Jméno basisty, který je protagonistou dnešního rozhovoru, najdete na stovkách desek od Brecker Brothers, přes Cindy Lauper, Lennona, McCartneyho, Cher, Mika Oldfielda, Hall & Oates, Arta Garfunkela, Billyho Joela a dalších. Pyšní se spoluprací s Michaelem Jacksonem. A do Prahy zavítal coby člen kapely Bryana Ferryho, s nímž hraje již od počátku 80. let. Dá se říct, že je to typický session hráč, nenápadný svým vystupováním, ale dokonalý, když přijde na vymýšlení vkusných a originálních basových linek, ale především když přijde na groove.

Právě jste uprostřed evropského turné Bryana Ferryho. Jak to dosud probíhá?
Jsme uprostřed světového turné pro rok 2019 nazvaného Avalon. Za sebou máme deset koncertů a před námi je ještě asi patnáct dalších, tedy v této části turné. Pak máme krátkou přestávku, hrajeme v Hyde Parku a na několika dalších koncertech v Británii a potom pokračujeme ve Spojených státech. Tohle turné je fantazie, je tu špičková kapela. Ještě ze starých Roxy Music tu je kytarista Chris Spedding. Jako vokalisté Bobbie Gordon a Fonzi Thornton, který také zpíval ještě na nahrávkách Roxy Music. Luke Bullen hraje na bicí, Jorja Chalmers na saxofon, Marina Moore na housle. A na druhou kytaru hraje Tom Vanstiphout z Belgie. Úžasná kapela, moc si to užívám.

Hrajete celé turné nebo bude nějaké koncerty hrát jiný basista? Ptám se proto, že před pár lety se v Bryanově kapele objevili třeba Guy Pratt nebo Paul Turner.
Hrál jsem s Bryanem od roku 2016 do roku 2017. Pak jsem měl pro rok 2018 nějaký program ve Spojených státech. Teď, v roce 2019, hraji s Bryanem celé turné.


S Bryanem spolupracujete už hodně dlouho. Hrál jste s ním už v Roxy Music. Která jeho muzika vás baví víc, starší věci, nebo novější písničky?
To se tak nedá říct. Baví mě hrát jakoukoli jeho hudbu. Je to nesmírně zajímavá hudba, kterou si užívám. V celém setu hrajeme asi šest nebo sedm písniček, jejich původní verze jsem nahrál, takže je fajn se i podívat zpátky.

Musel jste se to po sobě učit?
Musel, no (smích).

Jaká je vlastně spolupráce s Bryanem? Jaký je?
Je to neskutečný umělec. Pamatuji se všechny své nahrávky, naprosto dokonale. Je to umělcem do hloubi duše. Stále mu na jeho hudbě velice záleží. Vystupuje s velkým entusiasmem a dává to spoustu energie zase kapele. Pomáhá nám to lépe hrát, protože jeho samotného baví hrát.

Říkal jste, že si všechno pamatuje. Řekl vám někdy, že něco hrajete fajn, ale že jste na desce hrál něco jiného?
Ano (smích). Pamatuje si každou jednotlivou notu. Ví daleko lépe než já, co jsem hrál na jeho deskách (smích). Ale poslouchali jsme i desky Roxy Music, kde hráli John Wetton nebo Guy Pratt a další basisté, a i tohle pro mě bylo hodně poučné. Naučit se jejich styl a zahrát jejich linky správně, ale mým stylem. A Bryan tenhle způsob má rád.Asi to byla výzva, učit se linky Guye Pratta, že?
Všechno je to výzva, ale jak se to naučíte, je to zábava.

I vaše linky?
Ty také (smích). Nepamatuji si je. Byla to mnohem mladší verze mého já a myslím, že jsem občas hrál i docela dobře (smích).

Takže jste se o sobě hodně naučil.
Jistě, to také (smích).

Když jsem procházel vaši diskografii a spolupráce, bylo tam tolik jmen, včetně Breckers Brothers, Michaela Jacksona, Arta Garfunkela, Lennona, McCartneyho, Kiss a dalších, že je těžké vybrat nějakého jednotlivce. Zajímalo by mě, zda vy sám byste vybral někoho, za koho jste byl opravdu rád, že s ním můžete hrát?
To byli všichni. Je to obrovská pocta, když vám zavolají lidé na této úrovni. Jsou to extrémně kreativní lidé a někteří z nich byli i extrémně slavní. To, že jsem mohl vidět, kolik vášně dávají do svého umění, mi pomohlo se koncentrovat zase na mé vlastní řemeslo. Jsem hrdý, že jsem mohl přispět k jejich hudebnímu odkazu. Všechno je to hudba. A když jde o hudbu, není o čem diskutovat. Snažíte se naučit umění, snažíte se uspokojit sám sebe a umělce, který přišel s důležitou součástí hudební historie. Samozřejmě existují nahrávání, která jsou nesmírně těžká a zaberou hodně času. Na druhou stranu jsou nahrávání, která jsou jednoduchá, ale všechna jsou nesmírně uspokojující pro vaše srdce a vaši duši.

Co byste řekl, že je nejdůležitější vlastnost, aby člověk mohl pracovat jako doprovodný muzikant?
Můžete brát jako zaručené, že když vám někdo na této úrovni zavolá, tak umíte hrát a máte svou práci rád, což je na vás vidět. Možná to bude znít hloupě, ale zásadní je chodit včas a připravený. Pokud totiž přijdete nepřipravený a nepřijdete včas, s fungujícím vybavením a koncentrovaný, bude celé natáčení složitější a umělec se s vámi bude cítit nepříjemně. Důležitou součástí natáčení je, že je nálada ve studiu nejlepší, jaké lze dosáhnout. Že se na nahrávku dostane správná hudební nálada. Pokud přijdete pozdě, je těžké se připravit. Pokud vám nefunguje něco z vybavení, je těžké hrát. Takže pokud si pohlídáte tyhle malé věci, můžete hrát a vašeho talentu si někdo všimne.

Pojďme trochu do minulosti. Jak jste se dostal k hudbě, kdy jste se rozhodl, že chcete dělat hudbu?
O hudbu jsem se zajímal odmalička. Ale, a to jsem říkal i Paulu McCartneymu, ten zásadní moment pro mě byl, když jsem viděl The Beatles v Ed Sullivan Show. Asi každý muzikant z mojí generace byl tímhle vystoupením ovlivněn (smích). Ale já měl to štěstí, že jsem to mohl říct přímo Paulovi, když jsme spolu pracovali. Tohle je důvod, proč hraji na basu.

Ale nezačínal jsem jako basista. Začal jsem jako trumpetista. Hrál jsem potom i na klavír, saxofon a další nástroje. Ale začal jsem jako trumpetista asi v deseti letech a k base jsem se dostal v šestnácti nebo sedmnácti. Nikdy jsem se na basu u nikoho neučil. Už předtím jsem se učil na klavír a na trubku, uměl jsem noty. Ale když jsem vzal do ruky basu, strašně mě přitahovala a vůbec jsem nevěděl proč. Když hraji na basu, tak cítím, že je moje duše plně uspokojena. Když hraji na basu, tak se musím neustále usmívat (smích). Umím hrát na jiné nástroje, ale když se třeba jen dotknu basy, cítím se lépe (smích). Takže pokud tohle budu moci dělat po zbytek života, nejspíš se většinu času zbytku mého života budu cítit skvěle (smích).

Byli nějací basisté, které jste považoval za své vzory? Nebo nějaké kapely, které jste obdivoval?
Cokoli jsem zaslechl, tak jsem obdivoval. Právě v rádiu hrají Sly & the Family Stone, ty jsem měl rád, jejich původního basistu Larry Grahama i toho, který přišel po něm Rusteeho Allena. James Jamerson, Jerry Jemmott a další. Ale vždycky mě zajímala spíš kapela, která hrála z rádia a jejich písnička. Přestože jsem byl basista, nesoustředil jsem se jen na basovou linku. Vždycky mě zajímalo, co hrají všechny nástroje dohromady, že pak písnička tak skvěle zní. Vezměte si třeba levou ruku Stevieho Wondera, když hraje na syntezátory. Zkopíroval jsem všechny linky jeho levé ruky, které šly. Jeho basové linky byly fantastické.

Byla spousta kapel, které jsem poslouchal, ale netušil jsem, kdo tam hraje na basu. Třeba Booker T. & the M.G.’s, nevěděl jsem, že u nich na basu hraje Duck Dunn. Jen jsem věděl, že jejich hudba zní neuvěřitelně. A prostě jsem jen kopíroval nahrávku. Samozřejmě jsem potom zjistil, kdo tam hrál na basu. Ale je tolik různých stylů z různých odvětví hudby.

Poslouchal jsem spoustu jazzu, spoustu funku, poslouchal jsem různé odnože rock’n’rollu. I spoustu žánrů, které bych asi nebyl schopen poslouchat každý den, jako třeba heavy metal nebo opravdu tvrdý rock. Ale opravdu dobrý basista, který dobře zahraje tyto styly, má na mě vliv. Hm, on tam má zkreslení, to zní hodně zajímavě. Jako mladý jsem chodil na koncerty do Fillmore, kde jsem viděl Hendrixe, Janis Joplin, The Animals, Sly and the Family Stone, a každý z těchto umělců měl na mě vliv. Protože každý styl mi měl co nabídnout jako muzikantovi i jako basistovi. A na tomhle si člověk staví vlastní styl.

Samozřejmě si nepamatuji úplně přesně, co a jak dělali. Ale když pak přijdete domů, zkusíte zahrát, co si myslíte, že dělali oni. A z toho se vyvine vás vlastní styl. Ty nejzajímavější věci, které jsem se kdy naučil, přišly, alespoň myslím, částečně z R’N’B a rocku, kde se basa snoubí s kopákem. A naučil jsem se, jak různí bubeníci mají různé styly a odlišný groove. A když je následujete, tak zníte jako basista lépe. A čím lepší bubeník, tím je hraní snadnější, ale tím tvrději pracuji. Když s někým najdete společný groove, tak ani nemusíte hrát, ono to hraje samo. Občas se při nahrávání zastavím a řeknu si: „To je paráda, ani se nemusím snažit, hraje to úplně samo.“

Ta největší škola v začátcích pro mě bylo hraní s Brecker Brothers. Michael a Randy mě naučili tuny věcí. Jejich hudební znalosti byly nekonečné. To, jakým způsobem měnili akordy, jakým způsobem potom nad těmi změnami hráli sóla. Způsob, jakým basa hrála průchozí tóny mezi akordy. To v rocku neuslyšíte, neuslyšíte to ani v klasickém jazzu. Randy a Michael přišli s úplně novým fusion stylem. Opravdu jsem hltal, cokoli řekli, zahráli, i jejich poznámky k tomu, co hraji já. Přinesl jsem do jejich kapely trochu rockového přístupu, který není v jazzu tolik obvyklý. Najednou tam bylo trochu rocku a funku, ale hráli jsme věci jako Some Skunk Funk nebo Squids.


Ale oni to uvítali, ne? Protože jste s nimi hrál několik let, že?
Doufám, že ano. A stále s Randym občas hraji. Máme skvělou kapelu, kde hraje ještě Steve Gadd na bicí nebo Lou Marino na saxofon. A hraní se Stevem je neskutečné. Přinutí vás přemýšlet. Nedá jedinou zbytečnou notu a jeho energie je úžasná. A zase, stát vedle Steva a poslouchat Randyho sólo, co víc můžete v tomhle stylu zažít?

Víte, často odehrajeme dvou až tříhodinový koncert, ale máte pocit, jako byste hrál jen patnáct minut. Je to tak dobré, že čas nemá žádný význam. Prostě jen hrajete a nakonec se divíte, co se dělo. A totéž se teď děje na turné s Bryanem. Prvních několik koncertů jsme si na sebe zvykali, ale posledních několik koncertů bylo takových. Hrajeme dvouhodinové koncerty, ale mám pocit, jako bychom vyšli na pódium, hráli pět minut a končili. Ale pak si uvědomíte, že máte úplně mokré oblečení, tak vám dojde, že jste asi hráli déle a něco se dělo (smích). Je pro mě nesmírně inspirující, vidět Bryana, jak stále vystupuje na té nejvyšší úrovni. A dává mi to naději, že budu moci hrát opravdu hodně dlouho.

Vy jste hrál s Brecker Brothers na konci sedmdesátých let, to jste se tam musel potkat s Terry Bozziem.
Jistě. Vlastně jsme spolu hráli asi před dvěma lety, deset nebo patnáct koncertů v Japonsku. Byl tam Terry, Randy a jeho žena Ada Rovatti, fantastická hráčka na tenor saxofon, a na kytaru Barry Finnerty, zase jsme hráli Heavy Metal Be-bop.

Budu se opakovat, ale každý bubeník mě přiměje hrát trochu jinak. Terry je jako elektrárna (smích). Je jako parní válec. Buď se mu přizpůsobíte, nebo vás převálcuje (smích). Nic ho nezastaví. Tohle si vážně užívám. Musíte hrát tvrději, musíte hrát chytřeji, a stylisticky se prostě musíte přizpůsobit jeho groovu. Stejně jako když hraji se Stevem Gaddem nebo Stevem Jordanem. Hrajete svým způsobem, ale přizpůsobíte ho kapele, se kterou právě hrajete. Ale to dělá hraní s různými kapelami zajímavým. Všichni jsou to úžasní bubeníci a každý z nich je úplně jiný než ten druhý. Rytmičák mají trochu jinde, kopák mají trochu jinde. Lidé jako Terry Bozzio nebo Anton Fig mají takovou ránu, že se z toho málem poděláte. Občas s nimi hrajete, pak sejdete z podia a zjistíte, že mají zakrvácené ruce. Prostě nezastaví, ten vlak musí pokračovat v jízdě.

Je pro mě poctou, že s nimi mohu v tom vlaku jet. Jsou na úrovni, kvůli které jsem tvrdě pracoval a pracuji, abych se na ní udržel. Je úžasné moci hrát s tolika různými hráči. Když máte bubeníka s dvěma kopáky, to je v pohodě. Ale Terry jich má osm a v tu chvíli to začíná být nebezpečné (smích). Musíte si na sebe dát pozor.

Hrál jste někdy i s Jeffem Porcarem?
Hrál. Natočili jsme spolu nějaké tři nebo čtyři desky. Pamatuji si desku Michaela Frankse. Byl to podobný chlápek. Naprosto výjimečný. Legenda. A legendou není pro nic za nic. Měl úplně jedinečný úder. Muzikanti na této úrovni jsou okamžitě rozeznatelní. Porcaro byl jeden z nich, zahrál break a vy jste věděl, že to je on. Gadd zahraje break a víte, že je to Gadd. Fig zahraje break a vy víte, že je to Fig. Bozzio zahraje break, vy se zvednete na nohy a víte, že to musel být Terry (smích).

Když jste zmínil Antona Figa. Hrajete s ním již spoustu let, když zaskakujete za Willa Lee v The David Letterman Show. Jaká to je práce?
Jsme s Willem výborní kamarádi. Hrával jsem se Stevem Jordanem, což byl původní bubeník u Lettermana. Takže když nemohl Will, zavolali mi, abych zahrál místo něj. Se Stevem jsme hráli u Brecker Brothers a natáčeli jsme také nějaké filmy a nějaké další desky. Když se pak změnila show a kapela, začal tam hrát Anton Fig.

Hrát s Paulem Shafferem, coby hudebním ředitelem show, je neuvěřitelné. Je to jeden z nejlepších hudebních ředitelů, které jsem kdy zažil. Je zvláštní, že ho moc lidí nezná, ale je to jeden z nejlepších studiových muzikantů. Hrál a stále hraje na spoustě desek. Je to vynikající hráč a po všech stránkách způsobilý. Skvěle se stará o kapelu a vybírá pro každou show tu nejlepší muziku.

Musíte perfektně číst noty, ale musíte zároveň opravdu dávat pozor, protože vám do sluchátek jdou různé pokyny. Začnete hrát písničku a najednou musíte skončit. Ale je to jedna z těch lepších televizních show, kde se hraje. Měl jsem také to potěšení, že jsem dva roky hrál v Saturday Night Live. To byla skvělá show, která neměla stálého moderátora, a pokaždé tam vystupoval někdo jiný.
V kapele tam byl na bicí Buddy Williams, další ze skvělých bubeníků. V dechové sekci hráli Tom Malone, Alan Rubin a Lou Marini. Ti pak hráli s Blues Brothers.

Byla to trochu jiná show, ale nesmírně jsem si ji užíval. Zezačátku je to vždycky trochu tlak, ale pak si zvyknete a začne vás to bavit. Ale stále musíte být připraven na všechno. Není čas na zkoušení. Máte zhruba patnáct minut na přípravu před show, kdy si musíte napsat co nejvíc poznámek k tomu, co budete hrát. V tomhle je tak výjimečný Paul, že je schopen vám říct všechno k celému programu během pěti sekund. Co budete dělat a kdy. A pokud dáváte pozor, dáte to. Ale mám obrovský respekt k někomu, kdo dělá tuhle práci. A ještě navíc, kromě toho všeho, ovládá svůj nástroj stejně dobře, jako vy ovládáte ten svůj. Ale vy nemusíte dělat nic jiného, než že hrajete na ten podělaný nástroj.


Máte dnes ještě nějaké oblíbené basisty?
Stále mám rád basisty, které jsem měl rád kdysi. Lee Sklara, Willa Leeho, Marcuse… existuje strašná spousta výborný hráčů, ale já si nepamatuji jejich jména (smích). Dnes vidíte hromadu hráčů, u kterých vůbec nevíte, která bije. Pamatuji se, když jsem poprvé uviděla Jaca. Byl úplně někde jinde a přišel s něčím, co tu předtím ještě nebylo. A dnes jsou takových hráčů stovky. Dostali se ve studiu baskytary na úplně novou úroveň.

A stále jsem přesvědčen, že úkolem basy je najít správný pocit, vytvořit groove a pomoci písničce obživnout. To je ta nejkrásnější věc na hraní na basu, že přivádíte písničku k životu. Je na to takový starý muzikantský vtip: Jdou dva chlápci džunglí a najednou uslyší bubny. Jeden se začne děsit a ten druhý ho uklidňuje, že jsou to jen bubny, ať je v klidu. Bubny jsou stále hlasitější a ten první je už vyděšený, ale ten druhý ho stále uklidňuje, že jsou to pořád jen bubny, ať je v klidu. A najednou bubny utichnou a ten druhý řekne: „Tak teď je čas utíkat.“ Ten první se zeptá: „A Proč?“ „Přichází basové sólo.“ (smích)

A takhle nějak se dívám na basová sóla. Je fajn být skvělý hráč, ale basové sólo je… Kdysi jsem viděl v jednom koncertním videu Jamese Browna, jak hraje sólo Bootsy Collins. Bylo to to nejúžasnější basové sólo, které jsem kdy slyšel. Nebyl to Jaco, nebyl to Stanley Clarke, byl to jenom groove. Bylo to něco neuvěřitelného, jenom on a bubeník. A takové basové sólo bych si dal. Hrál bych jenom groove, tak hluboké, že by lidé úplně ztuhli a nechápali by, co se děje.

Nakonec, znám spoustu vynikajících kytaristů, kterým když dáte do ruky basu, tak dokážou sólovat i na basu jak vzteklí. Ale groove a souhra s bubeníkem, to je úplně jiná škola. Taková škola, která mi imponuje. A existují basisté, které sice neznám jménem, ale kteří hrají úplně skvěle.

V tomhle je skvělý třeba Joe Dart z Vulfpeck?
Jistě, třeba ten. Víte, já už hraji nějakých padesát let. A dřív nebyl Internet, nebyl YouTube. Byly jen desky, a někdy ani na deskách ti hráči nebyli uvedeni. Jako třeba The Wrecking Crew z Kalifornie, kde hrála Carole Kaye. Nebo hráči Motownu James Jamerson a Bob Babbitt. Bob Babbitt byl fantastický. Mnohokrát jsem se s ním potkal a viděl ho hrát. Měl tak hluboký groove. Dokázal hrát jen dvě noty, ale zahrál je tak, že jsem byl u vytržení.

On měl legendární hlášku, že dokud groovujete, je jedno jaké hrajete noty…
To je přesně ta škola basy, kterou mám rád a ve které chci žít. Je jedno, kolik hrajete not, ale jak je položíte do písničky. Jak jimi ovlivníte písničku. Protože když nehrajete pro písničku, je úplně jedno, co hrajete. Že se předvádíte? To je úplně jedno. Musíte mít na mysli jediné, pulsovat s kopákem. A to potom dělá pocit a duši. Lidé pak začnou tancovat, i do balady. Písnička má určitý proud a vy s tím proudem musíte plout a to z ní dělá úspěšnou skladbu.

Když si poslechnete nějaké starší písničky, kde hrajete Lee Sklar na basu, dokázal v některých věcech hrát ten samý lick stále dokola. Ale měl tak hluboký groove, že jste nic jiného nepotřeboval. Tohle je umění basy. A takové basisty mám rád. Ne že bych nedokázal ocenit, pokud umí někdo skvěle sólovat na basu. Ale když mám nahrávat desku, musím mít hluboký groove. Přesně jak to řekl Bob Babbitt.

Může váš dnes v hudbě ještě něco překvapit? Co dnes posloucháte za hudbu?
Všechno mě překvapuje. Každý den. Stará i nová hudba. Hudba, kterou jsem nikdy neslyšel i hudba, kterou jsem neslyšel řadu let, a zase se ke mně vrátila. Prostě miluju hudbu. Co poslouchám v současné době. Právě produkuji novou desku své ženě, Brigitte Zarie, to je jazzová umělkyně. Pracujeme na její původní jazzové a bigbandové tvorbě. Práce a spoluautorství na její nové desce, a také učení se Bryanových věcí na turné, to mi zabralo většinu času za poslední rok. Ale rád poslouchám rádio a cokoli tam hraje, tak mě baví. Skoro v každém stylu je něco zajímavého. I teď, když slyšíme, co hraje v rádiu, virbl má zajímavý zvuk, je tam zajímavá basová linka, perfektní groove. Vůbec netuším, kdo to je. Ale zní to dobře. A proč? Protože to má groove. To je úplně ta nejzákladnější věc basy a bicích. Musí to tam nasázet. A i když je to balada, tak by to vámi mělo hýbat.


I v klasice by měl být groove…
Přesně tak, i v klasice. Co si vzpomínám ze svých studií klasické hudby, tenhle žánr byl ve své době popem. Jen my se na to dnes díváme jinak. Slyšel jsem tutéž hudbu hrát pět různých orchestrů. A pokaždé to znělo jinak, protože každé to těleso tomu dávalo jiný pocit. Někde bylo lehce rychlejší tempo, houslová sekce měla jinde zase jasnější zvuk. Když přišly swingové legendy jako Frank Sinatra nebo Tony Bennett, ale to byl ve své době také pop. Ve své době to byl rock’n’roll, dokud nepřišel Elvis a nezačal hrát to, co jsme pak rock’n’roll pojmenovali. Já ani nevím, jak se říká té hudbě, kterou teď hrajeme…

Kdysi jsem pro Bryanovu hudbu slyšel výraz sofistikovaný rock…
No, to zní zajímavě. Bryan stvořil kategorii samu pro sebe. Těžko se to pojmenovává. Vím, že to vychází z glam rocku, ale je to něco jiného. Kdykoli slyšíte písničku od Bryana nebo od Roxy Music, okamžitě to poznáte. To je pro mě poznávací znamení velkého umělce.

Vy jste hrál i s Michaelem Jacksonem. Co jste pro něj dělal a jaké to bylo?
Byl to fantastický zážitek. Ani nevím, zda ty písničky, které jsem mu nahrál, skončily na nějaké desce. Bylo to před HIStory albem a natočil jsem mu dvě nebo tři písničky. Natáčeli jsme tehdy ve studiu Hit Factory v New Yorku. Ať už se o něm dnes říká cokoli, tak já k jeho osobnímu životu nemohu nic říct. Ale co jsem zažil ve studiu, mohu říct, že byl nesmírně muzikální, pocitový, byl hluboce ponořený do své hudby a geniálním přístupem. Byl tak oddaný hudbě, že když jsem natáčel, doslova do písmene si procházel taneční kroky, které už k té které skladbě měl připravené.

A co bylo zajímavé, pohyboval se podle groovu. Pokud jste hrál a měl jste groove, Michael tančil. Když jste z groovu vypadl neb jste zahrál něco špatně, přestal tančit. A to samozřejmě nebylo dobře (smích). Byl to fantastický umělecký zážitek, jenom ho vidět tančit a slyšet jeho poznámky k hudbě. Vidět tuhle legendu, která měla respekt po celém světě. To vám došlo, že to není náhoda, ten chlapík byl neuvěřitelný. Cokoli se dělo v soukromí, nevím a nestarám se o to. Jsem muzikant a dělám hudbu. Byl to génius, který dostal hudbu na úplně jinou úroveň. Byl velkou inspirací k tomu, abych stále pracoval na zvládnutí svého nástroje.

Vy jste také skladatel a producent. Jakou práci za sebou máte na tomto poli?
V současné době děláme, jak už jsem zmiňoval, desku mojí ženy. To je velká zábava. Produkoval jsem nějaké věci pro Brecker Brothers. Ještě s jedním kamarádem jsem napsal East River, která byla na desce Heavy Metal Be-bop. Sem tam jsem za ta léta něco napsal pro různé lidi. Napsal jsem něco pro Boba Jamese, pro Hall & Oates, Brecker Brothers. Poskytuje vám to zase jinou perspektivu.
V New Yorku jsem si také před mnoha lety založil produkční společnost, pod kterou jsem napsal na tisíc věcí pro rádia a televizi. V podstatě na tom dělám nonstop.

Skládal jsem jingy nebo hudbu do reklamy snad na všechny produkty (smích). Dělal jsem soundtracky pro televizní filmy. Dělal jsem pro McDonalda, Burger Kinga, Heineken… fakt toho bylo hodně, ale patří to k nejzábavnější práci, kterou jsem kdy dělal. Pracujete pod velkým tlakem, ale když se naučíte, jak s tím pracovat… A měl jsem díky tomu možnost pracovat s mnoha nejlepšími muzikanty světa. Mohl jsem zavolat komukoliv.

Když se pak změnila hudba směrem k elektronice, musel jsem se naučit s bicími automaty a docela jsem se naučil, že jsem schopen si natočit všechny nástroje. Je to jiné, ale v principu pořád stejné. Pokud to nemá groove, nikoho to nebaví. Pokud to nikoho nebaví, proč by zato někdo platil? Pokud to děláte správně, cítíte to a baví vás to.

Pojďme se podívat na vaše vybavení na tomhle turné. Jaké máte sebou basy?
Mám sebou dvě baskytary. Jednou je zakázková od Sadowskyho a druhá je také zakázková, kterou mi postavili v New Yorku a která by měla duplikovat můj Fender z 65. roku. A mám ji naladěnou do Es. V rock’n’rollu jsou určité písničky, které je potřeba hrát na prázdných strunách. A pokud je písnička napsaná v nějakém divném klíči nebo je potřeba ji posadit níž, pořád ji chci hrát na prázdných strunách. Proto sebou beru dvě baskytary. Nejsem velkým fanouškem pěti nebo šestistrunných baskytar. Proto potřebuji mít jednu basu naladěnou do Es. Takhle je to pro mě pohodlnější.

Takže preferujete jen čtyřstrunné nástroje. A co kdybyste si na basu osadil struny se spodním H a vyhodil vrchní G.
Jendu takovou mám (smích). Trochu jsem upravil kobylku a nultý pražec a funguje to skvěle. Má výborný tlustý tón. Spousta muziky, kterou hraji, byla původně nahrána na čtyřstrunné nástroje, proto vlastně ani pětistrunnou basu nepotřebuji.

Co aparáty?
Před rokem jsem přešel ke značce Aguilar, která mě úplně odrovnala. I když ta hlava, DB751, vypadá vintage, tak poskytuje super čisté basy. Preferuju k němu jednu 4x10 bednu DB410, protože nechci mít na pódiu příliš velký aparát. Navíc je na tomhle turné i Bryan přímo před aparátem, tak by to šlo do něj. A ty čtyři desítky dokonale artikulují. Myslím, že jsem opravdu dlouho neměl aparát, se kterým bych byl takhle spokojený. Ten zvuk vás dostane na kolena. Svoje nástroje mám už docela dlouho, tak docela vím, jak hrají. A přes Aguilar hraje každá basa přesně tak, jak má hrát. Zní to jako já na tuhle basu. Ten aparát mi dá ten pravý zvuk, aniž by do něj něco přidával a kreslil ho.

Ale vy jste hrál i na jiné aparáty, Ampeg, Markbass, Hartke…
Hrál jsem snad na všechny aparáty, které existují. Začalo to s Ampeg B-15 a potom hlava Ampeg V4B, pak Fender, Markbass, Hartke… a pak jejich kombinace, bedna Markbass s touhle hlavou a bedna Hartke s touhle hlavou. Pořád jsem něco zkoušel. Ale tenhle aparát začal hrát okamžitě. Mám to dokonce tak rád, že si do studia beru bednu DB112 a zesilovač TH700 a používám to stejně, jako se dřív používaly B12 nebo B15. Ten aparát beru mikrofonem.

A další důvod, proč mám jejich aparáty tak rád je, že pokud se podíváte na nastavení EQ na mém aparátu, nemám žádné. Všechno mám na nule. Prostě je to ten zvuk. Když musíte na aparátu přidávat basy nebo výšky, tak je něco špatně. Všechno mám uprostřed a z aparátu leze ten správný zvuk. A pokud potřebuji upravit zvuk, mohu to udělat na své base. Může stáhnout zadní snímač, můžu stáhnout přední snímač. Můžu je mít na stejno, a dostanu různé zvuky, které potřebuji. Ale pokud musíte jít k aparátu, abyste dostal jiný zvuk, to je podle mě špatně.

A proto miluji tenhle aparát. Reprodukuje věrně zvuk basy. I se zavázanýma očima bych vám dokázal říct, na kterou basu právě přes tenhle aparát hrajete. Je to skoro jako byste šel přímo do linky do špičkového mixu, za kterým sedí špičkový zvukař. A tohle prostě dělá Aguilar a já doufám, že na jejich aparáty budu hrát ještě hodně dlouho.Co vás tedy přimělo, abyste změnil značku?
Asi by nebylo hezké, kdybych začal vyjmenovávat to, co nemám rád na jiných aparátech. V posledních letech jsem prostě nemohl najít zvuk, který by mě uspokojil. Prostě žádný nemohl dosáhnout na laťku, kterou jsem měl uvnitř sebe nastavenou. A asi před rokem jsem hrál na sestavu Aguilar a řekl si: „Do prdele! Tohle zní fantasticky!“ Bavil jsem se o tom s kamarádem, který píše do časopisu Bass Player, Chrisem Jisim, a ten mi řekl, ať se spojím s Davem Aveniusem a Davem Boonshoftem z Aguilaru. Zavolal jsem jim, že sháním aparát na turné, jestli bych si nemohl něco vyzkoušet. Půjčili mi několik aparátů a to bylo vše. Byl jsem jejich (smích).

Jaké používáte struny?
Před rokem jsem také přešel ke strunám LaBella. Hrával jsem na ně asi před třiceti lety a ještě předtím jsem myslím hrál na Rotosoundy. Tehdy jsem na LaBella hrál asi deset let a pak jsem střídal různé značky a nemohl najít nic pořádného. Měl jsem pocit, že se změnil kov, ze kterého byly vyráběny. Během dvou, tří, pěti let se kompletně změnily struny, neměly stejnou výdrž, stejný zvuk, stejný attack. Dostal jsem se k nim zase až v posledních letech. Spousta firem také nedělá sadu .045, .065, .080 a .105. Když jsem je natáhl na basu, jako bych se vrátil do starých časů. A ten zvuk byl prostě nádherný. Jsem zvyklý měnit struny téměř každý den. Maximálně jednou za dva dny.

Není to příliš často?
Jako studiový hráč prostě musím měnit struny. Je jednoduché, když máte nové struny, hrát tak, že zní jako staré struny. Můžete stáhnout tónovou clonu, můžete struny tlumit pravou rukou, a dostanete zvuk starých strun. Ale staré struny nebudou nikdy znít jako nové. A když jste uprostřed koncertu a chcete vytrhnout jednu nebo dvě struny a ono vám to nezazní, protože jsou struny příliš staré… Mám rád nové struny, mám rád ten pocit.

Bavil jsem se o tomhle se stovkami basistů. Pamatuji si na jeden památný rozhovor s Chuckem Raineym. To je jeden z mých největších vzorů, na jakékoli desce hrál, vždycky to bylo fantastické. Potkali jsme se v jednom klubu, kde jsem hrál. Viděl jsem ho už předtím hrát a úplně jsem se z něj posral, takže jsem byl dost nervózní, když jsem měl před ním hrát (smích). Nicméně, když ho slyšíte vytrhávat, třeba na deskách Steely Dan, ten zvuk nemá vůbec výšky. Ale je to velice zajímavý zvuk. Když jsem ho pak slyšel na živo, tak měl úžasně plný a tlustý zvuk. Akorát mu ten zvuk vůbec nezvonil. Byl jsem zvědavý, co používá za struny a on odpověděl: „Já nevím“ (smích). Já na to: „Jak to myslíš, že nevíš?“, a on na to: „Ty struny mi už dodali s basou“ (smích). Já byl překvapený: „Takže tohle jsou Fender struny z roku 1961?“ A on odpověděl: „Jasně, kromě struny G, která mi před 25 lety praskla a tak mi dali novou.“

On je ten, kdo mě naučil vyvařovat struny. Když vyvaříte flatwoundy, zvuk se zlepší a zlepší se i ladění. Protože když se struny příliš zašpiní, ladění je docela nestálé. Myslím, že z podobné školy byl i Bob Babbitt a Duck Dunn.

Kdysi jsem také použil flatwound struny na jedné base, ale nebavilo mě to. Jsem tak zvyklý na roundwound, že mám na pár basách pěnu pod strunami, aby to znělo jako flatwoundy. Když se podíváte na fotky Jamese Jamersona, tak uvidíte, že má na svém Fenderu pořád ještě popelník.

Popelník?
No jo, popelník. Je to ta krytka kobylky. Říkali jsme jí popelník, protože jsme ji ve studiu sundávali a dělali si z ní popelník (smích). Ale co chci říct je, že staré Fendery měly už z továrny pod touhle krytkou černou pěnu, takže už přicházely s tímhle zvukem. A proto měli hráči tehdy ten zvuk. Zatímco já a moje generace hráčů, my jsme to odstranili a získali jsme úplně jiný zvuk. Když ale chci tenhle zvuk zpátky, nenasazuji zpátky krytku s tou pěnou, ale dávám si pěnu pod struny.

Používáte nějaké efekty nebo preampy?
Určitě. Na tomhle turné mám spoustu efektů, ale používám je jen proto, že jsou na deskách Bryana Ferryho nebo Roxy Music. Vždycky, když se chystám na turné, tak experimentuji s efekty. Zapojím pár efektů za sebou a zjišťuju, jak to celé zní. Pak je třeba zkusím v jiném pořadí. Víte, pořadí efektů ovlivňuje zvuk. Jestli použijete chorus na fuzz nebo fuzz na chorus, je tam malý rozdíl. A zkoušením se dostanete k pořadí, které vytváří zvuky, které vám sedí. Na tomhle turné používám třeba DOD Envelope Filter, který používám ve skladbě Main Thing z jedné starší desky Roxy Music. Je to autowah. Pak mám chorus Ibanez CS9. Je to ten samý chorus, který jsem používal na spoustě desek, od Davida Sanborna, přes Brecker Brothers, Cindy Lauper, až po Bryana a Roxy Music. Mám tu overdrive (SansAmp Bass Driver) na pár věcí, do kterých chci kopnout trochu zkreslení. Mám tu digitální delay (NUX Time Force), který používám do pár písniček. Co tam ještě mám?


Vidím, že tam máte i Boss OC-2.
Jasně, můj oktáver. Je to můj původní oktáver. Mám tu ladičku Boss TU-3 a také Boss Line Selector LS_2, takže mohu mít zapojené obě baskytary. Kontrolky, které ukazují, která basa je právě zapojená, jsou červená a zelená. Když se podíváte na moje baskytary, tak každá má na sobě samolepku – červenou nebo zelenou. Stejné samolepky mám i na kabelech. Mohu tak stoprocentně zaručit, že kterákoli moje basa bude hrát. Pauzy mezi písničkami máte totiž strašně krátké. Jakmile skončí poslední nota, stáhnu hlasitost, šlápnu na pedál, dám dolů basu, vezmu druhou a znovu sešlápnu pedál. A když vynecháte jeden krok, jste v řiti (smích). A to nechcete.

A stejně mám označený i playlist. U každé písničky mám nalepenou barevnou samolepku, takže vím, kterou basu na tu či onu písničku použiju. Pro jistotu jsem si do playlistu napsal i úvodní akordy všech skladeb. Musím se o tyhle věci starat sám, protože kytaroví technici mají moc práce s kytarami. Takže mi všechno dokonale označili, abych se nemohl splést (smích). Jeden z nich, David Vaughn, je úplně neuvěřitelný. Dokáže mi seřídit baskytaru lépe, než bych to zvládl já sám. Vždycky to raději dám jemu, než abych to dělal já. Je to kouzelník.

Odkazy:
Web: www.neiljason.com
Facebook: www.facebook.com/neil.jason.9

Za MUSICstage.cz se ptal Milan Janeček