Dušan Černák

Odpovědět
Jan Martinek
Příspěvky: 23
Registrován: 09 čer 2015 11:13

Dušan Černák

Příspěvek od Jan Martinek » 23 kvě 2016 10:40

Současnou generaci nazývám „generací internetových bubeníků“.

Bubeník Dušan Černák, původem ze Slovenska, je jeden z hráčů, jehož jméno se mezi muzikanty začíná skloňovat čím dál tím častěji a čím dál tím více v superlativech. Nedávno se objevila zpráva, že se Dušan zúčastní každoročního prestižního bubenického festivalu ve Vysokém Mýtě, který hostí ty nejlepší hráče u nás i ve světě. A to byla dobrá příležitost ho vyzpovídat.

Úvodem asi klasická otázka - jak ses vlastně k bicím, potažmo k muzice obecně dostal a proč sis vybral zrovna bicí nástroje?
Byly mi čtyři, maximálně pět let, a můj o osm let starší bratr hrál na kytaru v místní kapele. Jednoho dne šel pro něco do zkušebny a přemluvil mě, abych šel s ním. Ve zkušebně jsem uviděl třpytivě zelené bicí Amati, které mě okamžitě ohromily a musel jsem si je vyzkoušet. Brácha mě usměrnil a naučil hrát nejprve 16tinový groove, pak 6/8 rovný rytmus, pak klasický "bum-čvacht" a na závěr nejjednodušší přechod. Naučil mě systém, jakým si mám všechno spočítat. Vysvětlil mi to perfektně srozumitelně a se svými žáky, pokud jsou úplní začátečníci, začínám přibližně stejně. Byl to na dlouhou dobu jediný kontakt se soupravou a zůstal jsem odkázán na tužky, hrnce, prázdné sudy od piva a podobně. V šesti letech jsem začal navštěvovat hodiny klavíru na ZUŠ v Polomce, což mě hudebně zformovalo, protože jsem začal přesně vnímat a vědět, proč mě konkrétní skladba baví, anebo nebaví. Klavír mě chytil, navštěvoval jsem hodiny u skvělé paní učitelky Snopkové asi devět let a po přibližně šesti letech jsem se věnoval hlavně improvizaci na vlastní motivy. V devíti jsem dostal na Vánoce vytoužené bílé Amati, které se staly mou oblíbenou hračkou. V Polomce a okolí v té době nikdo na bubny neučil, takže jsem si jen tak sám hrál, vymýšlel jsem si "písničky", později přechody, rytmy. Bylo to víceméně jen takové mlácení, ale už tehdy jsem objevil několik technik, zvuků a breaků, které dodnes používám. Vděčím tomu za svůj styl hry a zvuk. Někdy jsem toto období vnímal jako handicap, ale dnes už vím, že z toho těžím.
Obrázek
Předpokládám, že cvičení x hodin denně tě, alespoň v začátcích, taky neminulo. Učil ses spíš z not nebe spíš "podle sluchu"?
Prvních šest až sedm let jsem byl samouk, hrál jsem si primárně pro vlastní zábavu bez systému a cvičením se to nedá nazvat. Bylo to spíš objevování, a za bubny jsem netrávil moc času. Učil jsem se a stále se učím z velké většiny poslechem. Myslím si, že naučit se hrát na bicí soupravu primárně z not je proti povaze nástroje. Bubny jsou v obrovské míře o zvuku, dynamice, souzvuku jednotlivých komponentů, kombinací krátkých a dlouhých zvuků a to se z not nedá naučit a nedá se to do nich ani úplně přesně zapsat. Když chceme nějakého bubeníka kopírovat a přečteme si z not jeho break, na správnou interpretaci to nestačí. Většinu věcí, které hraji a nepřišel jsem na ně sám, jsem se naučil hraním s oblíbenými nahrávkami. Myslím si, že hraní s nahrávkami je nejefektivnější způsob, jak se naučit nejen hrát, ale i naučit se muzikální kontext toho, co hrajeme. Pokud nepočítám technické cvičení na malý buben (které si po krátkém rozehrání rozkládám do soupravy), tak jediné noty rozepsané pro bicí soupravu, podle kterých jsem cvičil, jsou The New Breed a The Art of Bop Drumming. Hlavně učebnice The New Breed mi dala hodně, ale i tu jsem cvičil až když jsem měl solidní technickou a koordinační výbavu získanou hrou s nahrávkami.

A nyní? Hodně bubeníků už poté, co začali pořádně hrát živě, cvičí spíš na koncertech...
Vážně? Jsou takoví? (smích) Je třeba říci, že časté koncertování bubeníka udržuje ve fyzické i mentální kondici. Když hraji hodně koncertů za sebou, tak jsem navzdory únavě rozjetý a řeším herní situace s větším přehledem. Tedy alespoň si to myslím (smích). Momentálně si netroufám říct, zda cvičím hodně, nebo málo. Nemám už tolik času, jak dříve. Snažím se podle okolností cvičit co nejvíce, protože mi to hodně dává a baví mě trávit čas sám se sebou ve zkušebně. Cvičení mě uklidňuje a dodává sebedůvěru.

V jakých projektech teď hraješ? Čekám, že to bude dlouhý výčet.
Kapely, kde jsem stálým členem a momentálně fungují, jsou - Limbo, Wunderbar Band, Yo Soy Indigo, Jaroslav Šimíček Quartet, Cirilic, Tomáš Bouda & Co., Jan Steinsdörfer Trio, Jan Tengler & The System, Černák-Sanchez-Janáček Trio. Nový projekt, o kterém se zmíním později, zatím nemá název. Ještě vyjmenuji další kapely, které jsou v částečné, nebo absolutní hybernaci: Quattro Formaggi, Fake Moustache, Tragéd Aktiv Trio. Nedá mi nevzpomenout ještě bývalé důležité kapely: Eduardo Borsuci in Optima Forma, Rene Trossman Blues Band, Mark Aanderud Trio, CCTV Allstars a Hugo Čáves Orchestra. Kromě toho miluji jam sessions, hrával jsem a hraji v jamových „house bands“ na mnoha místech v Praze. Samozřejmostí jsou záskoky a příležitostné spolupráce, které mi program ještě zpestří. Párkrát ročně mám šanci si zahrát i s muzikanty světového jména, v poslední době to byli například Oran Etkin, Gilad Atzmon, nebo Martha Galarraga.

Pochlub se i svou studiovou diskografií...
Nahrál jsem CD s kapelami Limbo, Quattro Formaggi, Wunderbar Band, zpěvačkou Janou Švenkovou, jsem v doprovodné kapele na DVD kytarové školy Andreje Šebana, sólové elektronické EP na anglickém netlabelu, bubnuji v soundtracku k filmu Prach a broky, i v soundtracku filmu Prahala (ještě nevyšel). Nedávno vyšly nahrávky freejazzového dua se saxofonistou Pavlem Hrubým a CD Missa Rotna s pěveckým sborem Besharmonie, kde hraji v doprovodné kapele. V procesu masteringu se nachází CD kapely Yo Soy Indigo. Pokud vše půjde podle plánu, tak v dohledné době budeme nahrávat s kapelami Limbo, Jaroslav Šimíček Quartet, Tomáš Bouda & Co., Wunderbar Band a Cirilic. Občas se vyskytnou hostování, například naposledy na CD Viktora Kracíka. Občas se bohužel stane, že z různých důvodů nějaká nahrávka není vydána, co mě vždycky mrzí.
Obrázek
Máš zkušenosti z různých hudebních stylů, což tě baví nejvíc?
Nejvíce mě baví, když jsou muzikanti sami sebou a jsou nadžánroví. V hudbě mě nejvíce baví volnost, tvořivý moment a komunikace. Nerad hraji dlouhou dobu jeden repertoár, a to ani v případě, že mě velmi baví. V hudbě mám rád změny a moment překvapení. Téměř nikdy nehraju dvakrát stejný break. Pokud se mám ve svém vyjádření omezit na žánry, tak moderní jazz, avantgarda, jazzrock - fusion, elektronická hudba, bebop, latino, ale rád si zahraju i tvrdší hudbu. Rád si zahraji všechno, co není samoúčelné a vykalkulované. Potřebuji cítit, že spoluhráč skutečně žije tím, čím hraje, a hraje to, čím žije.

Kdo z muzikantů, se kterými hraješ, tě nejvíc hudebně inspiroval či inspiruje?

Téměř všichni. Skutečně nemohu napsat pouze jednoho, dva, tři... Jsou to: Pavel Hrubý - přístupem, oddaností výhradně kvalitní hudbě, precizností, neustálou chutí tvořit nové věci. Taras Voloschuk - tím samým, a zároveň je to doslova hudební vědec, který má odpověď snad na každou otázku. František Kučera - mimořádným citem pro barvu zvuku a práci s dynamikou, náladou a atmosférou. Michael Krásný - cílevědomostí, přísností a vysokými nároky na bubeníka (smích). Vladimír Mikláš - to se nedá vysvětlit. Můj bratr Radovan - koncepčním myšlením. Jaroslav Šimíček - je příkladem hráčů své generace. Neustále tvoří novou a moderní hudbu pro svůj projekt, který se citelně posouvá dopředu. Vít Pospíšil alias Igor Postránecký - umí vždy překvapit. Jan Steinsdörfer - umí vždy překvapit. Michal Nejtek - je to univerzál. Je doma v obrovském množství druhů hudby, což považuji za důležité. Milan Svoboda - elánem, nasazením, předáváním pozitivní energie. Rene Trossman - nekompromisním přístupem k tomu, co dělá. A mnoho, mnoho dalších.

Letos budeš hrát na prestižním bubenickém festivalu ve Vysokém Mýtě. Jak ses k tomu vůbec dostal, a co to pro tebe znamená?
Na festival jsem byl pozván a velmi si této pozvánky vážím. Možnost prezentovat se na takovém významném fóru ve společnosti tolika skvělých hráčů je motivující. Jsem velmi rád, že přesto, že nehraju v mainstreamových kapelách, mě lidé v bubenické komunitě čím dál tím více evidují. Doufám, že na mé festivalové vystoupení přijdete v hojném počtu, skutečně se na to velmi těším.

Ve Vysokém Mýtě vystoupíš s kapelou a já se přiznám, že jména hráčů jsou pro mě velkou neznámou. Mohl bys je představit? Co můžou posluchači očekávat za styl?
Na kytaru bude hrát Vladimír Mikláš a na baskytaru David Herzig. S Vladem se známe ještě z bratislavské konzervatoře, čili už přibližně třináct let. Od začátku jsme si rozuměli hudebně i lidsky. Někdy jsme se například libovali ve volné improvizací pro klavír a cimbál (Vlado je absolventem cimbálu na Konzervatoři v Bratislavě). Zanedlouho po mně se přistěhoval do Prahy a časem jsme si k sobě našli cestu v improvizačním duu Pilot, tentokrát již s našimi hlavními nástroji, čili bicími a kytarou. Duo Pilot má zajímavou koncepci, kterou jsme začali rozvíjet. Na jam sessions v pražském klubu Napa Underground se s námi začal hrát David Herzig, který rychle porozuměl našemu stylu hry a dokáže se vypořádat s našimi rytmickými excesy. Uvědomili jsme si, že v Davidovi jsme našli někoho, kdo nám dává půdu pod nohy a máme při hraní s ním více volnosti a možností, takže se duo změnilo na trio. David s Vladem spolu hrají ve výborné kapele Bert and Friends a v triu se zpěvačkou Sisou Fehérovou s názvem Used To Be a Sofa. S Vladem ještě společně hrajeme v částečně hibernovaném Tragéd Aktiv Triu a zcela hibernovaném fusion projektu Fake Moustache. Ještě pro zajímavost dodám, že Vlado je momentálně na šňůře s Prago Union, se kterými hraje na cimbál.

A jaký mohou posluchači očekávat styl? Těžko říct. Jsme specifičtí muzikanti, které je těžko zaškatulkovat, a společně tvoříme vlastní zvuk. Vlado i David jsou schopni odehrát velké množství žánrů. Budeme hrát vlastní tvorbu, a protože je to bubenický festival, tak tomu koncert možná trochu přizpůsobíme, uvidíme. Nechme se překvapit. V ideálním případě bude vystoupení překvapením i pro mě, žádný stereotyp od této kapely nečekám.

Když jsme u spoluhráčů, pro bubeníka je klíčová souhra s baskytaristou, zejména pokud jde o groove. Co přesně musí basák splnit, abyste si spolu "sedli"?
Trochu bych tuto otázku otočil. Na jedné jam session hrál zkušenější bubeník s méně zkušeným basákem, který ještě přesně nevěděl co dělat, ale snažil se. Tento bubeník však nechtěl nikoho pustit na své místo, protože jen „přežíval“ hraní s nezkušeným hráčem a čekal, dokud bude vystřídán nějakým, cituji, „pořádným basákem“ a konečně si zahraje. Takový přístup se mi nelíbí. Patnáct minut hrát statický „bum-čvacht“ a čekat, že se stane zázrak a basák, který je možná poprvé na jamu, začne vymýšlet inovativní linky a šlapat jako hodinky? Nakonec jsem bubeníka přece jen vystřídal a basák, který do té doby hrál, na pódiu zůstal. Začal jsem hrát trochu složitější rytmy, dal jsem basákovi nějakou inspiraci, aby tam byla nějaká linka, které se chytí, a on se chytil a hráli jsme. Takže podle mého názoru, aby fungovala spolupráce basa - bicí, má více práce bubeník. Pokud oba vnímáme, co se děje, tak si dobře zahraju opravdu s kýmkoliv bez ohledu na úroveň, byť by opakoval dokola dva tóny.

Abych teď tu laťku trošku posunul a popsal pro mě ideálního basáka - musí umět jak držet, tak sólovat. Nesmí si hrát jen to svoje, ale musí reagovat, vnímat mě. Musí umět vytvořit dobrý komunikační most mezi mnou a sólistou, respektive zbytkem kapely. Musí být doma v hraní lichých taktů. A musí být tvořivý, aby věděl dostatečně odlišit skladby, které mají podobný rytmus a BPM.
Obrázek
Jsi firemním hráčem několika značek, u bubnů je to GD Custom Drums, což (zatím) není úplně zavedené jméno. Čím tě tahle firma oslovila a jak tě vůbec získala do své stáje?
Začalo to tak, že můj snare začal mít po šesti letech intenzivního užívání tvar elipsy. Na Facebooku jsem zaregistroval firmu GD Custom Drums a zaujalo mě, že vyrábí masivní bubny za neuvěřitelně nízké ceny. Říkal jsem si, že v tom musí něco být, tak jsem se šel osobně přesvědčit a byl jsem ohromen. Kvalita zpracování je na vrcholné úrovni. Velmi mě oslovil přístup majitele, pana Žány, který vyprávěl o každém detailu s maximálním zanícením. Nezná žádný kompromis v kvalitě a každý detail vyrábí pečlivě a precizně. Velmi ho zajímaly mé názory a postřehy. Oslovil mě s nabídkou stát se firemním hráčem, což mě potěšilo a velmi si to vážím. Sedli jsme si po profesionální i lidské stránce a oba víme, co přesně chceme. Nad návrhem mé soupravy jsme strávili velké množství času, konzultovali jsme každý malý detail a výsledek je úžasný. Souprava splňuje ty nejnáročnější kritéria a je mi ušitá přesně na míru. S bubny už nemohu být spokojenější, překračují všechna očekávání.

Naopak činely Istanbul ve světě i u nás mají tradici, ty sis oblíbil sérii Mehmet. Proč?
Jsou to pro mě ideální činely, které mě okouzlily živě a také na nahrávkách. Jsou vyráběny ručně a výhradně tradičními metodami v původní fabrice Zildjian v Istanbulu. Tradice a zkušenosti jsou v nich cítit. Každý kus, i rockové série, mají hloubku a charakter. Není to žádná sériovka. Jsou dokonale řemeslně zpracované a umím na nich rozpoznat mnoho typů tepání a soustružení. Rád používám jazzový zvuk i v ne-jazzovém kontextu. Všímám si, že v posledních letech mnoho vlivných bubeníků přechází k temnějším a tříštivějším zvukům. Mají větší dynamický rozsah a reagují citlivěji než například činely typu „brilliant finish“. Miluji temnou zvukovou "stěnu" svých činelů a zároveň jsou k tomu dostatečně průrazné. Jsou jak tradiční, tak i moderní. Je to nadčasový zvuk, který nepodléhá módním vlnám.

Máš docela netypicky postavenou sadu, okoukal jsi to od svých bubenické vzorů?
Podle čeho tak soudíš? To musí být nějaký omyl (smích). Neodkoukal jsem konkrétní postavení sady, ale systém, jakým si ji postavit. Moje sestava je postavena zcela standardně. Může to vypadat opticky klamavě, protože mám 18" kopák a relativně mělké 8" a 10" tomy. K tomu mám většinou po stranách 22“ ride činely, takže to může vypadat z publika trochu divoce, ale z pohledu hráče vypadá sestava standardně. Jediná věc, která možná trošku nestandardní je, že mám z pohledu hráče tomy posunuté jemně doleva. Umožňuje mi to lepší přístup na 8" tom levou rukou a zároveň mám více místa pro komfortní umístění ride činelu. Kdo mě jako hráče zná, tak ví, že se po soupravě snažím pohybovat efektivně. Nejsem fyzicky velmi disponován a po technické stránce co možná nejvíce využívám rebound (odraz), takže mám tomu patřičně přizpůsobené postavení soupravy. Na pohyb po soupravě kladu při cvičení i výuce velký důraz, je to jeden z klíčů plynulého a přirozeného projevu. Fyzický pocit ze hry ovlivňuje i emoce a kreativitu - například při vyšším sezení prožívám stejný rytmus jinak, než při nižším sezení.

Dva ride činely po obou stranách je u jazzu docela klasika, je jasné, že pro jazzového bubeníka bude ride nejdůležitější činel. Jakou péči věnuješ výběru toho správného kousku?
Pro jazzového bubeníka určitě a pro mě také (smích). Abych to v první řadě upřesnil… za jazzového bubeníka se nepovažuji, přestože můj projev je jazzem inspirován. V dnešní době je mezi posluchači běžné, že když si něco nevědí zcela spolehlivě zařadit, tak je to jazz. Slyší nadupané fusion, je to jazz. Slyší např. Erika Truffaze a je to jazz. Slyší Franka Sinatru a je to jazz. Touto logikou můžeme s trochou nadsázky většinu bubeníků označit za jazzových už jen proto, že hrají na bicí soupravu. Rozdíly mezi žánry jsou již značně smazány a hlavně pro moderního profesionálního bubeníka platí, že musí být univerzální. Kolik stylů zvládáš, tolikrát jsi bubeníkem.

Od hlavního ride činelu čekám, že to bude všechno zvládat. Musí být dostatečně artikulovaný, musí dělat i zvukovou plochu, musí reagovat na dynamiku, musí zvládat akcenty na ploše činelu, musí být „crashovatelný“ a musí mít silný, výrazný klobouk. Mám také rád nýty a řetízky. V mém případě je to 22 "61ST Anniversary Vintage ride a když hraju opravdu jazz, tak 22" Mehmet Legend ride. Na druhý ride činel, z pohledu hráče vlevo, mám už trochu mírnější nároky. Nezáleží mi na klobouku, artikulace už není tak klíčová. Jde mi spíše o akcenty, crashování a temný podklad. V mém případě to perfektně plní 22 "Origin Dark Sizzle ride.

Jakou přesně používáš sestavu a na jaké hraješ značky, kromě těch dvou zmíněných (hardware, pedály, blány, paličky...)?
Sestavu měním podle potřeby, takže popíšu svou ideální soupravu, na kterou momentálně cvičím. Bubny jsou GD Custom Drums, korpusy jsou zkombinované z třešně a jasanu, malý buben je ořechový. Tomy - všechny závěsné uchycené - 8 "x6,5" 10 "x7,5" 13 "x10" 15 "x12". Kopák 18 "x14", malý buben 14 "x5,5" s litými ráfky. Používám blány Remo, momentálně Coated Ambassador a Clear Diplomat na tomech, Coated Ambassador a Snare Ambassador na malém bubnu a Powerstroke 3 Clear a Coated Ambassador na kopáku.

Činely jsou Istanbul Mehmet, vyjmenuji je zleva z pozice hráče. 17 "Traditional Paper Thin crash, 13" kombinace MC Jazz / El Negro signature hi-hat (na razantnější projev používám dva spodní, na jemnější dva vrchní činely), 22 "Origin Dark Sizzle ride, 7" Session splash, 6 "Radiant / 9 "El Negro splash STAX, 22" 61ST Anniversary ride, 19 "Origin Holey Sizzle crash (6 děr), 15" china / 12 "splash STAX, nebo druhá hi-hat, většinou Sultan 14". Činelů mám na výběr více, často používám ještě 22 "Mehmet Legend Sizzle ride a 18" Traditional Paper Thin crash.

Co se týče paliček, tak ty se mi nevybírají snadno, protože mám vzhledem ke svým fyzickým dispozicím relativně velkou dlaň. Také mám vysoké nároky na zvuk. Momentálně určitě nejvíce používám model Dennis Chambers od Zildjianu, ale mám i jiné oblíbené paličky, například javorový model Fusion od Vater, javorové SD1 Jr. od Vic Firth, Ronald Brunner Jr. od Zildjianu, Miloš Meier od Balbex a líbí se mi i dlouhé paličky Bady Zbořila také od Balbex.

Hardware je mix, na to si extra nepotrpím, například jsem téměř dvacet let proseděl na své první židli Amati. Mám rád lehký a skladný hardware, abych ho odnesl sám najednou. Snad jediná podmínka je, že stojan na malý buben musí mít kulový kloub, protože potřebuji neomezené nastavení. A ještě potřebuji hi-hat clutch, který je uzamykatelný, respektive se nemůže začít povolovat, a právě takový mám od značky Taye, daroval mi ho skvělý holandský bubeník Sebastiaan Cornellisen.

Zastavím se u pedáků. Používám Yamahu FP9500, myslím, že je to aktuálně nejnovější model. Vybíral jsem bez omezení ze všech dostupných kvalitních pedálů a musím říct, že je to skutečně skvělá šlapka. Používám páskový převod, pocitově je měkký, jemný, ani necítím, že hraji. Je velmi svižný a výborně se vrací. Nemá žádné zbytečné nastavení, je jednoduchý. Beater je perfektní, ani těžký, ani lehký a má skvělý zvuk. Je i cenově dostupný. Mně osobně je sympatické i to, že to není žádná Cobra, démon, sokol, giant step, excalibur detonátor, nebo nevím co všechno. Je to zkrátka pedál, jak má být a po roce a půl intenzivního užívání vím, že ještě určitě dlouho vydrží.
Obrázek
Jak ses dostal ke spolupráci s Kytary.cz?
Byl to první obchod s hudebními nástroji, který jsem v Praze pravidelně navštěvoval. Z Ježkárny jsem tam byl pěšky asi za 15 minut, takže to byla logická volba a vždy jsem byl s nákupem a přístupem velmi spokojený. Na Slovensku jsem nic podobného neznal. Před dvěma lety jsem tam zaregistroval vystavené krásné činely Istanbul Mehmet. Začal jsem si vyhledávat ukázky jednotlivých činelů na YouTube a byl jsem okouzlen, toužil jsem po nich. Na stránkách istanbulmehmet.com jsem zjistil, že dodavatelem pro ČR jsou Kytary.cz, respektive Audio Partner. Všichni moji blízcí a hlavně moje nejmilejší Mirka na mě tlačili, abych konečně posunul svou kariéru dál, přesvědčovali mě, že na to mám a že se musím o endorsement ucházet, za co jsem jim vděčný. Nabral jsem odvahu a odeslal do společnosti Audio Partner své materiály. Reakce byla blesková, zájem o spolupráci byl oboustranný a stal jsem se firemním hráčem Istanbul Mehmet a Kytary.cz, co má pro mě neocenitelný význam.

Všiml jsem si, že dáváš i soukromé hodiny. Jaké máš zkušenosti se žáky? Roste u nás nová generace dobrých bubeníků?
Se žáky mám převážně velmi dobré zkušenosti, protože jsou to skvělí lidé, se kterými si velmi dobře rozumím a sám se od nich můžu něco naučit. Na hodiny se všemi žáky se těším. Učím rád, velmi mě to baví a cítím, že je to práce, která má smysl. Navíc cítím něco jako povinnost a odpovědnost předávat dál své zkušenosti, o kterých si myslím, že jsou dost specifické. Baví mě popisovat každý detail hry, do výuky dávám emoce a ty vyžaduji i od žáků. Hodina bicích není přehrávání etud a pilování techniky, i když i to k tomu samozřejmě patří. Je to hlavně rozhovor dvou lidí a neustále podávání komplexního obrazu toho, co vlastně za bubny děláme, jak hudbu prožíváme. Samozřejmě je něco jiného učit šestiletého chlapce a padesátiletého pána, tam konverzace probíhají na jiné úrovni, ale má to mnoho společného. S dětmi je trochu problém, že málo cvičí, protože mají opravdu velké množství kroužků a zájmů. Ze školy přicházejí domů pozdě a mají mnoho úkolů. Dospělí mají samozřejmě práci, ale už jsou adresnější, jsou pány svého času a věnují bicím občas tak velké množství času, že mě to pozitivně překvapí.

Zda u nás roste nová generace dobrých bubeníků, to neumím zcela zodpovědně říci, protože nepůsobím v žádné vrcholové instituci, jako například konzervatoř, nebo HAMU a podobně. Nemám tím pádem reálný přehled o mladých lidech, kteří to myslí s hraním vážně. Přesto jsem už měl tu čest učit, respektive připravovat na přijímačky na jazzovou VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka například Michala Škodu, Jakuba Kaprála či Filipa Tománka, což jsou kreativní, šikovní hráči, kteří se začínají na scéně pomalu etablovat, a držím jim palce. Ze svých současných žáků musím vyzdvihnout Šimona Hajdovského, který se sice hraním neživí, ale kromě talentu je i velmi pracovitý, poctivý, bere si k srdci všechny mé připomínky a rychle postupuje. Splňuje kritéria profesionálního hráče a je radost poslouchat, co předvádí.

Myslím si, že tak, jako v každé generaci i v té současné najdeme skutečně dobré bubeníky. Máme nyní velkou výhodu v tom, že na Internetu jsou k dispozici všechny důležité materiály a obrovské množství videí, kde můžeme sledovat světové hráče. Internet však v něčem vnímám i jako nevýhodu, a to že namísto inspirace nám často formuje myšlení. Například, jednou za pár let přijde módní vlna, například takzvané Gospel Chops a lineární breaky. Ano, je to skvělé, ale netřeba se na tom zaseknout. Pomalu každý lick, kterým se někdo pochválí na „českém“ Internetu je lineární, plochý, bez použití dynamiky. Jen si povzdechnu - už zase. I proto současnou generaci občas nadneseně nazvu generací „internetových bubeníků“. Dávají na odiv drumcovery levných popových kapel a snaží se tím zviditelnit - samozřejmě kde jinde, než na Internetu. Je smutné vidět hrát dobrého bubeníka cover nějakého blábolu hodného zařazení do pořadu Hudební masakry. Vždyť ta energie je totálně vyplýtvána. Kdyby se tito hráči, které na jam sessionech nevidím jak je rok dlouhý, prezentovali jiným způsobem, například účinkováním v kvalitních kapelách, byla by naše scéna bohatší a kvalitnější.

Moji nejoblíbenější hráči z mladší generace jsou například Michael Nosek, Oliver Lipenský, Martin Linhart, Marek Antoňů, nebo Marek Urbánek. Nehoní „lajky“ na Facebooku, ale hrají kvalitní hudbu pro opravdové publikum. Jsou tak dobří i proto, že se v jisté fázi svého vývoje zabývali nebo zabývají jazzem, což je pro bubeníka esenciální. Pokud obdivujeme na amerických hráčích jakéhokoliv žánru dynamiku, zvuk, kreativitu a celkovou lehkost projevu, je to tím, že každý z nich do nějaké míry zvládá jazz a to mnohým místním hráčům podle mého názoru chybí.

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.

Odpovědět