Michal Novák, kterému nikdo neřekne jinak než Majkláč, je kytaristou a zakládajícím členem rockové-crossoverové kapely The.Switch. Kapela je na naší scéně už 23 let a za svou kariéru toho dokázala opravdu mnoho. A tak jsme se s Michalem sešli, aby se s námi podělil o své zkušenosti a dal nám nahlédnout do své muzikantské kuchyně. Je dlužno dodat, že Michal krom kapely The.Switch je také zakladatelem portálu pro kapely Bandzone.cz a aktivně pomáhá mladým kapelám a interpretům se dostat na světlo světa.

Jsi členem kapely The.Switch. Je to tvá jediná hudební aktivita?
Víceméně ano. Účastnil jsem se sice např. songwriting campu, kde jsme s českými a zahraničními producenty zkoušeli tvořit rádiové hity a podílel se tam na třech popových peckách jako spoluautor a kytarista, ale to jsou takové zanedbatelné drobnosti, které asi ani nestojí za řeč.

O nějakém sólovém projektu neuvažuješ?
Uvažuju a už mraky let. Kdykoliv mám chvilku, tak si sednu ve svém mini domácím studiu k počítači a obvykle napíšu něco, co už vypadá jako skoro hotový song. Jasně, má to jen základní strukturu sloka-refrén-sloka-refrén-bridge-refrén, ale je vždy takový můj výkop. Pak to proberu s klukama, co oni na to a ve víc jak polovině případů se jim to zdá moc veselý, pozitivní, nebo prostě atmosférou příliš mimo. No a tyhle věci končí v tzv. šuplíku, kde prostě jen leží. Já si je občas pustím jako playlist a s odstupem třeba i pár let sleduju, co to se mnou dělá. Je strašně zajímavý sledovat, jak se po pár letech člověk odosobní a je schopen si to poslechnout jako potenciální posluchač. Mimochodem, vždycky mě zajímalo, jestli to takhle mají i ostatní muzikanti.


Co tě v nejbližších měsících čeká? Nějaké nahrávání, deska, tour nebo tak něco?
My jsme s klukama teď docela dost hráli a protože jsme mimo kapelu všichni opravdu hodně vytížený rodinami, prací a dalšíma koníčky, tak jsme byli z pohledu nových skladeb naprosto marný. Neudělali jsme v posledních dvou letech skoro nic. Teď jsme si tedy dali celý léto a podzim uplný volno od hraní a slíbili jsme si, že uděláme všechno pro to, abychom napsali několik fakt dotaženejch pecek.

První tři měsíce nám teda zabralo budování nový zkušebny, ale už stojí, je skvělá a pracuje se tam dost příjemně a efektivně. Takže teď jamujem jako za starejch časů a zkoušíme skladby dělat tak jako dřív, kdy ještě každej druhej muzikant neměl notebook, zvukovku a Cubase. Scházíme se s naším čerstvým bubeníkem Petrem Hatašem, který je mimo jiné taky hodně kreativní a nabitej chutí tvořit, a různě rotujeme různé nápady, nálady, riffy a trochu se ladíme na společnou vlnu. Není to legrace, umět v kapele komunikovat jen pomocí hudby a drobnejch nuancí ve výrazu jakým kdo hraje, kdo se jak na ostatní podívá a dokázat se jen tímhle během nějakýho jamu domluvit. V úplně původní sestavě, tedy jen s jednou kytarou a původním bubeníkem Tomášem Hejlíkem jsme tohle měli už docela zmáklý. Teď se to učíme trochu od znova, protože od dob, kdy s námi hraje druhý kytarista TJ a jiný bubeník jsem většinu věcí spíš napsal v klidu doma a kluci do toho vnesli při dotahování už nějaké své osobité detaily. A právě ta komunikace hudbou je naprostou podmínkou toho jamovacího přístupu k tvoření.

No a jak to u tebe s muzikou začalo? Proč zrovna kytara a co tě k ní přivedlo?
Já jsem hrál od osmi let na flétnu, pak klarinet, pak tahací harmoniku a v patnácti jsem někde v rádiu zaslechl písničku The Look od švédské skupiny Roxette. Tenhle hit začíná takovým neuvěřitelně chytlavým riffem a v ten moment jsem si řekl "tyvole, já chci asi hrát na elektrickou kytaru!". Z Roxette jsem hodně rychle přešel na tvrdší věci a zamiloval se do kapely Metallica. To už jsem měl svojí první Diamantku, kterou jsem zesiloval přes polorozebranej páskovej gramofon. Smysl to mělo zejména proto, že ten preamp za čtecí hlavou nebyl připravenej na tak silnej signál a dost ten zvuk zkreslil. Yes! Můj první booster! (smích). Už ani nevím, jak se mi to dostalo do ruky, ale získal jsem okopírovaný tabulatury na album Master of Puppets a totálně jsem tomu propad. Hrál jsem tak čtyři hodiny denně a naučil se to asi během půl roku a to jak Hetfieldovy, tak Hammetovy party. Ty hodně rychlý pidlikačky v sólech jsem sice trochu šidil, ale ty klasický rytmický riffy nebo ty vybrnkávačky jsem fakt totálně baštil a hrál fakt dobře. Určitě líp než teď (smích).

Takže Roxette a Metallicou to začalo. No a jaké kapely tě ovlivňovaly dál?
Já poslouchám mraky žánrů a proto, myslím, nemám úplně jasně definovanej styl hraní. Hodně můj styl ale ovlivnily emo-rock kapely z přelomu tisíciletí. I když jsem nikdy kdovíjak nemiloval CREED, Mark Tremonti hodně zasáhnul do mého rukopisu a věřím, že ho můžu označit za jednu z mých velkých inspirací. Na střední jsem hodně miloval celou Seattle scénu té doby a věřím, že Alice In Chains a Soundgarden se na mě podepsaly taky dost znatelně. A pak už to bude hromada různých drobných inspirací. Třeba intro jednoho z našich nejznámějších songů Akvárko je inspirovaný jednou větou z Vivaldiho čtvera ročních období. Klasiku poslouchám skoro denně a mám jí moc rád.

Co hudební vzdělání? Jsi samouk nebo poctivé studium? Nebo něco mezitím?
Já, krom pár měsíců v dobříšské rockové škole pana Voděry, jsem si všechno hledal sám. Myslím, že hraju jako čuně, spoustu věcí ani neumím pojmenovat a když dojde na konfrontaci se vzdělanýma muzikantama, tak se vždycky trochu stydím. Ale v tom je asi ta krása a ta osobitost. Občas zahlédnu někde v komentářích, jak fanoušci tvrdších žánrů k nějaké kapele napíšou, že to zní jako The.Switch, nebo že někdo někde vykradl nějaký můj riff a to je pro mě fakt ta úplně největší pocta. Nikdy jsem to programově nehledal, ani si za tím nešel... ale mám pocit, že kdybych chodil do hudebky na kytaru, že bych asi víc zapadnul mezi ostatní vzdělaný kytaristy.


Pamatuješ si ještě, jaká byla „ta“ první písnička, kterou sis v životě na kytaru zahrál?
Naprosto přesně! Bylo to téma z filmu Kmotr. Naučil mě to můj táta. Hrál jsem to jen po tónech na jednotlivý struny, nebyl to beglajt z akordů. Naučil mě takový melodie dvě, ale tu druhou neumím zařadit a nevím odkud pochází. Tyhle dvě kraťoučký melodie sem hrál třeba třicetkrát za sebou každej den ani nevím kolik týdnů v kuse (smích). Teď si říkám, proč jsem nepoprosil tátu, ať mě naučí další. Asi mi prostě stačily jen tyhle dvě. Jedna byla veselá durová a druhá smutná molová. To asi dítěti pro uspokojení z hudby stačí.

Měl jsi svého kytarového hrdinu? Nějaký vzor?
To jsem asi neměl. Bavil mě Steph Carpenter z Deftones v dobách kolem alb Around the Fur, nebo White Pony, taky Clint Lowery ze Sevendust a Dark New Day. Marka Tremontiho už jsem zmínil vlastně. Teď třeba jsem byl na Skunk Anansie a i když mi to nikdy uplně nedocvaklo, tak Ace byl určitě taky obrovskej influenc. Pak s nástupem metalcore vlny začali všichni kytaristi bejt strašně nadřený, ale zároveň děsivě neosobitý. Tam jsem o to nějak úplně ztratil zájem a spíš sledoval tu technickou část věci. Jak snímají a procesují svůj zvuk apod.

Jaká byla tvoje první opravdovější kapela?
No, pokud opravdovější znamená, že máme písničky, co mají text a mají jasnej začátek a konec, tak to byla kapela DNA. Zakládal sem ji s kámošema z gymplu v Příbrami a bylo mi šestnáct let. Dokonce jsme odehráli asi tři nebo čtyři koncerty. Po krátké době se to ale nějak rozpadlo a já a druhý kytarista z DNA jsme si začali ve zkušebně jamovat nějaký víc hardcore riffy a děsně nás to bavilo. A protože samotný dvě kytary byly nuda, hrál sem riffy jen já a on začal na bicí. No a to už byl prvopočátek kapely The.Switch.

Byl jsi krom The.Switch součástí nějaké další větší kapely?
Já jsem věrňák, celej život hraju jen v The.Switch. Měl jsem jeden čas velkou ambici oživit jako side-project křesťansko-progresive-metal projekt ION AT AN. Pod tímhle názvem Kladeňák Jonatán Kaleta složil, sám nahrál a vydal naprosto geniální album. Já mu nabídl, že poskládám live kapelu a dostanu to na nějaký pěkný akce, ať ten materiál i ožije a to se docela povedlo. Odehráli jsme jedno malé tour a zahráli na Rock For People. Pak se to ale trochu zaseklo a já se z toho stáhl zpátky "domů". Když třeba sleduju, jak Tomáš Vartecký hrál halové turné s Landou a Wanastovkama a tuhle vystoupí s tímhle a támhle s tamtím, tak mu tajně závidím a říkám si, jestli budu někdy taky tak dobrej, aby nějaká taková nabídka přišla! Pak obvykle vemu kytaru a aspoň hodinku cvičím.

Teď na tebe budu mít pár takových techničtějších otázek kolem kytar. Začneme tvým koncertním vybavením. Jaké nástroje a aparaturu nyní používáš?
Základem mého zvuku je kytara PRS CE24 podladěná do drop C, zesilovač Diezel VH4S a 4x12 Hardbox Custom bedna. Snímáno dvěma mikrofony Beyer Dynamic M201 a M160. První je klasická dynamika, trochu podobná charakterem SM57 beta a ten druhej je úžasnej páskáč, kterej má neuvěřitelnou plasticitu. Náš zvukař je dává cca 50:50 a mojí kytaru tlačí jako dominantní hodně na střed panorama, to aby hrála víceméně všude v publiku dostatečně nahlas.

Jak se připravuješ přímo před koncertem? Rozcvička, rituály, stimulanty…
Já ke kytaře ještě zpívám a řvu backvokály, takže se připravuju rozezpíváváním a u toho se protahuju. Už je mi 40, takže bez protažení před a po koncertě jsem pak fakt dva dny úplně dřevěnej a všechno mě bolí. Zejména za krkem, protože mám takovej naprosto podivnej způsob trhání hlavou, kterej dělám podvědomě. Jakmile to je třeba venku v nižší teplotě a nechám to bejt a jdu po vystoupení rovnou na bar. Dva dny pak vstávám z postele tak, že se musím chytnout za vlasy a hlavu si zvednout, strašný co?

Napadá tě nějaká rada nebo tip, který ti ulehčuje nebo jinak pomáhá při tour a koncertech?
Mám takovej kufřík, kde mám hromadu náhradních dílů skoro na všechno. Základní nářadí, pojistky, trsátka, různý šroubky, backupovej popruh, sekundový lepidlo atd. Tenhle kufřík nejenom naší kapele, ale ve většině případů jiným kapelám, se kterýma jsme vystupovali, zachránil gig. Myslím, že něco takovýho by si měl pořídit každej muzikant.

Nějaký záložní plán, když se ti něco při koncertě pokazí nebo úplně přestane fungovat?
Mám a úplně na všechno. My už hrajeme 23 let a není snad nic, co by se nám nějak nepodělalo. Takže mám náhradní vysílačku, kabely, pojistky, vždycky vozím minimálně jednu backup kytaru a tak dále. Někdy mi třeba odešel celej pedalboard, tak jsem prostě hrál celej set jen na jedinej ručně sepnutej kanál úplně bez efektů. Já se trápil, ale fanoušci po setu chodili a říkali, že takhle dobrý kytary u nás už dlouho neslyšeli. To jsou takový ty aha momenty. Kdy ti vlastně dojde, že ta honba za mikrodetaily je vlastně trochu směšná. Stejně si ale nedávám pokoj a pořád kupuju nový krabičky a hledám nový zvuky (smích).

Dal bys dokupy tři věci, díky kterým máš z koncertu dobrý pocit?
Když jsou všichni z kapely dobře připravený a nikdo z nás to nijak extra nepodělá. Když pořadatel a další kapely co potkáme jsou milí lidi, který se prostě rozhodli si ten večer užít a cejtim takovou tu sounáležitost a vzájemnou úctu. Když se sám cítím fyzicky dobře a mám tak čistou mysl, že úplně propadnu tomu momentu na pódiu, tomu materiálu a nevleze mi do toho jakákoliv jiná myšlenka. Jako třeba, kam vlastně na noc bezpečně po koncertu uschováme všechny naše cajky.

Odposlech na koncertech, jak to máš? In-ear nebo monitory? Co si do odposlechu dáváš? Pokud in-ear, jaký je pro tebe benefit je používat oproti klasickým monitorům?
Už hodně let in-ear. Hned do startu jsme koupili poměrně drahý systémy a fakt kvalitní custom sluchátka. Máme poměrně drahej kvalitní mixpult a každej z nás si může udělat libovolnej mix celý kapely. Já tam mám plus mínus zvuk jako na nahrávce, jen samozřejmě s napáleným klikem. Mám tam docela málo svojí kytary, baví mě, když slyším ten celek. Když tam mám hodně svojí kytary, nutí mě to se kontrolovat a hrát lépe a pak si to tolik neužiju, nestává se tak často, že se nechám uplně unést. Protože i zpívám, tak tam kvůli intonaci musím mít moře svýho hlasu. A tenhle mikrofon bere celý podium, takže k tomu mixu jednotlivých nástrojů tam mám pak ještě docela dost takový tý slitý koule z podia, která mi i do uší malinko simuluje ten pocit, jakej člověk má, když hraje na uši a klasický monitory. Náš FOH zvukař Honza si in-eary pochopitelně pochvaluje, protože jsme tím neuvěřitelně zrychlili přestavby na akcích, může s náma komunikovat ze svýho stanoviště i na velkých festivalech a nikdo mimo kapelu to neslyší a do zpěvových mikrofonů mu neleze ten obvykle dost nevyváženej zvuk klasickejch monitorů.


Teď trochu k nahrávání. Máš nějaký svůj oblíbený postup při nahrávání kytar?
Ani ne. Nahrávám v podstatě stejně, jako hraju na živo. Jen k tomu přimíchávám navíc kondenzátorovej mikrofon. Nebo to je aspoň moje volba teď na nový songy. Naší poslední desku jsme točili v Seattlu s Johnem Goodmansonem a tam jsme to nechali komplet na něm. Mojí kytaru jsme nejčastěji nahrávali naprostou klasikou SM58 a Royer N121 na Marshall box. Co tam bylo ale zajímavý a obrovsky ten zvuk posunulo, byl lampový ekvalizér summit audio, kterým prohnal oba ty majky a nakroutil na něm tak boží středy s takovým tlakem, že mi spadla brada. To, co jsem přesně vždycky chtěl do svýho zvuku dostat a nevěděl sem jak, přesně tenhle malej tríček zmáknul. Plus samozřejmě špičkový API preampy. Tady se mi zdá, že lidi v Česku na tohle trochu kašlou. Že prostě použijou preampy z nějaký zvukovky co dům dal a protože ta kytara sama o sobě zní fajn, maj pocit, že to stačí. Často jim ale nedojde, že ten zvuk pak v celkovým mixu najednou začne mizet. Což se u kvalitních preampů prostě tolik neděje. Tam si to pořád zachovává tu tloušťku, charakter a tzv. glue. Prostě to, jak je ten zvuk kompaktní, krásně kulatej, zvukomalebnější, nebo já nevim sakra, jak to vlastně slovy vyjádřit!

Nahráváš i doma ve svém studiu? Jaké v něm máš vybavení? Máš domácí nahrávání jen pro demáče a tvorbu nebo i ostré náběry pro studiovou nahrávku?
Až doteď jsem používal domácí studio jen na demáče a skládání. Mám docela slušnou malou šikovnou zvukovku Apogee Quartet. Ta má bezva čtyři preampy a velmi slušný převodníky. Používám ji teda i na poslech hudby. Krmím jí svoje monitory. Miluju KRK, protože se mi prostě na nich nejvíc líbí rockový kytary. Jsou to takový rockový bedny. Zároveň mám rád kvalitní poslech muziky, poslouchám totiž denně muziku 5 - 10 hodin, tak jsem zainvestoval do drahých kousků. Mám KRK Exposé.

Jsi z těch, co slyšíš (v hlavě nebo třeba z rádia) to zahraješ? Nebo si k tomu musíš sednout a prohrát se k tomu?
Musím se k tomu trochu prohrát, ale teď na starý kolena jsem začal docela dost cvičit a učit se všemožný riffy z různých stylů a to mi moc pomohlo. Když teď slyším v hlavě melodii, tak jí obvykle s jedním, dvěma sáhnutíma vedle zahraju. Pro jammování je tohle opravdu důležitý a chtěl bych v tom bejt lepší.

Jak bys popsal “to”, co tě na hraní na kytaru vlastně baví?
To asi neumím popsat. Kytara je překrásně barevnej nástroj. A kdykoliv nějakou z těch barev vyloudím, tak mě to prostě nějak vnitřně obohatí. Asi to bude mít nějakou souvislost vůbec s uměním a jeho přínosem pro lidskou mysl. Říká se, že umění povznáší a rozvíjí ducha. A když vemu třeba teď svoje nové SGčko, vohulim aparát, že se třesou zdi a zahraju si nějakej riff od Therapy?, který mám moc rád... je to prostě slast. Pak si vemu strata, píchnu se do čistýho kanálu u VOXe a zahraju si třeba Every Breath You Take. To je tak nádhernej riff! Když k tomu přidám trochu reverbu a delaye, tak to můžu točit klidně deset minut dokola... neomrzí!
Teď něco k tvorbě. Jak píšeš písně? Jaký je tvůj proces? Jak z prvotního nápadu vznikne finální song?
Teď se snažíme tohle změnit a dělat to víc společně jako za starejch časů. Ale hodně let jsem měl období, kdy jsem písničky skoro celý složil doma sám. Obvykle začnu tak, že si z knihovny Steven Slate Drums vytáhnu nějakej bicí groove, kterej mi sedne do aktuální nálady. Ten zaloopuju a hraju si do toho úplně random riffy a figury. Když se zaseknu na něčem, co už mi přijde docela dobrý, zahejbu s tempem tak, aby to tomu riffu dobře sedlo do určitý jeho přirozený flow. Pak to obvykle hned zdabluju a nahraju k tomu nějakou harmonii. A podle toho jestli je to spíš refrénovej motiv, nebo slokovej, začnu hledat ve stejný tónině tu druhou variantu. Pro tu si přetáhnu z SSD nějakej adekvátně jinej groove a hledám dál. Pak už mám vlastně sloka - refrén - sloka - refrén. Většinou z nějakýho podobnýho tématu, nebo klidně s použitím už nahranejch věcí vytvořim něco jako intro a poslouchám to jako celek. V tenhle moment už to má kolem 2:30. No a pak hledám nějakou bridge pasáž před poslední refrén. Anebo už to v týhle fázi posílám klukům, jestli má smysl se tím dál zabývat. Tenhle proces mi obvykle zabere tak 3 - 4 hodiny.

Jak tvoříš a aranžuješ své kytarové party? Jinak to je asi se dvěma kytarama a jinak s jednou.
Ve chvíli, kdy nám přibyl druhej kytarista a kdy jsem začal psát doma, snažím se striktnějc dodržovat kytarový party na rytmický a sólový. Dřív, když jsem skládal jen pro jednu kytaru a ještě ve zkušebně, tyhle dva světy sem měl pořád tendenci spojovat v jeden a tím vzniknul můj trochu specifickej styl hraní, že i v beglajtech hraju hodně na tlustý i tenký struny a snažím se v nich zachycovat dvě různý melodie. Prostě jako dvě kytary najednou. Často se mi stávalo, že za mnou chodili fanoušci a ptali se mě, jestli mám ty další kytary puštěný ze sampleru. Já na to vždycky: "počkej, jaký jako další kytary??" (smích).

Máš kapelu - jaké další činnosti v ní vykonáváš? Máte to nějak rozdělené kdo co, krom samotného hraní pro kapelu dělá?
Já jsem asi takovej ten kapelmajstr. Člověk co má nějakou vizi a potřebuje ty ostatní, aby mu věřili a pomohli mu toho dosáhnout. Máme to docela rozdělený a každej v kapele je šikovnej na něco. Lety se to tak nějak stabilizovalo a každej ze členů se snaží přinést do kapely to, v čem on sám i ostatní cítí, že vyniká.


Jako kapela určitě hodně času trávíte na cestách, jak tento "proflákaný" čas v dodávce, v šatnách nebo po hotelech využíváš?
My jsme hrozně dobrý kámoši a máme se fakt rádi. Často se nám stane, že jedeme z Prahy do Ostravy a za celou dobu ani nepustíme rádio, protože je prostě pořád se o čem bavit. Já jsem moc rád, že každej z nás má dost zajímavej život i mimo kapelu a po čase, co se nevidíme, se vždycky těším na novinky, co kdo zase kde koumá a posouvá dál.

Ty jsi celkem činorodý člověk. Vedeš server BandZone, nedávno si rozjel dům plný zkušeben a bůhví co ještě. Najdeš si ještě čas na muziku a na samotné hraní na kytaru?
Rozhodně! Hraju teď a cvičím víc, než kdy jindy v posledních 15 letech. Tím, že hodně podnikám, jsem měl to štěstí, že jsem si našetřil na nějaké věci, které jsem si vždycky přál. Jako třeba vysněný kytary. Pokaždý, když si něco takovýho koupim, je to šíleně nakopávající a jsem pak ve zkušebně pořád a drtim všechny riffy kytaristů, kteří používají stejnej model kytary. Jsem vždycky úplně unešenej z toho, že to je to vono. Že to fakt zní skoro jako originál. Jasně, proč by to mělo znít jinak, když je to to samý vybavení, že jo. Ale stejně jsem z toho vždycky uplně vyplesklej.

Je hudba tvůj jediný životní koníček, nebo máš i něco jiného? Nějaký tajný koníček, o kterém si ještě nikomu neřekl?
Hudba je můj jednoznačně největší koníček, který u mě přerostl i v podnikání a živobytí. Hudba je prostě totálně propletená do všeho v mém životě a nedovedu si představit život bez ní. Nevěnuju se ale pouze hudbě. Rád sportuju, cestuju s rodinou a poznávám nový kultury, baví mě psychologie a teď se dost soustředím na oblast vzdělávání. Pomáhat např. motivačníma přednáškama na středních školách studentům otevírat oči do života je stejně naplňující a zábavný, jako vytáhnout nějakou talentovanou kapelu a pomáhat jí krok za krokem růst.
The.Faith (Documentary) - The.Switch in Robert Lang Studios

S kapelou jste si nedávno splnili sen a zajeli si do USA natočit desku s renomovaným producentem v profesionálním studiu. Zajímalo by mne, co ti tato zkušenost dala? Jak moc jiné to bylo oproti zkušenostem z domova?
Úplně mi to změnilo život a pohled na nahrávání, ale vůbec i přístup k práci jako takové. Oni jsou naprosto důsledný, oddaný projektu a zapálený pro konkrétní věc a moment, ve kterém se zrovna nachází. To jsem tady v Česku asi takhle silně nikdy nezažil. Zároveň mi to trochu dodalo sebevědomí. Když jsem slyšel historky z nahrávání alb, který zbožňuju a považuju je za naprosto nadpozemský, hodně jsem si začal věřit. Oni totiž často ty alba nevznikly tak, jako tady my píšeme ve zkušebně desku. Dost často za tím stojí celej velikej tým lidí, kde každý přispívá svojí trochou a za nima ještě větší tým profíků, který ohlídaj každej detail a řemeslně to všechno zpracujou. Ta práce je tam často tak defragmentovaná na malý úkony, že prostě celej ten řetěz pak nemá slabý místečko. Ale zase na tý desce reálně dělá třeba 30 lidí. No a já když to tady pak poslouchám, tak si představuju, jak bych to celý asi zvládnul udělat sám, zjišťuju, že v životě na to nebudu mít a propadám frustraci (smích). Teda teď už tolik ne... v tom jsem tam právě našel určitý osvobození od těhlech depko stavů.

Myslíš, že fakt, že jste s kapelou pořídili takto kvalitní nahrávku světového formátu, měl nějaký zásadnější dopad/vliv na kapelu u nás doma? Třeba že by to kapele pomohlo k větší popularitě atp.?
Určitě to hlavně nakoplo nás samotný. Po tolika letech fungování kapely prostě tyhle velký špeky potřebujem, protože nám pomáhaj nezastavit. Kapela pro nás není naprostá priorita, už se tím spíš jen bavíme. Tak jako naši kámoši jezděj o víkendu na golf, tak mi prostě hupnem do dodávky a jedem hrát na druhej konec republiky. Větší ambice už ani nemáme. Ale když si nedáme nějakej velkej cíl, začne se z toho po dvou třech letech vytrácet život a to je nebezpečný. Je teda pravda, že když jsme jeli turné k týhle desce, měli jsme historicky největší návštěvnost na turné vůbec. Tak to vlastně asi celý dopad mělo (smích). Ale znáš to sám, kolem toho se prostě najednou semele takovejch věcí, že to ani nemůže vyšumět potichu někde pod pokličkou. My udělali např. crowdfunding kampaň na dokument The.Faith, kterej sme tam během vzniku desky natočili. Taky jsme tam v mezičase nabrali materiál na videoklip. Tady v Česku nám pak s PR k desce pomáhal náš label Championship a povedly se jim některý skvělý zářezy. Např. jsme měli rozhovor v TOP STAR magazínu na Primě. My, tyvole! (smích). A tohle všechno se pak spojí v jednu velkou sílu, která vyvolá ten tzv. buzz. A všechno tohle by určitě nebylo, kdybychom v tichosti nahráli album ve zkušebně a pustili ho na Spotify a napsali o tom na náš Bandzone a Facebook profil.

A na závěr, máš nějaký aktuální objev, domácí kapelu, kterou bys posluchačům rád doporučil?
Jasně! Já pořád sleduju český talenty a hrozně mě to baví se v tom rochnit a poznávat různý scény. Naprosto skvělej projekt je třeba 7krát3 bejvalýho zpěváka z Pub Animals. Mám hodně rád věci, co dělá Calin z Brna se svým producentem Dkopem. Docela nadějně se začínají vybarvovat Glad For Today, to je takový uřvaný screamo se skvělým kytaristou. Skywalker udělali ultimátní hymnu Ignis, která patří mezi to nejhitovější, co tu vzniklo na tvrdý scéně v posledním roce. Baví mě hodně David Stypka, ale to už není úplně objev, no. A v poslední době pomáhám sympatickejm poprockerům z Brna, kteří svůj band pojmenovali Pro Tebe. Potkal jsem je náhodou na svatbě kámoše, kde hráli covery a pár svejch pecek. Byli tak dobrý, že jsem za nima pak prostě musel zajít a začít se vyptávat. A teď už za sebou máme bombastickej song, kterej kluci zprodukovali s jedním z top mladých producentů z Polska a já se ho snažím aktuálně servisovat do velkých rádií.

Odkazy:
Web: www.theswitch.cz
Facebook: www.facebook.com/theswitchczech/

Za MUSICstage.cz se ptal Mato Mišík