Výborného bubeníka, muzikanta, srdcaře a firemního hráče společnosti Bicí&Perkuse Tomáše Hejlíka mohou ti, co se zajímají o českou scénu, znát hlavně z jeho dřívějšího angažmá v kapele The Switch, která do jisté míry způsobila průlom na české klubové scéně. Tomáš už nějaký pátek jejich členem není, ale neznamená to, že pověsil bicí na hřebík, naopak figuruje ve velmi zajímavých projektech. Ale o tom už v následujících řádcích.

Na úvod mi pověz, v kolika kapelách a projektech teď vlastně hraješ? Vím o Bikini Karneval a Nostrrromö, máš ale ještě něco dalšího?
Momentálně ještě hraju v kvartetu, který se jmenuje „Duo Sympaťáci“, to je taková legrační, akustická záležitost. Hrajeme pouze jednou za rok, a to na festivalu Kačeři. Pak se ještě motám okolo partičky, která hraje na „hang drumy“ - to jsou otočené mísy, které vydávají tóny, hraje se na ně rukama. Je to zábavná, až meditační záležitost. Když začnou hrát dva až tři dohromady, a do toho ještě cajon, tak je to vážně docela síla.

Znamená to pro tebe únik od klasických bicích?
Jo jo, dostal jsem se do období, kdy mě začaly zajímat akustické nástroje. Nechci říct, že utíkám od bubnů, ale prostě si s tím hraju a docela mě to baví.

Kdy jsi vlastně začal hrát na bicí?
Začal jsem hrát ve dvanácti letech, to znamená, že hraju už krásných pětadvacet let. Začátky byly docela vtipný. Jezdil jsem na vodácké tábory a lidi, co s námi jezdili jako pomocný personál, kuchaři a tak, měli kapely. Zkoušeli tam, hráli, my jsme se na ně chodili koukat, mohli jsme si i sáhnout na nástroje, takže jsme s kámošem založili první kapelu Propan-butan, a tím to vlastně začalo.

Jaká byla tvoje první souprava?
Amati na hrazdě. Měl jsem je půjčený od kamaráda, hrozně se mi líbily, nic lepšího v té době nebylo. Tak jsem přišel za mámou, aby mi je koupila, máma se mi vysmála a řekla, že až budu chodit do hudebky, tak o tom bude uvažovat. Rok jsem chodil do hudebky, a pak mi je fakt koupila.

Ty tedy nejsi samouk, že?
Ne, mám osm let hudebky. Pak už nic. Trochu jsem uvažoval o konzervatoři, ale nakonec mi bylo jasné, že se muzikou neuživím tak, jako jinou prací. V té době jsem něco podobného řešil i se sportem, o to jsem měl snažší rozhodování.

Kde ses tedy naučil tak dobře hrát?
Bude to asi spíš tím, že jsem pořád hrál. Celou střední školu jsem šel ze školy do zkušebny, tam jsem seděl čtyři až pět hodin za bubny, a pak jsem šel domů. Na vysoké škole to pokračovalo. Dostal jsem se na vejšku do Plzně a první, vedle kterého jsem si sedl v posluchárně pro tři sta lidí, byl kytarista, který mě seznámil s tehdejší plzeňskou scénou. Každý den jsem hrál, jamoval, pořád jsme ve zkušebně hráli nějaké nesmysly.

Podle čeho jsi tehdy cvičil, měl jsi nějaké učebnice?
V hudebce jsem si klasicky prošel Veselého. Když cvičíš poctivě všechny varianty, vystačíš si s prvníma stránkama. V muzice to zní skvěle, těžím z toho dodneška. Na pár lekcí jsem šel i k Honzovi Podzimkovi, velmi často jsme hráli spolu i s kamarádem Jarem z United Flavor. Postavili jsme si bicí naproti sobě ve zkušebně a navzájem si ukazovali různé triky. Což bylo super, protože on je hozený spíš do latiny a já jsem zase metloš, takže když jsme se navzájem učili, bylo to zábavný. Na to vzpomínám rád.

Pak přišla kapela The Switch, jíž jsi byl dlouho nedílnou součástí, a která zanechala na české hudební scéně viditelnou stopu. Jak to vlastně začalo, a jak se kapela formovala?
The Switch byli od začátku projekt kytaristy Majkláče. On si tu kapelu postavil s basákem Pavlem, našli zpěváka Štěpána a na bicí zpočátku hrál Martin Čermák. To byl kytarista, který se strašně rychle přeučil na bicí. Pak se ale rozhodl odejít, a Majkláč oslovil mě. V té době nebyl v Příbrami v naší věkové kategorii jiný bubeník. Já v té době hrál v kapele Galan Marten, což byla příbramská legenda… hráli už za komunistů. Mně bylo čtrnáct a jim přes třicet, to byla obrovská škola. Od nich mě Majkláč stáhnul, to bylo tak v roce 1998. Kývnul jsem na to a během rychlé doby jsme to dali do kupy. The Switch byla původně grungeová kapela, vytahaný svetry, dlouhý vlasy, ale brzy se to zvrtlo do hardcore, bylo to dáno Štěpánovým řvaním. Velký vliv měli taky Korn. Majkláč jezdil do Ameriky a vždycky přinesl spoustu nové muziky. Linkin Park jsme znali o dva roky dřív, než všichni ostatní. V tomhle byl určitě „trend-setter“, a pořád je. Člověk, který umí odhadnout trendy, a tím táhnout kapelu dopředu.

The Switch byla rozhodně kapela, která svého času udávala klubové scéně trend. Pak jsi ale odešel, nebo lépe řečeno byl odejit. Proč se tak stalo?
Můj největší problém s The Switch byly ty věci kolem hudby. Já to dělal kvůli muzice, pořád to dělám kvůli muzice, primární bylo pro mě hraní. Teď uznávám, že nějaké to PR, projev na pódiu, jak kapela vypadá, je také důležité. Ale prvotní pro mě byla vždy hudba, a ta se ke konci mojí éry v The Switch začala z mého pohledu vytrácet.

Mému odchodu, upřímně řečeno, nerozumím dodneška. Je pro mě i těžké o tom mluvit, protože je to můj subjektivní pocit, a kluci to třeba vidí jinak. Rozcházeli jsme se v pohledech na spoustu věcí. Nelíbilo se mi, že se víc řešily věci okolo, než muzika. Navíc do toho zasáhla Majkláčova osobnostní změna, která údajně souvisela s jeho osobnostním rozvojem, kterému se začal intenzivně věnovat. Dnes to vidím tak, že Majkláč dělá karikaturu sama sebe. A já byl ten, kdo to na rovinu říkal, s klukama jsem hrál osmnáct let, myslel jsem si, že můžu být otevřený. Majkláč to ale nevydýchal, a spolu s dalšími okolnostmi - mělo se mi narodit první dítě, měl jsem zánět šlach a nemohl pořádně hrát - se kluci rozhodli, že už mě v kapele nechtějí. Smutný mi na tom přišlo, že mi to nedokázali říct do očí, dozvěděl jsem se to e-mailem. V tom je křivda, kterou pořád cítím.

Sleduješ, co The Switch dělají teď s novým bubeníkem?
Vůbec. Vím, že byli v Americe, ty zprávy se ke mně dostaly. Novou desku jsem neslyšel, jen jednu písničku. Nezanechalo to ve mně žádný dojem.

Když jsi nastoupil k Bikini Karneval, trochu mě to překvapilo, protože jsem měl dojem, že přestupuješ z „profi ligy“ ke kapele - a vůbec to neber špatně - nadšených amatérů.
To rozhodně. Ten příběh je prozaický, rád ho vyprávím. Když jsem skončil s klukama, dal jsem si tři měsíce pauzu. To mi hrozně pomohlo, protože jsem si tím vyřešil problémy s rukama. Pak mě ale začaly hrozně svrbět ruce i nohy a řekl jsem si, že musím zase začít hrát. Byl jsem na horách lyžovat, a na cestě zpátky jsem si v autě otevřel Facebook a na Bubenické asociaci na mě okamžitě vyskočil inzerát téhle kapely. Klukům jsem se ozval, a moje motivace byla taková, že měli zkušebnu. Potřeboval jsem si někam dát bubny a chodit tam hrát. Tak jsem si řekl, že si aspoň s klukama zahraju, ale nijak jsem s tím nepočítal, vlastně jsem to vůbec neřešil. Dali jsme si první zkoušku, a bylo to v prdeli. Já jsem tři měsíce nehrál, a kluci neuměli hrát, to říkám na rovinu. Ale během poměrně krátkého času, třeba půl roku, to začalo postupně dávat smysl. Já jsem klukům vysvětlil svůj pohled na věc, jak by to mohlo fungovat, předal jsem jim své zkušenosti, a oni je velmi rychle nasáli a realizovali. Koupili si kvalitní nástroje, zjistili, že spoustu věcí hráli blbě a teď to slyší, začali jsme hrát s metronomem a s in-ear odposlechy, což jsou věci, které jsem si přinesl - jak ty říkáš - z první ligy. A ono se to projevilo poměrně rychle. Po dvou letech to dospělo k tomu, že jsme natočili nahrávku, kterou bych vůbec nečekal, že natočíme. Je to obrovský progres, a jsem na kluky hrozně pyšnej.

Pravda je, že zrovna Bikini Karneval udělali takový skok dopředu, který jsem snad u žádné jiné kapely nezažil.
Kluci mě pořád překvapujou, opravdu. I třeba tím, že hodně času trávíme debatou o muzice. Kluci mi posílali, co mají rádi, a já jsem na ně začal valit svojí muziku. Najednou mi začali posílat fakt dobrý věci, i mimo můj rank. Myslím, že je důležitý, aby se v kapele lidi o hudbě bavili.

Už jsi zmínil novou nahrávku. Řekni o ní něco víc.
Je na ní pět songů, za kterými si já osobně i se svým velmi sebekritickým pohledem stojím. Samozřejmě by se tam dala produkčně vychytat spousta věcí, ale mám z něj dobrý pocit, bylo to dělaný s radostí. Všichni jsme si to užili, kluci získali spoustu zkušeností, já ale taky. Točili jsme u Damiána Kučery, což je výbornej chlapík, strašně talentovanej, je s ním příjemná spolupráce, nic nehrotil, docházelo tam k super synergii, kde jsme si navzájem říkali nápady. Natočilo se to během tří dní.

Nahrávali jste dohromady, nebo zvlášť?
Zvlášť bicí, basa, kytary, přičemž kytara se reampovala.

Jak fungujete na koncertě, co se pódiové techniky týče?
Já mám metronom u sebe, který ovládám, a mám osmikanálový DI-box. Tam si rozbočím signál metronomu a kluci mají in-ear odposlechy s vysílačkama. Tam jim do jednoho kanálu posílám metronom a oni si od zvukaře nechávají posílat mix. Já mám zároveň i svůj mixpult.

Je pro tebe důležité hrát naživo s metronomem?
Myslel jsem si, že jo, a zjistil jsem, že ne. Dřív to bylo důležité v tom, že jsem měl pocit, že něco bylo rychle, něco pomalu. V The Switch se to stalo nezbytným, protože jsme hráli s elektronikou. S Bikini Karneval je to super, protože hrajeme rychlé věci, kde musím držet tempo. Nemůže se stát, že budu unavenej, a začne padat řemen. S Nostrrromö jsme přišli na to, že chceme hrát různý tempa v jednom songu, hrát si s tím, a ta kapela hraje tak, že metronom není potřeba, jsou to vyhraní muzikanti.

Pojďme tedy ke kapele Nostrrromö, což je metalový nářez. Jak ses k tomu dostal?
To byla taky vtipná záležitost. Ozval se mi zpěvák Dan Kurz, že jim vypadl bubeník, a že mají za týden domluvený koncert, a jestli bych to nedal. Řekl jsem mu, ať pošle songy, a přišla taková rychta... ale chtěl jsem si s tou kapelou zahrát, tak jsem si řekl, že to zkusím. A nejvtipnější na tom bylo, že jsme na ten koncert měli asi tři zkoušky, ale žádnou v kompletní sestavě. Celá kapela jsme se viděli až na koncertě, a ten se mimořádně povedl. Od té doby jsem s nimi zůstal, a je to super. S Nostrrromö si tak trochu kompenzuju tu „první ligu“. Hudebně, ale i akcemi.

Co je pro tebe nejdůležitější věc při hraní?
Mráz po zádech. Mám hrozně rád kapelu Goodfoul, a tahle kapela mě naučila, co na muzice hledám. Do té doby jsem věděl, že něco se mi líbí a něco ne, a nevěděl jsem proč. Až u Goodfoul jsem pochopil, že je to ten příslovečný mráz po zádech. Když hraju dobrý koncert, kapela šlape, lidem se to líbí, funguje výměna energie, tak cítím přesně totéž.

Cvičíš ještě teď na bicí?
Cvičím před koncerty s Nostrrromö, protože to je dost rychta, a když tomu nedám před hraním nějaký čas, tak tomu nemůžu dát to, co bych si představoval. Před studiem s Bikini Karneval jsem taky cvičil, ale že bych teď chodil sám hrát pravidelně, na to už nemám čas.

Co používáš za vybavení?
Mám bicí DW Collector, parádní, vyhraný, starý bubny z Anglie. Mám bubínek Hanuš & Heřt 8“ na 14“. To byl osobní buben Erika Hanuše, který jsem si půjčoval na nahrávání, až jsem za ním jednou přišel s penězi v kapse. V tom bubínku jsem našel něco, co jsem hledal, a už nepotřebuju hledat dál. Neříkám, že bych si třeba někdy nekoupil jinou soupravu, ale to bych šel třeba do akrylátu, nebo do podobný úchylárny. Jinak mám to štěstí, že mě velmi podporuje firma Bicí&perkuse.

Není akrylát spíš módní záležitost?
Mám s akrylátem dobrou zkušenost. V době, kdy jsem sháněl ty DW, tak jsem byl u Iva Honajzera v Drum Center v Opavě, a ten tam měl starý Pearl Crystal ze 60.let. Říkal jsem mu, že hraju tvrdou muziku, a on na mě vytáhl tyhle bubny. Myslím, že je to perfektní zvuk do nářezu, do tvrdýho rocku. Tyhle bubny mají super projekci, na tvrdou muziku mi přijdou výborný. Mám hardware DW, to je jistota, činely používám mix Anatolian a Agean. Taky mám něco od Soultone. Hi-hatku mám oba činely spodní (bottom), což jsem okoukal od Nicko McBraina z Iron Maiden.

Takhle to používá víc hráčů, v čem je to podle tebe lepší?
Nevím, jestli lepší, mně se to víc líbí. Vždycky, když hraju na klasickou hi-hatku, která má top a bottom, přijde mi to rozplizlý, nekonkrétní. Já měl vždycky období, kdy jsem experimentoval, pořídil jsem si normální hi-hatku a experimentoval jsem s tím, mám asi pět činelů a různě to míchám. Osvědčila se mi kombinace Sabian AAX nahoře a Paiste Rude dole.

Co blány a paličky?
Používám strašně dlouho paličky Balbex, střídám Pro 1 a Ringo 1, jen hikor, habr nikdy. Ohledně blan se vždycky vracím k pískovým Remo Ambassador na tomech, na bubínku Ambassador Reverse Dot se středem zespoda, na kopák se mi osvědčila Remo Powerstroke 3.

Zkoušel jsi Powerstroke 4? Já jsem ji kdysi zkoušel a vyhodil.
Zkoušel, a na mě je to moc agresivní. Do tvrdého bigbítu asi dobrý, ale trojka se mi osvědčila víc. Obecně nemám rád tlumení bubnů.

A co třeba tlumení pomocí Moongelu?
To používám jen ve studiu, naživo ne, na zkouškách také ne.

A jak řešíš, když buben přeznívá?
Většinou se to snažím řešit lazením. Je to otázka, mám pocit, že je to i hodně o hraní. O úderu jako takovém.

Kdo ze současných muzikantů tě nejvíc inspiruje?
Poslední dobou jsem si ujel na folkových, akustických věcech, jako je třeba Aneta Langerová, která loni udělala desku roku Na radosti. Mám rád slovenskou kapelu Korben Dallas, hodně se mi líbí Jananas, to je vtipný folk. Co se týče bubeníků, v Česku mám strašně rád Lukáše Pavlíka, kterého sleduju už od dob, co hrál s Animé. Když jsem je tehdy viděl naživo, chtěl jsem se vybodnout na hraní, to bylo něco neuvěřitelného. Dodnes si to pamatuju, hráli nahoře Na Chmelnici, byl to tak rok 2000, to bylo super. Pak jsem ho viděl i s Davidem Krausem a s Limetalem. Mám samozřejmě rád Romana Lomtadzeho, toho obdivuju v tom, co teď dělá v projektu Xodady, to je vážně vysoká škola. Ze světa mám strašně rád bubeníka Joshe Freese, to je mistr mistrů.
Odkazy:
Facebook: www.facebook.com/tomas.hejlik.9, Bikini Karneval, Nostrrromö

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek