David Vaněk

Odpovědět
Jan Martinek
Příspěvky: 23
Registrován: 09 čer 2015 11:13

David Vaněk

Příspěvek od Jan Martinek » 15 úno 2016 14:50

Kytarista kapel Aleš Brichta Project a Aleš Brichta Trio.

Kytarista David Vaněk už jako teenager oslňoval svou brilantně technickou hrou na kytaru v progresivně metalových kapelách, přičichl i k symfonické muzice. Nyní je plně vytížen v projektech Aleše Brichty.

ObrázekNa úvod obligátní otázka, co a kdo tě přivedl k muzice? Jaké byly tvoje první muzikantské krůčky a proč zrovna kytara?
K hudbě mě od mala vedli rodiče. Nutili mě navštěvovat ZUŠ v Klapkově ulici v pražských Kobylisích. Já jsem chtěl hrát na housle, ale rodiče mi vnutili kytaru, takže nakonec jim za to musím pochopitelně poděkovat. Nicméně mě v té době kytara opravdu nebavila a rodiče můj odpor ke cvičení na tento nástroj vydrželi akceptovat po tři léta, než mě odhlásili. Následujících pět let jsem se nástroje nedotkl. Přibližně ve třinácti letech jsem začal vnímat hudbu, kterou si doma a v autě přehrával můj táta. Nejvíce mě oslovili Black Sabbath a Ozzy Osbourne, včetně jeho sólových alb. Osudová se pro mě stala skladba Crazy Train z alba Blizzard of Ozz, díky které jsem se rozhodl, že musím začít hrát na elektrickou kytaru. První skladbu, kterou jsem se na elektrickou kytaru naučil, byla Black Sabbath, jenž jsem se svojí první kapelou slouženou ze spolužáků základní školy zahrál na Vánoční besídce v Divadle Za plotem. Naše kapela se jmenovala Perfect Storm a fungovala přibližně tři roky, přičemž naším vrcholem byl koncert s Vypsanou fixou na Džbáně.

Z tvojí hry a celkovému přístupu k muzice mám dojem, že samouk asi nejsi. Oprav mě, jestli se mýlím. Jak se na tobě podepsali hudební pedagogové?
Jako samouk jsem v podstatě začínal, jelikož jsem během pětileté pauzy téměř vše zapomněl. První dva roky hraní na elektrickou kytaru jsem vše objevoval absolutně sám. Cvičil jsem až 12 hodin denně. Doma jsme neměli Internet, ani jsem si nepořídil žádnou učebnici pro samouky. Tak jsem si sám bez jakékoliv nápovědy vyzkoumal, jak se hrají veškeré typy flažoletů, objevil tapping a další techniky. Nicméně jsem od začátku špatně držel trsátko a celkově jsem se špatně naučil pracovat s pravou rukou. Dostal jsem se do slepé uličky, když jsem nebyl schopen zahrát skladbu Bark at The Moon od Ozzyho. Tak jsem šel hledat odbornou pomoc a v šestnácti letech jsem nastoupil do rockové školy v klubu Mlejn, kde se mě ujal excelentní kytarový virtuóz Petr Tuháček, kterého si dodnes velice vážím. Techniku pravé ruky mi od základu překopal a pak už šlo všechno hladce. Připravil mě k přijímačkám na Konzervatoř Jaroslava Ježka, kde jsem přijímací řízení zvládl napoprvé. Šestileté studium probíhalo pod taktovkou Petra Bierhanzla, u kterého se učil i Petr Tuháček. Na mou prosbu jsme se zabývali všemi možnými hudebními žánry, krom jazzu, kterému jsem nikdy nebyl schopen dostatečně porozumět. V pozdějších ročnících mě hodně oslovily country styly, jako např. bluegrass.

Ptám se i proto, že dnes dáváš lekce kytary sám. Jakou máš klientelu?
Začínal jsem učit soukromě. Jezdíval jsem MHD od domu k domu, skrz na skrz Prahou. Žáků jsem měl přebytek a později jsem je z časových důvodů musel začít odmítat. Před třemi lety jsem nastoupil do ZUŠ Harmony v Dolních Břežanech, kde mám plný úvazek a ještě jsem si přibral třetinový úvazek na ZŠ Dolní Břežany, kde učím hudební výchovu na druhém stupni.

Jak přistupuješ k výuce hry na kytaru a co je pro tebe nejdůležitější, aby tvoji žáci bezchybně zvládali?
Mám velice individuální přístup. Dětem předávám to, co potřebují a chtějí. Pochopitelně se snažím dodržet školní vzdělávací program, ale ne za cenu jejich frustrace, vzteku a slz. Když už taková situace výjimečně nastane, tak se je snažím rozptýlit nějakou pozitivní myšlenkou nehudebního charakteru. Nejvíc si přeji, aby je kytara bavila. Hrát dlouhodobě na nástroj z povinnosti je hloupost. Já jsem měl na ZUŠ neúměrně přísného učitele, který můj nezájem o nástroj ještě více prohluboval a lituji těch pěti let, co jsem na kytaru zanevřel. A proto chci být opak svého prvního učitele na kytaru.

V jakých kapelách a projektech teď hraješ, co tě momentálně nejvíc vytěžuje a co je tvoje srdcovka?
Teď už hraju pouze v Aleš Brichta Projectu a Aleš Brichta Triu. Víc už se stíhat nedá. Nejsrdcovější kapely pro mě byly Mindwork a Nightwish revival Praha.

S Alešem Brichtou spolupracuješ už několik let. Jak ses k němu dostal, a jak se ti s ním hraje?
Na doporučení bývalého bubeníka AB bandu (dřívější Brichtova kapela, pozn. red.) Martina Voděry, jsem byl pozván na konkurz k Alešovi a jednoduše jsem prošel. Občas má Aleš vůči kapele sobecké jednání, ale dá se s ním celkem normálně mluvit a je s ním pytel srandy. Profesně je opravdu mistr slova. Text do písničky je schopen napsat za pár minut, avšak poslední dobou to bohužel trochu fláká. Má skvělý cit pro melodii, ale zase má mezery v rytmu. Nikdo není perfektní (smích).
Obrázek
Obrázek
Máš hodně blízko k symfonickému metalu, k propojování rockové a vážné hudby. Můžeš o tom povyprávět? Ke klasice se přece jen každý nedostane, i když se asi shodneme na tom, že má právě s metalem mnoho společného, resp. že z ní metal vychází...
Řekl bych, že od nepaměti jsem měl cit k symfonické a filmové hudbě. Úplně první kapela, kterou jsem začal poslouchat asi v pěti letech, byli Queen, u kterých se nezapře vliv G.F. Handela, který patří mezi mé favority barokní hudby. Z té filmové hudby například dodnes ujíždím na soundtrackách Hvězdných válek, Návratu do budoucnosti a Dne nezávislosti. Spojení metalu a symfonické hudby jsem objevil prostřednictvím Nightwish už před více jak deseti lety. Od té doby se tímto směrem částečně ubírám. Na konzervatoři jsem se zájmem studoval předměty Harmonie, Intonace, Hudební nástroje a Kontrapunkt, díky kterým jsem mohl připravit tři vystoupení Nightwish revivalu s Pražským filmovým orchestrem. Se sluchátky na uších jsem nespočet nocí přepisoval do not celé symfonické partitury skladeb, jako např. Ghost Love Score, Poet and The Pendulum, Phantom of The Opera, či Dark Chest of Wonders. Jedno vystoupení jsem využil i pro realizaci jednoho svého vlastního symfo-metalového díla s názvem Zapomenuté vítězství. Jinak tu teorii o tom, že metal vychází z vážné hudby, bych asi spíše dementoval. Metal má mnoho odvětví a samozřejmě ta „power-speedová“ větev má s vážnou hudbou hodně společného. Nicméně starý heavy metal, jako např. Black Sabbath a Judas Priest, zejména tedy alba 70. let, mají kořeny v rock'n'rollu a ten zas vychází z country a blues.

Jako metalový hráč musíš mít samozřejmě zvládnutou techniku, rychlost, stupnice apod. Nelákají tě i jiné žánry, ve kterých je primární spíš tón a "feeling"?
Jak už jsem zmínil, šel jsem na konzervatoř, abych si rozšířil svoje obzory i do dalších hudebních žánrů. Blues je základem veškeré moderní hudby 20. století a již od šestnácti let se jím zabývám. Mám za sebou zvládnutých X bluesových učebnic a skladeb.
Obrázek
Obrázek
Působil jsi i v revivalu skupiny Death. Byla to velká výzva, učit se riffy a sóla předčasně zemřelého génia Chucka Schuldinera? Případně dalších skvělých kytaristů, kteří s ním spolupracovali, jako je například Andy LaRocque?
Do Death revivalu jsem nastoupil cca v sedmnácti letech namísto svého prvního učitele Petra Tuháčka, který mi veškerá Schuldinerova tajemství předal a bylo to opravdu hodně dřiny. Já jsem v té době poslouchal snad jen Ozzyho, Black Sabbath a Judas Priest. Death pro mě byli příliš tvrdí a neměl jsem z toho dobrý pocit. Dokonce se mi z té hudby občas dělalo i zle, ale byla to výzva a šance si zahrát se skvělými muzikanty, jako byl například bubeník Martin Voděra, který mě později navrhl do AB bandu.

Jaké máš momentálně vybavení, na jaké hraješ značky a proč zrovna na ně?
Už více jak deset let hraji na lampový aparát ENGL Ritchie Blackmore Signature a k němu mám box ENGL 4 x 12" PRO Cabinet Greenback. Mám radši hardrockový zvuk než metalový a tento aparát mé požadavky splňuje. Efekty téměř nepoužívám, mám jen krabičku Electro Harmonix Deluxe Memory Man na kytarová sóla. Dřív jsem výhradně hrál jen na kytary Ibanez série Prestige, ale před pár lety jsem přešel na Music Man John Petrucci 6 s piezzo snímačem. Řekl bych, že Ibanez 2550 mi do ruky sedne ze všech kytar nejlépe, nicméně Music Man je zvukově univerzálnější a zpěvnější. Používám výhradně struny Elixir 10/52, jiné bych si už nikdy nekoupil, jelikož mají mnohonásobně delší životnost, než ostatní struny. Vyhovují mi trsátka Jazz III, díky jejich tvrdosti se lépe pracuje s kytarovým tónem a jejich velikost mi umožňuje lepší kontakt se strunou. U Aleš Brichta Tria, se kterým produkujeme spíše rockový až popový repertoár, používám procesor Line 6 POD HD500X, který umožňuje nespočet zvukových možností, které stále objevuji. Kytarové kabely tolik neřeším, ale momentálně jsem si oblíbil značku Klotz. Vždy si kupuji lepší kabely, ty levnější mi kolikrát nevydrží ani půl roku. Občas používám i digitální kytarovou vysílačku Line 6 Relay G50, která je opravdu spolehlivá a signálu nic neubírá.

Šestistrunná versus sedmistrunná kytara, jaký máš na to názor?
Na to snad nemůže existovat žádný názor, buď je sedmistrunná kytara potřeba, nebo není potřeba. Samozřejmě lze osadit šestistrunnou kytaru silnějšími strunami a podladit je o kvartu níž a dosáhneme též zvuku sedmistrunné kytary, ale ne vždy je to dostačující řešení. Jinak přechod z šestistrunné kytary na sedmistrunnou je trochu nepříjemný, ale člověk si časem zvykne.
Obrázek
Mnoho kytaristů dnes už nepoužívá klasické aparáty a hrají přes procesory typu POD, jak se na to díváš?
I já používám POD HD500X od Line 6 při koncertech s Aleš Brichta Triem, protože technologie jdou stále dál a některé procesory už vidí na záda klasickým lampovým aparátům. Nicméně široký, hutný a teplý zvuk, který je v hard rocku a metalu vyžadován, tyto procesory stále nezvládají nahradit. Do jiných hudebních žánrů, spíše těch popových, se dají procesory plně využít. Chtěl bych vzkázat všem rockovým až metalovým kapelám, aby se zatím stále spoléhaly jen na lampové zesilovače. Posluchači poznají, když je něco špatně, i když třeba nevědí co.

Nelákalo tě nikdy zkusit štěstí za hranicemi?
Mně je v Čechách opravdu dobře, měl jsem v životě spíše štěstí a nemám si na co stěžovat. Každopádně, kdyby mi někdo nabídl hraní ve větší zahraniční kapele, tak bych určitě neodmítnul. Ale nemůžu říct, že by to byl vyloženě můj sen.

Co od tebe můžeme čekat v budoucnu?
Nyní začínáme připravovat další desku Aleš Brichta Projectu a začalo se mluvit i o další desce Aleš Brichta Tria. Chtěl bych natočit i svoji sólovou desku, ale frustruje mě celková hudební situace v Čechách i ve světě. Nové hudební počiny se téměř neprodávají, lidé povětšinou zamrzli na hitech minulých desetiletí a jen stěží přijmou něco nového. A ani se tolik nedivím. Hudba je již hodně vyčerpaná, téměř vše co zkomponuji je už něčemu podobné a to opravdu nekradu. Takže proč by lidé měli poslouchat něco, co už slyšeli. A tak je to ve všech uměleckých odvětví.

Za MUSICstage se ptal Jan Martinek
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.

Odpovědět