Kapela Debustrol je legendou české thrash metalové scény. Podobnou legendou se stává i kapela Harlej. Obě kapely pojí jedno jméno, a to Martin Kollins. Ten nás teď nechá nakouknout do svého backstage a prozradí, kde se bere neurvalý tón Debustrolu a proč basa v Harleji duní jako bouře.

Kdybys nebyl muzikant, jaká by byla tvá profese?
Mám maturitu v oboru Mechanik seřizovač a toto zaměstnání stále vykonávám. Takže by se změnilo asi jen to, že bych nejezdil s kapelami po koncertech a měl bych více volného času…

Jak jsi začínal? Hrál jsi vždy na kytaru, nebo byl tvůj první nástroj jiný?
Ze začátku jsem chtěl být bubeníkem, ale po delším trápení jsem zjistil, že bych na pódiu nebyl skoro vůbec vidět a ještě bych musel dělat něco jiného rukama a nohama, tak jsem logicky dospěl k názoru, že kytara a zpěv mi budou sedět daleko víc… (smích)

Kdo tě nejvíce hudebně ovlivnil?
Nejvíce mě ovlivnila nastupující éra thrash metalu v osmdesátkách. Němečtí thrasheři Kreator, Destruction, Assassin, Sodom atd., ale hlavně dvě americký kapely, a to Slayer a Metallica. Jejich první tři desky dodnes nikdo nepřekonal a myslím, že ani překonat nemůže, protože jsou naprosto dokonalý… Nikdy nezapomenu, když si kamarád v roce 1983 koupil na černé burze v Praze vinyl Kill 'Em All od Metallica a naplno jsme si to u něj doma užili. Pouštěli jsme si to celý den dokola a vůbec nechápali co se děje a já jsem věděl, že tohle je přesně ta muzika, která mi učarovala a chci ji hrát.

Podporovala tě rodina v hudební kariéře, nebo chtěli mít doma lékaře či právníka?
Pocházím z dělnické rodiny od Mladé Boleslavi, takže tady se všechno točilo kolem továrny Škoda. Už když jsem se narodil, bylo jasné, že ze mě bude škodovák a přes to nejede vlak. No a jsem za to vděčný, protože to byla nejlepší škola života. A nejvíc za to všechno děkuji své mamce, která nás s Melmusem (spoluzakladatel Debustrolu) super podporovala. Dokonce nám dovolila hrát v paneláku v pokojíčku na bicí a kytaru... a řvát do toho naše první texty o smrti. Tam vznikaly první nahrávky Debustrolu. To bylo někdy v roce 1983, ještě pod úplně prvním názvem Modrý kabát. Po škole jsem začal ihned makat ve Škodovce na údržbě v lisovně, mezi trestancema z druhé nápravné skupiny na tři směny, protože jsem si potřeboval co nejdříve vydělat první peníze na seriózní kytaru a zesilovač. No a pak po raketovém úspěchu Debustrolu na koncertě Death Metal Session a natočením přelomového dema Vyznání smrti, jsem v roce 1988 dostal povolávák na dva roky do Hodonína na vojnu. Když jsem se vrátil, byl jsem rozhodnutej to změnit a živit se muzikou. Což se mi v té době s Debustrolem nakonec povedlo… I když potom jsem se sice ke svému povolání vrátil, ale to bylo již za úplně jiných podmínek a v jiném režimu…

Co hudební vzdělání? Absolvoval jsi nějakou školu, nebo jsi samouk?
Jsem absolutní samouk. A dokonce jsem se vždy bránil hrát nějakou cover verzi a učit se riffy jiných kapel. Jsem toho názoru, že to ovlivňuje myšlení a svazuje tě to. Snažím se, aby mé riffy byli originální a ryze Kolinssovi. Jediné, co jsem absolovoval kvůli technice správného držení trsátka a tlumení strun, bylo pár hodin u Miloše Dodo Doležala. Abych mohl hrát ještě rychleji a nenadřel se. Mimo to mě Dodo konečně naučil pentatoniky, takže jsem již při sólu alespoň věděl, v kterých polohách se mám pohybovat a nehrát to úplně falešně… (smích)

Mohl bys nám popsat své nástroje, a proč si se pro ně rozhodl.
Nějaké kytary mám vyrobené od pana Vavruši a pak mám ještě upraveného Jacksona Explorera od kamaráda Ládi Bárty, ve stylu Steam Punk Custom. Vypadá jako model letadla Messerschmit 109. Rozhodl jsem se pro ně z úplně jednoduchého důvodu. Nejsou zbytečně předražené a pro mou potřebu ideální. Co se týče baskytar, tak tam jsem si našel zalíbení ve značce Spector. Má krásný měkce basový zvuk a úzký hmatník, což mě jako kytaristovi vyhovuje.

Jak moc se změnilo tvé vybavení od dob vašich začátků do současnosti?
Hraji stále jen na kytaru, kterou mám zapojenou rovnou do zesilovače. Takže kromě kytary, která už není Iriska (komoušská napodobenina Fendera), značky zesilovače a bedny, se prakticky nic nezměnilo.

Jaké používáš snímače? Preferuješ spíš aktivní nebo pasivní snímače a proč?
Používám aktivní snímače EMG a Seymour Duncan. Preferuji tedy aktivní snímače, protože pro mé ucho mají krásný tvrdý a brutální zvuk.

A co tvé zesilovače?
Na kytaru v Debustrolu používám zesilovač Peavey 5150. Nedávno jsem sehnal další kousek, který je vyrobený jako jeden z prvních a fakt je to masakr! Bednu mám od firmy Engl velikosti XXL s reprákama V 30. Na basu v Harleji používám lampový zesilovač Ampeg, což je dle mého názoru nejlepší basový zesilovač na světě, na který hrají všichni moji oblíbenci. A samozřejmě bednu Ampeg XXL, čím větší tím lepší… (smích)

Co úpravy na zesilovačích, proběhly?
Touto myšlenkou jsem se nikdy nezabýval. Myslím, že sami výrobci vědí daleko lépe než já, jak má ten zesilovač znít. Když se někomu zvuk toho či toho zesilovače nelíbí, tak může přece zkoušet jiné a jiné, až se mu nějakej zalíbí… V dnešní době je takových možností, o kterých se nám za komárů ani nesnilo. Tam jsem byl rád, že mám starý dřevěný rádio s jedním reprákem od babičky a přes něj to nějak řve… (smích)

Co nějaké efekty? Používáš nějaké krabičky, nebo preferuješ rackové sestavy?
Jsem naprostým odpůrcem krabiček a natož efektů. Kytara má znít tak, jak byla vyrobena a ne jak nějaká chemická sračka… Když občas vidím své kolegy, co mají kolikrát za sebou a před sebou kravin, které stejně nemůžou využít, je mi do pláče, ale nic ve zlém…

Nedá mi to se nezeptat na motorovou pilu na koncertě Debustrolu. Dá se s ní něco přeříznout, nebo je to atrapa?
Motorová pila je originál Husqvarna, akorát řetěz je raději ztupený. Ze začátku jsem ho měl vostrej, ale v klubech, kdy máš fanoušky přímo před ksichtem, to bylo fakt hodně nebezpečný…

Dnes se hodně používají různé simulace aparátů. Jaký na to máš názor, lampa nebo simulace?
Směju se tomu. Simulace je dobrá možná na doma, když si chceš zahrát nahlas do sluchátek. Jinak v tom nevidím žádný pokrok. Je smutné, že to v dnešní době kapely využívají v tak hojném počtu. Je to jako když za komančů na sídlišti někdo rozhlásil, že zelený lahváče jsou lepší než ty hnědý, tak všichni kupovali jen ty zelený a hnědý se jim na krámě zkazili a nakonec se museli vylít… Jaká to byla škoda. Ale občas to je sranda. Třeba, když před námi na festivalu hraje kapela, která má na pódiu jen bicí… To řvu opravdu smíchy. A vlastně, jen ať tak hrajou, protože my je pak s těma našema aparátama za sebou úplně smetem.

Debustrol zažil zlatou éru metalu v 90. letech. Jak moc se změnila naše scéna?
Scéna se pomalu, ale jistě vyvíjí a mění, ale Debustrol tu bude dál…

Jak vlastně probíhá tvá příprava na koncert?
Nijak. Postavíme si sami naše aparáty a bicí, nazvučíme a rovnou hrajem.

Kolik hodin, pokud tedy ještě, cvičíš a asi by kytaristy zajímalo jaké techniky?
Kdo cvičí, nástroj si ničí… (smích). Dříve jsem cvičil různé stupnice a pentatoniky třeba i šest hodiny denně. Dnes vzhledem k tomu, že jsem již starší člověk a mám šlachy a klouby v dost bídném stavu, se tomu snažím vyhýbat. Samozřejmě se před koncertem lehce rozhýbu, ale nedělá mi problém rovnou bez jakékoli přípravy začít drhnout na kytaru a řvát…

Myslíš si, že se opět vrátí větší zájem lidí o živé koncertování?
Já osobně jsem menší zájem o živé koncerty nezaregistroval. Naopak, každý rok jedu více a více koncertů a festivalů. Letos je to třeba stojedenáct…

Máš nějaký vzkaz pro začínající muzikanty?
Kluci a holky… bez dobrý party kolem sebe, díru do světa sami neuděláte. Na to pamatujte. Já měl to štěstí, že jsem okolo sebe měl vždy super borce, kteří se nebáli jít za svým cílem společně se mnou… a i při těch nejhorších krizích a průserech jsme se semkli a makali dál a dál… Mé krédo zní: Vydržaj pioněr!

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Havlíček