Musím mít k sobě muzikanty, o které se můžu opřít.
27. 10. 2016
Kytarista a zpěvák Vláďa Dvořák má za sebou desítky let aktivního hraní na českých pódiích a bohatou hudební minulost, například Precedens, R-Force, Merlin. Už dvacet let se především věnuje svojí hardrockové kapele Lokomotiva Planet, se kterou v těchto dnech vydává třetí album Back Into The USSR. Vláďa je asi největším fanouškem kytaristy Zakka Wyldea a chodící encyklopedie všeho, co se týká tohoto legendárního muzikanta. Není tedy divu, že i v rozhovoru jsme kolem Zakka často kroužili.
Pamatuješ si, jak ses dostal k aktivnímu hraní?
Muziku do mě hustili od malička, strašně dlouho jsem zpíval v dětském sboru, hrál jsem na violoncello. S tím jsem seknul, protože jsem chtěl hrát fotbal, ale začal jsem nosit brýle. Při prvním zápase jsem do nich dostal, a bylo po fotbale. Pak se mnou začal chodit do třídy Štěpán Albrecht (pozdější kytarista Krausberry), který přinesl nahrávku Deep Purple Made In Japan, a tomu jsme úplně propadli. První kapelu jsem měl na střední škole, milovali jsme Modrý efekt, Yes, dělali jsme dlouhý skladby... V Rakovníku jsme hráli na nějaký přehlídce s Brutus, tam nás označili jako naději bigbítu v rakovnickým okrese. Pak se něco stalo, někdo přinesl Dead Kennedys, Dead Boys, Zikkurat a podobný kapely, začali jsme písničky zkracovat, šlo to víc do punku. Pak jsem začal chodit na kurzy zpěvu, tam jsem se seznámil s písničkářem Samsonem Lenkem a dostal jsem lano od jeho klavíristky, chtěli dělat něco ve stylu Supertramp, tak jsem do toho šel. Dostali jsme se tehdy za tuhýho bolševismu i na Bratislavskou lyru. To byla pořád legrace, nic vážnýho.
Pokud vím, měl jsi taky něco s Vitacitem.
To jsem si podal inzerát, že anglicky zpívající zpěvák hledá kapelu. Jednoho dne zazvonil před domem kluk na mopedu, že je klávesák z Vitacitu… přijel jsem do zkušebny, několik týdnů jsem tam s nima chodil, neměl jsem tehdy s mikrofonem žádný zkušenosti. Když jsem to konečně zkusil, tak mě basák Karel Adam vzal kolem ramen a řekl, že potřebujou někoho se silnějším hlasem (smích). Pak tam nastoupil Dan Horyna, kterýho jsem zase později vystřídal v Merlinu.
Jak ses dostal ke kapele Precedens, ve které jsi nějakou dobu hrál na kytaru?
To jsem byl zrovna na vojně. Odmalička jsem jezdil do Černošic, byla tam místní kapela Para-ment, taková zábavovka, nic zajímavýho. Pak mi ale poslali novou nahrávku, to mě zaujalo, a začal jsem s nima hrát na kytaru. Jednou jsme hráli na Chmelnici a Precedens s Bárou Basikovou tam byl hlavní hvězda. Mně to tehdy nic moc neříkalo, bylo to moc umělecký a my hráli takovou ulítlost, chtěli jsme se hlavně bavit. Pak ale přišla nějaká krize, bubeník z Para-mentu odešel na vojnu, kytarista začal stavět barák a já se chtěl muzice věnovat naplno. Tehdy vyšel inzerát, že Precedens hledá kytaristu, tak jsem tam šel. Bylo tam sedmnáct kytaristů, vybrali poslední dva, mě a Petra Váňu. Já jsem u toho konkurzu řekl, že umím i zpívat, a to rozhodlo. Byl jsem u Precedens pět let, a to byly asi nejintenzivnější roky, nějakou dobu jsem se tehdy živil jenom muzikou.
Já jsem nikdy neřešil, co je progresivní a co ne. Ta muzika se mi líbila, temnější nálady mě bavily. Díky Precedens jsem se dostal k interpretům jako Sting a Peter Gabriel, což mám rád dodneška.
Kdy se z tebe stal hardrockový kytarista?
Já měl pořád v hlavě Ritchieho Blackmorea z Made In Japan. Za bolševika tady nikdo neuměl udělat zvuk elektrický kytary, byly s tím problémy. Ani se tu nedala sehnat pořádná kytara, v Praze mi poradili nějakýho Pavla Vajnara, že by mi kytaru postavil. A ten mi tehdy půjčil kazetu, na jedný straně byl Alice Cooper a na druhý Ozzy Osbourne, jedna z jeho prvních sólovek. Tehdy jsem o Cooperovi říkal, že je to moc starý, dneska lidi říkaj totéž o naší kapele (smích). Ozzy mi nejdřív přišel jako srágora, ale pak jsem si všimnul, že se mi ve třetí písničce líbí sólo na kytaru a tak, a začal jsem se o to zajímat, a pak už jsem měl jasno ve zvuku, že přesně takhle to chci dělat. Pak jsem hrál s kapelou R-Force, a kytarista Pavel Gregor přinesl do studia sólovku Zakka Wyldea Pride & Glory, která mě úplně dostala. U Ozzyho mě bavilo, jak pracuje s hlasem, ale Pride & Glory bylo něco úplně jiného, to byla muzika... začal jsem to sledovat hodně zblízka, Zakk hodně používal countryové techniky, bottlenecky, „chicken-pickin‘“, což Ozzy vždycky nesnášel, dovolil mu maximálně kvákadlo.
Co říkáš na to, že tě lidi se Zakkem Wylde hodně srovnávají?
Na jednu stranu mě to těší, ale na druhou stranu, Zakk se nedá dohnat a nemá ani smysl ho dohánět. Nikdo neudělal kariéru tím, že někoho kopíroval. Zakka nesleduju tak podrobně, že bych si nechal na kytaru namalovat kruhy...
Ty jsi nikdy neměl Les Paula s kruhama?
S kruhama ne, ale pravda je, že Les Paula jsem si koupil, protože jsem ho viděl u Zakka (smích). Dřív jsem hrál na Fendera, a takovej zvuk z něj prostě dostat nemůžeš, to je daný. Zvuk Pride&Glory se mi tak líbil, že mi to ukázalo cestu, takovej zvuk jsem chtěl mít. Člověk si vždycky musí vybrat cestu, něco ti je bližší a něco ne, a Zakkův styl mi přišel blízkej.
A líbí se ti, co dělá s Black Label Society?
Mně to připadá všechno stejný. Je to daný tím, že se Zakk stal ikonou, a možná mu málokdo odporuje. Nemá v kapele protiváhu, jako měl v Pride&Glory Briana Tichyho (bicí) a Jamese Lomenza (basa). Ti mu klidně řekli - tohle je sračka, tohle nehraj. To on dneska nemá, je strašná hvězda a co si vzpomene, to udělá. Jeho jméno je dneska značka, má svoje vlastní signovaný drinky, má svoje zesilovače, svoje kytary... Já pro jeden hudební časopis testuju kytary, a testoval jsem i jeho signovanou kytaru Epiphone, která stojí 25 tisíc, a to je prostě podvod, ta kytara nemá se Zakkem nic společnýho.
Když testuješ kytary a aparáty, řekl bys, že velké značky už žehrají na svoje zavedené jméno a šidí kvalitu?
Určitě. A dokonce i co se týká hodně drahejch zesilovačů. Zrovna osmistovka Marshall se stala etalonem zvuku, a oni ji teď začali dělat znova, za hodně velký peníze, a ten zesilovač už prostě hraje jinak. Já mám dva starý Marshally z osmdesátých let, který mají předimenzovaný trafo, protože se počítalo, že v Americe do nich narvou výkonnější lampy. Nejsem první a ani poslední kdo říká, že starý věci hrajou líp. A to nemluvím o efektech. I řetězec efektů jsem si vlastně tehdy vzal od Zakka, v době Pride&Glory. To, co dělá teď, mě už moc neoslovuje.
Chytil jsem se Marshallů, ty zněly skvěle. K tomu mám za kytarou pedalboard, z kytary to jde do kvákadla, mám kvákadlo Jimi Hendrix JH-1S, potom jdu do rotovibu, mám starší model JH, má true bypass, zvuk je analogovější, vřelejší. Rotovibe napodobuje „leslie efekt“, na čistý zvuky a silný vibráta to pomáhá tremolu. Z toho jdu do overdrive, a to je velká věda. Každej má rád jiný typy, já mám tři overdrivy, který jsem kupoval u nás, ale i v Americe, všechny z osmdesátých let. Používám jeden, kterej má původní čip. Pak jdu do chorusu a tam se mi to rozdvojuje do dvou zesilovačů. Na nich mám preampy naplno, takže základní zvuk je takový „zkreslený AC/DC“. Dlouho jsem používal superchorus, ale pak jsem koupil typ CE2, klasická krabička, ale byla monofonní. Potřeboval jsem to dostat do těch dvou hlav, tak jsem oslovil jednoho génia do elektrotechniky, a ten mi tu krabičku předělal tak, aby šla do sterea. To je jedinej modifikovanej efekt, co mám. Dneska je běžný, že kytaristi mají třeba šesti a vícekanálový zesilovače, ale výhoda jednoho kanálu je ta, že nemůžeš mít zkreslený zvuk jinak nahlas, než čistý. Ucho vnímá zkreslený zvuk jako hlasitější, ale každej zvukař ti řekne, že u čistýho zvuku jsou špičky mnohem hlasitější. Takže uchem to neposoudíš, co je jak nahlas.
Ještě k bednám… v jedný bedně mám čtyři třistawattový reproduktory, ve druhý jsem si sehnal čtyři dvěstěwattový. Čili jedna bedna má 800 wattů, druhá 1200. Ale není to kvůli výkonu, není to kvůli hlasitosti, je to kvůli barvě zvuku, aby přirozeně prolezla. Jsou to ozubený kolečka, který do sebe zapadají, lidi si to často neuvědomujou, vidí jen ten výkon.
A co kytary?
Mám celkem čtyři elektrický kytary, dva Gibsony a dva dělaný od Honzy Vlasáka (Vivian). Mám bílej Les Paul Custom a pak Standard, oba z roku 1995. Jedna z těch dělaných kytar je kopie kytary „Glory“ Zakka Wyldea a druhá je kopie Gibson Moderne, kterou jsem dostal od kamarádů k narozeninám. Je hodně specifická, má svůj zvuk. Měl jsem Fendera Stratocastera, kterýho jsem si ještě v Precedensu koupil za první tantiémy, byl to jeden z prvních pěti Stratocasterů, který v tý době přišly do Čech. Měl jsem ho strašně dlouho a strašně jsem váhal, jestli ho mám prodat, nebo ne. Ale na Fendera jsem hrál málo, tak v honbě za tou kytarou „Glory“ padlo rozhodnutí, že Fender půjde.
Máš svůj oblíbený způsob, jak na koncertě zvučit kytaru?
Nechávám to na zvukařích, ale vždycky se kouknu, co mají za vybavení. Klasika je mikrofon Shure 57. Co se týče umístění, kolikrát už třeba kytaristi mají na bednách „křížky“. Já si to vždycky dávám tak, že mikrofon směřuje k pupku reproduktoru a co nejblíž k bedně, jak to jde. Ve studiu to kombinuju s kondenzátorovým mikrofonem. Dělá se taková technika, že nakloněním jednoho mikrofonu dochází k fázovýmu posunu na důležitých frekvencích, který jsou takový zahuhlaný, a tím se to vlastně potlačuje. Ale to se týká studiovýho zvuku. Naživo mi stačí rozumnej mikrofon, a když vidím, že ho zvukař dává dál, nebo ho nějak naklání, tak se ho neptám a přesunu ho.
Já si myslím, že ve dvou kytarách to prostě není ono. Když je to dobře zaaranžovaný, jedna kytara to utáhne, a to i zvukově. I na nahrávkách ze zkušebny jsem si ověřil, že když jsou dva aparáty rozdělený do sterea přes chorus, tak jeden aparát je jakoby zvukově posunutej, vytváří to dojem dvou nástrojů. Velká výhoda kapely, která hraje v triu je, že se dobře zvučí. Když jsou dva kytaristi, tak mají většinou podobný zvuky, a to je při zvučení problém.
Teď vydáváš se svojí kapelou Lokomotiva Planet třetí desku Back Into The USSR, pokud se nemýlím, po deseti letech. Proč to trvalo tak dlouho?
Začali jsme nahrávat po pěti letech, a protáhlo se to. Bubeníci odcházeli, staly se různý věci... materiál musí zrát, kapela se musí uklidnit, usadit, aby táhla za jeden provaz, a pak se musí jít do studia. Začali jsme nahrávat už v roce 2010, pak se v kapele stalo personální zemětřesení a přišli noví lidi. Já jsem nakonec s tím původním materiálem nebyl definitivně spokojenej, nelíbila se mi tam baskytara. Pak ale znovu přišel Ondra Jedlička (původní baskytarista, pozn. redakce) s jednoduchou, ale pevnou basou, s jasným názorem, pak nebylo co řešit. V triu je důležitý, aby muzikanti byli osobnosti, nebáli se do toho říznout. Musím mít k sobě muzikanty, o které se můžu opřít, v triu se nikdo neschová, všechno je slyšet. Takže jsme znovu začali točit až po nějaký době.
Jak bys novou desku charakterizoval?
Je ryzí, a to i zvukově. Inspiraci jsme našli právě v nahrávkách ze zkušebny. Nikdy jsme neměli takovej zvuk, jako když jsme zkoušeli nahrávat s bubeníkem Jirkou Kanajlem, nebo předtím s Edou Dřízgou. Jeden mikrofon do kopáku, basa linkou, a z nahrávek šla energie. A říkali jsme si, že takhle to chceme natočit. Je to ryzí a surový i v tom smyslu, že ani na zpěvu nejsou žádný efekty, žádný delaye, bicí bez umělých prostorů, použili jsme i přeslechy z tomů jako přirozenej hal. Žádnej umělej hal, jen zvuky, který děláme. Nic nasamplovanýho. Na zpěv jsem zkoušel různý mikrofony, a že mám senzační kousky, a nejvíc se osvědčil rozhlasovej mikrofon, jakej používaj moderátoři a spíkři. A kromě nich taky třeba Red Hot Chilli Peppers a Michael Jackson.
Máš čas cvičit na kytaru?
Snažím se cvičit. Vždycky jsem měl zásadu - denně aspoň chvilku. Někdy to je hodina a půl, někdy třeba jen pět minut.
Co je podle tebe důležité cvičit, jsou to stupnice?
Když jsem třeba přijel z dovolený, kde jsem nehrál, hned jsem šel do sklepa, kde mám kytary, a začal jsem rozhejbávat prsty, protože jsem zjistil, že to, co jsem zahrál před dovolenou, už po ní nezahraju. Takže to samozřejmě na stupnice došlo, ale většinou se snažím cvičit takový ty zapeklitý „licky“ a fóry, který jdou proti přirozenýmu pocitu.
Odkazy
Facebook: www.facebook.com/vlada.dvorak.3, www.facebook.com/Lokomotiva-Planet-372404442127
Lokomotiva Planet: www.lokomotivaplanet.cz
Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.
