Když jsem dostal tu báječnou možnost vybrat si z několika modelových řad baskytar Ibanez, tak jsem sáhl tu po krásné čtyřstrunné retrobasičce, tam po modernbassu, jen aby se čtenáři nenudili. Za drahnou dobu svého courání basovým světem jsem již držel v ruce různé krásky nezvyklých barev pleti i zvuku a proto jsem se rozhodl, že pro dnešní recenzi zvolím „NĚCO“, co je i pro mne velkou naznámou, a co jsem si chtěl již dávno vyzkoušet...

Tou neznánou je opravdová pyšná kráska z vyšších společenských kruhů - baskytara s modelovým označením BTB 1936. Datum 1936 (zejména šestka na konci) nepřipomíná nějaké důležité datum meziválečné éry, ale skutečnost, že nástroj bude mít šest strun. Dřív jsme basáky dělili na normální hráče, kterým bohatě stačí čtyřstrunné basy, pak na metaláky, co potřebují svým hučením zabrat ještě podstatně hlubší část spektra než ta předchozí skupina a nakonec to byla malá skupinka exotů, kteří své prsty proháněli po šesti strunách. Často jsem si všiml, že by některým z nich stačila pouze třístrunná basa, ale frajeřina musí v showbusinesssu být. Opravdu vyčerpávajícím způsobem však hrají na šestistrunku různí jazmanni a experimenátoři, kteří nepotřebují jen hučet, ale využívají i vysoké tóny pro barvité sólové party plující mnohdy až do kytarového zvuku. Tak, pojďme se na 1936ku podívat zblízka.


Duhová kráska BTB 1936
Tato basa zaujme už na první pohled. Myslím, že jakmile byste se s ní objevili na pódiu, rozhodně by se oči přítomných basistů v publiku obrátily na vás s velkým očekáváním nečekaného. Medově zlatá barva těla s podélnými pruhy přechází ve spodní části do tmavě zelené a následně do modré barvy. Okraje nástroje jsou přitom cihlově tmavočervené, což dělá mahagon, z něhož je tělo nástroje (respektive obě jeho křídla přisedající ke krku) vytvořeno, a který má skvělé rezonanční vlastosti. Povrch těla vypadá, jako kdybyste vzali třícentimetrové barevné pásky (od okrově žluté až po tmavě modré) a jednu vedle druhé je nalepili na ono výše zmiňované mahagonové dřevo. Mezi těmito pásky pak vystupují světle hnědé proužky. Tato povrchová úprava je tvořena barveným topem z vlnitého javoru a ořechu. Tento top kryje přední i zadní stranu těla nástroje.


Krk nástroje
Středem nástroje pak prochází opravdu velmi, velmi široký krk. Tento průchozí krk je složen celkem ze sedmi částí dřev panga panga, purpleheart a grafitových výztuh. Je jasné, že co do sustainu a resonance bude na tom stejně skvěle jako tělo samotné. Zadní strana krku je lakovaná, díky čemuž se velice příjemně mění polohy. Hmatník je vyrobený z exotického dřeva panga panga a polohy jsou intarsovány malými perleťovými značkami, které jsou jak na vrchní hraně krku, tak i na samotném hmatníku. Na rozdíl od jiných nástrojů jsou tyto polohové značky umístěny nikoliv do středu hmatníku, ale mezi strunu H a E. Velmi zajímavé. Hmatník disponuje 24 pražci a 25 pražec je umístěn hned za speciální nultý pražec, což také nebývá u normálních nástrojů zvykem. I toto řešení přispívá ke kvalitnímu tónu.


Zlatý hardware a elektronika Aguilar
Uzavřená mechanika Gotoh zlaté barvy (stejně jako kobylka) je velice jemná a skvěle drží ladění i velmi dlouhou dobu. Jednotlivé komponenty dělené šestidílné kobylky Mono Rail jsou zapuštěny do těla nástroje. Každý z šesti segmentů umožňuje stavitelnost výšky jednotlivých strun i jejich posun kvůli ladění oktáv. Každou strunu drží vždy dva šroubky. Pražce jsou z nerezové oceli. Tělo nástroje je v nejširším místě 345 mm široké a vůči váze samotného krku musí být masivní, aby nástroj nepřepadával. Celý nástroj je dlouhý 1155 mm. Krk je v místě nultého pražce široký 55 mm a v poslední poloze 85 mm. V místě krku je však ponechána kombinace červenohnědého dřeva panga panga a purpleheartu s grafitovými výztuhami. Hned za hmatníkem je v průchozím krku vyfrézovaná šachta pro výztuhu krku.

BTB 1936 je osazená dvěma prvotřídními pasivními snímači DCB americké firmy Aguilar. Snímače jsou kompletně zapouzdřené, bez odkrytých pólů. Výšku těchto pólů proto nelze nikterak regulovat. Ovládací prvky tvoří sedm segmentů – dva velké otočné potenciometry s černými umělohmotnými knoby pro nastavení celkové hlasitosti a poměru obou snímačů, tři menší – ovládající basy středy a výšky a nakonec dva kovové kolébkové přepínače, z nichž jedním přepínáme mezi pasivním a aktivním módem a druhým vybíráme jedno ze tří středových pásem - 700 Hz, 450 Hz, 250 Hz. Když je baskytara v pasivním módu, aktivní korekce basů a parametrických středů jsou vypnuty, jen výšky fungují tentokráte jako pasivní “Bell” filtr (stejně jako u běžných pasivních nástrojů). V aktivním stavu pracují výšky a basy dle grafu: boost/cut 100 Hz, +/- 14 dB, boost/cut 10 kHz, +/- 16 dB).

Samotná masivní jacková zdířka, umístěná z boku nástroje pod ovladači elektorniky, je vybavena navíc pojistkou proti vytažení jacka. Je nutné tuto pojistku zmáčnout a poté můžete konektor vyjmout. Na zadní straně jsou do těla vyfrézovány dvě šachty kryté černými plastovými krytkami. V jedné z nich je umístěna devítivoltová baterii potřebná k napájení aktivní elektroniky a druhá šachta je pro elektroniku samotnou. Pokud se baterie napájející elektroniku vybije, baskytaru prostě přepnete do pasivného módu a hrajete dál. Víčko od baterie se dá odklopit jednoduše jednou rukou a je na pantech, takže ho hned neztratíte.

Zkoušíme nasucho
....tedy bez propojení s aparátem. Nástroj je již na první pohled vynikající a svým designem (ale i cenou) nenechá nikoho na pochybách, že se jedná o jeden z top modelů firmy Ibanez. Již při hře nasucho cítíte, jak Háčko a Éčko skvěle rezonují v těle nástroje. Jak by také ne, masivní průchozí krk, mahagonové dřevo, špičková kobylka i nultý pražec, to vše jen zvyšuje rezonanci a prodlužuje sustain. Do ruky padne též skvěle. Velmi pohodlně se drží, a i přes svou masívnost nemá tendenci přepadávat.

Hmatník je co do tloušťky též velice příjemný do ruky. Žádné tlusté poleno, pohyb do poloh je díky lakování zadní strany hmatníku snadný. Jiná věc je šířka hmatníku. Pokud chce někdo hrát na šestistrunnou basu, musí počítat s tím, že struny nebudou od sebe pár milimetrů, aby se ručka neunavila hmatáním po struně G a C. Já naměřil rozteč mezi strunami ve dvanácté poloze 10 mm. U Jazzbassu byla vzdálenost totožná. Výrobce naší 1936ky rozhodně neudělal to, co se objevuje u laciných nástrojů, že výrobce za každou cenu nacpe co nejvíce strun na úzký hmatník. Na takovém nástroji se špatně hraje prstovou technikou, o slapu ve spodních polohách pak vůbec nemluvě.


Hrajeme naplno
Je jasné, že pro toho, kdo dlouhé roky hrál na čtyřstrunný, maximálně na pětistrunný nástroj, bude šestistrunka ořechem. Když jsem se s nástrojem seznamoval, stále jsem hmatal podvědomě nejdále na strunu G. Céčka né a né dosáhnout. A to běžně hraju na elektrickou kytaru. Prostě tu šířku potřebujete nejprve dostat do ruky. Když jsem si nedával pozor, „bloudil jsem cizinou“ že by i Antonín Dvořák plesal nadšením. Jako kontrabasista jsem zvyklý běhat po strunách přes polohy a zde najednou nic takového není třeba. Máte tam dalších x tónů navíc a vše lze pohodlně odehrát v jedné poloze a to je zpočátku nezvyk.

Už v pasivním modu produkují oba snímače velice transparentní a moderní sound, který dnes basisté, pokud se nejedná o hráče oldschoolové muziky, vesměs upřednostňují. I když jsou vyřazeny korekce, zcela si vystačíte s pouhým mícháním snímačů. Jakmile však přepnete do aktivního modu, spustí se basové peklo. Zvuk se masivně nakopne a zbytní. Je však přitom čistý. Některé basy (i ta moje) v aktivním režimu mají zvuk lehce zašpiněný a agresivní. Naše basa však zůstává průzračná a zvonivá. Díky semiparametrickým středům disponuje nástroj velkým množstvím zvukových barev od nadupaného mručícího jazzbassu až po dunivé modernbassy oblíbené v hardcoru. Pokud ponecháte korekce v rovině (všechny potenciometry kromě hlasitostního mají středovou aretaci) nemusíte nic řešit a jen si zvolíte vhodný snímačový poměr. Znovu opakuji, že kromě nutné větší šířky je hmatník naprosto skvělý. Nejlépe zní tento nástroj na aparátu s minimálně dvěma desítkami. Mocné Háčko potřebuje přeci jen trochu akustického tlaku. Ideální jsou pak dvě dvanáctky.

Kdybych byl nástroj můj, chvíli bych si na něj zvykal, ale rozhodně by mi hodně přirostl k srdci. Asi by mě to pak nutilo k hraní mraků sól ve vysokých polohách, protože právě k tomu je tato basa určena. Možná bych se vykašlal na spoluhráče a začal tvořit své pochybné sóloprojekty a proto to zatím radši neudělám. Tento nástroj zřejmě nekoupí sedmnáctiletý punkáč, ale zato si basa rozhodně najde cestu k profesionálním basistům Pattitucciho rozměru, kteří už umí prsty po hmatníku náležitě prohnat... tak hodně štěstí a nezapomeňte povolit pojistku při vyndavání jacka.


Výrobce: Ibanez
Zapůjčil: Roland Meinl Musikinstrumente

Petr Los