Bubeníka Honzu Podzimka můžete znát například z kapely Viléma Čoka či Ivy Frühlingové. Dnes se tento respektovaný, univerzální hráč hodně věnuje výuce na bicí nástroje.

Osobně jsem tě poprvé zaregistroval někdy koncem devadesátých let v HC kapele Hukot, což byl docela hukot... v tu dobu jsi už ale byl poměrně vyspělým hráčem. Jaké byly tvoje začátky a proč jsi vlastně začal hrát na bicí?
Především bych ti chtěl Honzo poděkovat za pozvání k rozhovoru. K těm mým začátkům – první vzpomínky mám na dobu asi čtyř let věku. Bubnoval jsem doma vařečkama do polštářů a ničil mámě kbelíky za poslechu gramodesek Chick Corea, Beatles ale i Michala David. Byli jsme docela chudá rodina, ale když táta s mámou viděli, že mě to šílenství pořád neopouští, koupili mi moje první Amátky. Dostal jsem je od Ježíška pod stromeček v sedmi letech. Babička málem omdlela, ale já byl nejšťastnější dítě. Dodnes si pamatuju jejich barvu, vůni…Z dnešního pohledu to byly dost zoufalé bicí z kdovíkolikáté ruky, ale pro mě byly nejvíc. Bubnování jsem miloval už jako dítě. Proč jsem začal zrovna na bubny, nevím. Táta kdysi dávno amatérsky hrával, tak mě v těch lumpárnách rád podpořil.

Jsi jeden z žáků pana profesora Veselého, který odchoval řadu špičkových bubeníků, stále k němu docházíš na lekce. Dostáváš i dnes paličkami přes prsty? V čem je jeho styl výuky jedinečný?
U mě to nebylo paličkama přes prsty, spíš sem tam herda do zad a nějaké ostřejší slovo. Dostat se k profesorovi Veselému nebylo jednoduché, povedlo se mi to až ve čtvrťáku na konzervatoři. Když mě vzal, byl to splněný sen. Veselý je nejen senzační učitel, ale i psycholog. Dokázal z nás vymáčknout maximum. Vezmi si Jirku Stivína, Romana Lomtadzeho, Pavla Razíma a další úžasné hráče. Dokázal člověka namotivovat a pro mě je to můj druhý táta. Řešil jsem s ním spoustu průserů s kapelama, se ženskýma. Vždycky dokázal vyslechnout, poradit. Dlouho jsem se ho bál, protože dokázal být opravdu ras, ale neslo to výsledky. Dneska si jako dva dospělí chlapy rádi popovídáme u piva. Profesor vzpomíná, jsou to hezký chvilky. Nechápu ho. Je mu přes 80 let, stále skvěle učí. Má co předat. Intuitivně pochopí v čem je tvůj nedostatek a pomůže ti ho překonat. On je zakladatel moderního stylu výuky v době, kdy tady nebylo vůbec nic. V hudebce se učila dechovka a na konzervatoři akorát tympány… nic proti nim.

Kdo byl tvým největším vzorem, když jsi začínal, a jací hráči tě inspirují teď?
V začátcích jsem miloval Klaudu Kryšpína. Měli jsme doma legendární první desku Stromboli a já nechápal, co ten člověk dělá. Ta deska byla pro mě mystická, už jen ten slavný obal. Klauda mi připadal jako z jiného světa. Taky jsem měl rád Buddyho Riche. Měli jsme doma nějakou desku. To jsem si vždycky pustil a jen seděl s pusou dokořán. V pubertě jsem strašně uznával Sváťu Čecha, jak hrál v Support Lesbiens. To bylo pro mě normální americké hraní a v Česku jsem do té doby takhle nikoho hrát neslyšel. Taky jsem se motal okolo Vikinga z Kurtizán z 25. Avenue. On byl zase strašně inspirativní jako osobnost, originál s velmi zajímavým hudebním vkusem a přístupem k hudbě. První deska Kurtizán z 25. Avenue u nás svého času bourala barák.

Inspiruje mě spousta hráčů, nejen bubeníků… Will Calhoun, Dennis Chambers, Chris Coleman. Velký hrdina je pro mě Chad Smith z RHCP. To je chodící groove. Mike Bordin z FNM taky. Poslední dobou jsou to hodně jazzoví hráči... Mark Guilianna, Gary Novak. Zajímavá kapitola je pro mě Weckl. V pubertě mi přišel hrozně akademický, dnes už ne. Ale mám pocit, že se taky vyvíjí. Nějak ke stáru začal hrát víc prasácky a špinavěji a to mě na něm baví. Mohl bych pokračovat dlouho…

Ty sám jsi dlouholetým pedagogem, rukama ti prošla spousta žáků, někteří z nich se už na bubenické stoličce etablovali. Co tě na učení nejvíc baví?
Původně jsem učení bral jako přivýdělek. Postupem času mě to začalo hrozně bavit. Jak jsem si jako učitel začal věřit a viděl jsem výsledky svojí práce. Pomoci někomu otevřít obzory, ukázat cestu, inspirovat, je něco nádherného.

Jsi mimo jiné lektorem Hudební akademie Kytar.cz. Co bys o téhle instituci mohl říct?
Tenhle projekt školy zřízené pod Kytary.cz jsme připravovali dlouho a jsem hrozně rád, že do toho vedení Kytar šlo. Je to soukromá škola, takže odpadají různé povinnosti, jako pololetní a závěrečné přehrávky, klasifikace, povinné účasti na soutěžích. Učitelům odpadá spousta byrokracie a tak se můžou soustředit na výuku. Učíme malé i velké a snažíme se maximálně každému žákovi vyjít vstříc. Jeho potřebám, zaměření. Zároveň dbát na to, aby si hráči všech nástrojů osvojili správné technické návyky a z hodin si něco odnesli. Netrestat, motivovat. Ideální je když hodina baví žáka i učitele. To je naše mantra.

Jakých chyb se nejčastěji mladí hráči dopouštějí, a co bys jim poradil?
Mladí hráči chyby dělat musí, bez toho to nejde a neposunuli by se dál. Sám vím, kolik jsem jich dělal. Technika se dá dohnat, zlozvyky předělat. Když budu teď trochu za staršího, řekl bych, že mladým občas chybí víc osobnosti. Víc se nažit hrát za sebe. Já měl oblíbené kapely leckdy úplně protichůdných stylů a bavilo mě představovat si, jak by to znělo skloubit tu muziku dohromady. Toužil jsem mít kapelu, která bude hrát originální muziku. Neřešily se lajky na Facebooku ani počet views na YouTube. Chápu, doba je jiná. Ale když si budu stavět bicí jako Travis Barker, fotit se u toho a postovat na FB, tak stejně nebudu hrát jako on. Ani to nejde. Každý je jiný. Víc originality a dobré hudební „divnosti“ bych přál mladým hráčům a kapelám. Taky trochu pokory. A čeho je podle mě u mladých největší nedostatek? Vůle. Zavřít se někam do vlhkého sklepa s bubny, hrát, poslouchat muziku, řešit. Dneska „jdu cvičit“ znamená vyfotit se, fotku dát na sociální sítě, napsat něco o tom jak jsem si skvěle zahrál a hlídat lajky a komenty.

S kým vším nyní vlastně hraješ a co ti dává nejvíc po muzikantské stránce?
Je toho hodně. Hudbu mám jako koníček a profesi zároveň. Někdy je to na palici, ode zdi ke zdi. Sezení na deseti židlích najednou. Ale muzika je prostě nejvíc. Hraju například s Abba World Revival a Paprikacze ( RHCP revival ). Spousta lidí revivaly nesnáší. Já to beru jako řemeslo. Dobré nebo špatné. Kde by měli muzikanti hrát? Ale musí to být vyvážené. Pravidelně hraju v jazzových klubech s Eric Stanglin and Juke Joint Heroes a Mr. Crow blues band. To jsou kapely víceméně blues-jazz-funk zaměření. Skvělý lidi, muzikanti. Člověk si zahraje od srdíčka. Pak nějaké jednorázové věci.

Prošel jsi mnoha kapelami, doprovázel jsi několik známých jmen, pořád ale mám pocit, že jsi do „první ligy“ úplně nepronikl. Ta chvíle, předpokládám, ještě přijde?
Všechno, co přišlo, mělo smysl. Hraní s Vildou Čokem byla úžasná muzikantská škola. S Ivou Fruhlingovou a No Panic jsem si zase zahrál s výbornými muzikanty a starými kamarády. S Vlastou Horváthem další zkušenost – on je hrozně talentovaný hudebník, tak nějak od přírody. S metalovou Soustrastí jsem si vyzkoušel styl v kterém vlastně vůbec nejedu a taky to byla pěkná zkušenost. A další a další…Jestli přijde „první liga“? Nevím, nějak to neřeším. Mám nahráno fakt hodně. Další věcí je, že mi není dvacet. Pokud budu mít zásadní problém s něčí muzikou, nebo s jeho názory, chováním, nepůjdu do toho. Nestojí mi to za to. Mám svou hráčskou úroveň i lidskou důstojnost, která je pro mě důležitá. Kdyby mi bylo 18, asi bych to řešil jinak. Hraju jak se dá, cvičím jak se dá a jsem otevřený výzvám (smích).

Máš poměrně novou kapelu Dreddy Seppsama, nedávno jste vydali singl. Kromě tebe v ní účinkují samá neznámá jména (snad vyjma kytaristy Adama, kterého mohou kluboví návštěvníci znát z kapely Fake Tapes). Můžeš tuhle partu představit?
Dreddy Seppsama jsou moje srdcovka. Mám pocit, že tak trochu vracím hudbě, co mi dala. Neřeším tam peníze a podobné věci. Tak trochu náhodou se sešla hrozně zajímavá parta. Kytarista je pro mě objev, takový trochu John Frusciante. Zároveň talentovaný filmař. Zpěvák nikdy nevystupoval s živou kapelou, jen jako rapper s DJem. Basista je novinář a několik let žil v Izraeli a sloužil v tamní armádě. Zažil věci, jaké si nedovedeme představit. V kapele je hrozně zajímavá chemie, kluci jsou osobnosti. Hrajeme mix mezi hip-hopem, funkem a rockem. Beastie Boys, RHCP, Cypress Hill a podobně. Máme první singl Seš Pozadu, který je na YouTube. V dubnu vydáme první čtyři písňové EP a budeme točit klip. Fungujeme jako klasická začínající kapela a mě to vedle mých profi angažmá hrozně baví. Taková ta čistá radost ze hry.

Jak ses dostal ke spolupráci s Petrem Jandou z Olympiku?
K němu mě přitáhnul další výborný kamarád, kytarista Miloš Knopp. Hráli jsme spolu u Vildy Čoka. Miloš spolu s Petrem Jandou a Honzou Kirkem Běhunkem uspořádali krátké turné Rock Guitar Session, tuším v roce 2012. Já měl tu čest hrát v doprovodné kapele Petra Jandy. Je to legenda, starý pardál. Když něco vyprávěl, byl jsem jedno velké ucho. Přeci jen ty zkušenosti člověka, co to dělá přes 50 let na minimálně u nás špičkové úrovni. Který zažil šedesátá léta jako jeden z tvůrců, to se člověku jen tak nepoštěstí. Hudbu má už dávno vyřešenou. Zahraje tón na kytaru a poznáš ho. Kdo má písničky ve zpěvnících?

Co v současné době používáš za gear? Pokud vím, byl jsi ve stáji italských činelů UFIP. Ta spolupráce už skončila?
Spolupráce s UFIP probíhala v době, kdy jsem hrál s Vílémem Čokem a Bypass. Jsou to skvělé činely, luxusní nástroje, bohužel pro spoustu českých bubeníků cenově nepříliš dostupné. V současné době používám činely značek Zildjian, Istanbul Agop a Anatolian. Trochu mix podle toho co zní hezky k sobě do hudby, kterou zrovna hraju. Bicí používám již skoro 20 let Sonor. V současné době mám tři soupravy. Sonor S Class, Sonor Essential force a Sonor Prolite. Tímto bych chtěl poděkovat Frantovi Hönigovi a Davidu Hofrichterovi, českým dealerům Sonoru. Dělají skvělou práci a u nich se zákazník vždy dobře cítí a vrací se. Můžu jen doporučit.

Používáš při živém hraní i elektronické vychytávky typu in-earu, vlastního odposlechového mixu a podobně?
Když jsem hrával hodně tvrdé muziky, např. s Vildou Čokem a Soustrastí, in-ear a vlastní mix jsem používal. Kvůli hluku na podiu, ale též kvůli kliku a samplům. Poslední dobou je to někdy tak a někdy tak. Klasický monitor má něco do sebe. Člověk je v kontaktu se soupravou, lépe ovládá dynamiku soupravy v závislosti na sále, nebo místnosti kde se hraje. Též poslouchá bicí soupravu jako celek, a ne po jednotlivých částech, díky mikrofonům. Každý způsob řešení odposlechů má svoje pro i proti a člověk by měl umět zahrát dobře všude. I na chodbě v paneláku (smích). Umět tomu podřídit dynamiku, artikulaci nástroje…

Kolik zhruba koncertů do měsíce hraješ?
Pár let zpátky jsem hrával běžně kolem 100 až 120 koncertů za rok. Ted je to méně. Hodně učím a uši potřebují odpočinek. Moje žena je skvělá a chci být taky trochu doma. Nebo se o to aspoň snažím. V průměru teď hraju 4 až 8krát do měsíce.

Máš vůbec čas na cvičení? A pokud ano, jak často cvičíš, a na co se především zaměřuješ?
Času je málo, pravda. Vzpomínám na léta studia na konzervatoři, ta volná odpoledne za bicími. Snažím se cvičit pravidelně, pokud možno denně aspoň chvilku, hodinu. Lepší je každý den 30 minut, než v neděli odpoledne dohánět resty, snažit se to urvat. Člověk si akorát zničí ruce a psychiku. Cvičím věci na uvolnění rukou, nohou. Hlava je důležitá. Člověk cvičí a v hlavě je bzukot (tohle dodělat, tamhle vyřešit, tohle zaplatit, tady na úřad, prostě klasika). Uklidnit myšlení je nejdůležitější. Aspoň na chvilku. Cvičím prstovou techniku rukou, dvojšlapku, různé paradidly, akcenty. Rytmické vzorce. S klikem, bez kliku. Spoustu cvičení si vymýšlím. Pro žáky, pro sebe. No a taky nějaká cvičení na hodinu k profesorovi Veselému.

Pro bubeníka je důležitá souhra s basákem. Kdo je tvůj oblíbený baskytarista?
Miluju Fleu z RHCP. To je mistr. Pro kapelu a zároveň výrazný hráč. Jeho slap spolu s kopákem Chada Smithe je bomba. Robert Trujillo z mých oblíbených Infectious Grooves (nyní Metallica), Bill Gould z FNM, Doug Wimbish z Living Colour…je jich spousta, i u nás.

Je nějaký muzikant, se kterým bysis rád zahrál?
Pár už jich nestihnu, Hendrixe, Davise, Bowieho... V podstatě si rád zahraju s každým, kdo je zajímavý, má nějak osobitý styl a je v pohodě jako člověk. Zahrát si s minus123minut by se mi hodně líbilo…

Odkazy:
Facebook: http://www.facebook.com/jan.podzimek.9

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek