Jedním z respektovaných hráčů mladé bubenické generace je bezesporu Eda Štěpánek, firemní hráč paliček Balbex, jenž je momentálně motorem rockových legend Abraxas, a několika dalších kapel a projektů.

Na úvod mi prozraď, v kolika kapelách a projektech vlastně hraješ.
Projektů je víc, oficiální kapely jsou zhruba tři: Abraxas, což je moje hlavní kapela, Soustrast a příležitostné záskoky v Dymytry a u Noida. Pak mám spoustu jednorázovek.

Jak ses k hraní v Abraxasu vůbec dostal?
To je hrozně vtipná story. Jednoho dne mi zavolal můj dobrý kamarád Vláďa Görgel a zeptal se mě, jestli bych nechtěl v Abraxasu zaskakovat za Davida Růžičku. Mně bylo šestnáct, Abraxas jsem vůbec neznal, a představoval jsem si, že je to nějaká koženková metalová partička, co zpívá o padlých andělech. Kvůli tomu se mi do toho nechtělo, ale pak jsem pochopil, o co jde. Na tu kapelu chodil ještě můj táta... no zkrátka, začal jsem tam zaskakovat a později jsme si s Davidem vyměnily posty zaskakujícího a hlavního hráče.

Ty jsi ale především metalový bubeník. Nedělalo ti problémy hrát takovou muziku?
Byla to velká škola. S klukama jsem se naučil hrát potichu, dynamicky, víc pro kapelu, souhru s basou a podobně… tyhle věci jsem v šestnácti vůbec neznal, do té doby jsem do toho řezal jak hluchej do vrat. Najednou jsem musel hrát funky, v některých případech i jazzrock... jak říkám, velká škola, stále se učím.

Dneska se už cítíš na to, že bys hrál třeba jazz, nebo pop?
Hrát popík není žádná prdel, to všichni vědí. Je to precizní muzika, která není schovaná za velký aparáty, vyniknou tam všechny chyby. Ta muzika mě baví, je to jednoduchý a přímočarý… navíc, když to hrajou dobří muzikanti, tak to má koule. Přiznám se, že s jazzem jsem na tom hůř. Ale teď bych chtěl nastoupit v půlce pátého ročníku na konzervatoři k legendárnímu jazzmanovi Radkovi Němejcovi, takže bych chtěl v tomhle směru dohnat svoje nedostatky.

Jak ses vůbec k bicím dostal?
Jako malý jsem hrál na klávesy, ale to bylo pro mě utrpení. Já byl hyperaktivní dítě, pořád jsem potřeboval něco dělat a pořád jsem do něčeho mlátil. V ZUŠce v Kobylisích byla učebna bicích nástrojů, a já jsem pořád šmejdil okolo, strašně se mi to líbilo. Jednoho dne, mám za to, že to byly moje narozeniny a bylo mi asi devět, jsem mámě řekl, že už na klávesy hrát nechci, rozbrečel jsem se, a naši se rozhodli, že budu hrát na bicí.

Někteří hráči začali už ve čtyřech letech. Kde je podle tebe optimální věková hranice na to, poprvé si sednout za bicí?
Záleží na přístupu rodičů. Děti můžou začít, kdy chtějí, záleží asi taky na jejich intelektu.

Není to taky záležitost motoriky, ovládání rukou a nohou?
To taky. Když se to u děcka dobře sejde, má dobrou průpravu od rodičů, začne poslouchat dobrou muziku, dá se začít brzo. Ale je to těžký. Já jsem teď začal učit pětiletého kluka, a to je přesně případ, kdy tatínek koupil domů soupravu, poslouchají spolu muziku, a ten kluk ví, že to chce dělat, protože ho to baví. Tohle je dobrý příklad.

Jak vůbec jako učitel přistupuješ k pětiletému žákovi? Co mu ukazuješ?
V první řadě ho to musí bavit. Nemůžu na něj vybalit technický záležitosti. Nejsem učitel s dvacetiletou praxí, sám se tímhle způsobem učím, ale na děti se musí pomalu a zábavnou formou. Takže střídavé údery, pokud to dítě chápe, tak to začít koordinovat s nohama, umět si počítat nahlas, říkat si do toho nějakou říkanku... důležitý je spojit hlavu s rukama. Některé dítě to pochopí, a může klidně v šesti letech začít hrát groove, některé se s tím bude mazat do deseti.

Jaká byla tvoje první kapela?
Začal jsem hrát asi ve dvanácti s metalovou kapelou Clayfeeders. Hráli jsme různě v klubech po Praze a po republice, hráli jsme asi čtyři roky. Pak jsme založili s Gorgim (dnešní kytarista Dymytry) a s mým strejdou Honzou Štěpánkem kapelu xXXx. Chtěli jsme dělat něco jinýho, tvrdší muziku, scream spojený se zpěvem, dělali jsme to srdcem. Pravý ksicht to dostalo, když k nám přišel zpívat Roman Vician (dnes Diphteria), vydali jsme desku, fungovalo to pěkně a pak to skončilo. Potom jsem začal zaskakovat s Dymytry, to byla zase škola jako prase. Profi přístup, připravenost, zodpovědnost... co si budeme nalhávat, zaskakovat v kapele za Miloše Meiera je docela nátlak. S klukama jsem si aktivně projel tři, čtyři roky a bylo to super.

Ty máš ale úplně jiný styl, než Miloš Meier. Jak to jde dohromady?
Myslím, že nad tím celkem úplně jinak přemýšlím. Těžko říct. Já jsem vždycky chtěl hrát na muziku, netroufám si tvrdit, jak to má Miloš, to se musíš zeptat jeho. Asi jsem jednodušší hráč. On mě navíc učí na konzervatoři.

Co je podle tebe nejdůležitější věc v hraní na bicí, když vynecháme přesnost?
Nejdůležitější je být komplexní muzikant, nebýt jen bubeník. Snažím se pořád si to připomínat.

Hraješ i na jiné nástroje?
Snažím se hrát na kytaru, něco zabrnkám na basu, doma se snažím nahrávat si svoje věci. Mám projekt, který se jmenuje Amygdala, a v něm jsem skládal hudbu na kytaru. Ale nenahrával jsem to na kytaru, tak precizní zase nejsem.

A na něj jsem se chtěl zeptat. Slyšel jsem jednu píseň a musím říct, že mě úplně dostala. Co se s tím projektem vlastně stalo?
To mě těší. Byl to naprosto spontánní nápad, tuhle písničku jsem měl už dlouho nahranou jako demo. Řekl jsem kamarádovi Jarovi z kapely Recode The Subliminal, že pojedeme do studia, nahrajem to, uděláme si to hezký. A vzniklo z toho tohle. Měl jsem z toho hroznou radost. Jaro tu nahrávku vyprodukoval, co se týče melodických nástrojů, nahrál kytaru a baskytaru. Ztroskotalo to na tom, že to nebyla kapela, jen internetový projekt. Nikam to nepokračovalo, to bych teď musel plácnout do stolu, sehnat muzikanty, ale na to je asi pozdě.

Pak jsem taky zaznamenal projekt Nightylus.
To je současná věc, na které teď pracuju. Je to projekt jednoho známého, který mě oslovil. Je to ambiciózní projekt, který má cílit dál, než na Česko. Ještě nejsem oficiálním členem, ale asi budu. Baví mě to, celkový přístup a komunikace je jinde, než na co jsem byl doteď zvyklý. Je to takový rock-metal, je to přímočaré, s melodickým zpěvem.

Hraješ taky s hardcoreovou kapelou Soustrast. Jak ses k tomu dostal?
Stejně jako všude předtím, začal jsem s nimi zaskakovat. Nejdřív za Honzu Podzimka, pak za Vítka Blažka. Pak se začala točit nová deska, a kluci mě oslovili, abych ji nahrál.

Album ještě není hotové, ne?
Už snad brzy bude, makáme na tom docela intenzivně. Já na ní dělám všechny samply a synťáky, není to sranda, udělat takhle třináct songů.

Jak bude nová deska znít?
Bude tvrdá a syrová. Sice tam bude elektronika, ale tvrdost a syrovost Soustrasti na ní bude zachovaná. Bude to hodně těžkopádná, hardcoreová deska. Přiblížil bych to ke kapele Pantera.

Jsi studentem Mezinárodní konzervatoře, co je to za školu?
Mezinárodní konzervatoř je soukromá škola v Praze, řekl bych, že je to konzervatoř pro lidi, co chtějí jít svojí cestou. Máme tam top muzikanty, Jiřího Slavíčka, Radka Němejce, Miloše Meiera, to jsou silný jména, velmi dobrá tam je jazzová sekce. Ta konzervatoř získala nějakou prazvláštní pověst, bylo to rozházený, mělo to dvě budovy, učitelé přicházeli a odcházeli, ale za těch pět let, co tam jsem, se to dalo do kupy.

V čem je podle tebe dnes výhoda, mít konzervatoř?
Pokud potkáš ty správný lidi mimo konzervatoř, tak ji nepotřebuješ. Spousta lidí říká, že konzervatoř je hlavně o kontaktech, což do jisté míry samozřejmě je. Hlavní ale je, že jsi neustále, každý den ponořený v muzice. Zkoušíš s kapelama, učíš se od lidí z branže. Je to pojítko s muzikou. Ale nemyslím si, že je důležitý ji mít, znám spoustu samouků. Důležitý je, aby ses hraní věnoval pravidelně.

Věnuješ se pravidelně třeba cvičení? Cvičíš denně?
Snažím se cvičit denně, ale teď je to spíš tak, že za bicíma sedím tak pět dní v týdnu. Teď asi cvičím déle, než dřív. Pořádně jsem začal cvičit až v sedmnácti. Nejsem hráč, co by se dokázal na deset hodin kousnout, sedět ve zkušebně a prostě hrát. Doufám, že k tomu jednoho dne dospěju, ale já jsem vždycky víc řešil muziku, než cvičení.

Když cvičíš, tak co?
Je to různý, od období do období. Vždycky je tam zaimplementovaná technika, koordinační cvičení... když to má řád, vydržím třeba dva měsíce u jedné věci, kterou se snažím zdokonalovat, pak to obměňuju. Rád hraju groove, pevnost v tempu a takový věci. To je teď to hlavní, co mě zajímá. Naučit se držet a neuhnout. S klikem i bez.

Jak moc je pro tebe důležitá souhra s baskytarou?
Dobrá otázka. Je to rytmická sekce, to nemusím vysvětlovat, takže souhra v muzice je stěžejní. Nemůžu mluvit o jazzu, tam je to trochu jinak, tam bubny nejsou úplně držák tempa. Pokud ale jde o bigbít, funky a tak, je to stěžejní. V tomhle mě hodně inspiruje Richard Scheufler. Radši budu hrát dobře „bum-čvacht“, než dvaatřicetiny v 250 BPM, a nehrát pak dobře groove. Člověk nemusí být nejtechničtější, důležitý je, aby to držel.

Jaký používáš gear?
Momentálně hraju na Sonory. Firemním hráčem nejsem, ale funguje tam přátelská spolupráce. Kluci o mně vědí, já se je snažím všemožně podporovat a oni mě taky, což by samozřejmě nemuseli. Mám sérii Select Force S-Drive v černý barvě piano black. Mám extra mělké korpusy u tomů.

V čem ti mělké korpusy vyhovují?
Přiznám se, že jsem si je koupil, protože se mi to líbilo, a dá se taky líp pracovat s nastavením tomů. Ale po druhý bych to už neudělal, protože pak si zahraju na standardní rozměry, a baví mě to víc. Používám bubínek Gretsch 14“x8“, fakt kýbl, na něj hraju metal, ten bubínek hraje jako prase. Na normální hraní používám Sonor Ascent, 14“x6,5“. Činely používám značky Sabian, tam je hlubší spolupráce. Podporuju český Sabian, jak jen to jde, a mám u nich příjemné podmínky.

Jak ses dostal k tomu, být firemním hráčem paliček Balbex?
Prostě jsem Tomášovi Havlínovi napsal, a měl jsem štěstí. Dostává desítky takových zpráv denně, a vybral si zrovna mě, poslechl si to a líbilo se mu to. Jinak by o mě asi nezavadil. Potřeboval jsem model, který bude stálý, a nebudu ho měnit. Je to model 2B, docela tlustá palička, ale dobře vyvážená, není to žádná tíha, což mi vyhovuje. Šlapku používám Speed Cobra od Tama, už ji mám asi dvakrát repasovanou. K ní jsem si koupil kardan od Pearl: Demon Drive, což je nezničitelný. Teď už se nemůžu vymlouvat na šlapku, to už nejde.

Kteří hráči tě teď nejvíc inspirují?
Mám rád Bennyho Greba, Gavina Harrisona, hodně mě baví Matt Garstka (Animals As Leaders), baví mě jeho uvažování, líbí se mi, jak hraje, jak je kreativní. Začínám se teď vracet zpátky, zajímám se o bubeníky jako je Steve Gadd, Terry Bozzio, prostě se vracím tam, kde jsem měl začínat. Souvisí to i s tím, že se jdu učit k Radku Němejcovi, který mi tyhle věci chce nastínit, a rád bych to pobral. Já jsem začínal na Mike Portnoyovi, jeho mám rád, to je držák... je jich fakt strašně moc. Mám rád všechny moderní dobré muzikanty.
Odkazy:
Web: www.abraxas.cz
Facebook: www.facebook.com/EduardStepanek, www.facebook.com/abraxas.cz

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek