Jeden z nejvyhledávanějších jazzových, fusion a latin bubeníků v České republice.

Dřív hrál například s popovou zpěvačkou Alice Springs, později doprovázel muzikálovou hvězdu Radku Fišarovou a zpívající herečku Danielu Šinkorovou. Dnes ho jazzoví fanoušci mohou občas vidět po boku legendárního pianisty Emila Viklického, stabilně hraje s pianistou Járou Bártou a jeho kapelou New Trio a se zpěvačkou Evou Emingerovou, také zaskakuje s Blues Bandem kytarové legendy Luboše Andršta. Zároveň se intenzivně věnuje výuce hry na bicí.

V kolika jsi vlastně začal hrát na bicí?
V šestnácti.

A není to pozdě? Dnes se říká, že bubeníci, kteří nezačnou hrát ve čtyřech, pěti letech, se do první ligy nedostanou.
Nepřijde mi to pozdě. Muzika mě samozřejmě chytla dřív. Už ve čtrnácti, v patnácti jsem doma pořád mlátil do židlí... tím, že máma s tátou slyšeli, že mám asi rytmus a talent, tak mě přihlásili do hudebky. Později jsem se dostal k profesorovi Veselému, k němu jsem začal chodit v těch šestnácti letech. Tehdy jsem se tomu začal věnovat intenzivně.

Ty vlastně pocházíš z umělecké rodiny, je to tak?
Táta je scénograf, můj brácha Luka Križek je architekt, sestra Nikola je úspěšná tanečnice v Paříži. Všichni děláme do umění, jen máma je jediná normální :-)

Takže jsi nikdy neprošel tím začátečnickým obdobím, kdy se hraje punk v garáži?
Prošel… já jsem začal hrát s kapelou Oswald Schneider, což byla taková alternativa. Už tehdy mě strašně nadchnul jazz, ale samozřejmě jsem to nemohl hrát, takový génius jsem zase nebyl. Takže jsem začínal na bigbítu. Pak jsem ještě hrál s kapelou Penguin In Bondage, se kterou jsme hráli třeba věci od Living Colour, ale i autorský materiál, bylo to hodně do funky, ale docela nářez. Po nich jsem začal hrát se zpěvačkou Alice Springs, ale už jsem se seznamoval s jazzmany a pronikal jsem do jazzové scény. Když jsem skončil u Alice Springs, oslovila mě zpěvačka Vesna Caceres do projektu Ánima, to byla hodně latinská, brazilská muzika. Pak už jsem začal hrát jazz.

Zmínil jsi profesora Miloše Veselého, který je legenda mezi bubeníky, vychoval u nás jedny z nejlepších hráčů. Zároveň se o něm vyprávějí děsivé historky, jak mlátí své žáky paličkami přes prsty a tak podobně. Zažil jsi něco takového?
To, o čem mluvíš. Taky jsem dostával přes prsty, i přes záda. Ale s mírou :-)

Co bylo na panu profesorovi Veselém tak jedinečného, že většina jeho žáků jsou špičkovými hráči?
Asi ta přísnost, ale i jeho preciznost. Všichni kluci měli před ním velký respekt, tak se snažili opravdu hodně cvičit. Ale i jeho učebnice jsou výborně napsaný. Je to člověk, který mi dal výborný základ, jsem za to vděčný, rád bych mu tady poděkoval, protože to byl pro mě nejlepší profesor.

Když jsi začal hrát, kolik hodin denně jsi cvičil?
Cvičil jsem hodně, až osm hodin denně. Hrál jsem hodně s muzikou, nebylo to tak, že bych cvičil jen noty a techniku. Hrál jsem s nahrávkama, což mě strašně bavilo.

Kteří muzikanti, se kterými jsi za svou kariéru hrál, ti toho nejvíc dali?
Určitě mě hodně bavila kapela Free Steps, což byl takový fusion projekt, který dneska asi nikdo nezná. Dali jsme ho dohromady s Vlado Spasijevičem, chorvatským kytaristou, který sem přijel studovat na konzervatoř, kde jsme se seznámili. Skvělý kytarista a skladatel. Vůbec nevím, co se s ním pak stalo, úplně zmizel. Tahle kapela fungovala několik let a na svou dobu to bylo hodně moderní fusion. Pak samozřejmě projekt s vynikajícím slovenským pianistou Matějem Benkem… nejdřív se to jmenovalo No Borders, pak se z kvarteta stalo trio. Hráli jsme spolu několik let, natočili úspěšnou desku Universality, která se třeba hodně prodávala i v Japonsku, což bylo úžasný.

Co třeba pianista Emil Viklický?
S Emilem jsem hodně hrál minulý rok, teď je to spíš občasná spolupráce. Sem tam spolu hráváme, ale fakt jen občas. Teď hraju v projektu s vynikajícím mladým pianistou Járou Bártou, máme spolu trio s basistou Honzou Greifonerem, je to takový moderní jazz. Chtěli bychom natočit desku, materiál na to je. Jinak stále doprovázím jazzové zpěvačky, jako je paní Eva Emingerová, Elena Sonenshine, občas Jana Koubková, nebo dámské vokální trio Prime Time Voice.

Jak se teď udržuješ v kondici? Cvičíš ještě na bicí, nebo už jen hraješ koncerty?
Cvičím míň, než jsem cvičil. Mám doma trenažer na který hraju, ale osm hodin denně už samozřejmě ne. Snažím se hodně hrát.

Co je u bubeníka nejdůležitější? Technika, groove nebo muzikálnost?
Groove samozřejmě, muzikálnost a technika, když ji máš dobrou, tak je to jen výhoda. Je spousta strašně talentovaných hráčů, kterým chybí technika a je to škoda. Naopak zase vidíš lidi, kteří cvičí strašně moc, techniku mají výbornou, ale nejsou tak muzikální a tak jim to není k ničemu. Talent je strašně důležitý, ale bez řemesla to taky nejde.

V poslední době se u nás vyloupla spousta nových, mladých, skvělých bubeníků. Sleduješ některé z nich?
Určitě je tu spousta skvělých muzikantů a bubeníků… přijde mi, že za posledních deset let se jejich úroveň strašně zvedla. I díky tomu, že svět je víc otevřenej. Lidi mají možnost sehnat si nahrávky, školy, všechno je na YouTube, proto se jejich úroveň zvedá. Jen si říkám, kde všichni ti kluci budou hrát, když dneska mají problém uživit se hráči, kteří mají jméno.

Není řešení vypadnout z republiky? Gorgo Borlai je původem Maďar a dneska hraje s nejznámějšími muzikanty v Americe. Proč se to nepodařilo skoro žádnému českému bubeníkovi, až na výjimky?
To je hodně o povaze člověka, někteří se umí prodat, někteří neumí. Přijde mi, že ti hodně výjimeční se prodat spíš neumí a naopak ti průměrní mají víc talent z obchodního hlediska. Když se podívám na české muzikanty celkově, tak mám pocit, že se u nás spíš daří těm průměrným. Myslím, že zrovna Borlai se umí dobře prodat, třeba ho to baví, nebo má na to agenta. Navíc on je opravdu výjimečný, obrovský talent. Je jedině dobře, když takový člověk je tam, kde je.

Tebe nikdy nenapadlo zkusit štěstí za hranicemi?
Nenapadlo. Já nejsem kariérista, mě tohle vůbec nezajímá. Já dělám muziku proto, že ji mám rád, ne proto, abych byl slavný a bohatý. Navíc se přiznám, že jsem v tomhle trochu posera… mě nikdy ani nelákalo jet studovat ven, na to musí mít člověk povahu. Já tyhle ambice fakt nemám. Se super muzikanty si můžu zahrát v Redutě nebo Aghartě a jsem spokojenej. Nemusím kvůli tomu jezdit studovat na Berklee. Navíc víme, že mít takovou školu dneska nic neznamená… je to o penězích, studovat tam může kdokoliv, a ta úroveň podle toho dnes vypadá.

Hra na bicí je, dá se říct, tvoje zaměstnání. Dá se tím vůbec uživit?
Uživím se tím. Mám nějaké hraní, učení... žádné velké peníze z toho nejsou, ale zase jsem pánem svého času. Když mě něco hudebně neuspokojuje, můžu odejít. To se mi stalo loni… dva a půl roku jsem spolupracoval se zpěvákem Janem Šmigmátorem, což je mladý, swingový zpěvák. Podobně jsem asi deset let hrál s muzikálovou zpěvačkou Radkou Fišarovou, ale ani jeden projekt mě už hudebně nebavil, měl jsem trošku trápení, takže byl čas odejít. V muzice to takhle je. Dostal jsem například nabídku hrát v muzikálu Kudykam Michala Horáčka, ale cítil jsem, že by mě to hudebně neuspokojovalo, tak jsem to radši odmítl. Než dělat něco, kam budu chodit otrávený... navíc já přemýšlím nahlas a lidi hodně prudím svou upřímností. Zaplaťpámbu, že moje manželka Katka mě v téhle mojí upřímnosti někdy usměrňuje, i když mi často dává za pravdu.

Je podle tebe důležité, aby bubeník zvládal hru i na jiný nástroj, třeba na melodický nástroj? Ostatně na konzervatoři se u všech nástrojů vyučuje i obligátní klavír.
Určitě, člověka to obohatí. Já jsem bubeník a miluju pianisty… dokonce víc poslouchám pianisty, než bubeníky. Mám doma 3000 cédéček a z toho 2000 jsou jen pianisti. Málokdo ví, že můj oblíbený pianista Chick Corea začínal jako bubeník. Proto je tak rytmicky geniální, hraje na piano jak na bicí. Sám hraju na piano, sice amatérsky, ale rád. Vlastně, kdybych měl tu možnost, tak dneska radši hraju na piano.

Jaké teď používáš bicí? Vím, že jsi firemním hráčem Mapex a činelů Anatolian. Proč tyhle značky?
Především proto, že mě oslovily :-) Žijeme v malé zemi, firem je tady pár a jsou tu bubeníci, kteří jsou známější a slavnější. Je logické, že taková firma osloví radši Davida Kollera, nebo někoho, kdo je komerčně úspěšný, protože je to pro ně větší reklama. Takže jsem rád, že mě tahle firma oslovila. Taková nabídka nechodí každý den, takže jsem to vzal. Já jsem byl předtím dlouholetým firemním hráčem Yamahy, takže jsem byl nejdřív trochu opatrný. Ale musím říct, že když jsem si na bicí Mapex zahrál, tak mě úplně dostalo, jak skvěle hrajou. Navíc mi v továrně udělali na zakázku vlastní bicí - kratší korpusy, což nikdo jiný na světě nemá, a udělali mi i vlastní barvu.

Na Mapex hrají ale spíš rockoví a metaloví bubeníci, dá se na ně hrát jazz?
Určitě. Hlavně já nejsem vyloženě jazzový bubeník, považuju se spíš za univerzálního hráče. Hraju latinu, brazilskou muziku, fusion... takže mám dvě soupravy, jednu víc jazzově naladěnou, to je řada Black Panther Blaster. Pak mám sérii Saturn, která je víc basová a kterou používám spíš na fusion muziku, protože má rockovější zvuk.

Používáš všude pískové blány, i na tomy?
Jo, všude pískové. Zvuk je určitě melodičtější. Na té jazzové soupravě, kde mám vysoko naladěné bubny, je to jednoznačné. Na té druhé to měním a používám buď dvojité Emperor, což jsou průhledné, nebo dvojité pískové, co mají větší basy.

Jaké používáš činely?
Značku Anatolian, a to dvě nejvyšší jazzové řady Passion a Emotion. Paličky používám Pellwood, protože jsem jejich firemním hráčem. S Ivanem Pelíškem jsme vytvořili můj vlastní model 5C Headliner. Používám jen hickorové paličky.

Hickor je pro tebe lepší než habr?
Je určitě kvalitnější, déle vydrží, dřevo je tvrdší. Habrová palička je na mě už moc lehká.

Hraješ výhradně tradičním, jazzovým držením. Není to obtížnější?
Je to určitě těžší, ale pohodlnější. Už jen z toho důvodu, že jazz hraju hodně štětkama a při „míchání“ je to držení daleko přirozenější. I co se týče rychlých not je to lepší, ale musíš hodně používat Moeller techniku (technika, při které se hodně využívá odraz paličky od blány, pozn.aut.). Já jsem u pana profesora Veselého samozřejmě začínal s obyčejným držením, takže tuhle techniku umím taky.

Hraješ někdy s metronomem, nebo vůbec?
Jenom když je potřeba. V jazzové muzice se většinou s metronomem nehraje, tam je to hodně o pocitu. Když jsem občas nahrával nějaký popovější, nebo rockovější věci, tak jsem s metronomem hrál.

Už dlouho soukromě vyučuješ hru na bicí a rukama ti prošla spousta žáků. Jaké jsou nejčastější chyby českých bubeníků?
Málo cvičí a necvičí to, co by měli. Stává se mi, že mi zavolají kluci co hrajou ve známých kapelách… jsou to uznávaní hráči, ale nemají zmáklou techniku a mají kvůli tomu problémy.

Co jim radíš?
Cvičit základy. Když ke mně někdo přijde a zahraje, hned vidím, co je špatně. Ti lidi hrajou dobře, jsou muzikální, ale potřebují napravit nějaké základní chyby.

Například když někdo při hraní dostává křeč do rukou? Co s tím?
To je věc techniky, základ je být uvolněný. Jakmile tě při hraní něco bolí, tak je něco špatně. Bubeníci třeba vůbec neřeší správné sezení za nástrojem, což je strašně důležité. Sedí buď hrozně vysoko, nebo naopak hodně nízko. Kolikrát přijdeš a vidíš bubeníka, jak sedí za nástrojem a že je to špatně, je to nepřirozený, nemůže se mu hrát dobře. A on to třeba ani neví. Takže je důležitý správně sedět, správně dýchat.

Ale třeba karpálním tunelem (onemocnění zápěstí) trpí i Vinnie Colaiuta, kterého by těžko někdo nařknul ze špatné techniky...
Dobře, ale tohle jsou lidi, kteří hrajou padesát let. Spíš tím trpí rockoví a metaloví bubeníci, co hrajou hodně silově. Já musím zaťukat, že jsem v životě takové problémy neměl. Nikdy jsem neměl zánět šlach, ale nikdy jsem nehrál razantní muziku, při které ruce trpí.

Pamatuju si, že se o tobě kdysi říkalo, že vůbec nelámeš paličky. To je pravda?
To je pravda, jestli jsem za život zlomil deset paliček, tak je to hodně. Je to technikou. Podívej se na Dennise Chamberse, jaké má tenounké paličky s malou hlavičkou, a jaký je to razantní hráč. I když hraješ hlasitě, musíš umět bouchnout tak, abys paličku nezlomil.

Máš nějaký muzikantský sen, s kým by sis chtěl zahrát?
Ani ne. Z českých muzikantů v hudbě, která je mi nejbližší, jsem už hrál skoro s každým. I s Emilem Viklickým, kterého jsem jako malej kluk poslouchal na deskách. Vyrostl jsem na nich, takže mi je dneska příjemný, že si s ním můžu ty samé věci, co jsem poslouchal, zahrát.

S Chickem Coreou by sis zahrát nechtěl?
No to bych samozřejmě chtěl... :-)

Chceš říct něco na závěr?
Rád bych na tomhle místě poděkoval Tomášovi Cornovi, distributorovi značek Mapex a Anatolian, Ivanovi Pelíškovi, který vyrábí paličky Pellwood, a taky Liborovi Antošovi, který mi v minulosti hodně pomohl tím, že mě zval na pravidelné Yamaha meetingy. Odtamtud mě dodnes zná hodně lidí.

Oficiální weby:
http://www.facebook.com/branko.krizek
http://myspace.com/brankokrizek

Za MUSICstage se ptal Jan Martinek