Všechny tyto profese v sobě pojí jednu osobnost naší hudební scény, Milana "Hofika" Hoffmanna. Tento nenápadný kytarista se pohybuje na naší scéně drahně let a svojí pílí a pracovitostí se dostal až na špičku. V současnosti drhne kytaru v kapele Harlej. O cestě na na svůj hudební olymp, a nejen o ní, vám přiblíží v tomto rozhovoru. Ne nadarmo o něm jednou prohlásil Ota Hereš, když viděl jeho hru: "O tobě ještě jednou uslyšíme". Nemýlil se. Pojďme nahlédnout do jeho muzikantského života a pod pokličku tvorby nové desky „Hodný holky, zlý kluky chtěj“.

Jak si se vlastně dostal k hraní na kytaru?
Vše začalo v houslích, kde jsem seděl v souboru s jistým panem Jiřím Mázlem, dnes velmi uznávaným a respektovaným výrobcem kytar a mým hlavním „pečovatelem“ nástrojů. Měl sbírku nahrávek Kiss a při jedné návštěvě mě, i mému bratrovi Zdeňkovi (kytarista skupiny Ekrazit, kde svého času také působil Daniel Šůra, první bubeník Harleje), ukázal elektrickou kytaru Jolana Galaxis a zahrál Parasite od Kiss, a bylo rozhodnuto... Ale asi nejvíce musím poděkovat své mamce, která nás s bratrem totálně podporovala a všechny úspory, které nám chtěla dát do života, investovala do kytar a aparátů, a nikdy nám nebránila v rockovém životě. Snad jí se investice a trpělivost vyplatila. Byl krásný zážitek vidět, jak celá moje rodina „pařila“ ve vyprodané Lucerně k 20 letům Harleje (smích).

Máš nějaké hudební vzdělání, nebo jsi samouk?
Ze začátku jsem se učil převážně sám, takže jsem se naučil všechny možný zlozvyky (smích). Neexistoval žádný YouTube, kde klikneš a za minutu víš všechno, vše se odposlouchávalo a po Praze se půjčovali kytarové školy pana Gilberta, Vinniho Moora, Lynche, Malmsteena a dalších „laufmenů“. Byla to vždy oslava, když jsem si přinesl X-tou kopii, zasedl k videu a pokoušel se to naučit. Hodně mi ukázal můj velký vzor Miloš Dodo Doležal a Miroslav Váňa, který v současné době působí v USA na Berklee. S Mírou byla super záležitost, že jsme měli rozvrh cvičení. Osm hodin spát, osm hodin škola a osm hodin cvičit… když se nechce spát, tak se cvičí, když není škola (ta přece neuteče), tak se cvičí a o víkendu jsme měli nakreslený půllitr, že se může jít na pivo a koncert (smích)! Pak jsem nastoupil do „učení“ k panu Zdeňkovi Fišerovi, který mi ukázal úplně jiný pohled na muziku. Vysvětlil mi všechny možný akordy, stupnice, harmonie. Je to můj velký přítel do dnešních dnů, velkej frajer a muzikant.

Jaké jsou tvé kytarové vzory?
Mým vzorem jsou všichni kytaristé, kteří se snaží najít svůj styl a snaží se odlišit od zajetých kolejí. Není to o rychlosti či pomalosti, jestli je to matematicky nebo prasácky zahraný… hudba je jenom jedna. Buď se mi líbí, nebo nelíbí, nic uprostřed. Poslouchám obrovské množství hudby, od jazzu po black metal. Jsou jich stovky, kteří mě ovlivňují a dávají mi ten krásný pocit, když si vezmu třeba novou desku Satrianiho a pustím… miluju ten pocit, když si říkám „Jak je to možný, dědek jeden, zase přišel s něčím novým, nenávidím ho...“ (smích).

Z naší scény mám rád Michala Pavlíčka, Miloše Doležala, Petra Henycha, Mirka Macha a samozřemě „kolegáčka“ z Harleje, Tondu Rauera. Ze světové je to pak John Petrucci, Vinnie Moore, Marty Friedman, Joe Satriany, Greg Howe a dalších asi tisíc (smích).

Kdybys měl zvolit tři desky, které ovlivnili nejvíce tvoji hru na kytaru, jaké by to byly?
Byly to Kiss – Alive, ACDC – Higway to Hell a Dream Theater – Images and Words.

Poprvé jsme tě mohli vidět v kapele Vosí Hnízdo, byli jste tehdy okolo roku 1998 dost populární. Dokonce klip Vosa byl i v tehdejší hitparádě ESO. Co se nakonec nepovedlo s celorepublikovým prosazením?
Kolem roku 89 to v úlu hodně hřmělo... dokonce si pamatuji, jak jsem byl pyšný a připadal jsem si jako velká rocková hvězda, když tehdy bylo v kulturáku na Dobříší u vstupu napsáno „Vyprodáno“. Následně jsme malinko usnuli na vavřínech… trochu k tomu ustrnutí na místě přispěla skutečnost, že basák Pepík se nám zamiloval, oženil a hodil rockový život na nějaký čas za hlavu. On byl motor a ikona Vosího Hnízda a nějak to bez něj nešlo. Vše pochopil a vrátil se zpět do úlu, ale to už vlak hodně ujel a restart se nepovedl dle našich představ. Ale když byla možnost, rádi jsme si zahráli. Držím klukům palce dál, ač už tam opět není Pepa a vrátil se tam první kytarista Libor.

V současnosti hraješ v kapele Harlej. Bylo ještě kromě Vosího Hnízda jiných kapel, kterými jsi prošel?
Vše začalo v temném komunismu na základní škole Jindrišská, kde jsem měl první skupinu Gumáci. Ta byla jedinečná, protože měla dokonale vymyšlenou show a kostýmy alá Kiss, ale nezahráli jsem nikdy ani tón, protože jsme se furt hádali, kdo bude bubeník, kytarista atd., ale měli jsem první koncert předem vyprodaný (smích).

Pak následovalo období technického trashe ve skupině Zástup Jiných, kde jsme měli dokonce klip u Petra Jandy v Rockmapě s názvem Diagnoza Dekadence. Mimo jiné bubeník Radek hraje v současné době s kapelou Matahari. Natočili jsem dva demáče.

Následně jsem převzal kytaru po svém bratru Zdeňkovi ve speedmetalovém seskupení Margaret. Zůstal po nás demáč Útěk z pekla, který natáčel Pavel „Kuře“ Hejč z Vitacitu.

Jepičí život měl projekt basaká Monstra (název Monster) z tehdy velmi populárních a dnes kultovních Master´s Hammer, kde jsme natočili pouze jedno demo. Dokonce i s námi tehdy měl hrát i Ota Hereš na kytaru. Byl i jednou na zkoušce a tehdy mi řekl pěknou větu „o tobě ještě uslyšíme“ a to byl Ota můj velký kytarový hrdina, tak jsem se z toho to... (smích).

Jednou zazvonil telefon a druhém konci Tomáš Havlín z Vosího Hnízda, že mají problém s kytaristou, který nemůže odehrát koncert, tak jsem se to přes noc naučil a druhý den odehrál. Tak začalo mé účinkování ve Vosím Hnízdě, které trvalo přes dvacet let. Známe se od dětství a natáčel jsem jim také na můj tenkrát šestistopák první demo. Hodně nám pomohl Olda Říha z Katapultu, který nás kontaktoval na základě klipu v TV. Další tři nebo čtyři roky jsme cestovali po všech koutech země... byla to velká zkušenost. Všude bylo vyprodáno. Někde nás přijali, někde po nás házeli piva. Hráli jsme často také před Harlejem, Alkeholem, bylo toho opravdu hodně. První setkání s pořádným rockerským životem, jak má být. S Vosím Hnízdem jsem natočil dvě CD, a to „Nemá sexepíl“, „Vosohybernace“ a kytarové sólo na prvním CD.

Pak jsem přijal nabídku hrát v Revivalu Twisted Sister. To byla jízda, jak se patří a s kumpány jsme si to užívali naplno. Výhoda byla, že to byla banda zkušených harcovníků, takže jsme to brali opravdu, jako poctu této legendě a nikdy jsme neuvažovali, jako plno dnešních revivalů, že děláme umění a jsme slavný. Rarita je, že pouze tehdy nám a Škworům se v té době podařilo tak naplnit legendární klub Kain, že lidi stáli skoro na ulici… jo, to byla doba mládí (smích). Bohužel už nejsou mezi námi zpěvák Roman Havrda a můj velký a dlouholetý kamarád bubeník Marcel Vacínek. RIP.

Jednou se mi cestou do práce ozval JUDr. Petr Pečený, jestli nemám zájem o post kytaristy v Doctor PP. Již jednou jsem zaskakoval za Petra Henycha, tak jsem se s ním dobře znal. Nabídku jsem přijal a hned jsem naskočil do šíleného kolotoče koncertů a nahrávání. Byli to skvělé časy nekonečných tour po boku Tří sester, Harleje, Totálního nasazení, Konfliktu… Natočil jsem tři CD „Omyl mladších třetihor“, „Lochneska“ a „Rock’n’Roll Zombie“. Také jsem byl poctěn, že jsem mohl hrát s Otou Balagem v jedné skupině. Jsem velký fanoušek Nový růže.

I když jsem hrál v kapelách Twisted Sister Revival a Doctor PP, tak jsem byl stále členem Vosího Hnízda, kdy jsme občas oprášili VosoHity (smích). A pak přišlo to, co mi vše změnilo v mém hudebním putování, kolos Harlej, ale to už je jiná pohádka... (smích).

Jak ses vlastně dostal do Harleje? Byl jsi na konkurzu, nebo tě kluci znali a rovnou ti hodili laso?
Jak jsem již zmiňoval, znám se s kluky snad sto let. S Tondou Rauerem jsem se snad potkal ve zkušebně už v roce 1988. Časem se stal Tonda mým top kamarádem a pomáhal nám i ve Vosím Hnízdu i v PP. Měli nějaké problémy uvnitř kapely s tehdejším kytaristou Martinem. Oslovil mě, jestli bych neměl zájem a po pár zkouškách jsem se stal členem Harleje a na prvním koncertu jsem byl rovnou vržen do totálně vyprodanýho koncertu v Plzni na oslavách RockRadia… ještě teď mám husí kůži (smích).

Nastoupil jsi po Otovi Herešovi. Bylo hodně těžké nahradit jeho styl?
Od každýho kytaristy co prošli Harlejem, jsem snažil vždy vzít to nejdůležitější a charakteristické pro danou píseň - melodie sóla, doprovod a přihodit tam i lehce něco svýho.

Vím o tobě, že jsi firemním hráčem české firmy Jolana a výrobce strun Ernie Ball. Čím tě uchvátili tyto kytary a struny?
Již několik let mám společně s kolegou Michalem firmu Rockster Music, která se zabývá dovozem hudebních nástrojů a příslušenství. Máme výhradní zastoupení americké firmy Ernie Ball / Music Man pro ČR a SR. Myslím, že skupiny, které využívají Ernie Ball (Metallica, Iron Maiden, AC/DC, Blink 182 atd.) hovoří za vše. Dle mého nejkvalitnější struny, co jsou na trhu. Každý si najde ten svůj ideální zvuk. Mimo jiné zastupuji produkty Sterling by MusicMan, Voodoolab USA, Maxon Japan, Carvin USA a spousty dalších.

Majitel NBE Corp. pan Vykydal, který mimo jiné produkty co vyrábí (Spector) se pustil do obnovy staré tradice českých nástrojů a znovu rozjel výrobu Jolan, tak populárních v dobách minulých. Moje první kytara s bratrem byla Jolana Galaxis. Známe se velmi dlouhou dobu a při čekání na letadlo z USA, kdy jsme letěli z veletrhu NAMM, jsme rozjeli diskuzi o nástrojích pro Harlej. Až vzniknul model můj MH1 a Tondy Rauera TR1... nástroje vychází z modelu Les Paul, Tonda má typ Custom a já Standard. Nechal jsem si udělat javorový hmatník. Vypadá to luxusně. Tonda má zase pouze jeden snímač Gibson Dirty Fingers. Nástroje Jolana můžu vřele doporučit, jsou za přátelskou cenu a hrajou super.

Jak jsou na tom kytary Jolana ve srovnání se zahraniční produkcí?
Myslím, že kvalita NBE Corp, jak vyrobním procesem, výběrem dřeva a lidmi co pracují na nástrojích je srovnatelná se světovou špičkou. Byl jsem v továrně Music Man USA a Carvin USA a opravdu se nemáme za co stydět.

Myslíš, že čeští kytaristé jsou „konzervy“, které nechtějí zkoušet jiné značky nástrojů a aparátů, ale chtějí pouze prověřené značky?
Většina kytaristů ani moc nechce hledat. Podívají se na svůj vzor a to hodně ovlivní výběr nástroje. I já jsem takový případ. Petrucci hraje na Mesa/Boogie, tak je potřeba ho mít (smích). Ale znám hodně „hledačů“, až je to někdy úsměvný, jak v pátek existuje pouze jedna kytara X co hraje a v pondělí už dostávám hlášku, že X už není tak dobrá a na scénu jde Y kytara. Jeden můj kamarád se do výběru kytar a efektů tak zamotal, že se s ním málem rozvedla manželka, jak furt mluvil o těch „holkách“, že už mu přestala věřit, že se jedná o kytary a efekty (smích).

Jaký v současnosti používáš pódiový aparát?
Dlouhou dobu používám Mesa/Boogie Road King a Mesa/Boogie Dual Rectifier. Mám dva Harlej Boxy 4x12 osazené Celestion Vintage 30, které dělal na zakázku mistr Jan Vladyka - Rockwell Amps. Výhodou boxů je, že nejsou potažené a tak je můžeme barevně upravovat dle potřeby. Vozíme si vlastní podium, tak stylizujem i přední potah, aby boxy zapadly do konceptu podia, světel, efektů...

Používáš kytarové efekty? Zajímalo by mě jaké a jakým způsobem máš zapojen svůj pedalboard.
Moc efekty nepoužívám, mám rád zvuk přímo z aparátu. Nejvíce využívám kvákadlo VoodooLab USA WahZoo. V pedalboardu mám ještě Digitech Whammy 5th ovládaný přes Tech21 MIDI Mouse, Xotic AC Booster Custom Comp overdrive a ladičku TC Electronic Polytune. Vše napájím luxusním zdrojem VoodooLab USA ISO5. Kabelové propojky se osvědčily pouze Spectraflex USA. Nulová ztráta signálu a jsou nesmrtelné! Ve smyčce mám Boss DD7 Delay.

V dnešní době hodně kapel vyměňuje lampové aparáty za různé stroje se simulacemi, jako je Kemper nebo Axe FX. Jaký je tvůj názor na simulace?
Je to fenomén dnešní doby. Vše se ale super opakuje. Pamatuji si, jak před x lety nastoupil Line 6 se svým POD. Totální revoluce. Konec lampám, Marshall patří do popelnice atd. A ve finále udělal L6 zesilovač s lampovým koncem (smích). Samozřejmě rozlišení je na úplně jiným levelu, ale furt si myslím, že ještě nikdo neudělal aby zkreslený kytary nebyly jakoby pod dekou. Modulační efekty super. Hlavně u Kemper paráda, mladá nastupující generace vyhledává tento model. Jak je zaplavený Internet tímto modelem zvuku, tak se tento druh stává standardem. Vše hraje „pěkně“ Bias, Amplitube, IK Multimedia, ale lampa je lampa. Staré pravdivé klišé... (smích).

Používáš kytarový bezdrát, nebo jsi zastánce kabelů?
Vůbec si nedokážu představit hrát na kabel (smích). Používám výhradně vysílačku Carvin USA UHF UX1000 Belt Pack. Propojeno kabely Spectraflex USA a Ernie Ball USA.

Harlej teď dokončuje novou desku. Jaké studio jste poctili důvěrou v nahrávání?
Většinu desek se nahrává s naším dvorním zvukařem Standou Barochem v ČNSO (Český národní symfonický orchestr). Nezní to moc rockově, ale Standa má druhé luxusní studio i pro ostatní styly… nahrává se tam od jazzu po metal. Vřele doporučuji, je tam klid a k tomu Standova nikdy nekončící trpělivost (smích).

Na co jste točili kytary?
Tonda nahrával na Marshall JCM900 a já na Mesa/Boogie Dual Rectifier. Kolinss basu na Ampeg SVT CL. Vše je prohnaný přes speaker simulator Palmer PGA 04, který super „nakopne“ zvuk.

Laborujete dlouho se zvukem kytar ve studiu, nebo jen pustíš aparát a je to tam?
Moc se to neřeší. Tonda i já máme docela jasnou představu. A Standa si sám řekne co přidat a co ubrat. Vezme se CD oblíbených interpretů a snažíme se najít podobný zvuk.

Jak vlastně probíhá tvůrčí proces? Máte vše připravené, než jdete do studia?
Většinu materiálu tvoří Tonda Rauer... udělají se demáče a ty se pošlou bubeníkovi Liborovi, který si doma „vymazlí“ bubny v počítači. Je v tom úplně geniální a „šlágr“ tím dostane úplně nový rozměr, než když je tam bum čvacht. Pak si zpěvák Tomáš sedne u sebe v domácím studiu a nastřelí vokální linky, které pak dohromady řeší s Tondou. Vše se pak pošle na otextování. Pak se jde do studia, kde Tonda nahraje všechny rytmické kytary… je vždy lepší to nahrávat „jednou rukou“, protože Tonyho nezaměnitelný rukopis a cítění je punkový smrtící koktejl (smích). Kolinss přijde vždy totálně nadrcenej, takže tam basu „nafrká“ za pár hodin. Já pak zasednu a začnu vymýšlet sóla. Mezitím Tomáš vše nazpívá. Ve finále si sedneme s Tondou a řešíme všechny možné vyhrávky, dohrávky, co koho napadne a nakonec se dozpívají vokály. No a pak jde na scénu Standa, který míchá a míchá. Pak se vše pošle do studia Bohus Sound ve Švédsku, kde proběhne konečný mastering.

Myslíš, že dnes ještě má cenu natáčet CD, nebo vidíš budoucnost v elektronické distribuci. Aleš Brichta jednou řekl, že CD je vlastně jen taková dražší vizitka pro promotéry.
Myslím, že do jisté míry určitě má. Ještě se najde spousty lidí, kteří chtějí kvalitní zvuk. Proto i v posledních letech mají staré dobré LP svůj „comeback“. Jinak jak říkáš, hodně kapel dělá singly, aby svojí produkci nabídla pořadatelům a ihned to spustily na Internetu. Samozřejmě, že prodej CD je dneska tak mizivý, a pro spousty českých kapel vydat oficiálně svůj produkt u zavedené firmy je skoro zázrak.

Jak bys novou desku charakterizoval? V čem je největší posun oproti minulým nahrávkám?
Myslím, že „Hodný holky zlý kluky chtěj“ je daleko více uvolněnější, víc písničkový… a dle mého názoru se hodně povedla i textová stránka. Věřím, že fans Harleje budou spokojeni.

Máš nějaký vzkaz pro kytaristy? Nějaký zaručený návod jak prorazit?
Pamatovat si, že hudba je odraz tvé duše a hlavně věřit sám v sebe. Obklopit se lidmi, kteří věří v to, co dělají a snažit se žít svým hudebním snem i když se nedaří. Jen píle, vytrvalost a poznání nových hudebních obzorů a výzev tě posouvá dál… Hudba je jediný a jedinečný svobodný dar, který ti nikdo nemůže vzít!
Odkazy:
Web: www.harlej.cz
Facebook: www.facebook.com/milan.hoffmann.5, www.facebook.com/HarlejCZ

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Havlíček