Myslím, že tuhle otázku by si měl zodpovědět každý z nás. Je to úplně základní věc, z které vyplyne, jak moc mě hraní či muzika vůbec zaujala. Musíme vědět, co si od hraní slibujeme, jestli budeme hrát za 5 či 10 let, jestli má cenu koupit si pořádnou kytaru. Od toho se odvine, jak budeme hrát, protože postoj je důležitější, než talent.

Pro mě osobně je účast v tomto fóru velice poučná. Vidím tu spoustu lidí, u kterých bych se vsadil, že za 5 či 10 let už hrát nebudou. Kamarádi z party se rozutečou, tu holku o kterou šlo sbalíme, vezmeme si jí a po čase se možná i rozvedeme... Všichni koukají vydělávat a nemají čas, takže procento odpadlíků může být kolem 80%. Těch pár let většinou stačí na to, aby se projevilo, jestli nám jde o kytaru nebo o to, předvádět se. Aby se člověk postavil na pódium, musí být do určité míry exhibicionista, aby se dal do kapely, tak je to navíc ještě o vztazích. Poznal jsem pár vynikajících kytaristů, kteří jsou introverti a chybí jim jakákoli forma exhibicionismu. Nikdo o nich neví, ale když se náhodou nachomejtnete tam, kde hrají, tak vám spadne čelist. Leckomu pak stačí, aby to jednou slyšel, začne si připadat trapně a s hraním skončí.

Někdo hraje i přesto, že není kytarista a nikdy jím nebude. Jsou to různí baviči, zdroje dobré nálady, šašci v tom nejlepším slova smyslu. Někdo je zpěvák a potřebuje rekvizitu do ruky, aby neměl choutky mávat kolem sebe stojanem na mikrofon. Někdo potřebuje lítat po pódiu a podávat akrobatické výkony a zkrotí ho jedině, když bude na "vodítku", přivázaný kabely k bedně. Někdo potřebuje světelnou šou, ohňostroj, kouř a páru. Tam opravdu nejde o kytaru. Jinému stačí zvládnout pár akordů, aby si mohl zazpívat v hospůdce (vandry a sezení u ohně vás časem přejdou). Jsou tu ale lidé velmi muzikální, tóny jim prýští z pórů, pro ně je hudba formou komunikace, řečí rukou, které rozumí všichni. Tihle budou hrát vždycky, i kdyby si měli nástroj opatřit za poslední peníze. Bylo by skvělé, kdyby se právě takoví angažovali v různých fórech, ve výuce a radách - jenže tohle dost dobře nejde, tyhle lidi to moc nebaví, oni potřebují hrát...

A co vy, jak jste na tom? Najdete odvahu, abyste si řekli, třeba že vám nejde ani tak o kytaru, ale spíš o uznání kamarádů nebo o příležitost, jak se producírovat?

Ja se teda teprv zacinam ucit na kytaru a vzdycky pro mne motivace je a bude kdyz koukam na vyprodanej koncert queenu nebo rhcp v slane castle,takze vlastne druh exhibionismu,vlastne tu motivaci nekdy potrebuju abych sel trenovat,ale doufam ze se to casem zmeni,no a tedko chci se naucit par taborakovejch abych mohl delat atmosferu u ohne nez nas posedne rumovej demon!!ale doufam ze jednou bude muzika moje esperanto! :kapela:

hh..tohle téma mě dostalo a ještě víc mě odrovnalo, že na to neumím odpovědět... Proč hraju? Já sám nevím, nejdřív jsem si myslel, že kvůli zadostiučinění, jenže to, čeho jsem chtěl dosáhnout už jsem dosáhl. Pak jsem přemýšlel jaký mám další cíl a zjistil jsem, že ho dosáhnout nelze, dalším cílem mám ovládnout kytaru, jenže asi nikdo není schopný dokonale ovládat ten nástroj, aby uměl hrát úplně všechno.
Tedy moje odpověď na otázku, proč hraješ by byla: Nevím, prostě mě to baví, možná budu hrát v nějaký kapele, možná jen s kámošema u ohně, možná ani to ne, ale ta hra mě baví, je to jedna z mála věcí u které si odpočinu, nemusím na nic myslet a v té chvíli jsem jen já a má kytara.

Já když hraju tak jsem prostě šťastnej.

začal jsem hrát kvůli lidem, co jsem vídal u táborových ohňů. ani ne tak kvůli předvádění, jako kvůli atmosféře. a to je v tuhle chvíli to, proč to dělám. rád bych se kytaře věnoval víc, teď mám takový další cíl naučit se argentinský lidový tango písničky i jako improvizaci.. to pak bude teprve no, ale to až na to budu mít konečně čas