Basista, jehož můžeme potkat v jazzových klubech, na VIP akcích, v různých párty bandech i po boku hvězd. Působí v divadlech a zaskakuje v kapelách. Již třetím rokem působí ve fusion kapele Jakub Doležal Quartet a od letošního roku spolupracuje s Hanzem Sedlářem a Davidem Uhrem na projektu Drumphonic. Má široký žánrový rozptyl a charakteristické jsou pro něj vkusné a originální basové linky. A vedle toho je to i dobrý kumpán k pivu, kde tenhle rozhovor vznikl.

Jak ses dostal k muzice? Co bylo tím prvním impulzem, že ses rozhodl být muzikantem?
Prvním impulzem byla moje rodina. Hudbou jsem byl obklopen odmalička a největším vzorem byl určitě táta, který hrál v kapele. Navíc u nás vždycky hrála super muzika, jako Deep Purple, Pink Floyd, Led Zeppelin, Ozzy Osbourne atd. Jsem vděčný za to, že rodiče neposlouchali Michala Davida a podobně. Když mi bylo šest let, rozhodl jsem se, že začnu hrát na housle.

To ses rozhodl sám, nebo tě rodiče donutili? V tomhle věku jsou za tím většinou rodiče.
Ne, opravdu jsem se rozhodl sám. Na housle jsem vydržel hrát až do osmnácti. V patnácti jsem ale mezitím začal hrát na baskytaru. Brácha tehdy začal hrát na kytaru a na housle se špatně hrál bigbít. Baskytara mě chytla, a i když jsem dokončil studium houslí na základní umělecké škole, basa vyhrála.

Kdo tě tehdy na baskytaru bral? Měl jsi nějaké vzory?
Jako první jsem si uchem stáhl celou desku Sabbath Bloody Sabbath a pak celou desku Led Zeppelin, takže určitě Geezer Butler a John Paul Jones. Ale poslouchal jsem tehdy hodně Pink Floyd a Genesis. Největší vzory jsem pak měl, když jsem se dostal na konzervatoř do Ostravy a začal objevovat jazz. To pro mě byly největší vzory Richard Bona, Jaco Pastorius, Victor Bailey, Tom Kennedy a podobní hráči.

U koho ses učil? Chodil jsi na soukromě hodiny nebo do ZUŠ?
Úplně na začátku jsem chodil do ZUŠ, kde jsem se seznámil s basovým klíčem, který byl pro mě novinkou a chvíli jsem s ním měl problémy. Do té doby jsem četl jen houslový klíč, ale po nějaké době se to přepnulo. Ten učitel, ke kterému jsem tam chodil, byl kytarista, takže mi dal vlastně jen úplné základy a spíš jsem se u něj naučil číst z not. Ty hlavní basové základy, ze kterých čerpám dodnes, mi dal Lukáš Mužík na ostravské konzervatoři. Pak jsem pokračoval u Martina Lehkého na VOŠ Jaroslava Ježka v Praze. Byly to neuvěřitelně intenzivní tři roky, kde jsem se učil od pro mě nejlepších muzikantů u nás. Například od Milana Svobody, Davida Dorůžky, Libora Šmoldase, Jakuba Doležala, Petra Kalfuse a spousty dalších.

Jaké jsi měl první kapely?
První kapelou byla cimbálovka, kde jsem byl primáš. To byly časy (smích). Na basu to byly většinou takové klasické bigbítové kapely, které působily na Litovelsku, kde jsem bydlel. Jedna se jmenovala Black Rose a ty další pak Alien, Predátor a podobně. Navzdory metalovým názvům to byl jen tvrdší bigbít.

Pak jsi hrál ale i ve Venefice, že?
Když jsme Veneficu založili, tak to bylo takové složitější období a během jednoho roku jsem vlastně zůstal v kapele jako jediný původní člen. Vystřídala se tam strašná spousta lidí. Je to taková moje srdcová záležitost, i když je momentálně bohužel úplně u ledu. A jestli se znovu dáme dohromady, to je ve hvězdách. S kytaristou Jardou Novákem jsme stále v kontaktu a řešíme, co s tím dál. Věříme, že se zase dohromady dáme a půjde to opět správným směrem.

Vy jste předskakovali i Slashovi. Zaujalo tě na té produkci něco? Nebo v zákulisí té kapely?
To byl asi nejhezčí zážitek, který jsem s Veneficou zažil. Byl to náš nejhezčí koncert. Zázemí bylo napůl zahraniční a napůl tuzemské. Byl tam zahraniční zvuk. Nás zvučil tentýž zvukař jako Slashe a byl to asi nejlepší zvuk, co jsem kdy slyšel. Dokonce mi potom kamarádi, kteří tam byli, říkali, že jsme byli hlasitěji než Slash. Takže žádné zeslabování předkapely, aby nebyla hlasitější než hlavní hvězda.

Ty jsi prošel spoustou projektů a kapel. Mohl bys ty nejdůležitější zmínit?
Ono jich je tolik, že to asi nedokážu všechno zmínit (smích). Každá kapela mi ale vždycky něco dala. Ať už to byly třeba muzikantské kontakty, nebo zkušenosti s novým stylem. Těch stylů jsem už hrál hodně a baví mě to. Výborná zkušenost byla třeba MESYO, což je brněnský projekt Metropolitní Symfonický Orchestr. Zpívali tam Jirka Zonyga, Kamil Střihavka nebo Roman Dragoun. Je to projekt orchestru a rockové kapely. Hodně mě také baví hraní v divadlech. Každý muzikál je stylově někde jinde. Je to zábava.

Co to je za práci? Jak se to liší třeba od hraní v kapele?
Těžko říct, ale je to jiné. Vždycky máš plno (smích). Mně se to líbí třeba v tom, že člověk musí hrát opravdu precizně. Nemůžeš si dovolit dělat chyby. Vždy je super atmosféra a já si tam vlastně jezdím odpočinout.

Máš tam prostor pro improvizaci?
Pro sólové hraní samozřejmě ne. Ale jsou místa, kde nejsou vypsané noty ale jen akordické značky, a tam si mohu upravovat linku podle sebe. Pokud jsou tam vypsané noty, tak hraju přesně to, co je tam napsáno.

V jakých divadlech teď vlastně hraješ?
Teď působím ve Studiu Dva, což je bývalé kino Blaník. Moc hezké divadlo je to. Ještě donedávna jsem dojížděl do Slezského divadla v Opavě. A začínal jsem v Městském divadle Olomouc, kde jsem hrál v představeních Donaha a Pokrevní bratři. To byly moje první muzikály.

A v jakých kapelách teď hraješ?
Jako prioritní teď mám dva projekty. Prvním je Drumphonic, což je instrumentální trio, které založil bubeník Hanz Sedlář s kytaristou Davidem Uhrem. Kluci hráli donedávna ve dvou a basu a orchestr pouštěli ze samplů. Jednoho dne mě Hanz oslovil, zda bych s nimi nechtěl hrát a hned na první zkoušce bylo jasné, že jsme si sedli.

Druhým projektem je Jakub Doležal Quartet, instrumentální jazz a fusion. S klukama jsem už třetí rok. Tohle je úplný opak Drumphonicu, protože je tam veliká svoboda v hraní a každý koncert je úplně jiný. Kromě hodně originálního saxofonisty Kuby Doležala tam hraje skvělý kytarista Jirka Šimek a výborný bubeník Kuba Šindler. Občas také doprovázím Ilonu Csákovou, a když je čas tak hraji v různých párty bandech. Ještě také s M.K. Collective z Karlových Varů, což je sextet, který hraje hodně plesy a podobné akce.

Určitě bych měl také zmínit nový projekt Jan Navrátil Trio, brněnské fusion jazzu a funku, kde do toho všeho hodně mícháme elektroniku, hrajeme si s efekty. Bubeník Mirek Haldina, který už řadu let žije v Londýně má hodně rád drum&bass, tak se to ubírá trochu i tímhle směrem. Nedávno jsem taky hrál v doprovodné kapele Alexe Hutchingse a doufám, že se s Alexem ještě někdy uvidím. Byl to velký zážitek.

Jak to funguje v Drumphonic? Jak to máte postavené?
V podstatě se všechno udělá do poslední noty. Teď jsme natáčeli EP a i když jsme jen trio, tak bylo výsledkem 61 stop. A to pak opravdu musíš mít dořešenou každou notu. I když tam je prakticky nulový prostor pro improvizaci, tak tím, že tvoříme dohromady, tam invence každého z nás zůstává. Také mě na tom baví to, že to není projekt jednoho člověka, ale dosavadní repertoár je výsledkem spolupráce Hanze a Davida napůl a v současné době už pracujeme i na mých nápadech, které by se měly objevit na plánované desce.

Takže to není tak, že by ti třeba Hanz napsal noty, které musíš zahrát?
To napíše a většinou zjistím, že to je i to nejlepší, co tam může být (smích). Ale na několika místech jsem si to upravil. I třeba proto, že když někdo není basista, tak dokáže napsat zvláštní věci (smích). Někdy jsou ty prstoklady tak krkolomné, že je to buď výzva, nebo si to předělám. Ale je pravda, že takový člověk tě zase přivede k něčemu, co by tebe samotného ani nenapadlo.

Přes léto jsi párkrát zaskakoval i v Support Lesbiens. Bavilo tě to?
To byl skvělý zážitek. Kontaktoval mě jejich basista Vašek Vávra, zda bych za něho na několika akcích nezaskočil. Je to po všech stránkách skvěle dotažené, je tam super parta a mají skvělé zázemí. Navíc, když mi bylo patnáct, tak jsem na Supportech stál pod pódiem a strašně jsem tu muziku chtěl hrát. Byl to takový malý splněný sen. Tehdy bych to vůbec nečekal, že by se něco takového mohlo stát. Kluci jsou super.

Jak často a co cvičíš, jestli ještě cvičíš?
Občas dělám kliky (smích). Ne, když cvičím, tak spíš nějaké motorické věci. Teď hraju hromadu záskoků, a když se učím nové věci, tak to beru jako cvičení. Bylo by super mít víc času, abych mohl zase opravdově cvičit, ale bohužel.

Na jaké nástroje hraješ?
V poslední době jsem úplně propadl značce Lakland. Mám pětistrunný pasivní model Skyline DJ-5, což je signature model Darryla Jonese. A pak mám pasivní Skyline 44-51, což je P Bass model. S oběma jsem moc spokojený a hrají tak, jak si v současné době basový zvuk představuji. Svoji starší basu, pětistrunný nástroj z dílny Rudolfa Sivčáka, jsem nechal předělat na bezpražec. Je to moje jediná aktivní baskytara. Má v sobě elektroniku Aguilar OBP-3.

Jaký používáš aparát?
Mám zesilovač Aguilar Tone Hammer 500 a kabinet Aguilar SL112. S tou značkou jsem strašně dlouho. V minulosti jsem už vlastnil zesilovač AG500 a dva kabinety GS112. V současné době jsem si ale koupil i in-ear monitory Shure 535, protože na některé akce to prostě potřebuju.

Máš na zesilovači nějaké oblíbené nastavení?
Oblíbené nastavení je hrozně složité. Všechno na dvanáct hodin, jen Gain na jedenáct (smích).

Vím, že používáš i efekty. Co u tebe v pedalboardu najdeme?
Začalo to oktáverem Boss OC-2, pokračovalo to kompresorem Aguilar TLC, který používám jen na vybraných akcích a kompresi mám nastavenou na minimum. Pak mám True Bypass od pana Smrčky, který používám pro OC-2, protože ten true bypass není. Pak tam mám ladičku TC Electronic Polytune 2. Mám zkreslení Blower Box Bass Distortion od americké firmy IdiotBox, to je zajímavý efekt. Také AB box, když používám na koncertě dvě basy. Všechno napájím multiadaptérem T-Rex Fuel Tank Junior. V plánu je toho hodně, ale musím pěkně postupně. Je to závislost tyhle krabičky (smích).

Ty i prodáváš v nejmenovaných hudebninách. Pomáhá ti to zpětně v tvojí hudební kariéře?
Určitě. Třeba i proto, že jsem tam potkal Hanze a díky tomu jsem v Drumphonicu. Chodí tam navíc strašná spousta kamarádů muzikantů, takže je možnost se s nimi vidět i jinde než na koncertech. Získávám tam velký přehled o hudebních nástrojích. Nejen o basách, ale i kytarách a audio technice. Dostanu se jako jeden z prvních k novinkám na trhu. Často se u nás objeví i věci, které máme první v Evropě. Je tam skvělá parta lidí a navíc u nás pracuje nejlepší kytarový technik Roman Furťa. No a mít za kolegu člověka, který je nejlepší kytarový technik, je super. Dobře seřízený nástroj jsou tři čtvrtiny úspěchu.

Odkazy:
Web: www.drumphonic.cz
Facebook: www.facebook.com/marek.lezdik, www.facebook.com/drumphonic

Za MUSICstage.cz se ptal Milan Janeček