Přihlašovací jméno
Heslo
Přihlásit
Neodhlašovat
info
Přihlásit pomocí Facebooku

Karel Vošta

Dobrý muzikant je ten, kdo tvoří dobrou muziku.

Kytaristu Karla Voštu (Hell Paso, JegR) znají asi jen hudební fajnšmekři. Že se jedná o velmi zdatného a originálního muzikanta, dalo jasně na vědomost jeho sólové album Three Dots... Nyní vydává nové album se svým hudebně dost svébytným projektem Hell Paso.

Pamatuješ si, kdy jsi poprvé vzal do ruky kytaru, a proč?
Ano pamatuju, tedy pokud myslíš ten úplně prvotní panicoidní kontakt. To jsem jako opravdu malý, našel u prarodičů kanagomem poslepovanou malou španělku s obrázkem kačera Donalda. Ta byla ale v tak dezolátním stavu, že mi pak rodiče pořídili někdy v roce 1989 novou. Byla to klasická Cremona Luby, mám ji dodnes a sem tam na ní i něco nahraju. Vyrůstal jsem jako jedináček, takže jsem se musel často i sám zabavit, ta jsem si kreslívával anebo pobrnkával a oboje mi vlastně víceméně vydrželo dodnes. Akorát v nějakém období jsem přišel na to, že jsem hudbou fascinován natolik, že jsem měl tu kytaru v ruce častěji než tužku nebo vodovky. To kouzlo okamžiku, kdy člověk vyloudí první tóny, melodie, harmonie bylo pro mě silnější než výtvarno, tak jsem se přirozeně vydal tou cestou hudební.
Obrázek
Jaké byly tvoje začátky coby aktivního muzikanta, první kapely a podobně? Jsi ročník 1982, zažil jsi ještě konec devadesátek, kdy ještě do klubů chodili lidi?
Tak první ofiko kapelu jsme měli s klukama ze základky. Nejdřív to začalo nějakým rapem, páč jsme těžce ulítli na Beastie Boys, Cypress Hill a dalších sekáčích, tak jsme si koupili nějaké Casio piánko a dělali takový bizarní hip-hop. Postupem času nám bylo jedno Casio málo, tak kámoš udělal první krok a koupil si bubny. Přesně už si to nepamatuju, ale vím, že jsem v té partě, jménem A Co Dál nejprve jen zpíval, resp. se o to pokoušel a až po delším čase jsem se zapojil coby doprovodný kytarista. První koncert jsme měli v Motoráji v roce 1999. Chodili na nás převážně kamarádi, ale za to ve velmi hojném počtu, takže to nás nabíjelo. Co se týče klubů a návštěvnosti, bylo to samosebou o něčem jiném než teď. Byla to dekáda rockové muziky, navíc nebyl internet, lidé se více scházeli osobně, bylo to takové opravdovější. Troufám si tvrdit, že i co se týče hudby.

Pokud vím, chodil jsi na hodiny ke Stanislavovi Jelínkovi. Co v tobě lekce u něj zanechaly?
Hlavně pokoru a nadhled. Standa je úžasný člověk a muzikant a to spojení je prostě strašně důležité pro tu lektorskou práci. On má všechno, co má člověk, který něco předává druhému, mít. Je přísný, ale v tom nejlepším slova smyslu. Když si myslíš, že jsi druhý Vai, on tě za vteřinu vyvede z omylu takovým způsobem, že nejedeš z té lekce nasraný, ale natěšený, jak budeš hned zítra cvičit, protože už víš zas líp jak na to a tak...

Který z kytaristů, ať už český či světový, tě kromě Jelínka ovlivnil?
Z českých jednoznačně Michal Pavlíček. To je fenomén. On má svůj vlastní hudební vesmír, který je naprosto úžasný. Vytvořil si ho sám a to je nejvíc, co může muzikant dokázat. Je tuny skvěle technicky vybavených muzikantů, ale ne všichni jsou natolik osobití, že jsou pány své osobní hudební galaxie. Těch dalších jmen by bylo spousty, smekám před technikou a frázováním Mirka Chyšky nebo Tomáše Valáška, miluju harmonickomelodické postupy Radka Pastrňáka či Zdeňka Bíny, originální údernost a naléhavost kytar Rendy Rypara. Zahraničních jmen by bylo ještě mnohem více - namátkou Pat Metheny, Eric Johsnon, Alex Hutchings, Steve Vai atd. Kdybych Ti řekl, že můj hudební svět ovlivnili nejen kytaristi, ale i zpěváci, bubeníci nebo trumpetisti, psal bych tuhle odpověď ještě týdny.
Obrázek
Myslíš, že je i dnes, kdy se člověk může učit hrát i z „on-line lessons“ na YouTube, důležité chodit k učiteli?
Rozhodně. Navazuji tady vlastně už na své dvě předchozí odpovědi. Už jen kvůli tomu osobnímu kontaktu s člověkem, který by ti měl něco předat. Sledovat on-line lekci na YouTube je fajn pro doplnění, ale tomu týpkovi, co ti tam podle not ukáže, jak zahrát tuhle stupnici nebo tamhleten běh, jsi ukradený. On neřeší tvůj hudební výraz, tvojí jakousi osobnost nebo identitu. To je takový robotismus, tovární pásová výroba muzikantů. Není nad osobně předané zkušenosti a rady.

Máš za sebou docela hodně hudebních zářezů, co se nahrávek týče. Co z toho považuješ za nejzásadnější?
Na to se těžko odpovídá. V každé etapě bylo to, co jsem právě dělal nebo čeho jsem byl součástí, zásadní. Vždy jsem vše dělal naplno a do všeho šel po hlavě. Snažil se, aby ani po letech nebyly nějaké výrazné pochyby o tom, co jsem dělal, ať už z mé strany nebo ze strany posluchačů. Ale pokud bys hodně trval na odpovědi, tak momentálně je pro mě nejzásadnější nová deska Hell Pasa - Queen Nevergreen, EP We Got A Fate od JegRa a taky jsem moc rád, že jsem měl tu čest a dostal jsem prostor ke zhudebnění jedné básně skvělého textaře Milana Prince na jeho album Smrti Má.

V roce 2011 jsi vydal sólové album Three Dots..., které tě představilo jako zajímavou kytarovou i skladatelskou osobnost. Plánuješ další pokračování?
Three Dots... byla brána, která mě dostala do lehce širšího povědomí lidí a to hlavně z hudební branže. Album bylo přijaté velmi pozitivně. Díky němu jsem se i umístil na 4. místě v anketě Břitva, coby objev roku 2011. Co se týče pokračování na sólové bázi, tak jediné, co teď mohu s jistotou říct, že dělat další desku postavenou v zásadě na kytaře mě neláká. Tu potřebu jsem měl před cca osmi lety, tak jsem natočil Three Dots... a v podstatě zatím v tomto ohledu nemám už co říct a nabídnout. Techniku nástroje jsem postavil na druhou kolej a ponořil se spíše do vod aranžérsko-badatelských. V hlavě se mi rýsuje vize a plán mého dalšího sólového počinu, ale představy jsou ještě tak matné a nekonkrétní, že o nich neumím mluvit. Dejme tomu ještě čas.
Obrázek
Jak se na sólovku s odstupem několika let díváš?
To bylo období, kdy jsem byl možná až lehce zaslepen právě tou technickou stránkou věci. Tehdy jsem hltal sóla Steve Vaie, Zakka Wyldea, Satrianiho a chtěl hrát a skládat jako oni. Fascinovalo mě to, jak brilantní a citlivý může být člověk, který je označován za metalového nebo rockového kytaristu. Ta dřina, ty hodiny strávené cvičením. Tehdy jsem na kytaru cvičívával i sedm hodin denně. Dnes spíš zastávám názor, že přehnané bazírování na technice člověka omezí na invenci a originalitě. V tu dobu mi to ale přišlo správné a důležité. Ta deska se možná tváří až přehnaně dospěle na to, že to byla moje prvotina, možná jí chybí více vtipu a nadhledu. Ale i přes to všechno je to pravdivá a poctivá výpověď toho, jak jsem to měl hudebně i životně nastavené v těch letech 2010-2011.

V současnosti hraješ ve dvou kapelách, Hell Paso a JegR. S první jmenovanou jste nedávno vydali album Queen Nevergreen. Jak bys vaší tvorbu představil v několika větách? Vaše muzika není úplně na první poslech, leckomu může přijít dost depresivní. Kdo je vaším typickým posluchačem?
Hell Paso je muzika pro lidi, kteří mají chuť hledat něco, co není hned patrné. Je to na první pohled nehostinná krajina, která je zároveň velmi citlivá a zranitelná. Jde o můj/náš pohled a reflexe na okolní svět, jak hudební, tak osobní. Muzika je velmi naléhavá, místy až scénická. Posluchač se může dočkat zajímavého kloubení stylů a přívalů různých nálad, pocitů a energií. Neumím o HP mluvit konkrétně, nezlob se. Někde nás označují za post HC, jinde za crossover, čert aby se v tom vyznal. My jsme si vymysleli vlastní škatulku Dirty Bluesmetal, která se může zdát matoucí či zavádějící, takže se nechte zavést na pláně Hell Pasa poslechem naší nové desky, která je dostupná i na YouTube, nebo prostě přijďte na koncert jako za starých dobrých časů. Třeba tam bude k vidění i pár našich typických fanoušků.
Obrázek
JegR může být vnímaný jako pokračování kdysi kultovní české kapely Eleison, díky frontmanovi Oldovi Ryparovi. Dokonce hrajete i několik skladeb z repertoáru Eleison. Dá se říct, že jsi „převzal žezlo“ po René Ryparovi, který je uznávanou osobností na české hudební scéně?
To by ode mě vyznělo velmi troufale, kdybych s tebou souhlasil, co se týče toho převzetí žezla. Renda je pro mě něco jako druhý Pavlíček. Po albu Heart And Mixture jsem se do Eleisonu a jeho kytary naprosto zbláznil. Obrovská osobitost a originalita. Eleison tady zanechal hluboký otisk na crossover scéně, páč to byl opravdový crossover v tom nejlepší slova smyslu. Široké žánrové přesahy, od metalu po jazz. Skvělá bonboniéra nabízející všechny možné chutě. Nicméně si úplně nemyslím, že by JegR byl pokračovatel Eleisonu, ale na to by ses měl spíš zeptat Oldy, jak to vnímá on. Já ani bubeník Richard jsme v Eleisonu nehráli, takže my v ničem nepokračujeme. Skladby, které od Eleisonu hrajeme s JegRem na koncertech nebyly nikde vydány a my jsme se shodli na tom, že by byla škoda, kdyby zůstaly opomenuty.
Obrázek
S Hell Paso jste nahrávali ve studiu Jámor s Ondřejem Ježkem, který má dost specifický přístup k umělcům, které natáčí. Proč jste se rozhodli pro něj, a jak jste s výsledkem spokojeni?
Ondřej je další z osobností, která už léta odvádí obrovský kus práce na hudebním poli. Byla pro nás čest a v počátku i překvapení, že kývl na nabídku s námi točit. U mě se to ještě navíc umocnilo tím, když jsem zjistil, že nahrávky, které já považuji za kultovní a mě velmi oblíbené, vznikaly u něj ve studiu pod jeho často i producentskou taktovkou. Navíc scéna Silver Rocket, které je Ondra nedílnou součástí je nám velmi blízká, takže těch elementů pro jeho oslovení bylo povícero. Jeho přístup je naprosto uvolněný, lidský, místy až experimentální. Strávili jsme ve studiu Jámor pět dní a já si užil každou minutu. Doufám, že i on.

Naopak mix nahrávky JegR jste svěřili do rukou uznávaného producenta Sterlinga Winfielda, který spolupracoval například s Panterou, mastering dělal Ted Jensen. Jak vaší nahrávce pomohl?
U mě je tohle spíše otázka poznání nových cest. Zajímalo nás, jak to dělají jinde. Kvůli porovnání, zkušenostem, chtěli jsme si prostě udělat radost. Možná jsme byli i zvědaví, jak to chodí, jak to dopadne, co z toho bude a tak. To postpro ze států je jiné, je čirejší, ekvalizace nejsou tak drastické, jako ve většině českých studií. V podstatě je takřka zanechán syrový zvuk náběrů, ale vše je zároveň porychtováno tak, aby to dohromady dávalo smysl. Nezní to chemicky, digitálně, není to tenké, naopak to působí velmi plasticky. V tom asi vnímám zatím ten největší rozdíl oproti ostatním nahrávkám, co jsem kdy dělal. Sterling si od začátku chválil už samotné náběry ze studia Svárov, nic jsme neladili, nerovnali, vše je tam tak, jak to bylo zahráno/nahráno. Ted Jensen tomu dodal už jen ten potřebný tlak a frekvenční vyvážení a my byli hned spokojeni, ba až nadšeni. I z jejich strany nám bylo řečeno, že je bavilo pracovat s naší muzikou. Takže príma.
Obrázek
Ještě před patnácti lety by bylo téměř nemyslitelné, aby méně známou kapelu z Prahy míchal Sterling Winfield. V době internetu je možné všechno. Nezdá se ale, že by české kapely těchto možností hojně využívaly. Je podle tebe důležité spolupracovat (byť třeba jen online) se zaoceánskými mistry?
Všeobecně je dobré, obklopovat se zkušenějšími lidmi, od kterých se máš co naučit. Co posunou tebe samotného nebo tvojí práci dál. Nemusí to být zrovna spolupráce přes oceán, ale je dobré svěřit se do rukou odborníkovi. V době, kdy si kdekdo hraje na erudovaného profíka, je prostě fajn mít tu možnost vsadit na jistotu a vědět, že informace, které ti jsou sděleny, mají pevný, léty prověřený základ. Jsem za tuto zkušenost nesmírně rád a cením si toho, že se Sterling zhostil mixu naší muziky, ale i přes to všechno u mě vede obsah nad formou. Skvělá postprodukce je třešnička na dortu, který musí být ale už předem upečen poctivě a chutně. Jde to ruku v ruce.

Kdo je podle tebe nejvýraznější osobnost, s jakou si kdy spolupracoval?
Pro mě jsou všichni lidé, se kterými jsem spolupracoval nebo spolupracuji, svým způsobem natolik výrazní, že v tomhle nemám favorita.

Jak často cvičíš na svůj nástroj a jaký používáš gear?
Snažím se tři hodiny denně, v podstatě udržovačka s (po)malými kroky vpřed. Bez cvičení to nejde, myslím si. Je dobré být v kontaktu s nástrojem, co nejvíc, ale zas by se do toho člověk neměl nutit za každou cenu. Optimální je, když muzikant zahraje to, co zahrát chce. Podle toho by si měl každý sám nastavit intenzitu a čas ke cvičení. Je to hodně individuální záležitost.

Gear mám jednoduchý jak facka. Z Fendera Stratocastera mi vede kabel přes pár krabiček přímo do zesíku ESH a ven skrz Marshall 1960V. Žádná velká věda. Největší zajímavost je asi využití octaveru, kterým dokrmuju svůj zvuk o spodní interval při zkreslených riffech.
Obrázek
Jaké jsou podle tebe nejdůležitější kroky k tomu, aby se z někoho stal dobrý kytarista?
Všeobecně dobrý muzikant by měl být hlavně pokorný a nebrat sám sebe přehnaně vážně, to je potom spíš naopak komedie. Každý člověk by si měl asi vlastně uvědomit, že většinou jde tzv. o hovno a nehrotit věci, netlačit na pilu a nelámat nic přes koleno. Je dobré být zodpovědný, pilný, trpělivý a pořád mít své jasné sny a touhy. Zároveň je důležité vstřebávat okolí, vyposlechnout tuny muziky napříč žánry, nechat se ovlivnit, inspirovat, unášet, mít rozhled, přehled a tvořit si tak vlastní názor a vyjádření. Čím jsem ale starší, tím víc se klaním k tomu, že důležitější je, co hraješ a ne, jak to hraješ. Takže podle mě by měl dobrý muzikant hlavně tvořit dobrou muziku. Jak řemeslně, tak hlavně invenčně a poctivě v obou případech. Na to neexistuje žádný návod, buď to tam je, nebo ne. Nic mezi tím není.





Odkazy:
Facebook: www.facebook.com/karel.vosta, JegR, Hell Paso

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek
Facebook  Twitter  Google+
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.

reklama
Facebook  Twitter  Google+
cron