The Atavists: Adam Krofian

Odpovědět
matomisik
Příspěvky: 17
Registrován: 03 úno 2019 19:22

The Atavists: Adam Krofian

Příspěvek od matomisik » 16 kvě 2019 13:35

Nejvíc mě baví kytaru používat tak, aby vůbec nezněla jako kytara.
16. 5. 2019

Rodák z Hradce Králové, Adam Krofian, je kytarista a zpěvák Anděly oceněné surf-stoner rockové kapely The Atavists. V rozhovoru ho vyzpovídáme jak to u něj vše začalo, proč svou první kytaru rozmlátil o podlahu a v neposlední řadě jak dlouho trvá a kolik práce to stojí, než si s kapelou zahrajete před Muse.

Nedávno jste s tvou kapelou The Atavists vypustili už druhé album Lo-Fi Life a dokonce získali dvě hudební ceny Anděl. Řekl bys, že se vám nyní daří?
Dá se to tak říct, mám z toho velkou radost. Samozřejmě, že těma cenami a celkovou medializací celkový objem práce roste, ale jsem za to fakt rád – vždycky je lepší být vytížený, než naříkat, že lidi nevolaj. Momentálně máme hodně koncertů po republice a snažíme se vychytat zahraniční booking.

Co vás s kapelou čeká v nejbližším období?
V nejbližším období nás krom natáčení klipu čeká spousta koncertů, vypíchl bych společné hraní s Muse, kteří nás vybrali jako hlavní support na jejich pražskou zastávku turné na letišti v Letňanech, festivaly jako Colours of Ostrava nebo Rock For People. 21. června se také po několika letech ukážeme na samostatném koncertě v domovském Hradci Králové, na který chystáme několik překvapení a moc se těšíme.
Obrázek
Máš momentálně i jiné hudební aktivity kromě The Atavists?
Nedávno jsem nahrával kytary a backvokály na novou desku Bruna Ferrariho, která snad spatří světlo světa na podzim. Sem tam něco někam nahraju, ale jinak jsem v současnosti plně pohlcen aktivitami kolem The Atavists.

Nedávno jsem tě zaznamenal v koncertním projektu Pocta Radimovi Hladíkovi. Je tento projekt již zcela uzavřen, nebo se hudební fanoušci můžou těšit i na nějaké pokračování?
Je potvrzen koncert 14. 9. v Ratajích u Plzně, jinak zatím o dalších aktivitách nic nevím. Většina kapely jinak tvoří skupinu Vanua2, která momentálně dokončuje novou desku, a obecně jsou hodně vytížení, takže těžko říct jak to bude dál.

Jak to u tebe začalo? Proč zrovna kytara a co tě k tomu přivedlo?
Odmala mě hudba fascinovala, prapůvodně jsem toužil hrát na bicí, ale nakonec jsem nějakým způsobem vyžebral kytaru. Díky bohu mě v tom mamka vždy podporovala. Na kytaru hrál i můj táta, byť spíše rekreačně, takže kytara byla vždy doma. Můj první kontakt s kytarou byl asi ve čtyřech letech, kdy jsem v televizi zahlédl záznam koncertu The Who, respektive destrukce vybavení na jeho konci. Rozbíjení kytar se mi natolik zalíbilo, že jsem hned popadl tátovu Jolanu Marina a rozmlátil ji o podlahu. Nebyl rád. Někdy v osmi nebo devíti letech jsem náhodou v televizi viděl záznam koncertu Hendrixe z Woodstocku, konkrétně segment, kde hrál svoji úpravu americké hymny a bylo vymalováno – v tu chvíli jsem se přestal na cokoliv ohlížet a věděl jsem, že TOHLE je to, co chci dělat.

Co hudební vzdělání? Jsi samouk nebo poctivé studium?
Jsem samouk, byť jsem několik let docházel na klasickou kytaru do LŠU Habrmannova v Hradci Králové – to ostatně bylo poněkud kuriózní, jelikož jsem kvůli administrativní chybě nechodil na výuku teorie a několik let jsem ty skladby hrál převážně podle sluchu (nějaké povědomí o tom, že existujou noty jsem měl, ale nic víc) a zděšený pan učitel to zjistil na hodině až asi po třech letech mé docházky. Výsledkem bylo, že mě, čtrnáctiletého adoscelenta o hmotnosti 100kg v triku Judas Priest, strčili na nauku k malým dětem, se kterýma jsem se mačkal v těch malinkých lavicích u xylofonu a učil se zapisovat notovou osnovu. To mě logicky nebavilo, tak jsem s tím seknul. Jinak jsem ve všem samouk.

Co tě přivedlo zrovna k tomu stylu, který hraješ? Jaké kapely tě formovaly?
Krom zmiňovaného Hendrixe mě jako malého fascinovali Queen a Pink Floyd. Časem se na to nabalovalo všechno možné, od punku přes Davida Bowieho až po jazz a elektroniku. Obrovskej vliv na mě měl archiv několika ročníků časopisů Guitar a Guitar Player, které jsem dostal od jednoho kytaristy v asi dvanácti letech – viděl mě hostovat s místní kapelou Spektrum, kdy mě známý dostrkal na podium, abych s nima zahrál Vodoo Chile od Hendrixe a po koncertě za mnou přišel, že se stěhuje do USA a má pro mě „nějaký noty, to tě bude zajímat“. No nakonec to byly asi tři kompletní ročníky zmiňovaných časopisů a něco navíc. Naučil jsem se díky tomu anglicky, jelikož jsem si to musel překládat a taky jsem díky tomu objevil plejádu kytarových kapel z devadesátek všech žánrů, vč. nebožtíka Dannyho Gattona, který mi ukázal, že i country může bejt cool.
Obrázek
Pamatuješ si ještě, jaká byla „ta“ první písnička, kterou ses v životě na kytaru naučil?
Pamatuju si dvě – úplně první riff, kdy jsem kytaru vzal do ruky, byl basový riff z „Boty proti lásce“ od Yvonne Přenosilové, takovej ten chromatickej sjezd dolů. Druhá věc, kterou si pamatuju, byl poměrně záhy druhý intro riff z Bringin' On The Heartbreak od Def Leppard, taková ta vybrnkávačka před zpěvem.

Měl jsi svého kytarového hrdinu? Nějaký vzor?
Z kytaristů, kteří mě nejvíc oslovili, bych vypíchl kromě Hendrixe ještě Dicka Dalea, Eddieho Van Halena, Dannyho Gattona, Thomase Eraka, Dona Rosse, Toma Morella nebo Reevse Gabrelse. Na střední jsem si někde splašil školu Rock Discpline od Johnna Petrucciho a to mě hodně formovalo, co se týče cvičení na kytaru a techniky – do té doby jsem do toho sice bušil mnoho hodin denně, ale bez metronomu a nějakého systému obecně. Hodně mi to dalo, byť Dream Theater si dneska už nepustím, jelikož se moje hudební chutě posunuly jinam.

Jaká byla tvoje první opravdovější kapela?
Moje první „serióznější“ kapela, kde jsme nejezdili už jen za studený párek a teplou kofolu, byla The Coolers, kam jsem nastoupil po Lukášovi Chromkovi. V době, kdy jsem s nima začal hrát, měli singl v rotaci na Evropě 2, manažera, booking, dodávku a pro mě v té době nevídanou zkušebnu / studio, kde jsem posléze doslova bydlel. Celý léto se hrálo, byly za to nějaký peníze, doslova sen! Ten se ale po chvíli rozplynul, jelikož jsme nedokázali přijít s následovníkem onoho úspěšného singlu, v kapele se to začalo třít a následně se celá přeskládala a přemutovala do víc kytarového stylu, ale už jsme najednou neměli ani booking, ani manažera, ani dodávku (smích).

Tam jsem začal poprvé nahrávat. Sice jsem do té doby už několik let bušil doma do různých softwarových sekvencerů typu Fruity Loops, ale tady byl konečně mikrofon, počítač s kartou bez latence a monitory o mnoho levelů lepší, než moje domácí hifi věž, takže v podstatě studio.
Obrázek
V jakých kapelách a projektech jsi dříve hrál (pokud možno, ty významnější)?
Coma Exit (první kapela kde byl zároveň zpěvák i bubeník – post grunge), The Coolers, Big Band Tomáše Hajíčka z Krucipüsk, Gang of Lolitas (funky sideprojekt lidí okolo Airfare, kam jsem opět nastoupil místo Lukáše Chromka).

Vzpomeneš si, jaká byla tvá první kytara? Případně aparát či efekt.
Úplně první byla zmiňovaná rozbitá Jolana Marina, kterou jsem ale neměl do čeho zapojit a byla v dost hrozným stavu. Následně jsem dostal španělku Strunal s nylonkama a po několika letech jsem vyžebral konečně bazarovou Jolanu Galaxis s miniaturním kombem Van Horn o cca pěti wattech. Obojí mám dodnes a na Van Horna jsem dokonce natáčel nějaké stopy basy na první desku – znělo to teda, jako když se každou chvíli rozpadne, ale přežilo. Galaxis byl teda dost příšernej nástroj, dost se divím, že jsem u kytary po takový zkušenosti vydržel. Floating kobylka položená volně na filcových podložkách na pickguardu při silnějších úhozech lítala tam a zpět. Jednou mi při cvičení nějakýho punkovýho doprovodu odjela úplně ven z kytary. Krkovej snímač ubučenej a zahuhlanej, kobylkovej zas strašně slabej a tenoučkej, brrr. Když jsem místo ní dostal první kopii strata od Cortu, bylo to jako přesednout z trabanta do Rolls Royce. Pokoušel jsem se jí pak předělat na hardtail kobylku ála strat, ale nějak jsem to nedokončil, možná bych se na to mohl někdy znovu podívat.

Ty jsi před The Atavists v kapelách nezpíval, bylo to pro tebe těžké skloubit zpěv a kytaru? Co se tím pro tebe, jako kytaristu změnilo?
Já jsem paradoxně vždy chtěl zpívat. Fascinovaly mě powertria typu Cream nebo Jimi Hendrix Experience. I moji oblíbení Silverchair hráli vlastně ve třech. Neměl jsem ale dostatek sebevědomí a všichni mě od toho tehdy odrazovali, tak jsem nezpíval. Vlastně až s Coolers jsem se osmělil k nějakým napřed nesmělým backvokálům, pak jsem si začal předzpívávat demáče a následně jsem do toho skočil rovnýma nohama s The Atavists. Zpívat a hrát najednou na kytaru mi léta přišlo úplně nemyslitelné, až jsem došel k tomu, že kytarový part musím mít totálně nadřený a hrát „na autopilota“. Pak dokážu ruce a zpěv oddělit. Taky si hodně pomáhám v aranžích, kdy například jeden hlas z kytary jede podle zpěvu, opět trik, který jsem okoukal od Hendrixe.

No a jaké nástroje a aparaturu nyní používáš na koncertech?
No tak týhle otázky jsem se obával (smích). Z kytar je to momentálně následující čtveřice: 1972 Fender Jazzmaster v původním stavu krom kobylky Staytrem, 2010 Gibson Flying V osazená snímači Seymour Duncan SH-4 a SH-1, Ampeg Dan Armstrong reissue a od základu modifikovaný Fender Mustang 1965 – z původního stavu ale zbylo prakticky jen dřevo a pražce, u kobylky je stařičký Bill Lawrence L500 s rozpínáním cívek, u krku Seymour Duncan Antiquity Mustang, místo vibrata pevná kobylka G&L a místo původních přepínačů je na místě tónové clony toggle switch ála Les Paul. Sem tam ještě přiberu levoruký 1995-1996 Fender American Standard Strat otočený napravo se snímači SBS noiseless a Bill Lawrence u kobylky (také noiseless, bohužel neznám označení).

Z aparátů je to moje letité kombo Mesa/Boogie Mark I s reprem Altec 417-8H a hlava Randall RM100 modifikovaná od Tonyho Salvy (firma Salvation Audio) s jeho moduly Camerock a Buddy, kterou ženu do 1x12 boxu s reprem Celestion Alnico Gold. Oba aparáty hrají pořád, takže takové dual mono.
Obrázek
Jak se připravuješ před koncertem? RHCP třeba cvičí jógu, jak to vypadá u tebe?
Haha, představa, že cvičím jógu, je dost groteskní. Nejraději na koncert přijíždím tak dvě hodiny před hraním, díky čemuž je klid na vyložení a zvukovku a nějakou aklimatizaci, ale zase není moc času na nudu – prostě tak akorát. Moje rutina je aspoň půl hodiny před koncertem rozehřát ruce cvičením stupnic a problematických riffů z koncertu a mini zpěvové cvičení… v tom zpěvu mám teda pořád co dohánět a snažím se to cvičení nějak ustálit, abych se zbytečně neodpálil.

Nějaký záložní plán, když se ti něco při koncertě pokazí a přestane fungovat?
Někdy v dubnu jsme hráli v zaplněném olomouckém klubu Jazz Tibet a celé se to živě přenášelo na Radiu Wave. Super atmosféra, parádní koncert, tedy do doby, než mi při druhé věci začala Mesa vydávat zvuky připomínající astmatického hrocha v posledním tažení a posléze přestala hrát úplně. Od té doby s sebou vozím ještě zmiňovanou hlavu s moduly Salvation Audio a signál rozděluji pomocí splitteru mezi oba zesilovače.

Je to pravda, že během koncertu opravdu skoro nic nevidíš? To musí přinášet i nečekané situace?
Je to pravda a musím zaklepat na dřevo, že jsem zatím ještě z podia nespadnul. Jinak mi to ale moc nevadí, když jsem totiž zkoušel nosit na koncert čočky, najednou jsem viděl co se v sále děje a to mě rozhazovalo – lepší je sladká nevědomost. Je mi díky tomu jedno, jestli hraju pro pět nebo pětset lidí, a to beru jako plus. Na pedalboard šlapu tak nějak intuitivně, krabičky maj různé barvy a snažím se je odlišovat i barvami diod, takže prostě dupu po různobarevných světýlkách a ozývají se roztodivné zvuky.

Odposlech na koncertech, jak to máš? In-ear nebo klasické monitory? Co si do odposlechu dáváš?
Jedu postaru na monitory, in-ear ale chci už dlouho vyzkoušet kvůli zpěvu. Do odposlechu si zpravidla dávám v pořadí dle hlasitosti – svůj zpěv, kopák… na největších stagích někdy i snare, ale málokdy, Jánošík do toho tluče dost nevybíravě, někdy maličko kytary.

Kolik písní udržíš v hlavě? Musíš si písně / party osvěžovat nebo máš neomezenou “RAMku”?
Musím osvěžovat, písní The Atavists tolik zas není, ale u jiných kapel už si to musím připomínat. Mám superblbou paměť na texty, nepamatuju si ani ty vlastní, a když mě něco rozhodí, tak je spletu – občas tím pádem zpívám druhou sloku místo první atp.
Obrázek
Máš nějaký svůj oblíbený postup nahrávání kytar?
Doma a ve zkušebně nahrávám nejraději slave outem z Mesy/Randallu do zvukovky a na tento signál posléze v DAW pověsím IR simulaci boxu a mikrofonu. Osvědčilo se mi to mnohokrát, jen je občas problém vybrat ten správný impuls. Jinak klasické nahrávání mikrofonem považuji za rychlejší postup, jelikož je rychlejší s mikrofonem párkrát hnout, než se hodiny probírat impulsama v počítači.

Nahráváš i doma ve svém studiu? Jaké v něm máš vybavení?
Vybavení je někde mezi groteskou a tragedií, mám kartu Focusrite Solo, prehistorickou ESI Juli@, Behringer Mic100 a nějaký čínský kondenzátorový mikrofony – na to vlastně vznikala celá první deska (vyjma tý Focusrite, tu jsem koupil až nedávno na živé hraní s DJ). Zbytek si půjčuju nebo dotáčím v profi studiích. Náš klávesák Honza teď ale dovezl do zkušebny zajímavé preampy vykuchané ze starého studiového pultu Tesla, tak se těším, až je zapojíme.

Jak bys popsal “to”, co tě na hraní na kytaru vlastně baví?
Baví mě obecně vyluzovat nějaký hluk – je jedno, jestli je to na kytaru, klávesy, bicí nebo šumový generátor. Kytara mě ale nejvíc baví tím, že jednak dokáže znít dost sprostě a surově, navíc je na ní možné hrát zajímavě jak harmonicky, tak sólově, popřípadě oba postupy kombinovat. Dokážu se pomocí ní nejlíp vyjádřit. Poslední roky mě úplně nejvíc baví kytaru používat tak, aby vůbec nezněla jako kytara.

A teď k tvorbě… jak píšeš písně, jaký je tvůj proces? Jak z prvotního nápadu vznikne finální song?
Často mi ty písně vletí do hlavy jako blesk z čistého nebe v komplet aranži, třeba jen refrén, ale se všema nástrojema a textem jak nahrávka. Někdy je to konkrétní víc, někdy míň, někdy je to třeba jen riff nebo zpěvová linka. V každém případě, ale základ té věci (sloka-refrén atd.) skládám vždycky na španělku se zpěvem a pak dodělávám zbytek. V partech začínám vždy od bubnů a pak na to dotáčím další stopy.

Jak tvoříš / aranžuješ své kytarové party? Jinak to je se dvěma kytarami a jinak s jednou.
99% hraju na kytaru v kapele sám, tak jsem to nikdy moc řešit nemusel, spíš řeším kytaru vs. klávesy. Ale v tom tributu Hladíka jsme třeba řešili dvojhlasy, tam se to aranžovalo za pochodu, kdy jeden z nás si vzal „spodní“ a druhý „vrchní“ hlas, podobně jsme se jasně domluvili, kdo bude mít kde sólo a bylo.
Obrázek
Jak u tebe vznikají texty? Nelákalo tě zkusit psát i v češtině?
Láká a pro Coolers jsem už v češtině něco psal, ale momentálně ten přechod u The Atavists neplánuju. Texty řeším kontinuálně, beru to jako jednu z věcí, co bych potřeboval dramaticky zlepšit a mám v tom pořád co dělat. Ve většině textů vycházím ze svýho života.

Předpokládám, že s The Atavists máte zálusk i na překročení hranic, tedy hrát i v zahraničí? Děje se něco v tomto směru?
Vloni jsme udělali první pokusné minitour po Holandsku a přijetí bylo super, tak momentálně spřádáme plány na podzim a řešíme nějakého stabilního booking agenta pro venek. Doufám, že se nám to podaří – v kapele rádi cestujeme a cestovat na koncerty do Amsterdamu místo do Brna je příjemnej bonus.

Jaké další činnosti v kapele vykonáváš? Máte to nějak rozdělené, kdo co kromě hraní pro kapelu dělá?
V kapele mám na starosti krom hraní celkové směřování a songwriting – snažím se spolu s kluky docílit zhmotnění celkový vize té kapely, od zvuku přes obal desky po klipy nebo webové stránky. Tak nějak dělám jakoby furt všechno, ale věci, ve kterých moc nevynikám např. organizace logistiky, rád přenechávám ostatním, jinak by se z toho všichni zbláznili. Co se Jánoš (bubeník) vrátil z léčebny, tak je pozitivně hyperaktivní a neskutečně se vším pomáhá, takže na něj hodně přehazuju komunikaci s médii, organizační věci, Marťa má na starosti merch a Honza zase pokladnu.

Živíš se už jenom hudbou, nebo máš ještě civilní zaměstnání?
Hudbou si dělám radost, můj denní chleba je jinak v IT, konkrétně pozice konzultanta pro nadnárodní softwarovou firmu. Od malička mě bavili akorát dvě věci, a to sezení u kytary nebo u počítače – no a tak nějak mi to vydrželo až do dospělosti.

Je hudba tvůj jediný životní koníček, nebo máš i něco jiného?
Odmalička mě fascinují auta, na tom měl lví podíl můj děda, který byl velkým motoristou. Moje máma říkává, že v dobách, kdy jsem ještě pomalu neuměl mluvit, jsem už dokázal rozpoznávat značky aut na parkovišti. Můj sen je mít nějakého zajímavého youngtimera ještě k autu na denní ježdění, ale bohužel na to momentálně není vůbec čas. Jinak rád čtu, kvůli častému cestování pouze digitálně, obdivuju architekturu a design nebo jezdím na kole – to je jedinej sport, do kterýho se dokážu dokopat. Velkou vášní je cestování, kterého se mi díky práci jakou dělám, naskytla docela slušná porce a pořád ho ještě nemám dost – preferuju ale krajiny, kde je teplo.

Nenapadlo tě někdy, že bys vzal batoh a kytaru a zkusil žít někde jinde?
Napadá mě to často! Když jsme začínali točit Lo-Fi Life, dostal jsem nabídku na rok a půl dlouhý projekt v kanadském Torontu, který jsem přijal. Nakonec z toho na poslední chvíli sešlo, zůstal jsem v Čechách, dodělali jsme desku, získali ocenění atd., ale původní plán byl jiný a kluci byli pomalu smíření s tím, že budu v republice, za ten rok a něco, jednou za pár měsíců a zahrajeme si jen sporadicky. Momentálně nějaký zahraniční pobyt delší než pár dnů neplánuju, jelikož opravdu hodně hrajeme a nikde nemám kontinuální díru mezi dvěma koncerty delší než šest dnů, ale už se těším, až zas někam zaletím.
Za MUSICstage.cz se ptal Maťo Mišík
PROFIL AUTORA: Maťo Mišík
Hudebník a výtvarník. Starší syn zpěváka Vladimíra Mišíka. Jako kytaristu si ho můžete pamatovat z kapel Tata Bojs nebo Aneta Langerová. V současnosti je aktivní ve své domovské skupině Gingerhead. Jako výtvarník stojí za značným počtem CD obalů předních českých interpretů jako jsou Kabát, Wohnout, Kurtizány z 25 Avenue, UDG, Škwor, Žlutý pes, Aneta Langerová a další. Jeho vztah ke kytarám se odrazil také ve spolupráci s Kirkem Hammettem z Metallicy a jeho firmu na kytarové efekty KHDK nebo Salvation Audio, značkou světoznámého českého inženýra Antonína Salvy. Maťo je také autorem video seriálu Kytarová zbrojnice. Více na www.matomisik.cz.


Další rozhovory


Libor Šmoldas

Rozhovor s předním českým jazzových kytaristou.

Kytarista Libor Šmoldas je osobnost českým jazzovým fanouškům dobře známá. Mnozí ho určitě zaregistrovali jako člena Organic Quartetu Ondřeje Pivce, nebo ho zahlédli v kapele zpěvačky Yvonne Sanchez. Souběžně s těmito angažmá měl však Libor vždy svoji vlastní kapelu. Ta se po různých personálních změnách ustálila ve složení Tomáš Hobzek (bicí), Josef Fečo (kontrabas) a Petr Beneš (klavír). Kromě svého kvartetu hrává Libor Šmoldas i v kapele zpěvačky Zeuritia, pedagogické činnosti se věnuje na jazzové VOŠ Jaroslava Ježka.


Radek Reddy Kroc

Rocker na 200 %.

Kytarista Radek Reddy Kroc je velmi známá postava na české rockově metalové scéně. Jeho jméno je spjato s významnými jmény české rockové scény jako je Ferat, kde se setkal s kytaristou Danielem Krobem, dále jste mohli slyšet jeho kytaru v kapelách Krayson, Excalibur nebo Joy. Od března 2016 drtí pekelné riffy v Torru. K jeho nejnovějším počinům ale jednoznačně patří znovuoživení kapely Kreyson pod názvem Kreyson Memorial, kde hraje společně s Danielem Krobem. Nebudeme se ale zabývat bulvárem, který se strhl okolo tohoto projektu. Za Reddyho vždy mluvila jeho kytara a její tón. Reddy nás teď nechá nahlédnout, kde se bere ten jeho ostrý a syrový kytarový zvuk.


Michal Šindelář

Důležité je nejen cvičit, ale i krmit hlavu inspirací.

Michala Šindeláře budou hudební fanoušci znát především jako bývalého bubeníka legendárního Katapultu, ve kterém hrál se svým tátou Jiřím „Dědkem“ Šindelářem, jenž už od roku 2009 basuje v rock’n’rollovém nebi. Michal je nejen vytížený bubeník, ale také kytarista, zpěvák a frontman svojí sólové kapely.

Odpovědět