Hanz Sedlář

Odpovědět
Milan Janeček
Příspěvky: 12
Registrován: 21 říj 2014 19:15

Hanz Sedlář

Příspěvek od Milan Janeček » 23 led 2017 16:23

Bubeníkem z nouze.

Mezi profesionálními muzikanty nenajdete příliš mnoho hudebníků, kteří by se svým hlavním nástrojem začali v sedmnácti letech, a ještě k tomu vlastně mimoděk. Hanz Sedlář takhle na bicí opravdu začal. Dnes, o deset let později, je z něj již na naší hudební scéně etablovaný bubeník, který hraje v doprovodné kapele Janka Ledeckého, věnuje se skládání a nahrávání, vyučuje, a když má čas, hraje i v orchestrech. Po úspěchu se svou první kapelou Segment v současné době pracuje na svém nejnovějším projektu Drumphonic, což je instrumentální trio s orchestrálními podklady. Naše povídání tak logicky začalo právě u toho.
Obrázek
Co stálo za vznikem projektu Drumphonic? Jak tě to napadlo a jak ses dal dohromady s Davidem Uherem?
Na začátku mě kamarád požádal, abych vystoupil na jednom bubenickém workshopu v rámci Percussion show v Kroměříži. V tu dobu jsem také dostal nabídku, abych vystupoval na bubenickém festivalu ve Vysokém Mýtě a já přemýšlel, s čím tam vlastně vystoupím.

Během té doby jsme dávali dohromady projekt RockSymphony. Se Zlínskou filharmonií hraje v tomhle projektu i rockové trio, jehož jsem členem, a tam jsem se seznámil s kytaristou Davidem Uherem. Já jsem svoje vystoupení na těch bubenických workshopech nechtěl odehrát sám, a proto jsem Davida poprosil, zda by mě nedoprovodil. On souhlasil a přišel s tím, že má spoustu nápadů a že bychom mohli spolu začít skládat a tak dát dohromady repertoár. Moje první idea byla ta, že složím nějaké orchestrální skladby a do toho doděláme kytaru a bicí. Ale dopadlo to tak, že jsme společně během několika měsíců složili a nahráli celé CD Walk On Mars, které jsme na bubenickém festivalu ve Vysokém Mýtě pokřtili.
Obrázek
To vypadá, že jste moc nevěděli, jak ten projekt pojmout, že?
Vůbec, neměli jsme žádnou konkrétní představu. Některé skladby jsem napsal do partitury, včetně kytary, kterou se pak David do noty učil. Ale spousta skladeb vznikla třeba tak, že se David stavil s kytarou, já si nahrál jeho nápady na diktafon a pak jsem do toho dělal aranže. Každá věc je tvořená trochu jinak a tím je to i celé pestřejší. Takhle nám to vyhovovalo a byl jsem hrozně rád, že mě neustále zásobuje skvělými nápady, se kterými jsem mohl pracovat. Byla to pro mě nová zkušenost.

Dneska už hrajete v triu i s basistou. Proč jste někoho neoslovili hned?
Původně jsme to dělali jen kvůli těm dvěma akcím. Mysleli jsme si, že to odehrajeme a tím to celé skončí. Netušili jsme, že budeme pokračovat a že to lidi zaujme. Pořád jsme byli jen takový jednorázový projekt, ale jako kapela jsme začali fungovat až nedávno, kdy se k nám na baskytaru přidal Marek Marian Leždík.

Pokud vím, máš toho v tomhle projektu na starosti víc. O co všechno se staráš?
Nechci, aby to znělo nějak egoisticky, ale starám se prakticky o všechno (smích). Kromě toho, že hraju na bicí a na piano, vytvářím aranže, dělám zvuk, střihám videa, starám se o PR, web stránky a další věci. Mám pocit, jakoby to bylo takové moje dítě. Tím ale nechci říct, že by tam kluci nic nedělali a rozhodně si nechci přivlastňovat naši společnou práci. Dělají toho spoustu a tyhle moje aktivity dělám jen proto, že mě to prostě jen neuvěřitelně baví.
Obrázek
Máte nějakou představu, kam to posunout dál?
Náš cíl je dělat novou muziku tak, aby se jednoduše líbila. Zjistili jsme totiž, že se to líbí nejen muzikantům. Nejspíš i proto, že to není nějaká technická šílenost a snažíme se to dělat jako standardní písničky. Prostě aby to bylo vstřebatelné a aby si to třeba dámy pustily k žehlení. Což se opravdu stává (smích). Mám informace od kamarádek, které normálně poslouchají třeba Kryštof a Chinaski, že si pouštějí i naši desku. To mě docela překvapilo, protože to je úplně mimo žánr a o to nám jde. Dostat instrumentální muziku mezi lidi, kteří k ní normálně ani nečichnou.

Já měl na mysli spíš kam to posunout, abyste víc hráli...
Odehráli jsme už spoustu koncertů jen ve dvou. Bylo super, že jsme dělali třeba předskokany Donu Aireymu, klávesistovi Deep Purple, který tu několikrát byl se svou kapelou. Lidem se to moc líbilo a dokonce jsme tam prodali i spoustu CD. Postupně na tom pracujeme a jsme rádi za to, co se nám za tu krátkou dobu, povedlo. Hrají nás na několika rádiích a dokonce se naše záznamy z koncertů dostaly i do televize. Hodně se to teď změnilo díky tomu, že už fungujeme jako trio a taky je to vidět na reakcích lidí, prostě už nás berou více jako kapelu. Navíc máme teď další posilu. Martina Zelinková, která se dříve starala o kapely Segment, The Paranoid, zpěváka Miro Šmajdu a další, nám teď hodně pomáhá s PR, bookingem a podobně. Navíc je to má přítelkyně, takže místo večerního koukání na Ordinaci řešíme Drumphonic (smich).Jak ses vlastně dostal k muzice?
Pocházím z hudební rodiny. Táta měl kapelu, se kterou hrával zábavy, plesy a podobné akce. Odmalička jsem s ním pájel kabely, ladil kytary a dělal všechno možné kolem kapely. Ve druhé třídě mě přihlásili do ZUŠ na klavír, což mě samozřejmě strašně nebavilo (smích). Musel jsem se učit z not a to mě nebavilo, nejraději jsem improvizoval. Tady je asi prapůvod toho mého skládání.

Pak jsem začal hrát na klávesy a syntezátory a založil jsem kapelu Segment. To mi bylo asi dvanáct let. V kapele jsme měli bubeníka, se kterým jsme se v té době rozešli, to mi bylo asi 17. Trochu jsem věděl, jak funguje rytmus a proto jsem to zkusil za bicími, než si seženeme stálého bubeníka.

Bicí mě ale neskutečně chytly a já na ně začal cvičit. Mezitím jsem dělal střední elektrotechnickou školu, která mě ale hrozně nebavila. Prostě jsem chtěl dělat muziku. Zavolal jsem kamarádovi, který učí na ZUŠ bicí, jestli by mě nepřipravil na konzervatoř. Ten se mi vysmál, že za rok, jak jsem si to plánoval, to nemám šanci dát. Nicméně to se mnou zkusil a místo docházky do školy jsem celé dny cvičil. A nakonec to klaplo.

U koho si ty bicí studoval?
Nejdřív tady u toho kamaráda. Jmenuje se Robert Bakala a založili jsme spolu později i nahrávací studio. Pak jsem měl na konzervatoři profesory Tomáše Fábryho a Gregora Kruyera. Gregor je rodilý Němec, má německou vysokou školu bicích a učí orchestrální party. Naučil mě obrovské preciznosti, co se týče orchestrálního bubnování. Kromě toho je vedoucím bicí sekce ve Zlínské filharmonii, takže mě tam často brával na výpomoc a tak jsem začal hrát i ve filharmonii. To je z mých učitelů asi všechno, jinak jsem se učil sám. Neměl jsem ani nějaké tendence jezdit k někomu na konzultace a hledat nové učitele.

Ovšem co se týče bicí soupravy, nejvíce mi dalo asi studio. Říká se, že nejlepší a nejdražší zkušebna je studio a já měl tu výhodu, že jsme měli vlastní. Tak jsem tam jen cvičil a pořád dokola se nahrával. Trávil jsem tam v podstatě celé dny a noci.
ObrázekObrázek
Kteří bubeníci tě nejvíc ovlivnili? A inspirují tě ještě dnes nějací?
Z bubeníků mě asi nejvíce ovlivnil Mike Portnoy. Možná ani ne pro jeho techniku, ale spíše pro to, v jakých projektech hrál a jakým stylem u bubnování uvažuje. Je na světě mnoho bubeníků, kteří jsou technicky daleko vybavenější než Mike, ale zdaleka nedělají tak skvělou muziku a o to mi jde. Ještě je ale pár jmen, které určitě souvisí s mým bubenickým životem, třeba Jimmy REV Sullivan, Nicko McBrain, Todd Suchermann, Ian Paice, Vinnie Paul, Christoph Schneider, Simon Phillips, Chris Adler a další.

Zmiňuješ se, že se věnuješ i skládání. Tohle si někde studoval?
Ne. Ale jak jsem říkal, od malička mě bavila improvizace a skládal jsem jednoduché skladbičky. V tu dobu, když mi bylo asi 13, mě dost ovlivnil Mike Oldfield, nebo třeba Jean Michael Jarre. Postupem času mě začala brát i jiná muzika… Vivaldi, Dvořák, Holst nebo třeba Mahler. Ti všichni byli mojí inspirací tvořit něco svého. Když jsem přišel na konzervatoř, neměl jsem o psaní partitur ani páru, ale pak mě napadlo, že by to byla skvělá šance, jak vytvořit něco zajímavého pro naši třídu plnou skvělých lidí. Chtěl jsem, abychom se dali dohromady a tak jsem napsal dvě skladby, pro které jsem vybral přesně ty nástroje, které jsme měli ve třídě. Rozepsal jsem to do not, nazkoušeli jsme to a pak jsme to v tom našem studiu natočili.

Tahle zkušenost mě nadchla a všem se to moc líbilo. Říkali mi, ať skládám dál. Takže od té doby píšu už klasické partitury a strašně mě to baví. Proto jsem taky začal hrát i ve filharmonii. Někdy tam hraju třeba jeden úder na triangl a pak mám deset minut volna, ale baví mě sledovat ostatní nástroje, jak funguje celý orchestr, jak fungují jednotlivé sekce a prostě vše, o co v téhle muzice jde včetně práce dirigenta. O pár let později jsem dal dohromady svůj autorský projekt Moment of Music. Dal jsem si dohromady svůj vlastní orchestr poskládaný z kamarádů, začal chodit na hodiny dirigování u mého kamaráda Jiřího Habarta a zorganizoval jsem si koncert v Kroměříži. Celý tento koncert je k vidění na YouTube, nebo na mých stránkách.To ale není nic jednoduchého. Skladba je náročná, i když ji studuješ.
Já se taky scházel s kamarády, kteří na ty nástroje hrají, a ti mi vysvětlovali, jaké mají technické možnosti, jak se zapisují jejich značky a podobně. Dokonce jsem se učil hrát i na housle, abych třeba lépe pochopil smyčce. Je mi jasné, že všem nástrojům rozumět nemůžu, ale chtěl jsem znát základy nástrojů, které jsou v orchestru a pro které píšu. Není nic horšího pro skladatele, než když za vámi přijde hráč orchestru, který má v ruce vaše noty a říká, že se to prostě nedá zahrát a že nechápe, jak jsem to myslel (smích).

Cvičíš ještě na bicí? A případně co cvičíš?
S Jankem Ledeckým jsme teď jeli turné, kdy jsme hráli každý den, tak jsem trochu přehraný. Teď třeba cvičím hodně na akustickou kytaru. Po novém roce jsem si pořídil novou a pořád na ni hraju. Od bicích si teď dávám pár dní pohov, navíc mi to teď komplikuje zařizování nové zkušebny. Počítám, že za týden začnu zase hrát a cvičit standardně. To znamená, že hraju tak dvě až tři hodiny denně. Na druhou stranu mi už o techniku moc nejde. Dostal jsem se na určitou úroveň a vím, že už o moc lepší nebudu, s tím jsem smířený. Nepotřebuju hrát rychleji a nechci ani lámat rekordy v nejsložitějším breaku. Spíše mi jde o moji hudbu a raději trávím čas v domácím studiu, kde skládám. Hudba jako taková je u mě na prvním místě a teprve potom je technická stránka bicích, která je pro mě ale i tak hrozně důležitá.

Ty to skládání děláš i profesionálně, na zakázku?
Ano. Nejvíc mě sice baví, když komponuji pro sebe, ale dělám i různé dokumenty, reklamy, znělky apod. Dělal jsem i pár filmů, ale nejedná se o žádné vysokorozpočtové filmy. Ovšem můj největší sen je natočit svoji hudbu pro válečný film s velkým symfonickým orchestrem.

V současné době hraješ s Jankem Ledeckým, kam ses dostal na základě konkurzu. Jak to výběrové řízení probíhalo?
O tom konkurzu mi řekl Pavel Valdman, úžasný bubeník, který s Jankem i kdysi hrál. Ten mi napsal, jestli ten konkurz nechci zkusit. Já v té době učil na ZUŠ v Hulíně a hledal jsem nějaké angažmá. Jejich prvotní požadavek byl, že máme poslat nějaké nahrávky a životopis. Musím přiznat, že jsem to bral trochu na lehkou váhu a tak jsem jim poslal jen odkaz na své webové stránky s tím, že všechno o mě je tam. Asi za 14 dní mi z Jankovy agentury napsali, že jsem byl vybrán mezi dvacet lidí, kteří se mají naučit asi osm písniček.

Přijel jsem do Prahy na konkurz a všichni jsme si zahráli s Jankovou kapelou. Byly tam postavené bicí a komplet kapela včetně zvukaře. Každý měl prostor, aby si bicí soupravu ochytal, dal svoje činely, prostě co potřebuje, a pak si zahrál s kapelou tři, čtyři písničky. Dvě jsem si vybral já a dvě vybral Janek. Vždycky jen kousek, třeba v půlce to zastavil a šlo se na další. On si to i natáčel na kameru, aby měl snazší rozhodování. Nakonec mi zavolal, že mě bere. A tak jsem skončil na ZUŠ s učením a přestěhoval jsem se do Prahy.
Obrázek
Jak to u něj funguje? Jakým způsobem zkoušíte a jak probíhá skládání nových věcí?
Co se týče skládání, tak to dělá Janek sám. Na nás potom je, abychom tu skladbu předvedli naživo. Většinou je živé provedení trochu jiné než na CD, takže si vymýšlím vlastní bicí, ale zároveň se držím toho základu, který má Janek na nahrávce. Zkoušíme většinou jen před koncertem tak, že si zahrajeme dvě hodiny a pak jedeme na koncert. Ale když třeba jedeme vánoční turné, tak to děláme se smyčcovým kvartetem, a to potom zkoušíme víc a pravidelněji.

Tvoje první kapela byla Segment, se kterou jste měli dost velký úspěch. Vyhráli jste soutěže kapel Hard Rock Rising a Skutečnou ligu. Dostali jste se do finále Česko Slovensko má talent. Jak dlouho jste vlastně fungovali?
Segment byl můj život. Tu kapelu jsem založil ve dvanácti letech a fungovali jsme dalších dvanáct let. Ale celou dobu to nebyl ten Segment, jak ho dnes všichni znají. Na začátku to byla úplně jiná sestava a hráli jsme normálně zábavy a hráli jsme převzaté písničky. Až posledních šest let jsme začali skládat svoje věci. V té sestavě, jak jsme byli v Talentu, tak to jsme byli asi tři roky. Hodně jsme na sobě pracovali a táhli jsme to dopředu. Co považuješ za váš největší úspěch?
Těžko říct, z komerčního hlediska určitě ten Talent. S naší tvrdou muzikou jsme prorazili až do televize. Díky tomu nás všichni znali. Kamkoli jsme přijeli, tak nás lidé poznávali a chtěli po nás podpisy. Ale také nás kvůli tomu spousta lidí nenáviděla. Že jsme se zaprodali televizi a podobně, ale stejně nás i tihle lidi znali a o to nám šlo (smích).

Ten úspěch byl překvapivý i z toho hlediska, že vaše muzika nebyla jednoduchá.
Nebyla. Jsem rád, že jsme to pojali tak, že i přesto, co se kolem nás dělo, tak nám pořád záleželo na muzikantské stránce. Měli jsme třeba třikrát týdně vokálovou zkoušku a neustále jsme pilovali naše živá vystoupení. I když to byl později i důvod, proč jsme se rozpadli.

Co používáš za bicí? Někde jsem slyšel, že sis je dělal sám.
Ano, sestavoval jsem si je sám. Důvod byl jasný, neměl jsem peníze na profi soupravu od renomovaných značek a moje neustálá touha něco tvořit mě dovedla k rozhodnutí vyrobit si svoje bubny. Přes Ivo Honajzera z Drumcenter.cz jsem si objednal korpusy Keller ze Spojených států. Doma v garáži jsem si je navrtal a zbrousil hrany. Lak mi dělal kamarád, který má autolakovnu. Mušle mi vyráběl táta na soustruhu. A ten zbytek kovových věcí, jako ráfky a podobně, jsem si dokoupil. Vše jsem konzultoval s panem Honajzerem a výsledek mě velmi překvapil. Jsem s tou soupravou neskutečně spokojený a k těmto bubnům mám takový vztah, že prostě nejde hrát na nic jiného.

Souprava HS-Drums se skládá ze dvou kopáků, 24x16“ a 20x20“, tomů 8x7“, 10x9“, 12x10“, 14x12“ a 16x16“. A k sadě patří ještě virbl 12x6“, který používám jako efektový bubínek. Všechny bubny jsou z tenkostěnného javoru. Pak mám ještě další dva virbly, jeden od DC Drums 14x7'' z masivního afrického mahagonu a druhý od nové české značky GD Custom Drums. Ti mi udělali bubínek na zakázku dle mých požadavků 14x5,5'' z javorového masivu, a to dokonce i v barvě mojí soupravy.
Obrázek
Jaký používáš hardware?
Jako hlavní pedál používám prodlouženou verzi DW-9002, někdy hraju taky na můj starý Pearl TW122, nebo Singl od Iron Cobra. Rampy mám od Gibraltar a zbytek HW je kombinace všech různých značek. Mám více kompletních sad HW pro jednotlivé kapely a účely, abych nemusel pořád balit všechno ze své zkušebny.

Co činely?
Dříve jsem, jako každý bubeník, kupoval všechno možné a hledal jsem zvuky, které jsou mi sympatické. Pak jsem měl možnost asi pět let spolupracovat se značkou Soultone. Ovšem nedávno se mi dostalo nabídky stát se firemním hráčem pro UFIP, což jsem samozřejmě neodmítnul. Je to italská značka činelů a jsem s nimi moc spokojený. Dostal jsem navíc plný endorsement přímo od výrobce, takže jsem za tuhle příležitost moc vděčný. Moje nynější činelová sestava je taková: HH - Extatic 14'', Splash - Class Series 7, 8, 10'', Crash - Class brilliant 16, 18, 20'', Crash-Ride - Class 20'', Ride - Class 22''a Rought heavy 22'', China - Class brilliant 18'' a Ximbao 10 a 16''.

Jaké používáš paličky?
Spolupracuju s českou firmou Balbex a ti mi udělali hned dva signature modely. Jeden se jmenuje HS-Stage, jde o hickorové paličky určené na větší podia, vychází z modelu 2B ale upravil jsem si je dle svych představ. Druhý model jsme nazvali Hanzissimo, ten je určený pro orchestrální hraní na snare, ovšem dobře se uplatní i v lehčích stylech na soupravu. Jsou z habrového dřeva a těžiště mají posunuté hodně dozadu, takže se s nimi velmi příjemně hraje pianissimo nebo i piano pianissimo. Navíc jsou velmi široké, takže se příjemně kontrolují v ruce.

Máš nějaké perkuse?
Mám takovou klasickou sadu shakerů, zvonů, chimes, dřívek či klepátek, včetně cajonu. Není to ale pro mě nic zásadního. Prostě to mám jen proto, abych je měl, kdyby byly potřeba hlavně pro studiové účely, nebo občasné unplugged koncerty.

Co používáš v domácím studiu? Jakou máš MIDI klaviaturu a jaký používáš software?
Jako hlavní DAW program mám Cubase, ale podle poptávky dělám i v Logic, nebo Pro Tools, vše na platformě Mac OS. A co se týče virtuálních orchestrálních nástrojů, tak používám všechno od EastWest a syntezátory mám od Native Instruments. Notační program Sibelius, ten používám nejčastěji. Co se týče efektů, tak používám Waves a teď se mi dokonce naskytla i spolupráce s firmou Audifield.

MIDI klaviaturu mám CME UF80, která má 88 kláves a kladívkovou mechaniku, kdysi jsem ji koupil ze studia Michala Pavlíčka, takže mi hodně přirostla k srdci. Dále taky Swissonic 61, když potřebuju kompaktnější MIDI klaviaturu, nebo Korg nano pro skládání třeba ve vlaku. Dále nějaké lampové procesory od TLA pro mastering a monitory ASP8 od Event.

Odkazy:
Web: www.hanzsedlar.cz, www.drumphonic.cz
Facebook: www.facebook.com/hanzsedlar, www.facebook.com/drumphonic

Za MUSICstage.cz se ptal Milan Janeček
PROFIL AUTORA: Milan Janeček
Jako syn profesorů na konzervatoři měl k hudbě blízko odmalička. Na ZUŠ studoval osm let hru na violoncello a dva roky hrál na baskytaru v tanečním orchestru ZUŠ. V rodné Kroměříži hrál především v kapelách Greengrass a Nšoči. Po přesídlení do Prahy v roce 2004 hrál postupně v kapelách nebo s umělci ED, My2Baby (Monika Agrebi + Tanja), Oncemore, Lenya, Petr Poláček, Vlasta Horváth nebo Věra Martinová.

Odpovědět