní? Jakou hudbu hrát ti nyní dělá největší radost?
Čím dál víc mám pocit, že když je písnička dobrá, nedá se prakticky zkazit a když dobrá není, nedá sebelepším aranžmá nebo produkcí zachránit. Já se cítím nejlépe, když s někým hraji ty dobré písničky.

Zajímalo by mne, jaké nástroje a aparaturu nyní nejčastěji používáš?
Z kytar hraji nejčastěji na Fender Telecaster přes Fender Princeton. Na větší koncerty používám silnější zesilovače Fender nebo např. Friedman. Z akustických kytar nejčastěji Martin, Lowden, Gibson.

U tebe je zajímavé, že hraješ na různé strunné, někdy neobvyklé nástroje. Je nějaký nástroj, který ještě nemáš nebo na něj nehraješ a rád bys ho prozkoumal a pořídil si ho?
Tím, že se tomu věnuji už docela dlouho, tak toho mám už opravdu dost, takže toho zase tolik nezbývá. Ale je velký prostor pro upgrade v jednotlivých kategoriích, takže o zábavu není nouze.
Jak vypadá tvá příprava přímo před koncertem? Rozehrávaní se, protáhnutí těla, nějaké rituály či dokonce stimulanty…
Žádné specifické rituály nemám. Je příjemné se trochu rozehrát, zklidnit a uvolnit, čemuž pomáhá občas i rituální drink se spoluhráči. Tím, že většinou jezdím autem, zůstává jen u jednoho a vynahradíme si to jen na turné.

Napadá tě nějaká rada či doporučení směrem k začínajícím muzikantům?
Začínajícím muzikantům bych moc přál, aby potkali inspirativní učitele nebo spoluhráče, kteří by jim pomohli vnímat hudbu v kontextu celé kultury. Dobrá písnička nikdy nebyla jen dobře poskládané akordy a líbivá melodie, ale vyjadřovala nějakou emoci, pocit ze života, reagovala na atmosféru ve společnosti a to se týká nejen popu, ale i jazzu a dalších žánrů. Nad vší technikou a řemeslem vždy stojí vkus a inteligence, která říká kdy je vhodné co zahrát.

Máš nějaký záložní plán, když se ti něco při koncertě pokazí, nebo úplně přestane fungovat?
V tom jsem bohužel dost velký dobrodruh a žádný záložní plán nemám. Takže nezbývá než doufat, že to nějak dopadne.

Dokázal bys vyjmenovat tři věci, díky kterým máš ty osobně z koncertu dobrý pocit?
Jsou různé perspektivy takového pocitu. Sám ze sebe mám dobrý pocit, když se cítím uvolněně a “hmota” (kytara, technika...) neklade velký odpor. Často funguje přiměřená únava - když se člověk moc snaží, není to ono, nejlepší je, když se napojí na proud a pluje s ním ani neví jak. Z perspektivy souhry s ostatními je to vytvoření právě takového proudu hudby, emocí, vyprávění hudebního příběhu, vytvoření vlastního hudebního světa. A když se k tomu ještě přidá publikum, které má chuť, ochotu a schopnost celému tomu naslouchat a napojit se na to, nemůže to být lepší.


Jelikož jsi hodně aktivní studiový muzikant a producent, zajímalo by mne, jaký je ten tvůj osobní přístup k tomuto řemeslu?
Snažím se vždy pochopit v čem je specifický daný autor nebo interpret a to na něm zdůraznit, v tom mu pomoct. Může to být někdy tajemné, někdy energické, expresivní. Jak jsem říkal výše, být otevřený a být připraven udělat něco nového.

Co by podle tebe měl kvalitní studiový hráč umět nabídnout?
Určitě by měl být invenční. V naprosté většině se ode mne očekává, že sám přijdu s partem, motivem, který danou píseň, náladu posune, umocní. Musím nabízet a na producentovi je, aby si z toho vybral. Nebo se musím napojit na to, co se ode mne očekává a tuhle představu, která je někdy formulovaná pregnantně, ale většinou spíše pocitově, naplnit.

Možná by bylo zajímavé, jaké by bylo tvé doporučení mladším nebo méně zkušeným muzikantům, pro nahrávání ve studiu. Jak by se na to měli připravit, aby to dopadlo co nejlíp? Buď jako kapela, ale i individuálně.
Kapele bych určitě doporučil dobrého producenta. Pomůže jí získat nadhled, kterou ona sama většinou mít nemůže. Individuálně je to obtížnější. Je to hodně specifický proces, který je opravdu potřeba zažít a postupně se ho učit. Takže bych doporučil zase jen otevřenost, uvolněnost, přemýšlet a pokusit se být invenční.

Jsi z těch, co si své party radši nahrávají v klidu ve svém domácím studiu, nebo preferuješ práci ve větším studiu s lidmi?
V naprosté většině chodím nahrávat do studií. U tvorby je důležitý dialog s producentem, interpretem, autorem, což doma chybí. Ale mám i domácí studio, kde jsem schopen profesionálně natáčet.

Jak je to u tebe se samotnou tvorbou? Píšeš vlastní muziku? Jsou součástí této tvorby například i texty?
Nejčastěji je tou tvorbou aranžmá nebo produkce. Pokud mě někdo osloví, napíšu i melodii, ale text jsem bohužel nenapsal nikdy žádný. Mrzí mě to, protože to považuji u písně za stěžejní sdělení.

Dokázal bys vyjádřit, co tě na hraní na kytaru vlastně baví?
Těžko říct. Je to asi to, že to člověku nikdy neumožní úplně dospět. Zůstává stále v módu, který přísluší spíše mladým lidem. Je to pro mě taky estetická záležitost - krásná hudba je jako krásný obraz, dům, prostor, zahrada, park, město, příroda - tedy vnášení harmonie do jinak chaotického světa a života.
Jako aktivní muzikant určitě hodně času trávíš na cestách, jak tento "proflákaný" čas v dodávce, v šatnách nebo po hotelech využíváš?
V autě poslouchám hudbu nebo audioknihy. Na turné se snažím denně sportovat, abych přežil. Ale úplně nejčastěji se flákám a nudím, což považuji za strašně důležité pro tvorbu něčeho nového. Jenom tak jsem schopen něco vymyslet.

Je hudba tvé jediné, dominantní téma v životě, nebo máš i jiné záliby či koníčky?
Kromě hudby se věnuji hodně sportu, architektuře, designu, mám rád film, televizi, seriály.

A na závěr, máš nějaký aktuální objev - domácí či zahraniční kapelu, kterou bys posluchačům rád doporučil?
Snažím se neustále objevovat něco nového. Ze současné česko-slovenské scény mne hodně baví Katarzie, ze zahraničí je toho v podstatě nekonečně - Punch Brothers například z novějších a nekonečný zástup minulého, kde je pořád co objevovat a nepřestává mě to bavit a překvapovat.

Za MUSICstage.cz se ptal Maťo Mišík