S kytarou od bigbítu až k americkému country.
15. 4. 2019
Jméno tohoto nadmíru stylového a precizního kytaristy je asi nejsilněji spjato s působením v kapele Etc... Vladimíra Mišíka, jejímž členem je s přestávkami už od roku 1976. Nicméně svůj um uplatnil i v dalších kapelách jako jsou Žlutý pes, Marsyas nebo Framus 5. Jeho silný vztah ke kvalitnímu americkému country se odrazil v založení jeho vlastní kapely Country Beat. V rozhovoru jsme si povídali o tom, kde se vzala vášeň pro elektrickou kytaru, vztah k bigbítu, blues a zmiňovanému country a dotkli jsme se také kytarového vybavení a jeho zkušeností jakožto profesionálního muzikanta.
Jak to u tebe vlastně začalo? Proč kytara a co tě k ní přivedlo?
Můj otec byl poměrně známý hudební skladatel a aranžér, i když se tomu nevěnoval profesionálně. Takže já jsem tu hudbu měl v rodině. Doma jsme měli nějakou španělku, takže jsem to zkoušel už od mlada. Nevím, kam na to otec chodil, ale nosil nám domů ty první bigbeatové alba jako The Beatles, Rolling Stones, později jsem se dostal k věcem jako Hendrix, Zappa nebo Santana. Prostě ta hudba 60. let se mne dotýkala a nemohl jsem bez toho žít. Takže tam to vše začalo a od té doby jsem se kytaře začal věnovat víc.
Vzpomeneš si, která byla tvoje první už opravdová kapela?
V době, kdy jsem docházel na strojní průmyslovku, jsme měli tancovačkovou kapelu Black Magic, která hrála převzaté věci. Každý pátek jsem si do školy krom školní brašny brával ještě kytaru a odpoledne jsme v nedalekém Karlínském divadle, v místní zkušebně, do noci zkoušeli a v sobotu jsme vyjížděli hrát na tancovačky. Tak to byla moje první kapela a od té doby se rekrutovali známosti s muzikanty, kteří mne potom provázeli už celý život.
Na kytaru jsi samouk?
Byl jsem vždycky samouk. Bylo to doba, kdy přísun těch informací byl opravdu velmi omezený. Dnešní doba je z tohoto pohledu až neskutečná. Na cokoliv si člověk vzpomene, můžeš okamžitě dohledat na Internetu. Přístup těch informací je zásadní věc. I v dnešních dnech to pořád využívám, abych se naučil něco nového.
Předáváš své zkušenosti i dalším? Máš nějaké své žáky?
Pár kluků ke mně pravidelně chodí. Snažím se jim předávat takové specifické záležitosti, které chápu já a ke kterým jsem se dopracoval vlastním úsilím a praxí. Jedna věc je něco vidět na YouTube, ale přeci jen fakt, že ten žák sedí naproti tobě a je tam ta okamžitá interakce a já ho mohu hned na místě usměrňovat, je přeci jen pro ně mnohem přínosnější. Navíc my to dneska děláme tak, že při každé lekci jim sestavím cvičení, které jim hned nahraju na video a pošlu a oni když přijdou domů, tak už ho tam mají a můžou podle toho rovnou cvičit. Takže zažijí si to v praxi a doma potom mohou cvičit a snažit se dosáhnout stejného zvuku a stejné dokonalosti. Já jim jen zprostředkuju veškeré informace jak k tomu dojít.
Dalo by se říct, že jsi měl někdy svůj kytarový vzor?
Určitě. Já to vezmu spíš od konce. Z té pozdější doby to byl určitě Michael Landau, který je takový můj psychický guru. On je opravdu hodně invenční hráč a vždy do toho přinášel technicky něco nového. Stylově je to na pomezí jazzu a rocku a jeho kořeny sahají až do té Hendrixovské éry. A jsem moc rád, že jsem se s ním nakonec mohl i osobně setkat na jeho pražském koncertu v Jazz Docku. To jsou věci, které za mého mládí vůbec neexistovaly. Dále to potom například v té country oblasti byl Jerry Reed. Velice invenční kytarista a zpěvák, na kterém je zajímavé, že stavba jeho hry vychází z klasické kytary.
Z té modernější oblasti je to například Brent Mason, který naprosto senzačně zvládá jazz a hlavně country. Je to člověk, který je vyhlášeným studiovým hráčem a stojí za velkou řadou slavných country alb. Jeho kytarové lekce jsou dnes běžně dostupné na YouTube, akorát pro ty mladší kytaristy to je tak velký náraz, že si z toho vlastně nic moc neodnesou. To co on hraje je něco, čemu se člověk musí věnovat opravdu dlouhodobě.
No a někdo z těch dřívějších?
No tak samozřejmě to byl Hendrix. To bylo pro mne takové až psychické mlíko. To se člověk dostával do úplně jiných dimenzí, když to poslouchal. A to je přesně to, co já od té hudby vyžaduju. Hudba by člověku měla především něco přinést. Nějaké potěšení, zábavu, takový až přechod do jiné dimenze. A to je to, co se snažím nabízet i já s tím co dělám.
S mojí kapelou Country Beat hrajeme převzaté písně, ale to jsou věci ověnčené mnoha zlatými deskami v té country scéně. Takže to jsou opravdu dobré písně, které jsou osvědčené a lidi je znají. Akorát je právě důležité je technicky zvládnout a dokázat do toho dostat tu pohodu a přenést to na lidi. A ti lidé to poznají okamžitě. Jakmile tam máš tu technickou volnost, že to zahraješ tzv. s prstem v nose, tak ty lidi to vycítí, že to šlape, začnou tančit a je vše jak má být.
Takže Country Beat je tvá další současná kapela?
Je to tak. Jak už jsi pochopil, country hudba je něco, co mám opravdu hodně rád a tak jsem před nějakou dobou založil tuto kapelu. Snažíme se ukázat posluchačům u nás doma, ale i v zahraničí, takovou opravdovější a co nejkvalitnější podobu té současné country scény. Hlavně u nás, country lidé vnímají dost zkresleně. To americké country je úplně o něčem jiném. Mně se líbí, že tam uplatním instrumentální zručnost, ta hudba je veselá a nutí lidi k tanci… co víc si přát.
Takže hrajete i v zahraničí?
Podařilo se nám uspět v několika zahraničních soutěžích a díky tomu nyní hrajeme dost často například v Německu. Vzhledem k tomu, že v kapele je osm členů, bylo potřeba dostat kapelu ven. V Čechách bychom to z komerčního hlediska jen těžko dlouhodobě udrželi pohromadě.
Říkáš osmičlenné sdružení. Jaké máte obsazení?
Aby to mělo opravdu ten zvuk, jaký mají ty americké country kapely, jejichž hudbu hrajeme, bylo potřeba postavit takto poměrně početný soubor. Hrajeme v obsazení basa, bicí, akustická kytara, housle, steel kytara, piáno, elektrická kytara a zpěv. Navíc někteří z nás ještě střídají další nástroje. Ale u těchto kapel je to v Americe naprosto běžná věc. Snažíme se držet dosti vysokou laťku na tu instrumentální zručnost.
Je dlužno podotknout, že v současnosti jsi samozřejmě členem kapely Etc… Vladimíra Mišíka. Ale pokud si dobře pamatuju, ty jsi byl u vzniku této kapely, je to tak?
Ano, je to tak. Já jsem stál vlastně u zrodu Etc. S Vláďou Padrůňkem jsme se tehdy dohodli, že spolu budeme hrát, ale nevěděli jsme s kým dál. V té době byl Vláďa Mišík zrovna volný a dali jsme to vlastně dohromady. Takže Padrůňek, já a Vláďa, to byl ten prazáklad kapely. Vláďa potom nahrál své první sólové album. Na tomto albu jsme samozřejmě hráli, ale vzhledem k tomu, že Vláďa stál autorsky za většinou písniček, celé se to postavilo na jeho jméně.
V jednu chvíli, po té první desce, s námi spolupracoval bubeník Tolja Kohout, který mne odlákal do Country Beatu Jiřího Brabce, kde jsem se právě dostal k tomu country. Jirka Brabec totiž v té době jezdil do Nashvillu a vozil odtud kufry plné magnetofonových pásků se záznamy z rozhlasových stanic. To bylo v té době u nás naprosto nevídané. Tam jsem se právě vzhlídnul v některých těch kytaristech, protože v tom country jsou použité prvky jak jazzu, tak bigbítu, blues a všechno se to snoubí dohromady a hlavně je to všechno na swingovém základě. Takže je to taková směska, ale je to pořád stylové. Pořád je tam jasně čitelný ten styl toho country. Ten styl hodně stojí na frázování. Nám to frázování není až tak vlastní, ale lze ten feel poslechem a praxí získat.
Občas mi někdo zavolá, abych jim nahrál nějaké například nějaké sólové party a tak podobně. Díky mému studiu to pro mne není problém. V tomto jsou dnešní technické možnosti skvělé. Dostanu po síti podklady, doma v klidu nahraju a pošlu zpět. V Praze občas ještě hrajeme po bluesových klubech s kamarádem Tondou Smrčkou. Ale musím se přiznat, že už to je pro mne dost fyzicky náročné. Přeci jen si to do těch klubů člověk musí všechno nanosit sám. No jo, už nejsme holt nejmladší (smích).
Jak u tebe vypadá příprava před koncertem a jak se celkově udržuješ v kondici jako kytarista?
To je docela dobrá otázka, protože je opravdu důležité se v kondici udržovat. Jakmile týden nevezmu nástroj do ruky, okamžitě je to znát. Nejsilněji to pocítím hlavně u toho našeho Country Beatu, kde ty party jsou technicky opravdu hodně náročné. Takže mám takové cvičební plány, kdy se například podle originálních nahrávek učím jednotlivé party těch písní, co hrajeme. Jednak je důležité vůbec analyzovat, jak se konkrétní party vůbec hrají a potom je fyzicky zvládnout. A to se holt musí cvičit, to se nedá nic dělat. Takže já se snažím co nejčastěji hrát s těmito záznamy a to hned slyšíš, jak jsi vedle a kde je potřeba se zlepšit.
No a přímo před koncertem se samozřejmě také potřebuju trochu rozcvičit. Díky tomu, že na koncerty většinou řídím, tak mám potom ruce dost ztuhlé a mám pár rifů, které mi pomáhají ty ruce rozhýbat. Je to fajn cvičení, které učím i ty své žáky. Díky tomu, že v tom cvičení jsou v levé ruce značné překmity prstů a v pravé ruce používám trsátko a dva prsty, se dostanou prsty do jisté svalové kondice. Potom mám ještě jedno cvičení, které používám už od mládí a je vlastně riff z nějaké písně od Mahavishnu Orchestra, který je opravdu dost fyzicky náročný na to ho zahrát. Takže tyto cvičení mi dostatečně prokrví a dostanou prsty do kondice a potom se ti hraje úplně jinak. Když cvičím den před koncertem, tak se mi potom hraje mnohem líp. To hned cítíš, jak máš v hraní tu pohodu a potom jsi v pohodě i psychicky a to ty lidi samozřejmě hned vycítí.
Já sám mám občas problém vzpomenout si na písničku, kterou jsme déle nehráli. Jak to je u tebe? Kolik písní udržíš v hlavě tak, abys je mohl hned zahrát?
V mém věku to už je složitější (smích). No, jednak hraju s Vláďou Mišíkem a tam aktuálně hrajeme tak 25 písní. V Country Beatu hrajeme momentálně tak 30 písní. Tam už opravdu před koncertem musím cvičit, protože nehrajeme tak často, abych si to zapamatoval. Potom občas hrajeme tady v místní hospodě v takovém sdružení přátel a tam je to další sada tak třiceti věcí. Navíc mi teď jeden z těch kamarádů volal, že si s námi přijede zahostovat Pavel Sedláček, takže si teď musím oživit dalších asi deset rock’n’rollů… takže je toho poměrně dost. Ta paměť, to je něco co mne celkem trápí. Pokud si to člověk před koncertem neprocvičí, tak ta jistota tam jednoduše není a potom není moc co předvádět (smích).
Co způsobí to, aby sis koncert opravdu užil.
Tak je to především reakcí těch lidí. To poznáš okamžitě. Když vidím, že si podupávají, mají úsměvy na tvářích, jak reagují a tak. Když se toto stane, tak to člověka opravdu těší.
No to je potom těžší… to jsou chmurné chvilky. Ale naštěstí je vždy po ruce nějaký kalíšek “ohnivé” vody (smích).
Jeden takový techničtější dotaz. Co vlastně ty na koncertech slyšíš? Jak vypadá tvůj poslech na pódiu?
To je taky docela dobrý dotaz. Já jsem zažil několik takových poloh. Když jsem jezdil hrát například do Německa, tak místní zvukaři naprosto přesně znali potřeby muzikantů a aniž bys musel cokoliv říkat, udělali ti naprosto perfektní poslech. Tam je dost časté, že krom hlediště, je ozvučené i jeviště. Ten pocit z hraní je potom úplně jiný. Najednou máš pocit, že ten zvuk tě zcela obklopuje a je všude kolem tebe a nad samotným hraním máš skvělou kontrolu. Ten zážitek z hraní je potom o několik úrovní vyšší. Toto u nás zatím bohužel není vůbec běžné. Alespoň ne v běžných klubech. Dost častým problémem je, že kluby u nás jsou akusticky naprosto nevyhovující. Ty místnosti vůbec nebyly stavěny pro účely koncertní produkce a to se projeví jak v hledišti, tak na pódiu. Některé místnosti těmi odrazy zesilují některé frekvence až do zcela neúnosných hranic. Taky je velice důležité, aby ten zvuk byl komplexní. Například u kytary to není jen to, co ti leze čistě z toho reproduktoru v té jeho ose. Součástí toho zvuku jsou právě ony odrazy v daném prostoru, které vytvářejí tu komplexní atmosféru a podobu výsledného zvuku. Je to jak v přírodě. Každý zvuk v přírodě, například když ti začne zpívat pták, tak je to v nějakém prostředí. Buďto tam jsou skály, nebo les, neb jen planina a každý ten zvuk vnímáš jinak a jsi schopný to prostředí podle toho zvuku identifikovat. A tím, že uděláš té kapele zvuk v nějakém prostředí, tak to do té muziky přidává další dimenzi. A to je opravdu důležité, akorát málo lidí tomu rozumí a umějí to udělat.
No a jak to tedy vypadá u tebe?
No když hrajeme například s Vláďou, tak už máme vypěstované jisté postupy. Já vlastně nepotřebuju žádný odposlech, jelikož tu kapelu slyším přímo z pódia a sebe slyším relativně dobře díky tomu, že mám kombo před sebou a je lehce nakloněné nahoru. Někdy se stává, že slyším míň bubny, tak to si do monitoru přidávám hlavně hi-hatku, která je pro mne zásadní, abych se mohl v rytmu orientovat. Samozřejmě si tam můžu nechat i zbytek kapely, ale zvyšuju tím hlasitost v místnostech, které na to většinou nejsou dělané. Naštěstí některé například divadelní sály nebo kina jsou na tom akusticky dobře. Ale některé ty kluby nejsou akusticky vhodné a tam potom ty odposlechy jsou opravdu zbytečné.
Zajímalo by mne, jaký způsob nahrávání ty preferuješ? Celá kapela najednou nebo spíš separátně postupně?
Tak samozřejmě je lepší, když se to nahrává najednou. Ale je to potom náročnější pro ty hráče, protože když to například jeden z nich zkazí, tak přijde vniveč práce i těch ostatních, co to zahráli dobře. Takže musí se to nějak vybalancovat, co se nahraje jako základ najednou a co se bude potom playbackovat. Samozřejmě nejradši nahrávám u sebe ve studiu, kdy si v klidu vytvořím podmínky a poslech takové, které jsou pro mne optimální. Navíc člověk potom není v žádném stresu. Taky je výhodou, že to co si nahrál, můžeš posoudit s nějakým odstupem a případně nahrát znovu. Kolikrát v ten daný moment, kdy to nahráváš, už nedokážeš posoudit, zda je to v pořádku nebo ne. Ten poslech s odstupu je opravdu dobrá věc.
Jaké kytary a aparaturu momentálně používáš?
Odjakživa jsem hrál na Stratocastery a momentálně nejvíc používám Fender Strat Workhorse. Tuto kytaru používám hlavně na koncertech s Vláďou. Je to taková složenina. Původně je to Stratocaster Standard ’84 z Ameriky. Ale postupně jsem na něm udělal mnoho úprav. V první řadě jsem řešil problémy s brumem. Toto jsem řešil mnoho let, než jsem přišel na sestavu snímačů, která má stejné nebo dost podobné vlastnosti jako jednocívkové snímače, ale jsou bezbrumové. Je to sada DiMarzio Area 58, 67 a 61. Navíc mám ten snímač u kobylky otočený obráceně, jako to měl Hendrix. Díky tomu nejsou ty vyšší frekvence tak uječené a basy jsou pevnější. Nechal jsem také upravit i pár dalších detailů. Další kytara, kterou vozím na koncerty s Etc je Gibson Classic 1960 Reissue, někdy z roku 2000. Tuto kytaru nyní používám ve speciálním ladění pro slide. Tato kytara oproti tomu Stratu je celá původní.
Odjakživa jsem hrál na aparatury Fender, jelikož umějí krásně saturovat a komprimovat, když je dostatečně vybuzený jejich koncový stupeň. A kombo, které to umí skoro nejlíp, je Fender SuperSonic 60, které už delší dobu používám. Mám v něm výkonovou brzdu, kterou mi navrhl Jirka Krampera a s pomocí Pavla Horkého jsem jí vyrobil. Díky ní můžu mít zesilovač dostatečně vybuzený a přitom v hlasitosti, která je snesitelná pro kapelu. V kombu jsem vyměnil původní Celestion Vintage 30 za Celestion V-Type, který mému stylu a mému uchu přijde mnohem příjemnější a vhodnější.
Z efektů používám Boss CS-3 kompresor, Fulltone OCD overdrive, Arion chorus, Roger Mayer Voodoo-Vibe na tremolo, Ernie Ball VP Jr 25K volume pedál, který mám až za zkreslením, Boss DD-7 delay, který mám v efektové smyčce a ladičku Korg DT-10.
A co vybavení tvého studia?
Léta už používám stejné vybavení. Základem je software Digital Performer, který mi vyhovuje, a naučil jsem se s ním pracovat. Standardem v té době byly ProTools, ale bylo to vázané na to mít od nich i železo, a jelikož vše rychle stárne, zvolil jsem tehdy jinou cestu. Používám primárně počítače Apple. Momentálně jako převodník používám digitální pult Soundcraft a z něj mi to po optice jde do převodníku MOTU 2408 a z něj do počítače. Ale toto se chystám v brzké době aktualizovat a pořídit něco modernějšího. Pro mne je naprosto zásadní mít před sebou pult. Neumím si představit nahrávat ani míchat jen s myší a klávesnicí. S pultem je vše mnohonásobně rychlejší a praktičtější. Zásadně potřebuješ mít možnost porovnávat, přepínat stopy do mona, přepínat fáze a tak podobně a to vše rychle. A to je možné, jen když máš jednu ruku na pultu a máš rychlý přístup k těmto funkcím.
Jako monitory používám starší Genelec a už jsem si na ně zvykl a jsem schopný s nimi pracovat. Dost často při závěrečném mixu používám obyčejný levný tranzistorák, a poslouchám, jak ta výsledná nahrávka zní i na těch nejhorších reproduktorech. Ze stejného důvodu se dost často ve studiích míchá na Yamaha NS-10, které znějí vlastně dost nepěkně. Ale když to hraje na nich, hraje to potom všude. A trošku podobné je to i s použitím právě nějakého levného tranzistoráku.
Skládáš i vlastní hudbu?
Nedávno jsem zrovna kontroloval, co mám na OSA a něco tam bylo (smích). Nicméně jako autor ale příliš silný nejsem. Já se primárně specializuji na aranžmá a instrumentaci. To jsou ty detaily v muzice a to je to, co mne opravdu baví.
A co tě v nejbližší době čeká? Nějaká nová deska nebo tak?
Na natočení desky se zatím nechystám, ale rád bych se nyní věnoval hlavně managementu Coutry Beatu, aby nám to začalo celkově lépe fungovat a bylo více vystoupení. My v tento moment potřebujeme hodně hrát a získávat tu praxi. A ono to potom přijde samo. Ta potřeba sdělení a následně tedy natočení CD.
Pokud vás zajímá, jaké kytarové vybavení Petr přesně používá, podívejte se na video rozhovor s Petrem Pokorným.
Odkazy:
Web: www.countrybeat.cz
Facebook: www.facebook.com/Country-Beat-144932142955722/
YouTube: www.youtube.com/channel/UCRwIu02D2mB2SfIKZO55NWQ
Za MUSICstage.cz se ptal Maťo Mišík
PROFIL AUTORA: Maťo Mišík
Hudebník a výtvarník. Starší syn zpěváka Vladimíra Mišíka. Jako kytaristu si ho můžete pamatovat z kapel Tata Bojs nebo Aneta Langerová. V současnosti je aktivní ve své domovské skupině Gingerhead. Jako výtvarník stojí za značným počtem CD obalů předních českých interpretů jako jsou Kabát, Wohnout, Kurtizány z 25 Avenue, UDG, Škwor, Žlutý pes, Aneta Langerová a další. Jeho vztah ke kytarám se odrazil také ve spolupráci s Kirkem Hammettem z Metallicy a jeho firmu na kytarové efekty KHDK nebo Salvation Audio, značkou světoznámého českého inženýra Antonína Salvy. Maťo je také autorem video seriálu Kytarová zbrojnice. Více na www.matomisik.cz.
