Přihlašovací jméno
Heslo
Přihlásit
Neodhlašovat
info
Přihlásit pomocí Facebooku

Tomáš Stloukal

Bubeníkem kapel Viléma Čoka a Bypass, Pražský Výtěr a Empire.

Narozen v roce 1978 v Brně. Jako malý kluk hrál hokej a přibližně ve 12ti letech začal hrát na bicí. Ač není z hudební rodiny, život ho zavedl do hudební branže. Po maturitě na ISŠ-COP Blansko v roce 1996, začal studovat konzervatoř v Brně, odkud po třech letech přešel na Konzervatoř Jaroslava Ježka do Prahy.

ObrázekJak ses dostal k muzice a ke hře na bicí nástroje? Byl jsi v počátcích tvého hraní spíše samouk, nebo jsi od začátku měl učitele?
Rodiče si doma občas pouštěli muziku na deskách a já to vnímal. Někdy ve druhé polovině osmdesátých let mne nejvíc zaujalo LP koncertu Olympicu v Lucerně z roku 1982, kde pro mne byly bubny nejvíc výrazný a vnímal jsem je. Dá se tedy říct, že tato deska byl spouštěcí okamžik pro moje bubnování. Když rodiče nebyli doma, moje starší ségra pustila nahlas gramec, vzala do ruky utržený mikrofon a zpívala. A protože mne tahle taškařice bavila a chtěl jsem se taky připojit, vyndal jsem několik hrnců a pokliček z linky, rozložil to na stůl a vařečkama do nich třískal a vůbec jsem je nešetřil. Naše sourozenecké duo jsme brzy pojmenovali PARAZIT a dokonce jsme na pásku zaznamenali tehdy náš výtvor s názvem „Smrt na špalku“. Už si přesně nevzpomenu, kdo z nás dvou byl autorem textu, ale vybaví se mi, že to bylo o katovi, který někomu stínal hlavu (smích). Dá se tedy usoudit, že styl hudby, který mne tehdy oslovoval nebyl rozhodně pop, disko a ani ne rock. Se spolužáky jsem prostě byl „tvrdej metalista“ s džískou ponášivkovanou lebkama, s nejoblíbenější kapelou SODOM. Mimochodem, ti nepřestali být mými favority ani do dnešních dnů a už se to ani nezmění. No a protože mámě dlouho netrvalo odhalit moje obouchávání nádobí a pochopitelně radost jí to nečinilo, přihlásila mne do lidušky na bicí, kam jsem se ze začátku zdráhal chodit. Nebyl jsem nikdy studijní typ a představa, že jeden den v týdnu po škole, půjdu zase ještě do „nějaký školy“ se mi příčila. No musím přiznat, že netrvalo dlouho a okamžitě mne to začalo bavit. I navzdory tomu, že jsem první dva roky hrál pouze na malý buben. Tuzara, kterýho jsem už pak nesnášel, ale dnes s odstupem času, jsem panu učiteli Borešovi za to rád a do dnešních dnů jsme spolu v kontaktu. On na tamní (teď už ZUŠ) působí do dnes. Po těch dvou letech mi táta pořídil bicí soupravu, což pro mne byl úplný svátek! Tehdy jsem začal chodit na střední školu, obor elektro, kterou jsem prošel jen tak, že jsem plnil to nejnutnější a vždy po vyučování jsem hodil tašku domů a šel cvičit na bubny.

Kdo byl tvým vzorem, inspirací v mládí a změnil se tvůj hudební vkus s postupem času?
Být jen zapřísáhlým metalistou už mi nestačilo a začal jsem poněkud „měknout“. Přiznám, že jsem byl trochu „komerční“ a dost na mne působilo to, co se hrálo v mediích. Takže Nirvana, Aerosmith, Guns’n’Roses, Metallica z těch cizích a vůbec veškerá česká scéna. Mimochodem, zastávám názor, že devadesátá léta a zejména první půlka, byla na českou hudbu nejlepší období. Největší vliv kapel a spousta dobrých nahrávek. Mezi mé naprosto „top“ patřil projekt Die El. Eleffant, kde hrál Štepán Smetáček a tyhle bubny a jejich vály jsem jel pořád dokola. Na tu dobu to bylo jednoznačně nadčasový, předčilo to veškerou tvorbu, která doposud byla u nás udělaná a i veškerá většina dnešních kapel tomuhle nesahá ani po kotníky. Dál to byla kapela Alice (Bártu a jeho tvorbu mám rád do dneška), méně známé Bratrstvo, jako bubeník mne moc bavil Jirka Zelenka a projekty Na Kloboučku, dále vynikající Franta Honig ve spolupráci s Novou Růží a Vildou Čokem. Album 12 fláků znám nazpaměť, muzikál Jesus Christ Superstar, Wanastowi Vjecy, Kreyson a deska Křižáci na bubny s Danem Hafsteinem, no a hlavně Arakain a veškerý bubnování Marka Žežulky.
Obrázek
Když se mi pak podařilo dostat se na konzervatoř do Brna, kde mimochodem mým spolužákem byl tehdy 15ti letý Martin Škaroupka, dnes spíše známý jako Marthus z kapely Cradle of Filth, tak tam to už začalo zavánět jazzem, moderním bubnováním, Dave Weckl, Dennis Chambers apod. Ale taky Dream Theater, takže Mike Portnoy a zase z těch tvrdších nadčasová, deathmetalová kapela Death. Na všech jejich deskách jsou super bubny a zajímalo by mne, kdyby jejich zpěvák Chuck Schuldinner neumřel, jak by zněli dnes. Čas běžel a na mne působili další a další hráči. Takže trochu se zpožděním jsem „objevil“, ale hlavně ocenil Johna Bonhama a celý Led Zeppelin, Ian Paice a nahrávky Deep Purple, Black Sabbath a Billa Warda. No a do toho zase jazz, Chick Corea s Wecklem, John Scofield a Mike Stern s Chambersem, Jungle Funk a Will Calhoun, ale taky z těch starších Al Foster, Jack DeJohnette a podobní „rozbíječi čtyr dob“. Jak jsem se zmínil, na metalové muzice jsem vyrostl a drží mne dodnes. Nemůžu zapomenout na průkopníka rychlých kopáků Dave Lombardo ze Slayer, ty miluju. Deathová legenda Pete Sandoval z Morbid Angel a kultovní deska World Downfall od Terrorizer. Bubeník Ventor od Kreator a samozřejmě mojí favoriti Sodom a jejich první desky s Chrisem Witchhunterem. Dnes je to zase o něco dál a tady musím zmínit George Kolliase a tvorbu Nile a taky první desky od Hate Eternal s Derekem Roddym. Samozřejmě tímto by výčet nekončil, ale nemá cenu tady předčítat a vykazovat znalost velkých, bubenických jmen.
Obrázek
V jakých kapelách či projektech jsi hrál? Co ti hraní v těchto kapelách dalo?
Když pominu hodně mladické blbnutí s tehdejšíma kámošema a názvy jako Velká Nervózita, Savage a podobný úlety, tak v mých 17ti letech jsme založili kapelu AKCENT a hráli jsme svoje oblíbený covery: One od Metallici, Arakain apod. A protože jsme chtěli hrát co nejvíce před lidmi, museli jsme se dát holt na dráhu tancovaček a hrát zkrátka všechno (pro lidi). To mne dalo tehdy fakt moc. Sloužit kapele, umět zahrát „srágoru“ dobře, ale i něco složitějšího a hlavně vydržet šest hodin hrát na zábavě. Na Blanensku hraje tato kapela dodnes a vede ji kapelník, se kterým jsem to tehdy zakládal. S mým přestupem z Brněnské konzervatoře na Konzervatoř Jaroslava Ježka do Prahy se holt logicky muselo změnit i působiště muzikantů a brzy jsem začal hrát s pardubickou formací Double Deckers, se kterou jsme působili v Praze a tehdy na sklonku milénia u nás hodně letělo funky. Byl jsem tehdy hodně ovlivněn Maceo Parkerem a našimi J.A.R., který jsou mimo jiné mou nejoblíbenější českou kapelou dodnes. A vůbec bubnování jejich Badyho je opravdu bezkonkurenční! Double Deckers bylo tehdy moje první setkávání s profi muzikanty a hudební scénou, a i osobně s mými favority. Taky jsem byl v té době osloven Mirkem Mužíkem, abych s jeho kapelou Votchi jel zahrát jako záskok do Liverpoolu do klubu Cavern (kde začínali třeba The Beatles) a ze záskoku se stalo celých jedenáct let hraní. Nějaký čas jsem taky hrál s Danem Horynou v kapele Merlin. Double Deckers již dávno skončili, což mne do dnes mrzí, protože jsme měli fakt slušně našlápnuto. Votchi pro mne byli seberealizací na bubny a chtěl jsem hrát v rámci rockovýho bubnování „chytře“, jelikož tvorba tomu dávala prostor. Jako přidanou hodnotou k tomu bylo „předkapelování“ jménám jako třeba Whitesnake, Deep Purple nebo Uriah Heep. Do toho jsem byl tehdy osloven mým dávným favoritem Žežulkou, abych odehrál jako záskok několik koncertů s Divokým Billem, což pro mne byla od něj pocta. Taky zkušenost a něco to i tehdy vydělalo (smích). Další nabídka od Marka byla zahrát si s Danielem Landou a následně v muzikálu Touha. Byla tam skvělá parta herců a muzikantů. Samozřejmě tam musí člověk hrát pro herce, pro divadlo, plnit notové povinnosti.
Obrázek
Na čem momentálně pracuješ/v jakých kapelách působíš?
Tak především jsem si splnil jedno z mých přání a to být regulérním členem skupiny a podílet se na tvorbě hudby s nějakým z mých favoritů z mládí… a to je již výše zmiňovaný Vilda Čok, dnes kapela s názvem Bypass. Ještě než skončilo moje působení v kapele Votchi, jsem začal hrát s kapelou Pražský výtěr (pozor, nespojovat jakkoliv s Pražským Výběrem, ani nějakou punkovou kapelou). Hrajeme především fláky od Led Zeppelin, ale taky Deep Purple apod. Momentálně jsme se rozhodli dál pokračovat bez kytary, což se může zdát mnohým lidem divný. Ale protože jsme měli už dříve housle, udělali jsme z našeho houslisty doslova „Fidliho“ a pořídili mu krabičky s lampovým zesíkem, on sobě pětistrunné housle a mrská Black Dog, Rock’n’roll a další fláky na tento klasický nástroj, který už není v rockové muzice moc polem neoraným.

Občas hraju s klukama z kapely Empire, takový příjemný hard-glam rock. S Vilémem je to naprosto profi spolupráce a tam jsem se utvrdil, jak opravdu může fungovat profesionální přístup a práce. Všechno má řád a spousta věcí je předdomluvených a jedině tak to může skvěle fungovat. Výtěr sice není na bázi profi, ale je to skvělá parta složená z rozumných lidí a baví mne hrát Zeppeliny, jelikož tam můžu mít k tomu opačný přístup, než právě třeba v Bypassu.

A protože jsem člověk, který má rád v životě aspoň nějakou jistotu a vsadit vše pouze jen na práci výkonného umělce jsem si opravdu netroufnul, tak mojí hlavní prací je učení na bící na ZUŠ Prosek na Praze 9. Tady musím zmínit, že velkým přínosem pro mne je pan profesor Miloš Veselý, ke kterému chodím soukromě už několik let. O tomto jménu jsem věděl už právě ve zmiňovaných devadesátých letech, že učí a že vychoval u nás spoustu kvalitních muzikantů. O to víc jsem byl rád, když mně tehdy k němu vzal můj tehdejší spolužák Tomáš Konůpka a pan profesor to se mnou ustál. Do dnes k němu chodím a jeho přínos pro bubnování, pedagogiku i osobní rady je pro mne nevyčíslitelný!
Obrázek
Učíš na bicí nástroje… Jsi zastáncem nějakého konkrétního způsobu (techniky) hraní, nebo necháváš v tomto ohledu svým žákům prostor pro vlastní pojetí hry (prostě jestli jedeš podle nějakejch učebnic, lekcí od bubeníků apod.?
Bubny sami o sobě nejsou moc „inteligentní“ nástroj. Nehrají se na ně melodie, dělají kravál, nebyly, nejsou a snad ani nebudou sólovým nástrojem. Ač v dnešní době se to z nich bohužel trochu začíná dělat. Spíše než o technice hry na bubny, bych dal přednost třeba koordinaci a především vkusu při hře. Pochopitelně určité věci při hraní jsou spojené s technikou, jakožto náležitě použít dané držení paličky a způsob úhozu, ale vesměs je to všechno v hlavě. Co zkrátka hlavě poručíš a budeš to chtít hrát, to můžou ruce a nohy dělat a tu „techniku“ si samy naštelují. Když se do hlavy dá zbytečně blok „to nezahraju“, tak ani znalost nejspolehlivější -nejfunkčnější techniky nepomůže a skutečně to člověk nezahraje. Mluvím z vlastní zkušenosti. Za dob studií na obou konzervatořích mi prošlo stojánkem na noty dost studijních not a s odstupem času musím potvrdit všem známé pravidlo: „V jednoduchosti je krása“. A já bych k tomu ještě dodal, že přijít na jednoduchost, není vůbec jednoduché. Proto za nejobsáhleší a nejvýstižnější považuji školy právě od profesora Veselého. A hlavně vše psané formou co nejjednoduššího zápisu, ale s největším efektem. Jinak řečeno: „lehké na čtení, ale nelehké na hraní a s maximálním účinkem“! Na rozdíl od spousty jiných not, kde převažuje „luštění“ not a efekt nijak závratný. Nejenže v publikacích od profesora Veselého se už dnes dá najít úplně vše, co se na bubny používá… od základu čtení not na malý bubínek pro děti, přes koordinaci všech končetin, techniky rukou i nohou pro double-pedal, breaky, používáním paradidlů, ale také hry z listu orchestrálních zápisů, tympány a čtení bicího partu až po improvizaci a to vše má jeden stejný jmenovatel. Já sám to nazývám: Písnička! Neboli hudební formu - logiku, což je pro hudbu a i pro bubnování to nejdůležitějsí. Bohužel ještě dost pedagogů těmto publikacím do dnešních dnů nepřišli na chuť, jelikož je neumí využít na maximum, tudíž z nich neumí učit, což je škoda a žákům předkládají mnohdy party „s rozsypaným čajem“ na papíru. Opět mluvím z vlastní zkušenosti. Navíc jeho způsob výuky ocenil i sám Dave Weckl.

Na jaký nástroj v současné době hraješ a proč? V čem vidíš hlavní přednosti tohoto nástroje oproti jiným nástrojům, na které jsi měl možnost hrát? V čem vidíš naopak nedostatky?
Vlastním dvě akustické soupravy a jak já říkám, jednu lepší a druhou horší. Obě jsou značky Gretsch a komplet hardware k oběma sadám od jejich zpřízněné firmy Gibraltar. Jedině dvoušlapka je Pearl Eliminator a činely mám všechny Zildjian. Ride činel vlastním taky od Zildjianu, ale na dlouhou dobu jsem ho „vyhandloval“ formou půjčky s kamarádem za 20ku Paiste 2002, jelikož ten „zildjiaňácký“ je 22“ heavy ride a na některá „malá“ hraní se tento zvonivý talíř moc nehodí.
Obrázek
Jako každého bubeníka, který začínal hrát kdysi dávno, ani mě neminuly bubny Amati a mám ten nástroj do dneška, akorát už jen zakonzervovaný doma ve sklepě na Moravě. Mám k nim osobní vztah, páč jsem jim dal duši. S tátou jsme tehdy na nich udělali velké úpravy (strhali fólie, trošku pobrousili hrany a nalakovali), „oblíknul“ jsem jim blány Remo a na šlapák dal logo SONOR a takhle jsem s Akcentem na čochách blafoval pár posluchačů, kteří do toho trochu dělali. A protože ty bubny vzhledem k těm úpravám nehrály úplně blbě, spousta z nich mi to „sežrala“ (smích). Mechanika byla samozřejmě nepoužitelná. A právě proto, že jsem už tehdy snil o SONORech, tak s příchodem do Prahy v době hraní s Double Deckers mi táta za zrušení stavebního spoření zaplatil šestimístnou černou sadu SONOR 3001, což byl tehdy pro mne druhý velký svátek. Jelikož pořídit si v devadesátých letech zahraniční značku, bylo pro spousty hráčů finančně nedostupné. Bubny byli tuším převážně březové, nehráli špatně, ale to „pronikavé teplo“ z nich zkrátka nešlo, na rozdíl třeba od javoru. Měl jsem ty bubny ale samozřejmě rád, jelikož jsem si kotle 14“ a 16“ dle přání pořídil na jednom „té“ stojanu a to mne bavilo.

Někdy v době natáčení CD Unicorn s Votchima, když jsem si do studia na Barrandově půjčil bubny DW (na které nahrával tehdy třeba i Žežulka s Arakainem, nebo i tuším Hurvajs s Kabátem), se mi dostali pod ruce právě zmíněné Gretsch Catalina Maple a ke všemu ještě osobně počmárané-podepsané a posvěcené mojí největší bubenickou ikonou Dennisem Chambersem. Tehdy jsem dotyčnému člověku, co mi bubny pújčoval řekl: „Tyhle bubny chci!“ A tak se o pár měsíců později stalo a mám je do dneška. Jsou javorové, všechny s litými ráfky, takže drží skvěle ladění a to „pronikavé teplo“, jak jsem zmiňoval, z nich jde naplno. Jsou hutný a hlasitý. Opět šestimístná sada… 10, 12, 14 tomy, ale 16ka už floor tom, šlapák 22“ a snare tehdy k tomu klas. 14“ na 5,5“, který jsem o pár let později vyměnil za hlubší 6,5“ s pozlacenými ráfky samozřejmě také Gretsch. Jedinou nevýhodou na této sestavě shledávám váhu. Přeci jen korpusy jsou mohutné, lité ráfky těžší než klasické a navíc jsem si všechny bubny a stojany na činely chtěl dát na rampu, což je skvělé, ale bez vlastního technika velice nepraktické, právě z důvodu vynaložené energie a flexibility převážení.

Proto jsem se rozhodl pořídit si ještě druhou soupravu, tzv. „lehčí“. A protože mě vždy bavilo nemít to, co má většina, pořídil jsem opět Gretsche, akorát nižší řadu. Nejsou javorové, nýbrž z jasanu. I přesto jsou ty bubny dobrý jak na koncerty, tak i do studia. A kdo je zná tak ví, že hrají dobře. Právě pro úsporu energie a flexibilitu jsem zvolil šlapák už menší, takže 20ku, žádná rampa, ale jen dva stojany s odbočkami na činely. Tomy klasiku 10, 12, 14 a stavím je teď po „Bonhamovsky“, tedy tom nad šlapákem, pak ride a dva kotle… v tomto případě spíše kotlíky (smích). Co se týče činelů, jak jsem již dříve uvedl, vždy jsem inklinoval k Zildjianům. Mám Hi-hatku 14“ Z Custom už léta a je funkční do všech stylů, crashe mám nyní dva a oba A Custom 16“ a 19“… jsou to nejuniverzálnější crashe. Dříve jsem dost používal Z Custom, ale ty už se dnes bohužel nedělají a taky se nehodí občas na „klidnější xefty“. I splash mám A Custom 10“ a chinu mám 18“ Oriental… bezkonkurenční čína, která splní v jakémkoliv stylu svoji funkci. A ride, ten jsem již zmínil, Paiste 2002. Lze na něho hrát rock i jazz a splní účel, zkrátka multifunkční „doprovoďák“.

Nepatřím mezi „věčné hledače zvuků“, takže stejně tak bubny, ani činely nemám zapotřebí pořizovat často a pokaždé jiné. Sázím na jistotu a vlastní, osvědčenou spokojenost. Paličky používám už léta stejnou značku a model a to Balbex G5B hikory. Vždyť na ty moje candrbály (smích).
Obrázek
Jaký způsob natáčení bicí soupravy se ti osvědčil ve studiu? Máš například oblíbené bubny, bez kterých se neobejdeš?
Ve studiu jsem natáčel už několikrát a téměř vždy je to pro mne jiný. Až na pár otravných natáčení, kde zvukaři-režiséři prudili věsměs s pitomostma, protože byli amatéři, jsem se na tuto práci vždy těšil. Hlavně ve studiu vždy zjistím, co zase pořádně neumím a co bych měl cvičit. Studio totiž prozradí vše. Poslední dobou naštěstí už jen nahrávám s rozumnými lidmi, kteří to prostě berou tak, že tam jsou od toho, aby „sejmuli“ zvuk takový, jaký je (protože ho takhle chci), nahráli to a hotovo. Dnes už každý zkušený hráč ví, že když má zvukař dobré mikrofony na bubny, dobrou výbavu a umí to s ní na maximum, tak i z lacinýho nástroje dokáže vytáhnout dostačující-použitelný zvuk. Například způsob natáčení a přístup ve studiu v Hostivaři u Zdeňka Šikýře je důkazem. Opět vlastní zkušenost. Totéž platí i pro zvukaře na koncertech… dobré mikrofony, aparát a zvukař = dobrý zvuk ven i na pódiu. Zastávám názor, že správný zvukař nikdy nemá co kecat muzikantovi do nástroje a ani do zvuku. A když, tak maximálně jen chválit. Ale to nemusí. Vždyť je to vlastně „elektrikář“ a ne hudebník (smích).

Jaké máš plány do budoucna? Jsou nějaké kapely/interpreti, se kterými by sis rád zahrál?
Nepatřím mezi typy lidí, kteří by něco vehementně plánovali, nebo se za každou cenu za něčím hnali neustále výš. Žiju hlavně přítomností a povinnosti dělám, jak nejlépe můžu a to je pro mne podstatný. Nic nezanedbat. S Bypassem jsme dotočili patrně veškeré podklady na nové CD, které by snad kolem jara 2016 mohlo být hotové. Máme za sebou festivalovou sezónu, takže teď bude zase více času na provozování vnitřních záležitostí s Pražským Výtěrem, který se snažíme zase „nakopnout“. Patrně mne nemine zase plesová sezóna s tanečním orchestrem, takže zase úplně jiné hraní než s Bypassem a uvidím, kdo zase zavolá na nějaký záskok (smích). A to rádo zahrání si s někým…pro mne největším hudebním umělcem je a zůstane Michael Jackson, mám od něho úplně vše originál a i dost bootlegových věcí… nedám na něj dopustit. Takže jediný přání by bylo doprovodit jeho a to se stejně už nedá naplnit. Jeho už asi nikdo nikdy nepřekoná!

Za MUSICstage se ptal Michal Suk
Facebook  Twitter  Google+

reklama
Facebook  Twitter  Google+
cron