Viktor Dyk

Odpovědět
Milan Janeček
Příspěvky: 12
Registrován: 21 říj 2014 19:15

Viktor Dyk

Příspěvek od Milan Janeček » 21 zář 2015 18:19

Zpěvák a skladatel na roztrhání.

Vpravdě renesanční osobnost české hudební scény. Již devátým rokem působí v Rockopeře, prošel mnoha muzikály, mnoha významnými i méně významnými kapelami, skládá hudbu a texty pro své kapely i na zakázku pro jiné umělce, do reklam i do filmu. Věnuje se produkci, a přestože je asi nejvíc rockerem, stylově se neomezuje a zasahuje i do hiphopu, funku nebo taneční hudby. A občas se objeví i coby herec před kamerou. Oproti až démonické pódiové prezentaci je to v civilu příjemný a komunikativní chlapík.

MUZIKÁLY
Ty jsi dosud účinkoval v mnoha muzikálech. Ale zpočátku jsi několik nabídek odmítl. Proč?
V roce 1994 nebo 1995 mi říkal Dan Bárta, že se chystá muzikál Jesus Christ Superstar, a ať se přihlásím na konkurz, že u toho musím být. Že je to legendární představení, bude to s živou kapelou a podobně. Já si říkal, že je to sice fajn, ale muzikál mě vůbec nelákal a nešel jsem do toho.

Pak mi několikrát volal Ota Balage, že shánějí alternaci k Aleši Brichtovi na Piláta, ale mě to v té době opravdu nezajímalo. Byl jsem se na to podívat a bylo to fajn, ale nechtěl jsem do toho jít. Měl jsem v té době i trochu strach, protože jsem v té době nebyl kovaný herec. Po dalším telefonátu už jsem o tom i přemýšlel - byl dokonce objednaný a stál u zadního vchodu Spirály - ale nakonec jsem to neustál a nešel jsem tam. Prožíval jsem v té době velmi těžké období a se sebedůvěrou byl na dně.

Také jsem byl třikrát pozvaný na konkurz do Johanky z Arku, protože potřebovali záskokáře v roli Layera, ke Kamilu Střihavkovi. Problém byl v tom, že konkurz byl vždycky v deset ráno. Kamil tam měl v jedné písni zásadní tón D2, na který jsem nikdy v těch deset ráno prostě neměl šanci dosáhnout. Za prvé jsem v té době nebyl technicky tak zdatný a za druhé jsem šel stejně vždycky z nějaké kalby (smích).

A ještě jsem dělal konkurz na Krysaře, muzikál Dana Landy. Tu legendu sepsal Viktor Dyk, můj praprastrýc, a asi by to vypadalo dobře na plakátech, jenže já se na tu přípravu trochu vykašlal, pořádně se nenaučil text, protože mě Danova hudba nikdy moc nebrala.

ObrázekCo tě nakonec přesvědčilo, abys změnil názor?
Zlom nastal v roce 2002 až 2003, kdy jsem dělal s Kamilem Střihavkou na textech k jeho desce Voodoo. Říkal mi, že ho napadlo téma Excaliburu, že to zhudebňuje Michal Pavlíček, a že by chtěl, abych mu tam sekundoval v roli Lancelota. Já mu říkal, že nejsem vůbec herec a on na to, že to bude režírovat Vladimír Morávek a ten, že to ze mě vytáhne. A taky to mělo být postavené spíš na kvalitě zpěvu, než na osvědčených hereckých výkonech. Víc než polovina zpěváků jsme tam byli neherci, než nás Vladimír Morávek dostal do rukou.

Na to jsem kývnul, prošel konkurzem, a pak jsem v různých představeních v Ta Fantastice zakotvil na osm let. Začalo to Excaliburem, pak přišel Obraz Doriana Greye, Láska je láska s Luckou Bílou, a nakonec Němcová. A musím říct, že ten Morávek to, nejen ze mě, opravdu vytáhl.

Takže to herectví, které dnes používáš normálně...
Otevřel Vladimír Morávek. V mnoha z nás. Třeba u Ivy Marešové, ta tam nádherně zpívala Guenevru, dnes hraje Marii Antoinettu atd. Noid tam začínal. Excalibur byl prostě muzikálová startovní čára pro spoustu lidí, kteří do té doby dělali jen klubovou muziku.

Účinkování v rockové opeře je asi trochu něco jiného, že? Mám z toho spíš pocit, jako by šlo o rockový koncert s výpravnou show.
Tam jsem dostal nabídku od Milana Steigerwalda a Pavly Forest na základě dlouholeté známosti a propojení. Je to v podstatě úplně jiný formát, je to postavené hodně na živelnosti kapely. Tam to na hereckých výkonech taky úplně nestojí, ale když už tam jsem, tak si krále Kreonta dávám s chutí, jak mi „herec narost“. Rozhodně je pro ten formát lepší přídomek rocková opera než muzikál - a cítím v tom fakt zásadní rozdíl.

Je tam i jiný přístup ke zkoušení?
No jasně, punkový (smích). Je to výborný. Třeba ještě týden před premiérou kolikrát nejsou dopsané dva, tři texty. Je to vždycky nadoraz. Píše je Pavla, ale vůbec se jí v podstatě nedivím - napsat 24 textů není úplná legrace. Navíc se s Milanem rozhodli, že každý rok složí jednu novou, původní rockovou operu, což je opravdu zápřah pro múzy. Znám z vlastní zkušenosti, co to obnáší, i když ne v takové míře, jako u nás v Rockopeře Praha.

Co teď chystáte a kolik si toho tam zatím odzpíval?
Teď chystáme Annu Kareninu. V rockové opeře jsem začal v roce 2006, když přišla Antigona. Pokračoval rockoperou Oidipus Tyranus, a pak přišel skvělý titul Sedm proti Thébám, jež společně tvoří antickou trilogii. Pak jsme udělali představení Romeo a Julie, což je, hudebně, vlastně řadová deska King Size, kapely Milana a Pavly, rozšířená o pár novějších songů. Loni jsme udělali rockoperu Faust a ještě chybí do výčtu Bardo Thödol, podle Tibetské knihy mrtvých. To se ovšem odehrálo pouze dvakrát, protože to bylo technicky velmi náročné. Měli jsme tam padesátičlenný symfonický orchestr, byli tam tři Tibeťané s mísami plus standardní obsazení herců a kapely a zázemí - dohromady tedy kolem osmdesáti lidí. Normálně je to jen něco kolem čtyřiceti lidí.

Navíc jsem to odmítl dál hrát. Projít si bardem mi stačilo jednou jedinkrát - byla to fakt síla. Bardo je stav, kdy se duše zemřelého po smrti očišťuje a připravuje se na další reinkarnaci. To představení trvalo tři a čtvrt hodiny a bylo to bez pauzy. Učil jsem se kvůli tomu sedět v tureckém sedu, měl jsem z toho namožené všechny svaly a šlachy, bylo to celé odehráno naboso a podobně. V podstatě to byl takový duchovní rituál.
Obrázek

VLASTNÍ KAPELY
Ty jsi měl v minulosti několik kapel, ale žádná z nich pořádně nefungovala. Snad s výjimkou Doroty B.B. Proč myslíš, že se žádná z těch kapel výrazněji neprosadila?
Když to vezmu posloupně, tak někdy v roce 1987 jsem měl kapelu Božská těla, ze kterých se později vyvinulo seskupení, kterému jsme pracovně říkali Bigbít. Našli jsme tehdy na inzerát kytaristu Jirku Tomašíka ze Zlatých Hor a dva a půl roku jsme ve zkušebně mydlili jazzrockový repertoár, ve stylu Yes, Rush, SBB, Toto. V té době jsem hrál jen na klávesy a sháněli jsme vhodného zpěváka. Až mi pak jednou po zkoušce Martin Houdek u piva řekl, "Musíš zpívat ty, aspoň to zkusit!" Tak se vlastně začala rodit Dorota B.B. Jirka Tomašík odjel zpátky do Zlatých Hor, kde založil rodinu a nový band, a my jsme hledali jiného kytaristu.

Já už jsem se rozhodl, že budu zpívat a sem tam hrábnu do kláves, a na inzerát jsme shodou okolností našli kytaristu Vláďu Pašinského, kterému jsme hned začali říkat Lála. To bylo někdy v roce 1991. Lála byl skvělý člověk a famózní muzikant s naprosto osobitým způsobem hraní i skládání. O rok později jsme natočili první demo a to se nám podařilo dostat k Robertu Kodymovi a Davidu Kollerovi. Robert nás vzal jako předkapelu Wanastowých Vjecí na jejich nejslavnější turné Lži, - a prachy v roce 1994. V té době jsme podepsali smlouvu s B&M Music a s Romanem Holým, coby producentem. Dali jsme dohromady naši první a jedinou desku Santa Puelo, s Romanovým remixem titulní věci, na postu bonusu CD, což vlastně byla předzvěst dnešních Monkey Business. Dodnes mi lidé říkají, že na tu dobu byla naše kapela pro ně zjevením. Hodně to stálo na geniálně sehrané rytmice Houdek - Mrázek, kteří dodnes tikají právě v Monkey Business.

S Dorotou jsme hráli do roku 1997, a poslední půlrok, nebo třičtvrtě rok, hrál s námi Roman Holý na klávesy. Začal tu kapelu posunovat směrem k funku. V říjnu toho roku jsme odehráli koncert v Lucerna Music Baru, který nahrávala Česká televize. To už bylo s o dost změněným repertoárem. Už to nebyl takový nářez jako do té doby, bylo to hodně popově funkující těleso. Přizpůsobili jsme tomu tehdy i image a na tom koncertě měli blyštivá stříbřitá sáčka, já měl na hlavě cylindr, Lála barevný chlupatý kožich atp. Ten odkaz na funk sedmdesátých let v tom byl prostě cítit. Roman nás nakazil, v tom nejlepším slova smyslu, partami jako Earth, Wind & Fire nebo Kool & The Gang. Jenom já jsem tuhle muziku v té době nechtěl úplně dělat. A když to nechce dělat zpěvák, tak to zkrátka nemůže úplně fungovat. Takže po tom koncertu v LMB jsem klukům řekl, že končím.

V roce 1996 jsem se potkal s Georgem Eričem, což je geniální kytarista „z jihu“, který žije už dost let v Čechách. S ním jsme se nějak dali dohromady a on mi otevřel obzory balkánskou muzikou, ale třeba i prvním albem KORN nebo Motley Crue 1994, představil mi White Zombie, Nine Inch Nails a já přestal fungovat v Dorotě s tím, že okamžitě s Georgem zakládám kapelu Autsider. Byl tam s námi na začátku ještě Sváťa Čech, bývalý bubeník Support Lesbiens a na basu Honza Daliba, budoucí basista Support Lesbiens. Fungovali jsme dva roky, pak jsme ve studiu, v legendárním Bunkru, udělali první album a jeli jsme zase jako hosté Wanastowek. Tahle kapela fungovala do roku 2001 a plynule se překlopila do projektu Plavalaguna, který jsme dávali dohromady s kytaristou a supermuzikantem Lukášem Chejnem. Jeho tehdy oslovil kamarád, který chtěl, aby Lukáš zhudebnil jeho porozchodové pocity, po sedmiletém vztahu se svou slečnou, a tohle album jí chtěl věnovat. Tak začal vznikat materiál na album Trosečník na ostrově Ty. Náš kamarád vyprávěl příběhy, Lukáš hrál na kytaru kila a já to opřádal slovy. Takhle vznikl projekt Plavalaguna. Byla tam skvělá parta muzikantů, včetně dechové sekce s Martinem Plachým v čele a párem vokalistek. Tahle kapela skončila na tom, že neexistoval žádný management, který by v té době dokázal prodat takovéhle těleso. Album sice oficiálně vyšlo, singlová píseň V hlavě Tě mám rotovala po rádiích, ale ani tak se ho nepodařilo dostat k lidem, prostřednictvím vydavatele, což se u předchozích dvou kapel podařilo. Nakonec nás vzal pod křídla Honza Hassenhörl u vydavatelství, které založil pod hlavičkou Českého národního symfonického orchestru a zařadil nás do jejich katalogu. Mezi záplavou klasických titulů tak byla najednou jakási Plavalaguna - popjazzrocková kapela s českými texty - rok 2002.
Obrázek
Současně už ale fungovaly i WAWky, se kterými jsme ovšem hrály dost minimálně. To mi takhle, v roce 1996, mi zavolal Radek Sedláček - pověstný Leepa, protože pochází z České Lípy - a říkal, že zakládá kapelu, kde hrají na bicí Franta Hönig a na basu Franta Raba, a že se budou hrát věci typu AC/DC - mé srdcovky, což nešlo odmítnout! Radek psal písničky, já dělal zpěvové linky a následně je i textoval. Ty písničky hrajeme dodnes! Po letech jsme je nahráli a chystáme se vydat jako album Větrný mlýny, pojmenované podle titulní, a podle všech nejsilnější, léty prověřené písně. Producentem alba je zkušený zvukový mág Pavel Větrovec mladší a současnou podobu Viktor Dyk & WAW tvoří, vedle mě a Radka, ještě David Pavlík na kytaru a rytmika Honza Daliba a Tomáš Novák - mí spoluhráči z Autsideru.

Na základě spolupráce na hudbě k filmu Bestiář vznikla kapela Soundtrack (takové post ZOO), s Jirkou Chlumeckým a Honzou Kolářem, Zdeňkem Pláškem a Jirkou Veselým. Měli jsme pár malých vystoupení, ale nikdy jsme se nedostali dál, ač repertoár byl bezvadný. Jako kapela jsme ovšem byli hodně nesourodí - každý měl spoustu jiných aktivit.

V roce 2008 jsem se potkal s Mishou Cortéz a dostal lano do Gaia Messiah. Dva měsíce jsme drtili ve zkušebně, kde mě holky učily, jak na jejich anglické texty. Udělali jsme vlastně hardcoreový repertoár - jako výtah z GM - a přizvali k sobě Jirku Tilleho z Kurtizán z 25. Avenue a dva a čtvrt roku jsme drtili Gaiu na všemožných koncertních pódiích! Jaz Coleman, který měl na starosti produkci dalšího alba, mezi námi vycítil jistou karmickou nesourodost a doporučil nám, abychom se vydali na stmelovací výlet do Indie, na posvátnou horu Arunačalu, což je vlastně vyhaslá sopka, kolem níž se, každý měsíc za úplňku, odehrává posvátná hinduistická pouť, dlouhá 14,5 kilometru. Říkal, že nás ta zkušenost buď stmelí, nebo rozdělí. Tři měsíce po návratu do Čech jsme se dohodli, že Gaia Mesiah uspíme.
ObrázekObrázek
Pak jsem se zase začal více věnovat svým WAWkám, se kterými hrajeme a tvoříme dodnes a zanedlouho vydáme své první album - po 20letech! (smích)
Když se na to tak dívám zpětně. Každá z kapel byla sice o lidech, kteří na sebe skvěle slyšeli jako muzikanti, takže vždycky vzniklo výborné album, ale neměli jsme následně buď štěstí na management nebo na vydavatele, který by se to celé nesnažil tlačit směrem, kde se kapela přestala cítit být sama sebou.

PRÁCE NA ZAKÁZKU
Ty děláš spoustu psaní na zakázku, ať už texty nebo muziku. Jaký je v tom rozdíl, mezi psaní pro sebe a psaním na zakázku?
Musíš se trefit do zadání. Třeba s Veronou dělám od roku 2002 a je to taneční muzika. Už jsem předtím dělal nějaké texty rozdílným zpěvačkám, takže to bylo pro mě jednodušší – dělal jsem třeba pro Lucku Bílou nebo Leonu Machálkovou - ale jak říká Peter Fider, je to taneční hudba, musí to být přímočaré a optimistické. Přesto se i do těch textů pro Veronu snažím vtisknout vždy nějaký další podtextový rozměr, poselství. Vždycky, zkrátka a dobře, musíš vyhovět danému projektu.

Co se týče muziky, tam toho tolik není, co bych dělal pro ostatní. Napsal jsem duet pro Karla Gotta a Moniku Bagárovou a pak duet pro Petra Koláře a Lucku Vondráčkovou-to je vánoční věc. S Petrem jsme pak dělali i na celém jeho skvělém albu Čas nás naučí. Tam jsem fungoval, krom textařiny, jako koproducent v rámci všech zpěvů, čímž se zabývám už řadu let, většinou u písniček, které opatřuji texty - ono, jak jistě dobře víš, není úplně snadný frázovat češtinu tak, aby tím netrpěla hudba a následně i posluchač. (smích) U sebe ve studiu točím zpěvy často a s různými interprety, vyhledávají mě sami, takže to asi nedělám úplně špatně. Dělal jsem ale taky hudební grafiku a znělky pro Český rozhlas k 85. výročí - taky zajímavá první zkušenost tehdy.
Takže abych odpověděl na tvoji otázku, je v tom rozdíl, ale stejně to vždycky ponese můj rukopis (smích).

Měl jsi třeba s nějakým zadáním problémy? Že bys musel text přepracovat nebo udělat jinou muziku?
Je to fakt jiná práce, když děláš pro někoho jiného. Tematicky, v rámci zadání, problém nemívám, ale musíš najít ta správná slova, která půjdou konkrétnímu člověku „do pusy“, to logické. Když si to píšu pro sebe, tak jsem u toho jediným kritikem a cenzorem. Když to píšu pro někoho jiného, tak je těch rozhodujících článků prostě víc.

Když dělám něco pro nás s VDWAW, tak si za těmi skladbami musím stát hlavně já jako interpret a ostatní se pak za mě postaví. Když píšu na zakázku, musím se trefit do mentality a vkusu interpreta, aby si za tím pak dokázali stát oni. Ale tahle forma psychologie mě baví, nemám s tím problém - je to vlastně hra.

Ty děláš ale i reklamní hudbu. Jak je těžké tohle, kdy během půl minuty musíš mít nosný nápad, který souzní s tou reklamou?
Zase musíš vyhovět. Tentokrát ne interpretovi, ale zadavateli. Ale většinou to funguje formou výběrového řízení, což pro klienta řeší reklamní agentura, která je supervizorem toho, co by se ve finále mohlo a nemuselo líbit. To už je nejblíže tomu, co bych mohl nazvat prací. Ale jelikož miluju výzvy a svou práci, nemám s tím nejmenší problém.

SPOLUPRÁCE
Ty také děláš na soundtracích, že?
V roce 2004 mi volal Mirek Chyška, že mu volal nějaký Karel Janák, že dělá nějaký film o snowboardistech, a že chce od něho muziku. Říkal tehdy, že má nějaký první nástřel a že bych se mu tam výrazově hodil. Přijel jsem k němu domů a tam mi pustil Deadly Sin, což je nejtvrdší věc ze Snowboarďáků, zkusili jsme do ní zapasovat můj hlas a kupodivu to sedělo, takže jsme pak spolupracovali i na dalších peckách. Myslím, že velkým plusem toho filmu bylo nejen výborné herecké obsazení, ale spousta živě hraných písniček v rockovém kabátě. To byl skvělý tah producentů, že to vymysleli takhle a ještě lepší tah byl, že na to oslovili Mirka. Pro mě je to jeden z nejbáječnějších kytaristů u nás.

Později se zase ozval Jirka Chlumecký, který v té době dělal hudbu k filmu Bestiář, jestli bych neotextoval titulní věc. Nakonec z toho nebyla jen titulní věc, ale další tři zpívané tracky pro paralelní album. Natolik se mi líbila i další Jirkova témata, že jsem je chtěl otextovat a interpretovat. Ve filmu zůstaly jen v instrumentální podobě, ale na soundtracku vyšly ty zpívané verze.

V roce 2006 jsem dělal na dalším Janákově filmu Rock podvraťáků, opět s Mirkem Chyškou a Štěpánem Smetáčkem. Ale těch spoluprací na filmech bylo a je ještě víc, to je nadlouho. Naposledy jsem textoval titulní song Jirky Chlumeckého k filmu Vybíjená režiséra Petra Nikoleava.

Ty jsi nedávno hrál ve videoklipu kapele Stroy. To byla zase úplně jiná práce.
To nebyla práce, to byla radost! Za prvé - kapela Stroy je fenomén, který tu dlouhá léta chyběl, podle. Baví mě Michalovy písničkové formy, aranže, jak je dělají oni a, v neposlední řadě, je Michal Skořepa geniální textař, kytarista, zpěvák, režisér a výtvarník. Kluk, který vyrostl na grungeové muzice, podobně jako já, jež ho uchvátila, a řekl bych, že nese ten grungeový prapor dál, přičemž do toho dává současné hudební i tematické vlivy. S Michalem jsme navíc skoro jako bráchové, hodně si sedíme lidsky.
Obrázek
Ten klip dával dohromady on. Měl naprosto jasnou představu, jak to chce mít, takže si to všechno pěkně od A do Z ošéfoval. Ten klip k písni Adam Reborn je podle mě geniální a zasloužil si vyhrát nějakou pěknou cenu. Mně bylo ctí v něm účinkovat!

Navíc jsem na chlapy hrdej, protože se skvěle umístili v mezinárodní soutěži GBOB, díky čemuž teď měli možnost natáčet nové album v Los Angeles, u Michalova vysněného producenta Alaina Johanesse z kapely Eleven.

V poslední době si kapely najímají producenty ze zahraničí. Co na to říkáš?
Když si kapela najme někoho zvenčí, který není zatížení vůbec ničím, tu kapelu vůbec nezná, tak je to vždycky ku prospěchu věci. Ti producenti jsou nesmírně otevření. Je v tom naprostá svoboda procesu, ať už při skládání nebo aranžování a je tam prostě pak cítit „jiný vzduch“ - hudebně i lidsky. To je to, co tady nefungovalo dlouhou dobu. Vydavatelství chtěla jen hity podle šablony „česká norma“ a nezajímali je umělci jako takoví.

Na čem v současné době pracuješ?
Připravuju s pár lidmi celovečerní hudební film, který bude to super, až bude! Víc nebudu zatím prozrazovat. S Veronou jsme udělali letní hit a chystáme další - podzimní. Spoluprodukuji album hiphopové party Notes from Prague se skvělými leadery - zpěvačkou Stilianou a raperem Antwim. V Rockopeře chystáme novinku Anna Karenina, kde budu hrát bratra Anny, Stěpana Oblonského. Zároveň produkuju kamarádovi Jirkovi Švecovi, jeho projekt Loudky, a sem tam přiletí nějaká „rychlovka“. Dost se teď, konečně po letech, věnuju své kapele VDWAW, kde jsme, díky novému managementu, chytly neskutečný vítr. Je toho zkrátka docela dost a každou chvíli se objevuje něco dalšího. Jsem rád naplno vytížený a makám, abych pak mohl zmizet za hranice a nasávat energii a inspiraci pro nové věci.

VZDĚLÁNÍ A VYBAVENÍ
Jak ses vlastně dostal k muzice? A máš nějaké hudební vzdělání?
Oba rodiče jsou muzikanti. Maminka je zpěvačka a táta byl úžasný jazzový pianista. Také složil hromadu věcí pro jiné lidi. Já u něj sedával, když skládal, a hltal jsem každou notu, kterou napsal do partitury.

Osm let jsem chodil soukromě na klavír k profesorce Oplatkové-Šarounové, kterou mi vlastně dohodil můj táta. Ta mi dala hrozně moc.

Zpívat jsem se nikde neučil, jsem samouk, i když mi potom později pomohla hodně maminka Michala Skořepy, paní Alice Randová, která mi na několika hodinách ukázala nějaké technické fígle, ze kterých čerpám. Předtím jsem asi půl roku chodil k profesorce Vavrečkové, dámě, která proškolila spoustu známých lidí. Jako první jsem navštívil profesorku Hanu Peckovou, která mi řekla, že mi musí ukázat nějaké techniky, protože řvu jak protržený a mohl bych skončit někde na operačním stole.

Noty tedy umíš. Skládáš do not, nebo podle ucha?
Skládám podle toho, jak mi melodie přinese do ucha harmonii. Když je potom potřeba vyjet partituru, tak to už není problém. Ale kuličky, jako můj táta, ručně nepíšu. Jen kdysi dávno, když jsem v šesti letech složil první písničku, tak tu jsem si, po vzoru táty, do not zapsal. Těch not tam bylo asi třicet (smích).

Jak máš vybavené studio? V čem pracuješ?
Dělám v programech Logic 10 a Steinberg Cubase 8. Jako masterovací program používám Wavelab 8.5. Pluginy téměř nepoužívám, ty interní plug-iny, v Logicu i Cubase, jsou tak daleko, že už nic moc dalšího nepotřebuješ. Přikoupil jsem si jen něco od McDSP a SKNote, SoundRadixu a Vengeance.

Máš třeba i nějaké zvukové banky?
Ano, do Kontaktu od Native Intruments. Distributoři ty samply dělají rovnou ve formátu .nkx, což je formát pro Kontakt. Potom používám Sylenth a Spire, když dělám nějakou taneční muziku.

Co nástroje, mikrofony, MIDI konzole?
Používám mikrofony NT1 od RODE. Pak mám T.Bone SC200, to jsou levné mikrofony od Thomanna. A třetí mám MXL 770.

Jako preamp, kompresor a limiter na všechny nástroje i zpěv používám Safe Sound Audio P1, což je strašně šikovná věc, se kterou opravdu udělám všechno.
Zvukovou kartu mám MOTU Traveler a druhou zvukovku - přenosnou, která je včetně kompresoru a limiteru, mám od Apogee DUET 2. Má luxusní, brilantní zvuk, díky převodníkům a je připojitelná kamkoli - od velkého kompu, přes notebook, až po iPad nebo iPhone. Má v sobě i fantomové napájení +48V, což je další její výhodou.

A k tomu mám dvě MIDI klávesnice od Korga, tříoktávovou a pětioktávovou microKey. To mě baví, jak jsou ty klávesy malé a lehké, ale mají neuvěřitelnou dynamiku.

Takže když chci někam vypadnout, vezmu jen notebook, Apogee kartu, jeden mikrofon a tříoktávovou klávesnici, a můžu tvořit takřka kdekoli.

Díky za rozhovor.
Zdravím čtenáře MUSICstage a přeju hodně štěstí a dobrý muziky!
Facebook: www.facebook.com/Viktor-Dyk-WAW-155883877791249/

Za MUSICstage se ptal Milan Janeček
PROFIL AUTORA: Milan Janeček
Jako syn profesorů na konzervatoři měl k hudbě blízko odmalička. Na ZUŠ studoval osm let hru na violoncello a dva roky hrál na baskytaru v tanečním orchestru ZUŠ. V rodné Kroměříži hrál především v kapelách Greengrass a Nšoči. Po přesídlení do Prahy v roce 2004 hrál postupně v kapelách nebo s umělci ED, My2Baby (Monika Agrebi + Tanja), Oncemore, Lenya, Petr Poláček, Vlasta Horváth nebo Věra Martinová.

Odpovědět