Kytarista Libor Šmoldas je osobnost českým jazzovým fanouškům dobře známá. Mnozí ho určitě zaregistrovali jako člena Organic Quartetu Ondřeje Pivce, nebo ho zahlédli v kapele zpěvačky Yvonne Sanchez. Souběžně s těmito angažmá měl však Libor vždy svoji vlastní kapelu. Ta se po různých personálních změnách ustálila ve složení Tomáš Hobzek (bicí), Josef Fečo (kontrabas) a Petr Beneš (klavír). Kromě svého kvartetu hrává Libor Šmoldas i v kapele zpěvačky Zeuritia, pedagogické činnosti se věnuje na jazzové VOŠ Jaroslava Ježka.

Loňský rok byl pro Libora značně nabitý. Kromě nové desky Zeuritie si zahrál v Austrálii i v Americe, získal cenu OSA za nejlepší jazzovou skladbu. Rozhodně tedy bylo o čem si povídat:

Jak došlo ke Tvému “australskému angažmá”?
Když skončil Czech Jazz Workshop v roce 2011, učil jsem tam kytaru a harmonii, uvědomil jsem si, že mě to naplňuje a že bych rád v budoucnu na jazzových dílnách učil častěji. Rozhlížel jsem se hlavně v zahraničí, vyústilo to v pozvání na JWA Jazz Camp v australském Sydney. Jel jsem tam, byl to skvělý zážitek. Rok na to jsem tam byl zase a přidal k tomu týdenní turné, další rok jsme se tam rozhodli s celou rodinou nastěhovat na dva a půl měsíce. Bylo to možné díky nabídkám jak na učení na školách po celé Austrálii tak i na koncerty s místními hudebníky a se Zeurítií. Teď, v zimě 2015, zase odlétneme do teplých krajů, najdete nás většinou v Brisbane, kdyby někdo chtěl přijít na návštěvu.

Stihnul jsi trochu poznat australskou jazzovou scénu? Dokázal bys ji porovnat s českou? Doporučil bys nějaké muzikanty?
Austrálie má v mnoha směrech odlišnou kulturní a hudební tradici. Například většina škol má dechové kapely, skoro každý student teda na něco “troubí”. Zatím co u nás se na jazzovou dílnu přihlásí většina kytaristů, spousta zpěváků a zpěvaček, pár saxofonistů a jeden trumpetista a půl trombónisty, v Austrálii budou převažovat dechaři. Možná i s tím souvisí, že jediná opravdu velká mezinárodní hvězda kterou Austrálie má je trumpetista a geniální multiinstrumentalista James Morrison. Jinak je to obrovská, různorodá a velmi vyvinutá země a to platí i pro jejich hudební scénu. Jednotlivá města jako Melbourne, Sydney, Brisbane mají svoje svébytné scény se špičkovými muzikanty. Řekl bych, že největší oblibě se těší mainstreamový jazz, tradice je tam velmi silná, ale své silné zástupce mají všechny typy jazzu. Profesionální jazzmani, se kterými jsem tam hrál si v ničem nezadají s američany nebo evropany. Doporučil bych například zpěvačku z Brisbane Ingrid James, bude na začátku léta v Evropě, snad přijede i k nám, děláme na tom. Moc se mi líbí varhaníci Darren Heinrich ze Sydney a Dale Rabic z Brisbane, dále taky bubeník Paul Hudson.

Jaký je to pocit, uskutečnit se svoji českou kapelou turné po amerických klubech? Jak k tomu vůbec došlo?
Je to už pár let zpátky, od té doby jsem v USA několikrát koncertoval s místními muzikanty takže mám možnost srovnání. Turné s mým kvartetem byla hlavně úžasná zkušenost a pro mě škola k nezaplacení. Jak po hudební, tak hlavně po organizační stránce. Měli jsme skvěle navštívené koncerty na festivalech, zahráli jsme si v legendárním klubu Smalls, dokonce i s Georgem Mrázem. Samozřejmě jsme zažili i koncerty, kde jsme neměli tak velké publikum protože jsme tam neznámí. V Americe víc než jinde chodí lidé na to co znají řekl bych, proto je to složitější pro novou kapelu prorazit. Když jsem hrál s místními kapelami bylo to v tomhle směru jednodušší. Teď se chystám na další návštěvu USA, společně s varhaníkem Jakubem Zomerem budeme součástí mezinárodního projektu aranžéra a trumpetisty Billa Warfielda, čekají nás koncerty a natáčení alba, na bicí bude hrát Jeff “Tain” Watts. Zahrajeme si třeba v Deer Head Inn, těším se.

Byla spolupráce s Bobby Watsonem plánovaná?
Vyplynula právě z amerického turné s quartetem kde nás český pianista Pavel Wlosok, který učí na universitě v Severní Karolíně angažoval na místní jazzový festival. Bobby Watson byl hlavní hvězda festivalu, zahrál si s námi, sedli jsme si lidsky i hudebně. Na základě toho jsme uspořádali už dvě turné v Čechách, vystoupili na festivalu v Miláně a natočili desku Intuition (New Port Line, 2014). Takže to byla spíš náhoda, kterou jsme pak rozplánovali do budoucna.

Na Tvých deskách hráli věhlasní muzikanti evropští i Američtí. Dokázal bys porovnat natáčení jednotlivých desek? Udály se nějaké veselé příhody?
Kulturní rozdíly jsou vždycky zajímavé. Američani například berou velmi vážně objednávání si jídla v restauraci. Tam kde si našinec jednoduše objedná položku z menu, američan chce tohle změnit, tamto přidat, omáčku na stranu, brambory na zvláštní talířek, extra sůl, v salátu ať není brokolice a voda ať má pokud možno 26 stupňů. Při natáčení v New Jersey s Jeffem Ballardem, Gerogem Mrázem a Samem Yahelem jsme neměli čas jít se najíst, tak jsme si objednali sendviče, byl to složitý a vážný proces, každý kromě mě věděl přesně co chce, žádná legrace, vážná věc. Když balíček dorazil sáhl jsem pro jeden chlebík, nic zlého netuše a v polovině zjistil že jsem nakousal ten, co si objednal Sam Yahel. No, nesmál se tomu kupodivu.

Musím říct, že jsem rád, že mám mezinárodních spoluprací poměrně dost a s různými lidmi a každý je jiný, takže člověk nehodnotí na základě jedné zkušenosti. Většinou bych řekl, že zkušení muzikanti ze západu mají v sobě daleko víc profesionality než my. Ale je to konec konců logické, mají za sebou delší vývoj a u každého hudebníka je samozřejmost že kromě toho že umí hrát, tak taky “takes care of bussines”. Až na malé vyjímky je trávit čas s těmito lidmi velká radost, inspirace a škola.

Přízemní otázka: Jak jste řešili v USA transport nástrojů?
Někde jsme hráli na místní nástroje, nekde pronajímali, značnou část turné jsme měli půjčené majestátní SUV značky Chevrolet, které nám dali jako náhradu, protože ten typ dodávky kterou jsem chtěl už neměli. Navíc jsem si nemohl dovolit ho pojistit takže jsem se hlavně modlil aby se něco nestalo a jazzový andělé na nás dohlédli.

Na jaké nástroje v současné době hraješ? Jak bys je srovnal s těmi, které Ti prošly pod rukama? A jak je to s aparaturou?
Musím říct, že nejsem typ muzikanta, kterému hodně záleží na nástroji a aparátu. Často cestuju na turné bez kytary a půjčuju si ji na místě, takže mi pod rukama projde hodně různých nástrojů. Preferuju akustičtější zvuk, ale každá kytara, se kterou se setkám, má něco do sebe. Doma hraju na kytaru od New Yorské firmy Sadowsky, model Jim Hall. Jsem s ní spokojenější než s předchozí jazzovkou kterou jsem měl, Ibanez Pat Metheny. Líbí se mi jazzové kytary od firmy Procházka. Používám taky španělku Ramirez, jsem spokojený, je to dobrý kompromis mezi akustickým a piezo zvukem, pro mě lepší než Chet Atkins co jsem měl před tím. Co se týče aparátů - v poslední době přešel od lamp k tranzistorům, konkrétně od Fender Twin Blackface k Polyton a jsem moc spokojený.

Jak bys popsal rozdíl ve hře na akustickou a elektrickou kytaru v muzice, kterou děláš?
Různé nástroje mi dávají různé nápady. Vím že třeba v New Orleans jsou kytarsti kteří se specializují buď na elektrickou nebo akustickou kytaru. Pro mě to není takový rozdíl, v podstatě jen jiná inspirace.

Láká Tě vyzkoušet kytaru s “pevným tělem”?
Zatím moc ne, ale tyhle věci se často mění. Rád hraju na čistý zvuk bez efektů, zkoušel jsem se hraní s efekty naučit, ale mám pocit, že mi to v tuhle chvíli není souzeno. Když někde hraju na Les Paul nebo Stratocaster, baví mě to, ale cítím že to není můj hlas. Není to vědomé rozhodnutí, spíš takový pocit, může se to kdykoliv změnit.

Používáš nějaké efekty? Kdo je v tomto ohledu tvůj “vzor”?
Jen reverb. Líbí se mi, jak používa efekty Bill Frissell, ale samotného mě to tam hráčsky netáhne. Naopak se mi líbí hráči jako Peter Bernstein, kteří dokážou vytvořit nádherný zvuk a fráze jen s kytarou bez efektů.

Dokázal by sis představit sebe sama v projektu úplně mimo jazz? Co by Tě lákala a do čeho bys naopak nešel?
Lákalo by mě country, Beatles revival, americký folk, free které nezní jako free, irská lidová hudba. Nešel bych do metalu, elektronické hudby - ne proto že je bych je považoval za špatné, ale proto že mě v současné době neoslovují.

Se kterou rytmikou by sis rád zahrál?
Můžu vybírat i z nežijících?

Samozřejmě...
V tom případě mě jako první napadají Philly Joe Jones a Paul Chambers. Pak taky třeba Charlie Haden a Jack DeJohnette, Don Thompson a Terry Clarke, Niels-Henning Ørsted Pedersen a Ed Thigpen.

Jaké jsou Tvoje hudební plány? Budeš se víc soustředit na spolupráci se zahraničím?
Baví mě obojí, hrát v Čechách i v zahraničí, všechno má něco do sebe, všude se člověk učí a poznává zajímavé lidi. Mám v plánu vydat desku sólové kytary. Chci dál vést svojí českou kapelu se kterou budeme hrát v květnu na Pražském Jaru, dále trio s američany Adamem Nussbaumem a Jayem Andersonem, ti přijedou na české turné v dubnu. Dále mám duo s argentinským zpěvákem a kytaristou Guillermem Rozenthulerem ve kterém bych určitě rád pokračoval. Velšský saxofonista žijící v Čechách Osian Roberts mě oslovil do své nové kapely, na to se taky moc těším. Samozřejmě nadále hrajeme se Zeurítií a představujeme její novou desku Weightless.

Jako pedagog jsi měl možnost poznat spoustu mladých muzikantů. Kdo z nich Tě zaujal (resp. má potenciál do budoucna)?
Pokud se bavíme o českých mladých muzikantech tak jsem ve spojení především se studenty VOŠ a konzervatoře Jaroslava Ježka, sessions lidmi kteří chodí na Czech Jazz Workshop v Praze, na moje jam sessions a trochu se studenty JAMU v Brně. Musím říct že vlášť v poslední době vidím lepší a poctivější přístup studentů k učení, mnoho z nich se nebojí cestovat a shánět si informace v zahraničí, to je dobře. Nechci na někoho zapomenout ale mezi velmi nadanými studenty můžu jmenovat bubeníky Marka Urbánka a Václava Pálku, kytaristu Tomáše Miku, basistu a saxofonistu Jana Feča, pianistu Jana Pudláka, bude jich daleko víc, myslím, že se nemusíme bát o budoucnost jazzu u nás.
Oficiální weby:
Libor Šmoldas: http://www.liborsmoldas.com
Zeuritia: http://www.zeuritia.com

Za MUSICstage se ptal Jakub Doležal