Honza „Ponorka“ Ponocný

Odpovědět
matomisik
Příspěvky: 13
Registrován: 03 úno 2019 19:22

Honza „Ponorka“ Ponocný

Příspěvek od matomisik » 18 bře 2019 13:19

Brát fakt vážně hudbu, ale ne to svoje brnkání.
18. 3. 2019

Ještě teď si vzpomínám na energické koncerty česko-americké kapely Circus Praha, co v devadesátkách po sobě zanechala výraznou stopu na české klubové scéně. Honzu Ponocného, zakladatele této skupiny, jsem vždy vnímal jako velmi vkusného a sympatického muzikanta, kytaristu a skladatele. Ne náhodou ho můžeme vídat po boku takových jmen jako Meky Žbirka, Ivan Král, nebo jeho hudbu slyšet ve filmech Perfect Days či Revival. Po nedávné návštěvě jeho sólo koncertu Circus Ponorka jsme se s Honzou dohodli na společném rozhovoru, který jsme spáchali v jeho domácím studiu.

Vzpomeneš si ještě, co byl ten impuls, začít hrát na kytaru?
Tak v tomhle opravdu nenaplňuju to klišé, že kluci začínaj hrát kvůli holkám. Jedinej impuls bylo to, že mě tak strašně bavila hudba, že mi přišlo logický hrát. Myslel jsem si, že hraje každej.
Obrázek
Kdy nastal ten zlom nebo co způsobilo, že ses rozhodl dělat muziku naplno?
Vlastně si žádnej zlom nepamatuju, protože jsem nikdy tzv. nedělal muziku na poloplno... Prostě to začíná tak, že tě to někdy třeba kolem patnácti chytne, začneš hrát na nějakej střep každou svoji volnou chvilku, chodíš makat na brigády a všechny vydělaný prachy a peníze od babiček k narozkám vrazíš do kasičky. Pak si koupíš úplně mizernou elektrickou kytaru a protože už ti nezbylo na aparát, tak hraješ ve špajzu nebo v koupelně několik hodin denně na tu elektriku, která není slyšet. Do toho všeho jak houba nasáváš veškerou hudbu, o který si myslíš, že je dobrá, protože poslouchat a vytvářet si vkus je stejně důležitý, jako umět hrát. Takže to nějak probíhá všechno plynule, začneš hrát mezi lidmi a v mým případě mě někde slyšel Ivan Hlas, tak jsem s ním začal hrát. Pak jsme natočili Šakalí léta a spoustu dalších desek, pak mě někde slyšel Ivan Král a chtěl abych s ním hrál, pak Meky Žbirka, založil jsem Circus Praha, Circus Ponorka a hrál s dalšíma skvělejma lidma. Pak přišly nabídky na hudbu k divadlům a filmům, všechno jako reakce na to co děláš, ani nevíš jak a najednou se tím živíš, takže žádnej zlom fakt nedokážu označit…

Co hudební vzdělání? Jsi samouk nebo poctivé studium?
Jsem poctivej samouk, protože těch pár let na piano nepočítám, to je takovej normální standart, že jo? Samozřejmě, že člověk musí umět ty základní věci, jako zahrát naprosto bez přemejšlení všechny akordy ve všech polohách, zahrát všechny akordy s čísly, vědět kde je na hmatníku jakej tón, vědět jaký tóny zahrát do jakejch akordů atd. To beru jako minimální hudební vzdělání, pokud už hraju, ale dál ani nechci jít. Protože v tý hudbě, co děláme, je trocha ignorantství a pankáčství ku prospěchu.

Pamatuješ si ještě, jaká byla „ta“ první písnička, kterou sis v životě na kytaru zahrál?
Jo, to tak to si pamatuju přesně, byla to Don't Play Your Rock 'n' Roll to Me od Smokie. Ale samozřejmě, že tohle nebyla žádná zásadní písnička pro moje hraní v budoucnu. To až později přišli ti, které můžu označit za zásadní lidi, co inspirovali moje brnkání.
Obrázek
Měl jsi svého kytarového hrdinu? Nějaký vzor?
Já jsem vlastně vždycky spíš poslouchal víc jako fanatickej fanoušek hudby, než jako kytarista, takže jsem nikdy žádnýho svýho kytarovýho hrdinu neměl. Jasně, že ti lidi, co jsem jako teenager miloval, hráli zároveň na kytaru, ale nebyli to typičtí kytaroví hrdinové, byli to spíš takoví komplexní muzikanti. Tím pádem mě bavili i muzikanti, o kterých by asi mnoho lidí řeklo, že žádní pořádní kytaristi nebyli, jako Lou Reed, Dylan, Joe Strummer, Eddie Vedder…, samozřejmě jsem jako dítě miloval Hendrixe, The Beatles, Stones a The Police.

Jaká byla tvoje první opravdovější kapela, kdy už o něco trochu šlo?
Tak jestli se jako „opravdová kapela, kdy o něco šlo“ dá definovat kapela, která točí nějaký CDčka, tak to byla kapela Ivana Hlase na začátku devadesátek.

V jakých kapelách a projektech tě nyní můžeme vidět?
Tak sám za sebe jsem v mém jednočlenném projektu Circus Ponorka, pak asi sto let hraju s Václavem Koubkem, Mekym Žbirkou a Ivanem Králem a všechno mě děsně baví.

Za svou hudební kariéru jsi byl součástí mnoha kapel a projektů. Mohl bys nám prozradit, které z nich pro tebe byly nějakým způsobem zásadní a důležité?
Všechny byly pro mě důležité, ale zmíním aspoň jednu partu, a to je kapela Circus Praha. A to proto, že v souvislosti s touhle kapelou jsem vždycky jednou za čas úplně šokovanej, jak byla asi důležitá pro jiný muzikanty. Často mi kluci, kteří hrajou ve slavných kapelách a jsou fakt instrumentální špičky, říkaj, jak pro ně byla tahle kapela naprosto zásadní a v jejich hudebním životě důležitá. Což je fakt sranda, protože jsme byli taková kultovní klubovka, na kterou žádný davy nechodily. Ale vypadá to, že asi tak každej druhej co na nás přišel, založil kapelu (smích).
V posledních letech jsem tě zaznamenal i jako skladatele filmové hudby. V jakých filmech tvou tvorbu můžeme slyšet?
Ve filmech Alice Nellis asi tak v posledních dvanácti letech (třeba Perfect Days, Revival), ve filmech Davida Jařaba, Petra Zelenky (Dabing Street), Terezy Kopáčové, Honzy Chramosty atd.

Jak vlastně takový proces tvorby hudby pro film vypadá? Plno z nás si to určitě neumí ani představit. Je to přeci jen jiné, než psaní písniček pro kapelu.
No, když píšeš písničku pro kapelu, tak většinou cílem bývá zaujmout. To naopak u scénický hudby kolikrát musíš spíš nezaujmout a nestrhávat na sebe pozornost. Někdy nenápadně dokreslíš atmosféru hudbou, divák si jí ani nevšimne, ale kdyby se ta hudba zrovna v tu chvíli vypla, tak je dojem z tý určitý scény uplně jinej. Ale takhle to je, pokud mluvíme o té nenápadné filmové hudbě, kterou třeba určitý scény vyžadují. Jindy zase potřebuješ, aby hudba úplně film „nesla“, není tam v tu chvíli žádnej dialog a hrdina třeba někam jede autem a něco mu probíhá hlavou a ty musíš svojí hudbou říct pokud možno co nejvíc a hlavně „TO“ správný. V takových situacích je bezva, když má režisér taky nějakej názor a představu a já jsem rád, že všichni režiséři se kterejma pracuju hudbu milujou, rozuměj jí a přemýšlej o ní, takže to mám díky nim snadný. No a kromě takový typický scénický hudby po mě často lidi chtěj do filmu písničky a to je v podstatě stejný, jako když píšeš pro kapelu, jen s tím rozdílem, že bys měl respektovat obraz. Teda pokud to teda není písnička pod titulky, tam už tě žádnej obraz nezajímá, tam tě zajímá jenom to, že písnička musí bejt tak dobrá, aby si diváci počkali až nakonec titulků, kde bude napsaný, kdo dělal hudbu (smích).
Jak u tebe vznikají písničky? Máš nějaký „svůj“ osvědčený recept?
Jedinej recept co mám, je mít co nejčastěji v ruce kytaru, anebo jinej nástroj, ona se ta hudba už jako na anténu na ten nástroj nějak nachytá. Ale samozřejmě těch cest jak k tomu člověk dojde je několik... jednak mám u sebe telefon a všechny nápady hned nahrávám. Mně totiž neustále jede v hlavě nějaká muzika, ale ty nápady samozřejmě za chvíli zapomeneš. Po celým domě mám skoro v každý místnosti kytaru nebo piáno a dost často se mi stane, že se třeba dohodneme s mojí ženou, že si dáme za pět minut kafe, ale já přijdu za hodinu, protože se takzvaně „zaseknu vo kytaru“. A pak ty nápady Karolíně (manželka) pouštím, nebo jí to hraju a ptám se jí, kde jsem to ukradl, protože to je největší noční můra (smích). Při tom kvantu muziky co poslouchám, občas těžko rozlišíš co je tvoje a co jsi už někde slyšel.

Jak někteří potřebují ke skládání klid a tak to já ne. Mně můžou po hlavě skákat děti a mně je to jedno. To si pamatuju, že jednou jsem seděl u televize a dávali nějaký přenos z cyklistickýho závodu ve Španělsku a mně u toho okamžitě začaly napadat nějaký španělský motivy a nakonec z toho byla písnička Dance. Takže nikdy nevíš, kdy to přijde... proto mám pořád nějakej nástroj po ruce. Pravdou je, že většinou to vše skládám na akustický nástroje. Akustický kytary nebo piáno. Nejsem ten typ, co si najde třeba nějaký zvuk, efekt a postaví na tom celou skladbu.

A co texty? Kam si chodíš pro inspiraci?
Nikam, texty nechávám na jinejch, nejčastěji je pro mě dělá skvělej textař John Riley.

Jako Circus Ponorka vystupuješ sám. V čem je to pro tebe jiné než hrát s kapelou? Tedy s dalšími lidmi?
Tak rozhodně jsem jednočlennou kapelu nezaložil proto, že nemám rád lidi (smích). Hrát sám, jenom s těma malejma Japoncema v mejch looperech, je dobrodružství, protože každej koncert je trošku jinej. Víc hraju podle prostředí, improvizuju, dělám chyby, zatímco třeba když hraju třeba s Mekym, tak tam prostě třeba písničku Biely kvet nemůžu zahrát pokaždý jinak. Ale baví mě oboje úplně stejně.
Jaký je nebo byl tvůj nejdivnější hudební nástroj, co jsi kdy vlastnil?
Mám rád kromě těch starejch drahejch kytar i levný křápy, to je fakt. Třeba mám oblíbenou plechovou kytaru z Asie, anebo Cigar box, což je krabice od doutníků s divným krkem a má jenom tři struny. Ale oba nástroje jsou naprosto super, když chci nahrát třeba nějaký slide solo.

Existuje něco jako „nejlepší kytara na jakou jsem kdy hrál“?
Zrovna nedávno jsem si koupil děsně vošoupanýho starýho Stratocastera. Tak to je třeba adept, ale jak jsem říkal, že mám úchylku i na levný kytary, tak asi žádnou „TU JEDNU“ nedokážu určit, ony by se o tom ty ostatní dozvěděly a byly by smutný.

Dal by se nějak popsat tvůj přístup, tvá filozofie ke hře na kytaru?
Beglajt je vždycky důležitější než sólo. Hrát míň je většinou víc, než hrát víc. Hrát dynamicky, hrát dynamicky a taky hrát dynamicky. Koukat se míň na kytaru a víc na lidi. Brát fakt vážně hudbu, ale ne to svoje brnkání. Mít takovou techniku, že na ni nikdy nemusíš při hraní myslet. Bavit lidi co ti daj svoje těžce (nebo lehce) vydělaný prachy. Hrát tak, jak hraješ jenom ty a nikdo jinej. Nebejt debil, aby byli lidi rádi, že s tebou hrajou, atd…, prostě takový ty základní věci.

Jaký je tvůj přístup k tvému zvuku... zvuku kytary, aparatury a používání efektů? Dalo by se říct, že se vyvíjí, nebo se pohybuješ pořád ve stejných vodách?
Tak to mám dost rozdílný ve studiu a naživo. Ve studiu rád kroutím knoflíkama a pro každou písničku hledám ten nejlepší zvuk, co k ní sedí a daleko víc se zvukem celkově experimentuju. Na koncertech prostě tu nejlepší kytaru co mám zapíchnu do starýho Bassmana anebo Marshalla, případně šlápnu na nějakou tu základní krabičku a moc se s tím nemažu.
Obrázek
Najdeš si čas na poslech muziky? Oslovilo tě něco v poslední době, co bys čtenářům třeba doporučil?
Jasně že si najdu čas. Hudba u nás doma hraje furt a vzniká spousta skvělý nový. Neustále objevuju nový kapely a vůbec nesdílím častej názor mejch vrstevníků, že už nic novýho nebudou poslouchat. To je stejná pitomina, jako když mi třeba nějakej teenager řekne, že nic jinýho než hip-hop neposlouchá. To je přece děsná blbost se takhle omezovat, ne? Jako muzikanta mě taky moc baví poslouchat a koukat na živý hraní, pokud bych měl něco doporučit, tak skvělej pořad je třeba Desk, anebo KEXP.

Co děláš před samotným vystoupením, aby ses patřičně naladil a připravil? Máš nějaký rituál nebo něco podobného?
Je to taková blbost, ale jakmile si na pódiu rozbalím svůj perskej koberec, tak se mi něco přepne v hlavě a i kdybych byl předtím k smrti unavenej, tak někde ukradnu energii, zapnu se a je to…

Zkus mi říct tři věci, díky kterým se po koncertě cítíš spokojený.
Myslím, že v tomto se kytaristi moc lišit nebudou. Vždycky potěší, když je dobrej zvuk. Samozřejmě je bezva, když přijde dost lidí a jsou nadšený. Taky je fajn, když mi nepraskaj struny nebo se mi nic nerozbije. Ale já z toho stejně případně udělám nějakou výhodu a srandu. Já se nebojim ničeho... jak se říká, není to operace srdce. Takže když něco pokazím, tak se nic neděje. Ale i kdyby byl ten zvuk blbej, i kdyby bylo všechno špatně, tak já to na sobě přece nemůžu dát znát. Prostě budu hrát, jak nejlíp to jde. Ty lidi za to přece nemůžou, že třeba zvukařovi vybouchla bedna anebo mě nefunguje booster a mám jen pět strun...
Obrázek
Kolik písniček udržíš v hlavě?
Já udržím jen ty, které hrajeme. Ale to je celkem dost. Když sečtu Koubka, Circus Ponorka, Mekyho Žbirku a Ivana Krále, tak je to dohromady třeba 80 až 100 písní. Potom je ale plno písní, který se nehrajou tak často, ale jsou tam někde na pozadí. Občas jsem například zaskakoval v kapele Anny K za Romana Helcla a to mi stačilo si to jednou přehrát a už to naskočilo samo.

Máš třeba něco, čím balancuješ svůj muzikantský profesní život? Nějaký koníček, činnost atp.? Jinými slovy, co děláš pro to, aby tě muzika pořád bavila?
Tak to je překvapivá otázka, protože mě ještě nenapadlo, že bych měl něčím balancovat muzikantskej život proto, aby mě muzika furt bavila. Tak to je teda asi fakt štěstí, když můžeš dělat něco, co tě tak baví, že to ani nemusíš balancovat. Ale jestli chceš vědět, jestli dělám třeba i něco jinýho kromě hraní a točení, tak teda jo no…, třeba sedím rád u nás doma na baru, kecám s milovanou ženou, ona vaří a já nám dolejvám víno, jo a hraje nám nějaká skvělá hudba. Anebo vezmu psa a jdeme třeba několik hodin okolo Berounky a v hlavě mi na pozadí jede nějaká skvělá hudba. Člověče, tak koukám, že ta hudba se tam vždycky nějak vecpe…

Můžeme se v tomto roce těšit na něco nového? Chystáš něco vlastního nebo pracuješ na nějakém zajímavém hudebním projektu?
Myslím, že někdy na jaře bude mít premiéru film Terezy Kopáčové Jak nepřijít o život, kam jsem dělal hudbu. Za chvilku bych už měl natočit nějakou hudbu pro novej film Petra Zelenky, ale hlavně jsem začal točit čtvrtý CD Circusu Ponorka, který by mělo bejt hotový na podzim.

Pokud vás zajímá, jaké kytarové vybavení Honza přesně používá, podívejte se na video rozhovor s Honzou Ponocným.

Odkazy:
Web: www.circusponorka.cz
Facebook: www.facebook.com/www.circusponorka.cz
YouTube: www.youtube.com/user/ponorkax

Za MUSICstage.cz se ptal Maťo Mišík
PROFIL AUTORA: Maťo Mišík
Hudebník a výtvarník. Starší syn zpěváka Vladimíra Mišíka. Jako kytaristu si ho můžete pamatovat z kapel Tata Bojs nebo Aneta Langerová. V současnosti je aktivní ve své domovské skupině Gingerhead. Jako výtvarník stojí za značným počtem CD obalů předních českých interpretů jako jsou Kabát, Wohnout, Kurtizány z 25 Avenue, UDG, Škwor, Žlutý pes, Aneta Langerová a další. Jeho vztah ke kytarám se odrazil také ve spolupráci s Kirkem Hammettem z Metallicy a jeho firmu na kytarové efekty KHDK nebo Salvation Audio, značkou světoznámého českého inženýra Antonína Salvy. Maťo je také autorem video seriálu Kytarová zbrojnice. Více na www.matomisik.cz.


Další rozhovory


Steve Walsh

Everything is word of mouth... Rozhovor s kytaristou, skladatelem a producentem.

„Občas si mě pletou s Joem Walshem z Eagles,“ říká se smíchem Steve. Sešli jsme se v pražských Holešovicích, kde se před několika lety usídlilo Stevovo studio. Steve se pohybuje na pražské scéně asi od roku 2011, hrává sporadicky se svojí kapelou (v roce 2012 mu vyšlo album Daily Specials u firmy Animal Music), ale mohli jsme jej vidět i s Michalem Pelantem nebo s kapelou November 2nd. Živé vystupování ovšem načas omezil kvůli rodině a studiové práci. Před lety jsem jej přemlouval k rozhovoru a velmi zdvořile to odmítnul. Proto mě překvapilo, když letos naopak souhlasil - byl jsem zvědavý, s jakým novým projektem se na nás chystá.


Marek Svoboda

Pozitivní vibrace nejsou sranda.

Marek Svoboda je český kytarista, v současnosti působící v indiepopové skupině ILLE a také mantracorových Alaverdi. Hrál dříve také s Lenkou Dusilovou, Anetou Langerovou, nebo hardcorovým Kashmirem 9:41, nahrával s Xindlem X a dalšími.


Wohnout: Matěj Homola

Když se kytaristi začnou bavit o vybavení, odcházím od stolu.

Podrobně představovat zpěváka, kytaristu a frontmana kapely Wohnout, Matěje Homolu, asi není třeba. Se svou kapelou nedávno vydal nové album Miss Maringotka a v rozhovoru pro MUSICstage.cz pohovořil mimo jiné o tom, jak často cvičí na svůj nástroj a proč odchází od stolu, když se ostatní muzikanti začnou bavit o vybavení.

Odpovědět