The Agony: Nikola Kandoussi a Tereza Pšenčíková

Odpovědět
matomisik
Příspěvky: 19
Registrován: 03 úno 2019 19:22

The Agony: Nikola Kandoussi a Tereza Pšenčíková

Příspěvek od matomisik » 18 črc 2019 08:53

Od klouzání prstem po zrezlé struně až k rockovým riffům na velkých pódiích.
18. 7. 2019

Dívčích heavy rockových kapel u nás opravdu moc není. Je dost možné, že The Agony jsou jediné svého druhu. Na kontě mají už dvě studiová alba, hraní na předních českých festivalech tak i koncerty v zahraničí nebo předskakování zahraničním hvězdám jako Girlschool či Loudness. K rozhovoru jsme přizvali kytarový tandem kapely Niky a Terku, aby nám dali nahlédnout pod pokličku jejich energického rockové kvarteta.

Co je u vás v kapele nyní nového? Co vás s The Agony čeká?
Niky: Aktuálně máme krásné léto na festivalu Hrady CZ a v půlce října vyjíždíme na turné s Arakain a Booters, takže koncerty jsou a budou, a kromě toho průběžně nová tvorba a snad už taky další natáčení, ať je naše muzika zase slyšet.

Zaměstnává vás vaše domácí kapela naplno, nebo máte čas i na jiné hudební aktivity?
Niky: Já nikdy nebyla příznivcem přílišnýho korzování po mnoha kapelách a projektech. Je samozřejmě na každým, jak si to zorganizuje a jaký má k té dané kapele vztah, ale pro mě jsou Agony na prvním místě, jinou koncertní kapelu nemám a nehledám a nám chci dávat svou energii, invenci a čas. Občas se ale stane, že ze mě vypadne písnička v trochu jiném stylu, než je heavy rock, a abych příliš nezabředla do rutiny, ze srandy si ji nahraju doma jako demáč. Když složím akustickou popinu, rozšiřuje mi to obzory a možnosti, musím o písničce a jejím konečným vyznění přemýšlet jinak a to nikdy není na škodu. Pár let dozadu bych tohle vůbec nedělala, měla jsem v hlavě a uších jedině rokenroly. Teď ale mám pár zajímavých šuplíkovek a třeba jich pár jednou vypustím - bude to taková sekundární radost a ukázka toho, že umím skládat i mimo „svůj“ žánr.

Terka: Kromě drcení kytary a mávání vlasama v The Agony momentálně zakládám prog/stoner rockovou kapelu. Zatím jsem ve fázi hledání spoluhráčů, ale už se moc těším, až se sestava ustálí a začneme tvořit.
Obrázek

Jak to u vás s hudou začalo? Proč zrovna kytara a co vás k ní přivedlo?
Niky: Můj táta, Djamy Kandoussi, je zatraceně dobrý kytarista. Býval tu jeden z nejlepších, ale postupem času ztratil ohledně hudební kariéry iluze a tím pádem i ambice, teď už hraje jen občas a pro radost. A pořád asi tak padesátkrát líp než já. Když jsem byla malá, neustále jsem kolem sebe měla kytary a muzikanty, buď u nás doma, nebo na zkouškách a koncertech táty a jeho různých kámošů. Kytara mě fascinovala, jako jednu z prvních dětských vzpomínek mám z nějakého důvodu přepínač snímačů na kytaře Les Paul. Nevím, kdo z tátových kámošů na Les Paula přesně hrál, táta to nebyl, tehdy tíhnul k superstratům. Ostatně, jeho žlutá Ibanezka mi natolik učarovala, že když nebyl doma, jako tříletá nebo čtyřletá jsem se mu vkradla do pokoje a brala ji do ruky. Mamka věděla, že se s tím nedá nic dělat, prostě to bylo ve mně. Ona sama taky hrála na akustiku, táborákovky, Ledeckýho, Lucii a tyhle věci, takže šesti strunám se zkrátka nedalo uniknout. Ne že by se o to mamka nepokusila – přihlásila mě na zobcovou flétnu a já pak pokračovala na příčnou, ale ve třinácti nastal definitivní zlom, zmar a konec, jelikož jsem ve skříni našla její starou španělku. Jen čtyři struny? Nevadí! Brnkala jsem basové linky písniček, po hmatníku jsem klouzala jedním nebo dvěma prsty. Naši usoudili, že bude patrně nejlepší mi pořídit vlastní elektrickou kytaru a pak už nebylo cesty zpátky.

Terka: Chodila jsem na osmiletý gympl a tam bylo muzikantů a jinak švihlých umělců i neumělců, celkově velmi tvůrčí prostředí. Jednou kámoška přišla s podomácku nahranou kazetou kapely Anarchistický žestě, ve které hrál její taťka na kytaru. Že prý je to underground. Kytara byl asi jediný oficiální hudební nástroj, který tahle kapela používala, jinak bylo na nahrávce slyšet mlácení na pokličky, nějakou píšťalku, skřeky… Byla jsem z toho nadšená a hned jsem chtěla podobnou kapelu. Říkala jsem si, že jen nějaké brnkání bez ladu a skladu zvládnu taky a hlavně že to bude sranda. Pak mi jiná kamarádka na výletě půjčila kytaru a naučila mě hrát riff ze Smoke on the Water. Tenkrát mi bylo 15, kapesné nebylo, občas mi nějaké peníze dala babička, první brigáda zatím přede mnou…Koupit si kytaru nepřipadalo v úvahu, ale nakonec mi teta půjčila svoji starou španělku. Přesně si pamatuju, jak jsem večer usínala a přestavovala si, jak se vzbudím a ona tam bude, opřená o křeslo. A jednoho dne tam byla. A tak jsem se začala učit hrát. Původně kýžené vyluzování pazvuků přešlo v učení se akordů ze zpěvníku Já písnička. Když to zvládli všichni ti kamarádi kytaristi kolem, tak proč bych se to nemohla naučit taky, že jo…

Co vás přivedlo zrovna k tomu, že hrajete relativně tvrdý styl muziky? Jaká muzika vás formovala?
Niky: Táta se jako teenager zbláznil do KISS. To byla vyloženě jeho první láska, od který pokračoval k Alice Cooperovi, Van Halen, Rush, Queensryche, Metallice a pak kytarovým hrdinům typu Vai, Satriani, Malmsteen, Petrucci, Al Pitrelli. Jak jsem byla malá, pořád něco pouštěl. Dodneška nerad stagnuje, objevuje novou muziku a všechno mi to pak posílá. Každopádně ve třech letech mě přivedl ke KISS, za to mu budu vždycky vděčná. Taky babička z taťkovy strany mi odmala přehrávala na VHSce Coopera a Guns N Roses, totálně naplno, repráky řvaly na celý Nový Bydžov. Sousedi mají problém? A co jako, my tady posloucháme hudbu! I můj strejda byl vždycky rocker, ten je spíš přes heavy metal. Zkrátka, v takový rodině nebylo a není možný poslouchat Stánky. Jediný, kdo se vymyká standardům, je babička z mamky strany, ta má radši country a Waldu Matušku, ale kdykoliv si dáme žolíky a víno, vzpomíná na mládí při poslechu raných Beatles. Mám úžasnou rodinu.

Terka: Když tak přemýšlím, tak jsem asi žádné velké drsňárny neposlouchala. První cédéčko, které jsem dostala, byla Americana od The Offsping. Pak jsem začala poslouchat Nirvanu, Support Lesbiens, Tata Bojs. Jakmile jsem začala víc hrát na kytaru, zaměřila jsem se na rockovou klasiku – Zeppelíny, Deep Purple, Black Sabbath, AC/DC… Potom jsem objevila Pražský výběr a spolu s ním progresivní rock jako King Crimson nebo Mahavishnu Orchestra. Takže já jsem v The Agony spíš ten zjemňující prvek.
Obrázek

Co hudební vzdělání? Poctivé studium na konzervatoři nebo samouk či soukromý učitel?
Niky: Pět let hudební nauky na ZUŠce v Čáslavi, dva roky elektrické kytary u pana faráře Juna na faře tamní Českobratrské církve evangelické, kde mi s oblibou přehrával beglajty paradoxně od AC/DC, Led Zeppelin a ZZ Top, do kterých jsem si mohla sólovat. Lepší faru bys pohledal. Ale můj nejlepší učitel byl beztak kazeťák a řvoucí cédéčko KISS Alive!, konkrétně profesoři Paul Stanley a Ace Frehley, ke kterým se později přidali Jackie Chambers a Kelly Johnson, a posléze James Hetfield. To byli mí soukromí učitelé. Jinak jsem absolvovala pár hodin u Pavla Jeřábka a Miloše Knoppa, jenže předchozí způsob vzdělávání se mi zdál nejlepší… potřebovala jsem hrát co jsem chtěla a kdy jsem chtěla, taky proto jsem odešla z flétny. Jsem si naprosto vědoma toho, že moje technika víceméně neexistuje a kdybych se ji bývala drtila, mohla jsem být o dost lepší kytaristka, ale co jsem potřebovala a chtěla zahrát, to jsem se vždycky naučila a zahrála. Jsem sice líná, ale zároveň paličák.

Terka: Jak už jsem zmínila dříve, učila jsem se sama. Nejdřív jsem se naučila akordy podle zpěvníku Já písnička a projela snad všechny zahrnuté písně. Pak jsem si stahovala taby, nejdřív v texťáku, pak Guitar Pro a učila se riffy a licky z oblíbených písniček. Taky jsem se dívala na koncerty a snažila se odkoukat, jak to hrajou.

Pamatujete si ještě, jaká byla „ta“ první písnička, kterou jste si v životě na kytaru zahrály?
Niky: KISS, Let Me Know. To bylo to klouzání jedním prstem po zrezivělý struně mamčiny španělky.

Terka: Pokud jde o celou písničku, tak to bude asi nějaká tklivá píseň k táboráku, ale už si nepamatuju jaká. V hlavě mi ale nejvíc utkvělo Wish You Were Here od Pink Floyd.

Měly či máte nějaké své kytarové hrdiny, nějaký vzor? Nebo to byly spíš celé kapely než jednotlivý muzikanti?
Niky: Jak už jsem zmínila dříve: Paul Stanley, Ace Frehley, Kelly Johnson, Jackie Chambers, James Hetfield. Líbí se mi Simon Neil z Biffy Clyro, osmdesátkový riffy Micka Marse z Motley Crue, Lita Ford, Mia Coldheart z bývalých Crucified Barbara, Allison Robertson, Jerry Cantrell, Steve Clark a teď mi nově byla představena Australanka Tash Sultana... těch vzorů je hodně a od každýho se dá naučit trochu.

Terka: No jasně, pořád mám! Moje modla je Michal Pavlíček s Pražským výběrem a Stromboli. Ještě dnes mám na nástěnce podepsané trsátko zabalené v celofánu, aby nebyl podpis zničen povětrnostními vlivy. Niky si ze mě jednou dělala srandu, že mým největším snem je hrát v Brně před Pražským výběrem, když je tak žeru. Loni jsme před Pražským výběrem hrály na Veveří v rámci Českých hradů a navíc nám Michal křtil naši první desku Dirty & Dangerous, takže mám splněno dvojnásobně. Další celoživotní láska a nekonečná inspirace je Jeff Beck.
Obrázek

Jaká kapela byla ta vaše „první pořádná“, ve které jste hrály?
Niky: První téměř pořádná, kde jsem se poprvé postavila na pódium, byly Sweet Zone z Hradce Králové, dívčí uskupení vytvořené natruc „konkurenčním“ K2 jejich bývalým manažerem. Tam jsem poprvé zjistila, co to znamená hrát v kapele, cestovat, zkoušet, to celé ovšem pod řízením manažera, který vystupoval dost z pozice síly, trochu styl The Runaways / Kim Fowley – vy blbky budete dělat, co vám říkám a nečekejte za to nic, už vůbec ne peníze. Z věty „tak si zhodnotíme dnešní koncert“ mám dodneška osypky. Hodně mi to dalo, ale taky vzalo, a už tehdy v šestnácti mi bylo jasný, že takhle to nechci. Tudíž jsem po třech měsících odešla a na hostování si mě přetáhly právě Kádvojky, což byla tehdy už hotová kapela. Úplně jiný level.

Terka: Therapie. Hráli jsme rock, byly tam i progresivní prvky, někdy to bylo i trochu jemnější. Hodně se tam prolínaly nápady a to mě bavilo. Bohužel, moc koncertů nebylo a pak jsme se rozpadli.

V jakých kapelách a projektech jste dříve hrály?
Niky: Kromě hostování v K2 jsem strávila rok a něco v jedné ze sestav tehdejšího AB Bandu Aleše Brichty. Tam jsem potkala mimo jiné Djordje Eriče, který si mě na nějakou dobu vzal pod křídlo a dost mě toho naučil. Během třeťáku a čtvrťáku na gymplu jsem jezdila po celý republice, hrála výborný i nevýborný koncerty, svoje první velký festivaly. Poznala jsem celý ten kolotoč „vyšší ligy“, se vším tím dobrým i špatným co v něm je, do toho jsem odmaturovala a dostala se na dvě vysoký. Když byla naše sestava z důvodu neshod s managementem odejita, byla jsem už v Praze, přijatá na žurnalistiku, a měla jsem volné ruce a dost zkušeností, ambicí a představ o tom, jak by měla vypadat moje kapela. Takže jsem rovnou začala stavět The Agony a povedlo se to rychleji, než jsem čekala.

Terka: Velká sláva přišla až s The Agony (smích).

Na jaké nástroje jste začínaly? První kytara, aparát, efekt.
Niky: Kytara Stagg Stratocaster, kombo Ibanez Tone Blaster 25R a efekt DigiTech RP50. Ale za svou první opravdovou kytaru považuju Epiphone Les Paul Standard, který jsem dostala od babičky.

Terka: První kytara byla španělka s kovovýma strunama půjčená od tety. Opravdu stojí za zmínku, protože jsem se na ni naučila nejen riff, ale i sólo ze Smoke On The Water (smích) a hrála jsem na ni celé tři roky, dokud jsem si nepořídila svého milovaného Fendera, kterého mám dodnes. Je to americký Fender Stratocaster s dvěma humbuckerama a palisandrovým hmatníkem, označuje se jako Fat Strat nebo Big Apple. První aparát na domácí hraní bylo kombo Roland Cube 30 s parádními vestavěnými efekty. Mým prvním aparátem do kapely bylo krásné vínové kombo Fender Hot Rod Deluxe. První efekt, který jsem si pořídila, bylo kvákadlo Vox V845 a taky ho mám dodnes. Nedávno byl upgradeován Tondou Salvou o LEDku a true bypass.Jaké kytary a aparatury nyní používáte na koncertech?
Niky: Kobrle NK Explorer Pro a Hanák NK Firebird. Oboje levácký, oboje mahagon, snímače SH-8 a SH-1, zamykací ladící mechaniky, rozpínací snímače. Explorer má průběžný krk, Firebird lepený. Explorer má Tune-O-Matic kobylku, Firebird tremolo, který ale nakonec nepoužívám a udělala jsem z něj hard-tail. Aparát už léta letoucí Marshall JCM2000 DSL50 přes klasický box 1960B, do smyčky clean volume booster KHDK No. 2. Aparát mi servisuje Tony Salva ze Salvation Audio.

Terka: Již výše zmiňovaný Fender Stratocaster. První a jediná kytara. Používám tříkanálovou stowattovou hlavu Randall RM100 s preampy od Salvation Audio. Preamp VoxyFace používám jako clean, na zkreslený zvuk, tzn. téměř pořád, používám Camerock. Třetí preamp Benzin používám na sóla. Ženu to přes modrý výroční reprobox Marshall 1960A. Dále kvákadlo Vox V845, Bayger Unistortion, Roland chorus CE-1 připojený do smyčky pomocí Widara Single looper, aby neovlivňoval signál, když jej nepoužívám, a TCE Flashback delay ve symčce aparátu.

Jak vypadá vaše příprava před koncertem? Nějaká rozcvička nebo dokonce jóga? Rituály, stimulanty…
Niky: Kéž by jóga! Snažím se před koncertem rozezpívat, přesvědčuju se, že všechno hraje jak má, na hlasivky si dám jednoho Jégra, protáhnu ruce a jdu. Terka je poctivec a rozehrává se, já se soustředím spíš na rozehřátí hlasového aparátu.

Terka: Většinou máme koncerty v pátek nebo sobotu, takže prvním důležitým bodem je nevykašlat se během týdne na cvičení a přehrát si playlist. Mám ráda, když přijedeme na místo s předstihem a stihnu se v klidu nachystat a rozehrát. Přehrávám si složitější části písniček. Mažu struny GHS Fast Fret. Taky si nachystám na pódium něco na pití, protože když po třetím songu zjistíš, že máš sucho v puse a ještě máš hodinu hrát, tak je to smrt. Před koncertem nepiju žádný alkohol, ani jedno pivo. Pít začínám až během koncertu, ale musí to být něco významného, například křest nebo kapelní narozeniny. Vynahradím si to pak (smích).

Co by jste poradily mladým kapelám, co se chystají na své první klubové koncerty? Nějaké tipy a rady.
Niky: Vítejte v rubrice Kdo neumí, učí! Moje doporučení jsou nahodilá a následující: nedávejte si do odposlechu všechno, hrajte vždycky naplno, i když nepřijde tolik lidí, kolik byste chtěli. Pokud vás nebaví vaše vlastní muzika tak, že jste při ní nadšení a šťastní, položte si otázku, proč by měla bavit někoho jinýho. Nepodceňujte propagaci, veškeré domluvy s kluby mějte vždy černé na bílém alespoň v mailu. Pokud máte s sebou kámoše, co vám pomůže aspoň od nějakých starostí ohledně techniky, tím líp se budete moci soustředit a hraní si užít. Když se to nepovede, nevěšte kytary na hřebík a vždycky si z toho vezměte něco dobrýho, i kdyby jako poučení na příště. Názory okolí si vyslechněte, ale nezblázněte se z nich a poslouchejte hlavně sami sebe a svoje instinkty.

Terka: Dokonale nacvičte setlist. Pokud budete hrát něco, co dobře neumíte, akorát budete nervózní, že to pokazíte, tím pádem to zaručeně pokazíte a potáhne se to celý zbytek koncertu. Pokud něco pokazíte, dělejte, jako že se nic nestalo. Nikdo to nepozná. Na pódiu se nestyďte, na tohle jste se přece těšili. Dejte do toho všechno. Pozdravte zvukaře a po koncertě mu poděkujte. Určitě se s ním ještě někdy potkáte. Nenechte se odradit tím, že ze začátku chodí málo lidí a hrajte dál. Pokud budete upřímní, oblíbí si vás.
Obrázek

Máte nějaký záložní plán, když se vám něco při koncertě pokazí, nebo přestane hrát?
Niky: Já jsem přebornice v praskání strun, protože do toho prostě hodně řežu. Naštěstí mám backup v podobě druhé kytary, takže potud všechno v pořádku. Do budoucna hodlám uprosit Terku o využití jejího ex-aparátu pro případ, že jeden z našich vypadne, protože na to zatím plán B nemám. Můžu se jedině modlit a to je značně neprofesionální.

Terka: No, přiznávám se, že moc ne… Potom, co se mi několikrát pokazila stará hlava při převozu tak, že po zapojení nehrála, jsem si pořídila už zmiňovanou od Salvation Audio, která chodí pravidelně do servisu. V brzké době to asi vyřeším nějakou krabičkou, simulací aparátu. No, a kytara… asi už je čas pustit si do srdce nějakou další (smích). Uvažuju, jestli podobnou té stávající, nebo naopak nějakou úplně jinou, třeba Les Paula nebo SG.

Tři věci, díky kterým máte z koncertu opravdu dobrý pocit.
Niky: Slyším všechno jak mám, užíváme si to a lidi reagují, nejlépe kladně (smích).

Terka: Musím být spokojená s tím, jak jsem to zahrála. Pokud mi lidi po koncertě říkají, jak to bylo skvělé, a já přitom vím, že tam byly velké mezery, vůbec pochvalu nevnímám. Dál jsou důležití reagující fanoušci. Nemusí to ani být davy, ale pokud je to zajímá a paří, je to super. Důležitý je taky zvuk na pódiu. Pokud se špatně slyším, není to takový požitek.

Jak to máte s odposlechy na koncertech? In-ear nebo klasické monitory? Co si do odposlechu dáváte?
Niky: Klasické monitory. Jako nejlepší praxe se mi v odposlechu osvědčil pouze můj zpěv a backvokál naší basistky na zhruba polovinu mé hlasitosti, jinak se snažím všechno valit z pódia a příliš si monitor nezahlcovat. Pokud je pódium echt velké, nechám si přidat trochu hajtky nebo kopáku.

Terka: Do odposlechu si většinou nic nedávám. Všechno slyším z pódia a zpěv z monitoru od Niky. In-ear pro mě tedy nemá smysl.

Co by jste doporučili mladým muzikantům a kapelám kteří se poprvé chystají do studia nahrávat? Nějaké rady a tipy jak se řádně připravit a jak si ve studiu počínat?
Niky: Rozhodně přestrunit veškerý arzenál a mít najeté své party na 120 procent. Těch dvacet člověku ubere takzvaná „tréma červeného světla“, když se spustí nahrávání, a i tehdy se to musí nahrát výborně, aby se zbytečně neztrácel čas dalšími tejky. Při nahrávání druhé desky se mi v rytmické kytaře osvědčilo mít party jasně rozdělené a přehledně napsané, nikoliv do not, ale stylem třeba „1. základ levý kanál“, „2. základ pravý kanál“, 3. oktávy levý kanál“, „4. harmonie pravý kanál“, tj. vím, že si nejdřív dělám podklad v klasických kilech, a na to natočím harmonie a dohrávky. Většinou to mám ráda předem připravené i v demáčích, kde to slyším a případně pustím zvukaři / producentovi. Pak si tyhle party odškrtávám, vím, že na nic nezapomenu a že je tam všechno, co chci. Zároveň jsme se s Terkou před natáčením párkrát sešly, abychom si party přejely spolu a ujistily se, že to jde dohromady a je to oukej, protože nikdo nechce trávit čas ve studiu zjišťováním toho, že takhle to neladí, nebo je to blbý, a následným vymýšlením alternativních řešení. Tahle celá příprava sice zabere čas a energii, ale ve studiu jako když najdeš.

Terka: Čas ve studiu je pro většinu z nás omezen, takže se důkladně připravte. Pokud máte problémy s vybavením, nechte jej před nahráváním spravit. Kytaristi, vyměňte struny. Na zkoušce se ztište a ujasněte si, co kdo hraje. Musí to sedět intonačně i rytmicky. Bubeník a basák by si měli dát zkoušky zvlášť, totéž kytaristi a zpěváci. Pokud nahráváte víc partů, než kolik hrajete normálně, ujasněte si, kdo je bude nahrávat, a naučte se je. Nevymýšlejte sóla na poslední chvíli a důkladně se je naučte. Napište si to. Vezměte si s sebou do studia nahrávky.Jak byste popsaly “to”, co vás na hraní na kytaru vlastně baví?
Niky: Ta energie a síla, když hraješ něco, co fakt sedí, taky emoce, když hraješ nějakou procítěnější věc. Ten pocit, když se naučíš něco, co dlouho drtíš, nebo složíš fantastický riff. Vědomí, že nikdy nebudeš umět všechno a pořád je spousta prostoru k vývoji.

Terka: Kytara si s tebou povídá. A někdy ti řekne něco, co o sobě ani nevíš. Někdy se divím, jaké super nápady ze mě lezou. Baví tvoření, vrstvení kytar na sebe. Taky mě baví zvuk vytaveného aparátu, někdy mám chuť strčit hlavu přímo do bedny. A samozřejmě živé hraní, když z lidí sálá energie.

Jak píšete písně? Jak vypadá ten proces, kdy z prvotního nápadu vznikne finální song?
Niky: Některý kapely jsou schopný vyjamovat boží věc přímo na zkoušce… u nás je to takhle málokdy. Terka s Kajdou mají radši, když se můžou připravit, zamyslet a hrát už rovnou něco, co má smysl, namísto lovení blbostí. Takže je lepší, když už do zkušebny přijdu s riffem nebo melodií a nejlépe jasnou představou, co by kdo měl zhruba hrát, jaký tempo, jaká forma. Jak už jsem říkala, ráda nahrávám demáče a Logic Pro X je v tomhle úžasný pomocník. Když mě doma něco napadne, nahraju to, i kdyby jen na metronom, poslouchám to pořád dokola a vymýšlím do toho další party. Jakmile je vymyšlený základ kytary a bicí, je napůl vyhráno, ale definitivní vítězství přichází s melodií a textem refrénu. Pokud to večer složím a ráno si to pořád zpívám, prochází nápad prvotním sítem a posílám to holkám na posouzení. Někdy se taky stane, že přinesu písničku hotovou už se vším všudy, taková je třeba Shoot z naší druhé desky. Někdy přece jen dojamujeme písničku z přineseného riffu a občas přispěje Kejtý.

Jak aranžujete své kytarové party? Tvoříte je společně, nebo každá zvlášť?
Niky: Terka má volnou ruku a naši naprostou důvěru v sólech, jen občas navrhnu nějakou svou představu, třeba „zkus začít sólo melodií ze sloky a pak to můžeš rozvinout“, a tak dál. Ale většinou jí je řečeno „tady a tady máš prostor“ a ona už si s tím sakra dobře pohraje. Na rytmický kytary jsem ovšem vysazená, tam dost diktuju a mám ráda poslední slovo. Častý postup je u nás ten, že já se podladím (D drop nebo B drop) a Terka zůstane ve standardu, tudíž se doplňujeme. Když Terka přijde se svým partem doprovodu, zahraje mi to, domlouváme se a ladíme ho spolu.

Niky, jak u tebe vznikají texty? Co tě inspiruje a o čem texty jsou?
Niky: O takových normálních civilních věcech, co všichni znají… láska, - a trápení, ovšem psáno z mého občas cynického, ironického a humorného pohledu. Ráda píšu o tom, že žijeme tady a teď, někdy se zamyslím nad hlubšími problémy. Občas mě inspiruje fráze nebo slovo, který se mi líbí nebo mě zaujme. Zapisuju si všechno do poznámek v mobilu, kde se mi střídají nákupní seznamy („koupit: mlíko, vločky, banány, oliváč“) a rozdělané nebo hotové texty našich písniček.

Máte v kapele krom samotného hraní a zpívání i další povinnosti? Jak to máte rozdělené?
Niky: Velmi zhruba asi takto: Terka se stará o správu webu a dokumentaci, já o sociální sítě, komunikaci a organizační věci, Kejtý o merch a Kajda o finanční a jiné analýzy a pomoc s čímkoliv, co je potřeba. Je to ale vždycky na domluvě.

Živí vás jen hudba, nebo máte ještě civilní zaměstnání?
Niky: Máme civilní zaměstnání, jinak bychom umřely hlady, protože zatím nevyprodáváme Wembley ani stadion Evžena Rošického a to je beztak všechno proto, že nezpíváme česky a hrajeme moc tvrdě. Já „v civilu“ funguju jako Service Level Analyst v IT korporátu – analýza a vizualizace dat, vytváření reportů. Pracuju v božím týmu mladých lidí, vede nás skvělý a chápavý manažer a já jsem velmi vděčná.

Terka: Jednou to ale klapne (smích). Do té doby pracuju v letectví, vytvářím technickou dokumentaci.
Obrázek

Je hudba váš jediný životní koníček, nebo máte i další?
Niky: Mým koníčkem kromě hudby je pletení, křížovky, AZ Kvíz... ne, teď fakt. Když nehraju a nepracuju, snažím se trávit čas se svou vlastní přítelkyní a nevlastním psem, jdu ven s kamarády, zajedu za rodinou. To je ze všeho nejdůležitější. Taky miluju sport, dobrou knížku, psaní a spánek.

Terka: Hudba je obrovský kůň a zabírá většinu času. Občas se ale stihnu projet na kole a taky ráda chodím do přírody jen tak čumět a vyčistit si hlavu.

Odkazy:
Web: www.theagony.cz
Facebook: www.facebook.com/theagonycz

Za MUSICstage.cz se ptal Maťo Mišík
PROFIL AUTORA: Maťo Mišík
Hudebník a výtvarník. Starší syn zpěváka Vladimíra Mišíka. Jako kytaristu si ho můžete pamatovat z kapel Tata Bojs nebo Aneta Langerová. V současnosti je aktivní ve své domovské skupině Gingerhead. Jako výtvarník stojí za značným počtem CD obalů předních českých interpretů jako jsou Kabát, Wohnout, Kurtizány z 25 Avenue, UDG, Škwor, Žlutý pes, Aneta Langerová a další. Jeho vztah ke kytarám se odrazil také ve spolupráci s Kirkem Hammettem z Metallicy a jeho firmu na kytarové efekty KHDK nebo Salvation Audio, značkou světoznámého českého inženýra Antonína Salvy. Maťo je také autorem video seriálu Kytarová zbrojnice. Více na www.matomisik.cz.


Další rozhovory


Monkey Business: Olda Krejčoves

Do hlubin kytarového zvuku s kytaristou Monkey Business.

Během devadesátých let si zahrál v muzikálu Jesus Christ Superstar, byl členem doprovodné kapely Báry Basikové nebo Davida Kollera. Hrál v projektu Davida Kollera a Lenky Dusilové PUSA. Hostoval na deskách Oskara Petra, Miro Žbirky, Lenky Dusilové nebo Vlasty Horvátha. S kytaristou, který od roku 1999 působí v kapele Monkey Business, jsme se sešli v příjemné hospodě Na dobrým místě v Úvalech a povídali si nejenom o nadcházejících plánech domovské kapely, ale i o zvuku, vlastních projektech a zabrousili jsme i na hudební scénu devadesátých let.


Pavel Bohatý

Pendlování mezi studiem a Annou K.

Protagonistou dnešního rozhovoru je klávesista, kytarista, zpěvák, ale i zvukový mistr a producent Pavel Bohatý. Na tuzemských pódiích ho lze vídat už od první poloviny devadesátých let a objevil se v sestavách kapel Big Foot, East Park, Ready Kirken, Blue Effect, Flamengo a posledních více než deset let je členem koncertní kapely Anny K. Vedle toho často hostoval s Etc. a v současné době je hostem Dáma s čápem turné Jany Jelínkové & Sto zvířat, na které se v rozhovoru pohříchu nedostalo.


Steve Walsh

Everything is word of mouth... Rozhovor s kytaristou, skladatelem a producentem.

„Občas si mě pletou s Joem Walshem z Eagles,“ říká se smíchem Steve. Sešli jsme se v pražských Holešovicích, kde se před několika lety usídlilo Stevovo studio. Steve se pohybuje na pražské scéně asi od roku 2011, hrává sporadicky se svojí kapelou (v roce 2012 mu vyšlo album Daily Specials u firmy Animal Music), ale mohli jsme jej vidět i s Michalem Pelantem nebo s kapelou November 2nd. Živé vystupování ovšem načas omezil kvůli rodině a studiové práci. Před lety jsem jej přemlouval k rozhovoru a velmi zdvořile to odmítnul. Proto mě překvapilo, když letos naopak souhlasil - byl jsem zvědavý, s jakým novým projektem se na nás chystá.

Odpovědět