Arakain: Lukáš „Doxa“ Doksanský

Odpovědět
Jan Martinek
Příspěvky: 23
Registrován: 09 čer 2015 11:13

Arakain: Lukáš „Doxa“ Doksanský

Příspěvek od Jan Martinek » 01 bře 2016 09:14

Paličky i šlapky umí vše, jen je potřeba je respektovat.

Jednoho z nejznámějších českých bubeníků Lukáše Doksanského asi není třeba víc představovat. V devadesátých letech působil například v české supergroup King Size, dlouhá léta hrál s hardcoreovou kapelou Kashmir 9:41 a v jazzovém seskupení Jazz Efterätt. Před deseti lety zakotvil u Arakainu, české metalové špičky.

Právě v těchto dnech vychází nové album Arakainu „Abrakadabra“, které je, jestli dobře počítám, tvojí pátou studiovou deskou. Máš pocit, že ses od alba Labyrint, které vyšlo před deseti lety, hráčsky posunul? A jestli ano, tak v čem?
To nejsem schopnej zhodnotit, nechám to na jiných. Třeba Jirka (Urban, kytarista) chtěl do svých skladeb hodně breaků, abychom prý nebyli usedlí. Říkal jsem mu, že to není usedlost, ale vyzrálost (smích).

Před Arakainem jsi hrál ve spoustě kapelách, ale žádná z nich, pokud vím, nehrála metal. Nebylo těžké přeorientovat se na styl, který je po technické stránce docela extrémní?
Ale hrála. Už v sedmnácti jsem nastoupil do kapely Drakar Ivana Sekyry, kde jsem působil asi tři roky. Ale je pravda, že pak už toho metalu moc nebylo. O razantním hraní to bylo hodně v HC kapele Kashmir 9:41. Když jsem pak chtěl se stejným nasazením odehrát i koncert Arakainu, dostavilo se v půlce koncertu černo před očima. Došlo mi, že hraní tahle „naplno“ v metalu aplikovat nelze. Navíc byl zásadní rozdíl hrát 40 minut, nebo s Arakainem přes dvě hodiny.
Obrázek
Jak probíhalo nahrávání nové desky, kde jste točili? Jakým způsobem probíhalo natáčení bicích? Někde jsem četl, že starší alba jsi nabubnoval sám u sebe doma.
Na poslední desky nahráváme všichni svoje nástroje sami. Upřímně mi ten systém docela vyhovuje. Když to srovnám s nahráváním ve studiu, kdy je nástup v pondělí v osm ráno, rozespalej, rozlámanej musím postavit bubny, do odpoledne zvučit a pak za pár dní nahrát celou desku, i když třeba nemám zrovna svůj den, to je v podstatě opruz. Doma nahrávám, když to jde a když to nejde, nemusím. Navíc můžu věnovat nahrávce relativně tolik času, kolik potřebuju. A taky ten pocit – ve studiu si chvíli zvykáš na zvuk, na prostředí. Takhle nahrávám tam, kde jsem zvyklej.

Z poslechu tří písní, které jste ještě před vydáním umístili na web, je znatelný velký posun především v kvalitě zvuku. Jak jste tentokrát řešili mix a master?
Jako zvukaře jsme si letos vybrali Richarda Scheuflera jr., abychom vpravili do zvuku trochu mladý krve, i když „rada starších“ stejně nedovolila úplně opustit koleje (smích).

Jak vypadá skládání u Arakainu? Dostáváš demáče s naprogramovanými bicími?
Přesně tak a je to docela peklo, protože třeba Honza Toužimský (zpěvák) na bubny hrál a občas hraje, takže už ty bubny od něj „bubenický“ jsou. Míra Mach (kytarista) zase složil pár věcí na beglajty Dirka Verbeurena ze Soilwork. To už člověk neví, co pak udělat líp (smích).

Jak bys novou desku popsal? V čem je „nová“?
Nejvíc je nová tím, že je na ní rok 2016, to jsme ještě nepoužili (smích). Jinak jsou na ní samozřejmě nové skladby. Autorsky se letos, narozdíl od předchozích desek, podílel hodně i Honza Toužimský. Nová je i zvukem, myslíme, že modernějším. A taky vlastně docela dlouhá a to jsme ještě pár skladeb nepoužili.
Obrázek
Kdy jsi vlastně začal hrát na bicí a proč sis vybral tenhle nástroj?
S bubny jsem začal koketovat asi ve čtyřech letech. Prostě se mi ten nástroj líbil ze všech nejvíc. Asi to byla láska na první pohled. Teď už je pozdě učit se na něco jiného. I když třeba na basu… (smích).

Byl jsi docela dlouho firemním hráčem značky Gretsch, ale před nějakým časem jsi přešel ke značce Tama. Proč ten přechod a dají se obě firmy nějak srovnat?
Gretsch, resp. Fender, který ho koupil, se zachoval dost podivně k firmě Akcent, která byla výhradním dovozcem. Taky jsem si nedovedl představit další komunikaci v angličtině a v té době mi nabídli kluci z 3D Music Tamu, ke které jsem se de facto vrátil. Nicméně s Tamou se později stalo něco podobného, takže jsem té angličtině nakonec neutekl. U vyšších tříd nejsou zvukově zásadní kvalitativní rozdíly a já jsem s Tamou spokojen. Taky myslím, že působí o něco moderněji.

Co přesně používáš za vybavení?
Bubny mám Tama Starclassic ve vyzkoušené variantě Maple, tedy javor. Činely používám Zildjian – u obou hi-hatek používám spodní Dyno Beat a u jedný horní A Custom a u druhý K Session. Dále hraju na crashe A Custom a Z3, které byly nedávno převedeny pod řadu „A“ s označením Heavy. Chiny jsou z efektové řady Oriental Trash, splashe mám ze série A a K. Hardware používám Tama, s výjimkou šlapky - hraju na DW5000AD3, ale doma na cvičení a nahrávání mám dvojšlapku Tama 600. Co se blan týče, jsem firemním hráčem značky Aquarian. Na kopák používám řadu Performance II, na bubínku mám model TCPD a na tomech mám Force Ten. Používám paličky Balbex, u kterých jsem přešel z G5B na 3A. Jsou delší, mají těžiště víc vpředu. Těch dalších věcí je poměrně hodně. Mikrofony Beyerdynamic Opus, v uších mám in-ear Sennheiser EW 300 G2 a další elektronické pomůcky, jako Fischer Amps Shaker Amp 400, 2x trigger Ddrum Acoustic Pro a Alesis SampleRack.
ObrázekObrázek
Jakou používáš odposlechovou techniku při živém hraní? Předpokládám, že s klasickým „monitorem“ se už nespokojíš.
Klasický monitor pro mne skončil příchodem do Arakainu. Jelikož se hraje většina skladeb na klik, a když už sluchátka, tak proč do nich jen klik. Nutno podotknout, že mezi monitorem a sluchátky jsou dva zásadní rozdíly. Za prvé je slyšet vše naprosto konkrétně, což může způsobit deprese, za druhé chybí tlak, který jinak bubeník vnímá z klasickýho monitoru tělem. S bodem číslo jedna jsem se musel smířit. Bod dvě jsem vyřešil buttkickerem přidělaným k židličce. Buttkicker je v podstatě lineárním motor, který vyzařuje frekvence od 200 Hz dolů. Používá se i do aut a domácích kin místo subwooferu. Viděl jsem to u hodně především zahraničních bubeníků. Nejlíp se to dá popsat tak, že ten buttkicker prostě „kope do prdele“ (smích).

Kromě toho jsme, po hrůzostrašných zkušenostech s 80% pódiových zvukařů, zakoupili vlastní digitální odposlechový pult a „in-earujeme“ všichni. Jelikož používáme i vlastní mikrofony, jsme takhle schopní přestavět podium a začít hrát do patnácti minut a pokud se nevyskytne nějakej zádrhel, máme v uších všichni vše tak, jak jsme zvyklí.

Vyučuješ na pražské státní konzervatoři. Vidíš v některých svých dnešních studentech budoucnost českého bubnování?
V jejich bubnování budoucnost vidím v každém případě. Celkově mi přijde, že to šlo vše strašně dopředu. My jsme měli jen gramodesky a kotoučáky, který jsme si zpomalovali, abychom stáhli nějaký „fóry“. Oni mají dnes YouTube, kde se dozví, kdo co jak hraje a hlavně vidí, co zahrát jde a že to jde zahrát taky pekelně rychle. V jejich obživě už takovou budoucnost nevidím, jelikož se podle mne na živé koncerty nechodí tolik jako dříve a taky počítače nám bubeníkům sebraly hodně práce ve studiích. Nejlíp to asi vystihnul Laco Deczi, který měl nedávno u nás ve škole seminář. Rozhlídnul se po zaplněném sále a pronesl: „Tady je to, koukám, samej budoucí žebrák…“

Máš i nyní čas cvičit? A jestli, tak jak často?
S cvičením je to už slabší. Snažím se ve škole, když mi někdo odpadne a po, když zbývá síla, což už někdy po sedmi hodinách učení fakt nezbývá. Intenzivnější příprava na turné je samozřejmostí. Pak už hrajeme většinu víkendů, čili stačí udržovací cvičení pondělí-čtvrtek. Neděli si dávám pauzu.
Obrázek
Máš nějaké oblíbené učebnice, jak co se týče učení, tak cvičení?
Tak samozřejmě učebnice od Miloše Veselého. Dále pak třeba David Garibaldi: Future Sounds, Johny Rabb: Jungle / Drum n Bass, Gary Chaffee: Time Functioning Pattern a další.

Mají vůbec tištěné učebnice s notami smysl, když je dneska tolik bubenických videí na YouTube?
V každém případě. Video na YouTube je informace, školy jsou systém. V neposlední řadě není na škodu k někomu chodit na hodiny. Může to být zásadní urychlení v posouvání se dál. Proto docházím na hodiny k profesoru Veselému. Pro mě jako pedagoga je důležitej pohled i od soupravy, ne jen od stolu směrem k žákovi.

Kdo ze současných bubeníků tě nejvíc zaujal?
Třeba Matt Garstka z Animals as Leaders. Teda jen do doby než promluvil… (smích).

Proč dneska, v době dvojšlapky, používají bubeníci dva kopáky? Jen proto, že to vypadá cool, nebo se na to i lépe hraje a zvuk je lepší? A to nemluvím o tom, že např. Eloy Casagrande ze Sepultury má naživo dva kopáky, ale hraje jen na jeden s dvojšlapkou, ten druhý má v podstatě jako kulisu.
Samozřejmě, že je to hlavně cool! Na dva bubny se sice hraje o fous líp než na dvojšlapku, ale není to tak zásadní rozdíl. Stejně je to všechno o nohách. Jinak dvojšlapku za dvojkopákovou soupravou jsem viděl u většiny bubeníků. Mně to můj technik Kamil zakázal. Prej jestli si přivezu dvojšlapku, tak mi ten druhej buben nepostaví, takže stejně nemám na výběr.

Umíš hrát i na jiné nástroje, než na bicí? Zkoušel ses někdy prosazovat i autorsky?
Chodil jsem třeba asi devět let na klavír, ale neměl jsem štěstí na kantory. Hrál jsem jen etudy a klasiku. Ani jeden z nich mě nenaučil doprovodit třeba Skákal pes přes oves, takže vlastně úplně k ničemu. Jinak na škole jsem hrál samozřejmě melodický bicí i čtyřmi paličkami, ale už jsem na to nehrál přes dvacet let. Pár věcí jsem složil v dřívějších kapelách. Teď nějak není čas a v Arakainu je tvůrčích muzikantů dost.

Je potřeba k hraní metalu také fyzická kondice, nebo je to jen mýtus?
Myslím, že fyzická kondice je dobrá všeobecně. V každém případě ale určitě není podmínkou vypadat jako třeba Mike Terrana. Síla má s bubnováním pramálo společnýho a svaly bubeníků mají naprosto odlišnou stavbu, než „proteinový“ svaly „na obraz“. Nepotřebujeme nic zvedat, potřebujeme mít švih a techniku. Podstatný je dodržovat zákon o zachování energie, tzn. plynulej pohyb paliček a beaterů. Paličky i šlapky umí vše, jen je potřeba je respektovat a nebránit jim v jejich pohybu.

Oficiální weby:
http://www.doksansky.com
http://www.arakain.eu/lukas-doksansky
https://www.facebook.com/lukas.doksansky

Za MUSICstage se ptal Jan Martinek
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.

Odpovědět