Adrian Ševeček

Odpovědět
Milan Janeček
Příspěvky: 12
Registrován: 21 říj 2014 19:15

Adrian Ševeček

Příspěvek od Milan Janeček » 03 říj 2016 16:35

Flegmatik za bubny.

Všestranný bubeník, který se nevyhýbá téměř žádnému žánru. V minulosti si zahrál od experimentální alternativy přes funky, hard rock, indie a jazz rock až po čistě popové projekty. V současné době působí v doprovodné kapele Věry Martinové, progresivně rockových Votchi, latino-jazz kapele Duende a v bluesových Plum Jam. Charakteristickým je pro něj účelný styl doprovodů a skvěle šlapající groove.

Jak ses dostal k muzice? Co bylo tím prvním impulzem, že ses rozhodl být muzikantem?
K muzice jsem se dostal přes rodiče. Můj táta měl kapelu, kde hrál na kytaru a zpíval a hrál i trochu na bicí. Můj děda hrál na trumpetu a zpíval. Měl jsem kolem sebe spoustu muziky. Když jsem byl ve školce, paní učitelka řekla mým rodičům, že mám cit pro rytmus, a že by mě mohli dát do základní umělecké školy na bicí. To udělali a od té doby je ze mě bubeník.
Obrázek
Tebe bicí nějak přitahovaly? Nebo jsi na ně začal hrát jen proto, že tě na ně rodiče přihlásili?
V té době mi to asi bylo jedno. Je pravda, že jsem chodil s tátou občas na zkoušky s kapelou a bicí se mi vždycky líbily. Rozhodně jsem se ale nerozhodoval mezi nějakými nástroji. Ještě jsem zkoušel trumpetu o rok později, ale od toho mě pak odradil učitel. Říkal mi, že nemám nátisk (smích).

Když jsi začínal, měl jsi nějaké bubenické vzory?
Když jsem začínal, tak mi bylo šest, takže jsem vlastně žádné bubeníky neznal. Spíš jsem znal kapely od táty, většinou heavy metal – Helloween, Judas Priest, Manowar a podobné. Na tom jsem vyrůstal. Pak jsem zjistil, že existuje kapela Dream Theater. To jsem se začal cvičení věnovat víc, protože Mike Portnoy je pro mě dodnes takovým rockovým hrdinou. Jeho bubnování mám rád prakticky ve všech jeho projektech.

U koho ses učil?
Nejdříve jsem chodil k panu učiteli Šímovi na ZUŠ Nový Jičín. Po sedmi letech mě to přestalo bavit a začal jsem chodit k jednomu učiteli soukromě. A ten mě teprve naučil nějaké základní rytmy a breaky a jak fungovat v kapele.

Ty ses sedm let učil na ZUŠ u nějakého bubeníka a nic ti to nedalo?
On to totiž vlastně ani nebyl bubeník. Byl to trumpetista, který učil i bicí. On tam totiž nikdo jiný nebyl, kdo by je mohl učit. Cvičil jsem s ním většinou etudy na bubínek, což mě po těch sedmi letech přestalo bavit.

Pak jsi začal chodit ke komu?
To byl Antonín Cink, kamarád mého táty. To byl bubeník, se kterým jsme se už nějakou dobu znali. Navíc vedl na základní škole orchestr Noty a pomlky. Byl vystudovaný bubeník a to bylo trochu něco jiného. S ním mě to začalo mnohem víc bavit. Moc jsme nefungovali na notách. Na hodinách mi ukazoval věci, které jsem si hned vyzkoušel a pak jsem je doma cvičil. A hlavně jsem všechno mohl hned použít v kapele.
Obrázek
Pak jsi studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Proč ses rozhodl právě pro tuhle konzervatoř? Bubenické třídy jsou i na jiných konzervatořích.
Já jsem se původně hlásil do Ostravy na konzervatoř a začal jsem chodil k jednomu tamějšímu absolventovi, aby mě připravil na zkoušky. On mi ale po dvou hodinách řekl, že ta škola nebude pro mě. Že je na mě vidět, že chci hrát na soupravu, což je v Ostravě až na posledním místě. Doporučil mi zkusit Konzervatoř Jaroslava Ježka, která je na bicí soupravu orientovaná. Studoval jsem tam u Ivana Smažíka, tehdejšího vedoucího bicího oddělení. To je bubeník, který hrál u Felixe Slováčka, jak v big bandu, tak v té malé partě. Ten mi ukázal, jak vlastně funguje bubeník v big bandu, což je úplně jiná disciplína než v rockové kapele, nebo malé jazzové partě. Dával dost důraz na preciznost.

Ty sis párkrát stěžoval, že ti na konzervatoři chyběl předmět prezentace sebe sama. Můžeš mi k tomu říct víc?
Přišlo mi, že škola nepřipravuje muzikanty na reálný život. Když člověk vyjde školu a chce se někde uchytit, a je jedno jestli v kapele, orchestru nebo big bandu, jak se prezentovat tomu případnému zaměstnavateli. Jak pracovat, aby se o tobě vědělo, jestli na konkurzy posílat nahrávku a případně jakou a podobně. Takový komplexní balíček, jak se prezentovat. Myslím, že v současné době už se to alespoň částečně řeší.

Jaké byly tvoje první kapely? Byly to takové ty klasické středoškolské, nebo se někdo z nich dostal dál?
První kapely jsem měl už na základní škole a navíc jsem hrál ve školním orchestru. Já jsem totiž chodil na základní školu, která měla rozšířenou výuku hudební výchovy. A v rámci té výuky byl i školní orchestr. V naší třídě nebyl nikdo, kdo by na něco nehrál.

Po základce jsem se dal dohromady s Marcusem Tranem a Davidem Csengem a měli jsme jazz rockové trio. Tak jsme se i jmenovali – Jazz Rock Trio. Naučili jsme se asi třicet věcí a byla to taková fúze, něco od Hendrixe, Herbieho Hancocka, Weather Report a podobně. Vždycky jsme se nějakou věc naučili a strašně jsme na ni potom jamovali. S touhle kapelou jsme hráli i na nějakých festivalech a podobně. Pak jsme se postupně všichni přesunuli do Prahy a ta kapela víceméně skončila.

Ty jsi prošel hromadou projektů a kapel. Mohl bys některé zmínit a říct mi, co pro tebe znamenaly?
Určitě bych zmínil kapelu Maraca. To byla hodně alternativní kapela, která používala i netradiční nástroje, například arabský oud, který se střídal s elektrickou kytarou. Místo houslí tam byl kvinton, což je pětistrunný nástroj, něco mezi houslemi a violou. Písničky byly převážně v lichých taktech. S nimi jsem se dostal i do zahraničí, hráli jsme třeba na obrovském festivalu na Ukrajině, asi pro dvacet tisíc lidí.

Jednu dobu jsem hrál ve Slávek Janda Banda. To bylo také zajímavé, Slávek má rád houpavější, funkové rytmy a v tom smyslu to vyžaduje i po bubenících. Tam jsem se naučil, že by se muzika mohla i houpat. Slávek se mi ještě občas ozve, když potřebuje záskok na bicí a vždycky je fajn si s ním zahrát.
Pár let jsem vystupoval s divadlem Farma v jeskyni, které vede Viliam Dočolomanský. S nimi jsem hodně cestoval do zahraničí. To bylo úplně jiné hraní než s kapelou, tam fungují trošku jiné principy.
Obrázek
S kým hraješ v současné době?
V první řadě to jsou Votchi, se kterými hraji už nějaké čtyři roky. Když odešel předchozí bubeník Tomáš Stloukal, oslovil mě Mirek Mužík, který mě učil na konzervatoři a se kterým jsem měl už předtím jeden školní projekt, zda bych k nim nešel hrát. Musím říct, že mě přemlouval dlouho. I když jsem podobnou muziku poslouchal a jejich hudba se mi líbila, tak jsem byl v té době někde jinde a moc se mi tahle hudba hrát nechtěla. Nakonec jsem podlehl a nelituju toho. Votchi jsou už svým způsobem legendou a progresivní rock na téhle úrovni tady moc kapel nehraje.

Na druhou stranu hraju v kapele Tomislava Zvardoně Duende. To je taková směsice všech možných stylů od flamenca, přes jazz, latinu až po pop. Podle toho, jak se Tomislav zrovna vyspal, tak napsal písničku (smích).

Další kapela je Plum Jam. S nimi jsem začal hrát, ještě když jsem byl na konzervatoři. To je bluesová kapela, super lidi a super muzikanti. Hrajeme spolu už dlouho a na koncerty se vždycky moc těším, hlavně proto, že je to sranda.

No a poslední zásadní věc je, že jsem začal hrát s Věrou Martinovou. To mi docela zásadně změnilo hudební život a musím říct, že toho rozhodnutí, jít k ní hrát, vůbec nelituji. Pár písniček jsem znal už dřív a na zkoušku jsem šel zvědavý, jak to bude znít. Jestli to bude nějaký folk, nebo co vlastně. Na první zkoušce jsem zjistil, že to je super muzika a Věra je strašně fajn ženská, se kterou jsme se hned skamarádili. Koncerty jsou super a celá kapela je parádní parta. Všichni jsou to pohodoví lidé a nepřevažuje ničí ego, což je strašně příjemné.

A ještě dáváte dohromady kapelu s Petrem Kutheilem...
To je nejnovější projekt, kapela Loď, kterou založil skvělý zpěvák a můj kamarád Petr Kutheil, kterého spousta lidí zná ještě jako bývalého frontmana kapely Votchi. V kapele je spousta skvělých muzikantů a pracuje se na autorských věcech. Zatím jsme měli jen pár koncertů, takže se teprve rozjíždíme. Myslím, že Petrovi, který teď hodně hraje a zpívá v muzikálech, chybělo hraní v kapele.
Obrázek
Podle čeho si vybíráš kapely, se kterými budeš hrát? Jaká jsou kritéria? Co tě třeba i odradí od hraní s nějakou kapelou?
Poměrně zásadní je pro mě fakt, jestli dotyčná kapela hraje koncerty. A to nejen proto, že se hraním živím. Nikdy jsem to neměl tak, že bych šel hrát do nějaké kapely proto, že si tam vydělám. Vždycky to bylo zhruba tak, že 70 % koncertů bylo placených a zbytek ne. To se změnilo, když jsem si založil rodinu, protože tu už musíš nějak uživit a nemůžeš si dovolit hrát vyloženě zadarmo. Takže důležité je, že kapela hraje a že hraje za peníze. Nemusí to být nějaké horentní sumy, ale měl bych za ten koncert něco dostat. Potřebuji někde bydlet.

Stylově je mi asi i jedno, co hraji. Samozřejmě jsou nějaké extrémní styly jako death metal nebo grind core. To mě nikdy nelákalo, nikdy jsem to neposlouchal a vlastně bych to ani nezahrál. Nejsem tak technicky zdatný a nemám takovou fyzičku, abych to uhrál. Kdysi jsem sice chtěl umět hrát strašně rychle, ale to už mě pustilo (smích).

A další kritérium jsou samotní lidé v kapele. Když na konkurzu, nebo první zkoušce vidím, že to asi nebude fungovat, tak rovnou řeknu, že do toho nejdu. Když to shrnu, tak pro mě je prioritou živé hraní, abych se tím uživil, ale aby to zároveň byla zábava. Užít si to. Aby to nebyla jen otrava, že se někam musí jít, vydělat peníze a jet zpátky. To by mě nebavilo.

Vedle aktivního hraní i vyučuješ. Co tě na téhle práci baví a jaké máš žáky?
Musím přiznat, že mě to baví rok od roku víc. Někteří žáci ke mně už chodí tři roky a je docela sranda pozorovat, kam se posouvají – bubenicky i lidsky. Baví mě ta komunikace s žáky, i když je to občas dost náročné a frustrující. Rozhodně to není sranda, někoho něco naučit. Především ten samotný učitel by měl mít jasno o problému. První rok učení byl docela porod, protože jsem teprve zjišťoval, co funguje, čemu bychom se při hodinách měli věnovat a podobně. Žáky se hodně snažím připravovat na reálný život v kapele. Snažím se je vtáhnout do toho, co to obnáší hrát v kapele. Protože většina těch dětí o tom nemá ani páru. Není to jen o tom cvičení etud, ale spíš o tom, aby byli použitelní v kapele a aby byli schopni si zahrát písničku, kterou mají rádi.

Dávají ti ty hodiny i něco zpátky?
Naučím se vysvětlit problémy. Často s tím mám problémy a musím vymyslet, jak to tomu konkrétnímu žákovi podat, aby to pochopil.

Připravuješ se na hodiny i doma?
Většinou ne. Ale občas se stane, že žák přijde s nějakým technickým problémem, který nemám vyřešený ani já sám a pak se to nejdřív musím naučit já, musím pochopit, jak to funguje, abych mu to potom byl schopen vysvětlit.

Máš ještě čas při těch všech aktivitách cvičit? A co případně cvičíš?
No, cvičit se při tom dá, ale já to nedělám (smích). Vlastně cvičím jen ve chvíli, kdy se učím nějaké nové písničky do kapely. Občas si chodím i zahrát do zkušebny, ale není to tak, že bych šel cvičit konkrétní věc z nějaké učebnice. Spíš si třeba pustím oblíbenou kapelu a do toho hraju nebo hraju jen tak nazdařbůh. Sednu si za ten nástroj, začnu si ťukat a půl hodiny hraju jen nějaké nesmysly. Neřeším, zda to má hlavu a patu, neřeším přesnost, jen jsem s tím nástrojem a zkouším věci, které mě právě napadnou.
Obrázek
Na jaké nástroje hraješ?
Hodně dlouho hraji na sadu Mapex. Nechci přehánět, ale jsem nejspíš jeden z prvních lidí, kteří tady na Mapex hráli. Ty bicí mám pořád a hrají lépe a lépe. Teď jsme třeba natáčeli s Věrou Martinovou dvě nové písničky ve studiu V ve Zlíně a Petř Vavřík si zvuk bicích pochvaloval. Říkal, že znějí skvěle. Kopák mám 22 x 16“, tomy 10 x 8“, 12 x 9“ a 14 x 12“. Co se týče bubínků, tak těch jsem pár vystřídal. Hodně dlouho jsem hrál na Black Panther Black Widow 14 x 5“, který jsem letos před létem prodal. V současné době mám javorový Gretsch 14 x 5,5“ a třešňový Black Panther 13 x 5,5“.

Činely mám mix. Především jsou to Zildjian, hihat A Custom 14“, crash A Custom Fast Crash 16“, ride K custom 20“, pak Instanbul 10“splash , 17“ crash/china Meinl Generation X a pak ještě crash Sabian AAXplosion Fast Crash 18“.

Pak používám dvojšlapku Pearl, kterou jsem si koupil zároveň s těmi Mapexy. A blány mám Evans a předtím jsem dlouho používal Remo. Vždycky jednou za dva roky změním značku blan, protože chci mít trochu jiný zvuk. Ale vždy používám dvojvrstvé, ať už čiré nebo pískové.

Paličky používám dlouhodobě Balbex. S typem je to složité, protože já si vždycky nějaký oblíbím a oni ho pak v krámech nemají (smích). Tak se to pořád opakuje a teď už hraji asi na pátý typ. Teď hraju s hikorovými Balbex Ideal a střídám to, když potřebuji hrát jemněji, tak používám Balbex KS Fusion. Ještě používám metličky od Vic Firth a plastové špejle od Flix, různé modely.

Na cvičení mám doma elektronické bicí Roland, hodně staré, a navíc mám ještě Roland SPD, což je oktapad, taky starší kousek a pořád čekám, kde ho konečně využiji.

Ty máš pro živé hraní i vlastní mix. Proč?
Mám to vlastně místo inearů. Docela často jsem měl problém s odposlechem, třeba jsem ho neslyšel nebo ho nějaký nástroj, většinou kytara, přeřval. Když hrajeme s Věrou na větších podiích, tak je občas problém s prostorem, že se zvuk různě odráží a je dost nečitelný. Takhle mám zvuk vyřešený, mám ho přímo do uší a odpadla mi spousta problémů. No a mix proto, že občas potřebuji hrát s metronomem a takhle si ho mohu přimíchat jen sobě do uší. Jediná nevýhoda je, že člověk trochu ztratí kontakt s prostorem a s kapelou.

Odkazy
Facebook: www.facebook.com/adrian.sevecek.7
Votchi: www.votchi.cz/kapela/?adr1=Adrian-Sevecek

Za MUSICstage.cz se ptal Milan Janeček
PROFIL AUTORA: Milan Janeček
Jako syn profesorů na konzervatoři měl k hudbě blízko odmalička. Na ZUŠ studoval osm let hru na violoncello a dva roky hrál na baskytaru v tanečním orchestru ZUŠ. V rodné Kroměříži hrál především v kapelách Greengrass a Nšoči. Po přesídlení do Prahy v roce 2004 hrál postupně v kapelách nebo s umělci ED, My2Baby (Monika Agrebi + Tanja), Oncemore, Lenya, Petr Poláček, Vlasta Horváth nebo Věra Martinová.

Odpovědět