Letošního třicátníka Michaela Krásného jste možná zaregistrovali, když v roce 2012 začal hrát s uskupením Cellula New York trumpetisty Laca Decziho. To však není jediná Michaelova aktivita - již v roce 2004 založil kvartet Quattro Formaggi, jako sideman hrál s kapelou Gaia Messiah, Krucipüsk, doprovázel Milana Svobodu, Dana Bártu, Ondřeje Rumla, Yvettu Blanarovičovou, Blanku Šrůmovou... Znají ho dobře též příznivci funkové skupiny T.O.P. Dream Company, která od coverzí Tower Of Power přešla k vlastnímu, velmi vtipnému repertoáru. V roce 2013 se stal organizátorem velmi populárních jam-sessions v pražském baru Sherlock’s. Je to muzikant, který se neustále vyvíjí. A vzhledem k tomu, že má zkušenosti s hraním nejen v Evropě, ale i v zámoří, námětů na rozhovor se nabízí celá řada.


Jak vůbec došlo k tomu, že se rodák z Opavy dostane do New Yorku?
Do New Yorku jsem se dostal díky svému angažmá u Laca Decziho. Odehrál jsem s jeho kapelou turné po Čechách - to byla ještě americká kapela, s Brianem Charettem na klávesy (toho pak vystřídal liberečák Jan Aleš) a Vaicem Deczim na bicí. Laco pak chtěl natočit desku a pozval mě do New Yorku.

New York je město plné hudby. Dokázal bys shrnout, co tě tam nejvíc bavilo?
Přiznám se, že jsem se hlavně chodil dívat na popové a fusion jamy a popové open-mic sessions. Úplně nejvíc mě dostalo, co se dělo v klubu Village Underground. Na jeden jam jsem si tam šel taky zahrát. Byl jsem z toho hodně nervózní - nejen proto, že jsem byl poprvé na pódiu se samýma černochama, kteří hráli naprosto skvěle s neskutečným nasazením, ale hlavně proto, že se tam hrajou písničky a když je jednoduše neznáte, tak jdete trapně domů a „příjď příště, kámo“. A to je to, co mě tam šokovalo. Znalost repertoáru - oni v těch klubech samozřejmě znají ty standardy a písničky ze 60. let, které se hrajou i u nás, ale hlavně hrají aktuální hity. Pamatuju si, že jsem přišel na RAHJ & the Mash (ti jsou ve Village Underground každou sobotu) - hned na začátku začali hrát Happy od Pharella Willamsea Get Lucky od Daft Punk (to je vlastně taky Pharell Williams) asi rok před tím, než ty věci dorazily do Čech. Jak zpívali někteří zpěváci, které jsem doprovázel, z toho jsem byl úpně v šoku.

A to už vůbec nemluvím o zvuku, který v tom klubu byl. Kolem bubnů byla plexiskla - podle mě naprostý základ. U nás se vždycky zvučí klub jednou sadou beden, které jsou u pódia. Tam se do sálu pouštěl zvuk - jak to říct - na etapy. Jedny bedny byly u pódia, další asi v půlce sálu, takže to nemuselo být moc nahlas a lidi se mohli bavit, ale i poslouchat.

Je Village Underground ojedinělá záležitost, nebo ses dostal i na jiná zajímavá místa?
V New Yorku jsou jamy všude. Mě paradoxně vlastně moc nebavily ty jazzové - i když, co je vlastně jazz? Já třeba viděl bubeníka, který byl u nás kdysi s Hiramem Bullockem, v New Yorku hrát na popovém jamu. Takoví muzikanti za prvé hrají hrozně dobře a za druhé mají strašný přehled o muzice, takže když se na chvilku utrhnou ze řetězu, všichni zůstanou čumět - ale přitom se to děje pořád v rámci popové písničky. Vždycky když tam jsem tak mě tohle hrozně nutí na sobě pracovat.

Kromě Village Underground jsem si byl zahrát třeba v Red Lion. Také je zajímavé, jak se New York pořád mění - kluby se zavírají a místo nich se tam pak otevřou banky nebo podobné modely. Já se třeba byl podívat v Kenny’s Castaways, kde začínal Bruce Springsteen. Zahrál jsem si tam s jednou funkovou a pak i s jednou bluesovou partou - no a ten klub už zavřeli. Jsem moc rád, že jsem se tam stihnul podívat.

Jak bys srovnal podmínky k práci pro muzikanty v Praze a v New Yorku?
To je hrozně těžká otázka (smích). Tak na příklad Ondra Pivec mě pozval, ať se jdu podívat na showcase kapely ve které hraje. Tak jsem našel adresu na Manhattanu, vyjel do 36. patra (možná to bylo jen 18.) a tam byly zkušebny - ale úplně jiný model, než u nás. To bylo prostě pódium a hlediště. V publiku bylo deset lidí, manažeři, majitelé klubů, lidi, co shání kapelu na svatbu, na akci... Ta skupina, se kterou hrál Ondra, hrála úplně skvělý pop. Na hraní měli patnáct minut - zvládli zahrát asi třicet věcí, sloka, refrén, break, další věc. Pak byly dotazy- např.: “Umíte zahrát tuhle věc? Zkusili byste zahrát i nějaký swing?” A pak nastoupila další kapela. Pauza mezi kapelama trvala asi pět minut a vyplňovala ji houslistka, která měla looper a další efekty, takže si nahrála orchestr a ještě zazpívala téma.

Zajímavé na tom je, že v Čechách tohle vlastně vůbec není. Přitom je tu hodně lidí, kteří shání dobrou muziku, ale neví, jak se k ní dostat. A muzikanti u nás jsou pak odkázáni sami na sebe. Nejsou tady agentury, které by hraní vyhledávaly a zprostředkovávaly.

Jak tě tak poslouchám, napadá mě zeptat se, ve kterém žánru se vlastně momentálně cítíš nejlépe? Už jen proto, že jsi toho prošel poměrně dost - Gaia Messiah, záskoky u Krucipüsku, jazzové kapely...
Já vždycky hrál převážně instrumentální jazz a před několika lety jsem zjistil, že přibývá klubů, kde nedostanu termín, pokud je kapela bez zpěvu. Takže jsem začal zpívat. Baví mě hrát popové písničky, ale rád je přearanžovávám - klidně přímo na místě, navíc každý muzikant k tomu přidá něco individuálního, nového. Jasně, v některých písničkách jsou místa, která je potřeba znát. Když hrajeme třeba Georgy Porgy, tak by kapela měla znát ten instrumentální bridge po refrénu. Ale občas se podaří z té původní aranže úplně odletět. Jednou bych se chtěl dostat k tomu, co s převzatými písněmi dělali Dirty Loops. To bylo úplně neuvěřitelné.

Co se jazzu týče, rád si ho zahraju s Quattro Formaggi nebo s Lacem. Já tomu teda říkám jazz, snad se nebude někdo zlobit (smích).
Vlastně si užiju jakýkoliv styl, ale musí být kolem mě dobří muzikanti a musím cítit, že je to baví. I ten bigbít si hrozně rád zahraju - osminy na basu, do plnejch - ale vlastně by mě to asi nebavilo hrát celý večer. Stejně to je asi se straight-ahead jazzem - hrát celý večer walking bass, to bych se asi zbláznil. Myslím si, že i lidi v dnešní době ocení víc, když je repertoár pestřejší.

Obligátní otázka pro baskytaristu: Hraješ taky na kontrabas?
Hmmm... (smích na obou stranách). Já se na kontrabas snažím udržovat, ale úplně trapně minimálně.

Ty jsi ale jako kontrabasista začínal, nebo se pletu?
To bylo jinak. My jsme v Opavě měli kapelu s bráchou - on hrál na kytaru, já na baskytaru. Můj velký vzor byl Jaryn Janek a když jsem se dozvěděl, že chodil na kontrabas k Oldovi Jírovi v Opavě, následoval jsem svůj vzor a na kontrabas se přihlásil. Dá se říct, že jsem dokonce měl i úspěch - vyhrál jsem nějaké soutěže, chtěli mě - myslím - do Janáčkovy filharmonie. Ale já jim řekl, že chci do Prahy. Chtěl jsem hrát jazz a protože k jazzu patří kontrabas, přihlásil jsem se na Ježkovu konzervatoř na kontrabas. Pak jsem dělal na Ježkárně VOŠku, to už jsem ale měl hlavní obor baskytaru.
Na kontrabas jsem měl občas nějaké hraní, ale daleko víc jsem chodil hrát na baskytaru, založil jsem Quattro Formaggi a hrál ty svoje démonický hovadiny - a smyčec musíš cvičit pořád. Takže na baskytaru zahraju v současné době asi desetkrát víc, než na kontrabas. Možná stokrát víc (smích).

Tím se dostáváme ke kapitole, která by mohla mít nadpis “Pro basisty”. Hráváš na basu od Aleše Vychodila. Rád bych se zeptal, co tě přivedlo k myšlence nechat si vyrobit nástroj - a proč právě od Aleše?
Nevím (smích). Prostě jsem na něj někde na internetu narazil a líbily se mi jeho nástroje. Domluvil jsem se s ním a nějaký ten kousek vyzkoušel. Byl jsem překvapený, jak dobře hrály, tak jsem si nechal takový nástroj udělat sám sobě na míru. Já ale vlastně vždycky hrál na nástroje, vyrobené na zakázku. Jenom moje první basa byla z fabriky -Yamaha. Jinak to byly vždycky nástroje českých nástrojařů. Až teď si pořizuju starší vintage nástroje známých firem. Můj poslední přírůstek je Fender Precision Bass z roku 1976. Nezaměnitelný nástroj, ani ne tak na koncerty, jako do studia. A vlastně mám ještě jednu sériovku, bezpražec Yamahu BB5000AF.

Abychom to nezamluvili - se svým vlastním modelem od AVBasses jsi spokojen?
Nikdy nevíš, co to bude za nástroj, když si ho necháš stavět na míru. Já byl docela na vážkách, jak to dopadne a musím říct, že mám jeden z nejlepších nástrojů, na které jsem kdy hrál. Nejenom zvukově, ale i po technické stránce je pro mě ten nástroj dokonalý. Na jazz používám svoji vlastní signaturu AVBS Model. A na všechno ostatní koncertní hraní AVBJ 5, která je taky od Aleše.

Na co jsi hrával před tím? A jak tě to bavilo?
Dlouhá léta byl mým hlavním nástrojem Jazz Bass, ne od Fendera, ale od Honzy Vlasáka. Můj první profesionální nástroj. Skvěle zpracovaný. Mám ho dodnes - má naprosto nezaměnitelný agresivní zvuk a aroma (smích)! Odehrál jsem na něj všechny ty bigbeaty, funky a fusiony a ten nástroj se za ta léta krásně vyhrál a vybarvil. Mám ho už 12 let a jen tak se ho asi už nezbavím.

Vraťme se ještě na chvilku za oceán: Kdybys, čistě hypoteticky, někdy do New Yorku odjel na delší dobu, ke komu by ses chtěl dostat? Je někdo slavný, s kým bys chtěl hrát?
Samozřejmě, že je, ale to tam nemůžeme napsat (smích). V New Yorku jsou úplně extrémní náklady na život. Samozřejmě, že muzikou si něco vyděláš, ale musí tě znát další muzikanti a musí vědět, že ti můžou zavolat.

Já se třeba díky Vaicovi Deczimu seznámil s Davem Wecklem. To bylo docela kuriózní. Dave Weckl hrál v jednom klubu s kytaristou Oz Noyem (na basu s nimi hrál Will Lee). Já si s Wecklem povídám v šatně a on na mě najednou začne mluvit česky. V tom okamžku mi došlo, že on vlastně jako úplně mladý hrál s Lacem Deczim v nějaké té úplně první Cellule New York. Takže umí trochu česky. Hlavně ty nadávky protože hrál s Lacem. Poslal mě česky do prdele, což bylo super (smích). Byla to hrozně absurdní situace - sedím s Davem Wecklem, s největší bubenickou legendou, a bavíme se o tom, jaké to je, hrát s Deczim. On i Will Lee byli hrozně zajímaví v tom, že se i při tom, jaké jsou legendy, chovají jako úplně normální muzikanti, kteří hrají po klubech. Musí se rozhýbat, dát si kafíčko, pokecat o tom, jak to jde a jdou hrát... Korunu všemu ten večer nasadil Mike Stern, který se tam přišel podívat, vzal si kytaru Oz Noye, začal se smát a říkal: “Jak na tohle vůbec můžeš hrát?” A pak se zeptal Vaica Decziho, jak se má on a jeho přítelkyně. Vaico se zná s tolika lidmi, že mě to nepřestává fascinovat.

Když nad tou otázkou znovu přemýšlím, tak si říkám, že než se nechat zlanařit někým slavným a jezdit po světě, tak bych raději byl chvíli v tom městě a hrál s těma lidma. Hrozně rád bych jednou hrál v nějaké kapele ve Village Underground (smích).

Otázka na závěr: Jaký je tvůj názor na současnou pražskou klubovou scénu?
Já můžu o pražské klubové scéně mluvit jedině v superlativech. Na počet obyvatel je tu velké množství klubů, kde se každý den hraje - a začíná chodit čím dál víc Čechů nebo obecně pražských rezidentů. Lidé zjistili, že už to není taková holírna, jako před deseti nebo patnácti lety. Už je to normální dostupná zábava. Dřív jsem koncerty uváděl jen v angličtině, teď už se před koncertem ptám, kdo v publiku umí česky. Leckdy se stane, že je česky mluvících většina, poslouchají muziku, dobře se baví, občas si koupí desku - já jsem z pražské scény nadšený.

Oficiální web: http://www.michaelkrasny.cz
Quattro Formaggi: http://www.qfband.com

Za MUSICstage se ptal Jakub Doležal