Tata Bojs: Milan Cais

Odpovědět
Jan Martinek
Příspěvky: 23
Registrován: 09 čer 2015 11:13

Tata Bojs: Milan Cais

Příspěvek od Jan Martinek » 12 říj 2015 11:00

Bubeník musí kapelu držet. Je to jistota, na kterou se musí všichni spolehnout.

Stálici na tuzemské scéně Tata Bojs, která nedávno oslavila dvacet sedm let existence, netřeba představovat. Bubeník a zpěvák Milan Cais je spolu s baskytaristou Mardošou zakládajícím členem a vůdčí osobností kapely.

Nové album Tata Bojs s názvem A/B právě vyšlo. Jak zní?
Jsou to plnohodnotné písně s klasickým základem: bicí, elektronika, basa, kytara a klávesy. Nahrávali jsme poctivé zvuky na poctivé nástroje. Jedna písnička se trochu vymyká… jmenuje se Běžec a je o chlapíkovi, co rád běhá, jednoho dne se rozeběhne a už se nemůže zastavit. Běží několik dní, měsíců, několik let. Je to taková reminiscence na Forresta Gumpa. Já jsem tu písničku začal zpívat ve studiu a nebylo to ono. Napadl mě nestandardní, riskantní postup, že bych si dal smíchaný základ do sluchátek a nazpíval to za běhu do telefonu. S rozklepaným hlasem, ale je tam ta autenticita, je tam spousta ruchů okolo, jezdí tam auta, zpívají ptáci, má to dokumentární charakter, který mi pro tu písničku přišel dost důležitý. Tuhle písničku jsme chtěli vydat už před prázdninami jako singl, začalo nám ale připadat, že ta píseň je bez obrazu poloviční, že to chce klip, který bude dotvářet dokumentární charakter. Uvidíme jestli se ho nakonec podaří natočit.

Pozn. redakce: Křest nového alba proběhne 12. 11. 2015 v pražském Forum Karlín.
Obrázek
Mluvil jsi o „poctivých nástrojích“. V jakém poměru bude na albu A/B s elektronikou, která je pro Tata Bojs signifikantní?
Pro mě je vždycky vzrušující a zajímavý ten kontrast mezi skutečně elektronickým a akustickým. Pak vzniká zajímavé napětí a to se mi líbí. Živé nástroje, například bicí, jsou důležité pro tah, sílu, energii, kterou nahrávka dostane. Když máme demáč a pomáháme si smyčkami, tak o některých vím dopředu, že tam zůstanou a o některých vím, že jsou jen pomocné, že nahrazují pocit z živých bubnů. Vždycky se pak těším na ten okamžik, kdy se to propojí. Je to jako když auto vyjede z myčky, krásně umyté.

Když točíš, nahráváš bicí do hotových smyček, nebo naopak?
Většinou máme před nahráváním už písničky nachystané dopředu, v Pro Tools už máme BPM (tempo) a všechny písničky jsou už připravené v něm. Někdy BPM měníme na poslední chvíli, což nás obvykle dostane do problémů… jednu věc jsme například dělali time-shiftem a u některých zvuků se mění charakter, což někdy vadí, někdy to naopak dostane zajímavě divný charakter. Najít správné BPM, aby všechno fungovalo, je u písničky vlastně to nejdůležitější. Někdy to zrychlíš o tři desetiny a už to funguje míň, třeba ani nevíš proč. Já si pak pouštím celé demáče, třeba i s pracovními zpěvy, abych věděl, kde hrát breaky a kde stopky a nahrávám bicí už do hotové písničky.
Obrázek
Je hrát na bicí přesně do „loopů“ technicky náročné?
Je to náročné, ale za ta léta, co hraju s metronomem, je to snažší a snažší. Prostě nějak to tempo do hlavy dostaneš. Když jsme v období alba Futuretro začali experimentovat se smyčkami, tak jsem v tom dost plaval. Kdybych třeba mohl jen hrát a soustředit se, tak by to bylo v pohodě, jenže já u toho ještě zpívám. Při koncertech jsem si uvědomoval, jak v tom plavu, doháním dobu, pak ji zase předeženu... musel jsem si klik dávat do sluchátek hodně nahlas. Postupně jsem si ho dával míň a míň, abych se mohl více soustředit na zpívání. To jsou ale věci, které se nedají naučit za měsíc. U mě to přišlo až za pár let. Třeba jsou talentovaní jedinci, co to zvládnou za týden. Má to výhodu, že když hrajeme akustické koncerty úplně bez elektroniky a není to zavěšený na počítači, pak je to najednou strašně svobodné. Díky té disciplíně najednou vidím, že kapelu můžu držet, že to šlape. Tak jako kytaristi cvičí, aby jim rychle lítaly prsty, tak bubeníci musí cvičit s metronomem, protože bubeník musí držet kapelu, on musí být ta jistota, na kterou se všichni spolehnou.

A ty cvičíš?
Já necvičím (smích)… pro mě jsou cvičení právě ty koncerty a zkoušky. Přes léto vůbec nezkoušíme, ale pak máme období, kdy potřebujeme nadrtit nové věci a to zkoušíme hodně. Když máš pak každý týden koncert, tak nemusíš zkoušet. Cvičil jsem hodně, dřív. V devadesátých letech mě bubny začaly strašně bavit, a když tě něco strašně baví a nemáš žádné jiné povinnosti, nemáš rodinu a děti, tak prostě do zkušebny chodíš. Mně to strašně pomohlo, ale pak mě ten dril a zdokonalování se v nástroji přestal bavit, a začalo mě víc bavit písničky vytvářet. Najednou jsem si začal víc všímat bubeníků, co hrajou jednoduše a účelně zkrátka jen drží kapelu. Nic víc, nic míň. Začali mě bavit hráči, co mají hezký zvuk. Nevzrušuje mě, když někdo zahraje tisíce not, ale když zahraje základní rytmus způsobem, co má šmak, je krásně posazený.
Obrázek
Zmínil bys konkrétní jména? Napadá mě třeba Chad Smith (Red Hot Chilli Peppers)...
To je určitě jeden z nich, ale strašně mě baví Sterling Campbell, který hrál s Davidem Bowie na jeho posledních deskách. To je přesně typ hráče, co hraje jen to, co je potřeba, ale na koncertě třeba na dvou místech udělá něco, že všem bubeníkům zklapne brada, jsou pak spokojený a zároveň neotravuje ty krásný písničky spoustou zbytečných not. S hrdostí hraje úplně triviální rytmy, ale v jeho podání mají krásný zvuk.

Podobně hraje třeba i Steve Gadd.
Jo, toho jsem viděl jednou hodně zblízka a překvapilo mě, jaký dává hrozný rány, takový šlupky jsem od něj nečekal. Bylo to na workshopu, v malé místnosti, a ten do toho tak šil... , že nám všem praskaly bubínky, zmasakroval bubny, do blan udělal důlky a odešel. (smích)

Ty jsi úplný samouk, nebo tě na bicí někdo učil?
Já jsem samouk. Nebo takhle, abych byl přesný, někdy v letech 1988-1989 jsem chodil k Vendy Švábovi (dnes Excelence, dříve např. Tichá dohoda, Los Panchos, Jeff Biograf), dal mi tenkrát pár lekcí, co jsme ještě stihli než začali prázdniny. Ale ukázal mi třeba jak se správně drží paličky, nějaké noty a jak se hrají základní rytmy. Za jednu hodinu chtěl krabičku cigaret, ale jsem mu dodnes za ty začátky vděčný.

Pamatuju si, jak jsi hrál na bubenických klinikách, které v Rock Café kdysi pořádal Libor Antoš. Někdy jsi svou hru spojil i s „uměleckou performancí“...
Právě. Já neměl nikdy pocit, že bych měl někomu něco ukazovat a nějak tam exhibovat. Takže jsem měl vždycky tendenci dělat si z toho legraci. A protože jsem občas hrál i na nějakých vernisážích, kde jsem dělal takovýhle srandy se zpěvovým mikrofonem, tak jsem to tenkrát v tom Rock Café takhle asi dvakrát zkusil... Libor Antoš mě vždycky mezi těma strašně dobrýma bubeníkama uváděl slovy „Milan Cais je bubeník, ale hlavně výtvarník“, čímž to vlastně omluvil...(smích)
Obrázek
Jak jde vlastně s bubnováním skloubit zpívání? Přece jen zpívajících bubeníků moc není. Máme tu Davida Kollera...
...a měli jsme tu taky Víťu Vávru. Všechno jde, když si na to člověk zvykne. Jsou samozřejmě polyrytmy, které se skloubit se zpíváním moc nedají, ale já takové věci moc nehraju, snažím se to vymýšlet jednoduše. Problém jsou třeba některé breaky, které musíš začít na určitou dobu a ještě dozpívat dobu předtím. Stalo se mi, a už se tomu snažím vyhnout, že jsem si do písničky vymyslel nějaké bicí, ty jsem nahrál, pak jsem si vymyslel nějaký part zpěvu, ten jsem nazpíval, písnička byla hotová, vyšla na desce a pak jsem na zkoušce zjistil, že to absolutně nejde dohromady. Pak se musí přizpůsobit buď jedno, nebo druhé. Ale to jsou drobnosti, ve výsledku to třeba znát není. Mozek i tělo musí mít pocit, že to v klidu zvládá, protože já se třeba z 85 procent soustředím na zpěv, a jen z patnácti procent na bicí. Bubnování je pro mě automatické, to mi jde jakoby samo, ale zpěv je nad kapelou, to je to, co lidi poslouchají. Kdybych vynechával fráze, nebo zpíval úplně falešně..., lidi by to nebavilo. Největší problémy mám to vlastně celé udýchat.

Nebyl to nikdy pro tebe handicap v tom smyslu, že zpěvák je přece jen obvykle vzadu, kdežto bubeník vepředu, a jejich role jsou odlišné?
Nám brzy došlo, že když budu zpívat vzadu od bubnů a kluci budou přede mnou, je to blbý nejen pro mě, ale hlavně pro lidi. Když sděluješ nějakou informaci, nebo emoci, tak to lidi mají vidět. Tak jsme posunuli bubny na stranu pódia a máme pár písniček, které zpívám vepředu. Ty jsou buď bez bicích, nebo pouštíme smyčku. Při velkých koncertech jsme si v minulosti pozvali kamaráda Máru Klasnu, který hrál na druhé bicí. Na turné k nové desce s námi bude tímto způsobem hostovat Tomáš Neuwerth.

ObrázekJak je pro vás při koncertech důležitá pódiová technika a různé vychytávky, jako jsou in-ear monitory a podobně?
Máme poměrně vysoké nároky na technické zajištění. Skoro bych řekl, že jsme v tomhle až divná kapela, jak to máme všechno trochu jinak. Máme takové srdce kapely, což je obrovský rack na kolečkách, který stojí vedle mě. V tom je počítač, ve kterém máme všechny podklady a máme všechno odbočené tak, že já mám ve sluchátkách absolutně jiný poslech, než co mají kluci vepředu a než co jde ven. Já mám svůj mixpult, ve kterém si míchám poměry, aby mi to pohodlně sedělo. Klik musí být odbočený i pro kluky, protože jsou některé písničky, co začínají třeba na kytaru. In-eary jsme párkrát zkoušeli, třeba Vláďa (Bár, kytarista) v něm má klik, ale jinak hrajeme pořád na klasické odposlechy. Jura, náš klávesista, je takovej pankáč, co se potřebuje koupat ve zvuku a já jsem zase zkoušel experimentovat s takovou stoličkou, která má basový reprák, při každý ráně na kopák ti dává pocit tlaku, nebo si do toho můžeš poslat baskytaru. To jsem viděl právě u Sterlinga Campbella, když jsme předskakovali Bowiemu. Ale mně to přišlo slabý. Takže já mám teď za sebou takovou bednu, která do mě rve basy, mám tam i kromě baskytary spodní klaviaturu od kláves. Líp se mi pak hraje. In-eary mi moc nedrží v uchu, jak jsem zpocený, tak vyklouzávají a všechny tyhle drobnosti, co musíš řešit na chodu, mě hrozně obtěžují. I takové ty prkotiny, jako je uvolněná klička na hi-hatce, odvádí pozornost od výkonu.

Jaké coby bubeník používáš vybavení?
U bicích jsem si zvykl na Sonory, léta na ně hraju. V devadesátých letech jsem si koupil žluté Force 2000, pak se objevila řada Delite, tak jsem si je koupil a od té doby je používám. Mám bubínek Designer sérii, fakt pěkný kousek, takový univerzální. Když točíme desku, napůjčuju si třeba šest dalších bubínků, abych mohl testovat. Teď jsem si napůjčoval luxusní virbly, opravdu top třídy, ale ten můj se mezi nimi pořád krásně drží. Je to dřevěný 5,5“, podpisová řada. Mám ho trochu podladěný, můžeš s ním udělat hezký retro sametový zvuk, ale i solidní ránu. Nemá žádné frekvence navíc, které by musel zvukař vykrucovat. Jinak mám sestavu 22“, 10“, 14“ mělčí kotle, takže bubny jsou „rychlý“ a občas si říkám, že když si půjčím jiné bicí - jedno album jsem třeba nahrával na jinou značku, která měla větší průměry - jestli bych třeba časem nevyměnil desítku za dvanáctku a čtrnáctku za šestnáctku.

Jsi firemní hráč Sonoru?
Nejsem, takže mě nikdo nebude škrtit za to, že jsem nahrával na jiné bicí (smích), ale nedávno jsem podepsal smlouvu s paličkami Balbex, dělají mi vlastní model. Činely používám kombinaci Zildjian a Istanbul, podle mě jsou skvělý, plnohodnotný partner Zildjianům.

Podle mě jsou lepší. A nepraskají ti?
Praskají, ale musíš si vybrat správné kousky. Mně pořád praskal splash, to je takový chudáček. A pak mi František Hönig (distributor značek Sonor a Istanbul) ukázal takový skoro papírový nesmysl, jmenuje se to „trash splash“, je to opravdu měkký jak papír. Ale tím právě úžasně pracuje s úderem a povolí před ránou. Ne vždycky tvrdý činel vydrží déle. Ale mám ride Zildjian K, který se mnou jde životem už přes dvacet let. Kdysi dávno jsem si ho koupil jako superdrahý činel a pořád mě baví. Je konkrétní, má jasnou ránu, můžu na něj hrát jemné věci, tvrdé věci, akorát se na něj nedá moc hrát přes hranu. Taky mám malou 13“ hi-hatku Zildjian K/Z.
Skladba Sonda z nového alba Tata Bojs a video z natáčení hudby k filmu Malý pán.

Oficiální weby:
Tata Bojs - www.tatabojs.cz
Facebook - www.facebook.com/tatabojsoficialni

Za MUSICstage se ptal Jan Martinek
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.

Odpovědět