O Vladimíru Mišíkovi toho bylo napsáno už hodně. A tak jsem si řekl, že by bylo zajímavé s ním udělat rozhovor, zaměřený víc na něj, jako na muzikanta. S tátou jsme tedy nahlédli pod pokličku tvorby jeho písniček, podívali se na úplné začátky, kdy se teprve s muzikou seznamoval, a povídali si, jak takový život muzikanta vlastně vypadá i mimo pódium.

Pamatuješ si, kdy jsi vzal kytaru poprvé do ruky?
Jo, docela jo. Bylo mi asi 10 a bylo to někde v parku, kde hrával kamarád Jirka Lahoda. To byl kytarista, co poté doprovázel Evu Pilarovou. Byl asi o dva roky starší a potkávali často u nás před školou. Tak jsem za ním jednou přišel, zda bych si to mohl také zkusit a on mi ukázal Edur a mně se to líbilo, jak ten Edur hezky zněl. No a potom mi ukázal i Gdur, ale to jsem ještě neměl vlastní kytaru. Tu mi máma koupila k narozeninám někde v bazaru. A když jsem jí tak nějak po svém naladil a začal do toho třískat, tak mne s ní vyhodila na balkón. To bylo mé první zaujetí kytarou. No a od té doby jsem si tak pobrnkával s kamarády po parcích před holkama.


A vzpomeneš si, kterou písničku sis na kytaru poprvé zahrál?
Která byla ta první, to si už asi nevzpomínám. Asi Diana a pak různé převzaté věci, třeba Semafor a tak. Takové ty písně jako „Měla vlasy samou loknu jé jé jé“ nebo „Hippi hippi šejk“, „Swinging blue jeans“ a tak podobně. A „Jailhouse Rock“ od Elvise jsem pořád zkoušel… foneticky samozřejmě, anglicky jsem neuměl. Na kytaru jsem si nejdřív jen brnkal, zpívání přišlo až později. Doma u gramofonu, to jsem vyřvával, to jo, ale zpívání na veřejnosti, to přišlo opravdu až později.

Skládal sis vlastní písničky hned od začátku, nebo tomu předcházely nějaké ty převzaté?
U mě to byl klasický postup. Nejdřív se člověk musí na tu kytaru aspoň něco naučit, aby si posléze mohl začít vymýšlet nějaké ty vlastní harmonické postupy. Takže nejdřív jsem se naučil pár převzatých písniček, a když už jsme je potom hráli pro ty holky v parku, tak jsem je i radostně zpíval. S Matadors jsme hráli většinou taky převzaté písničky, ale tam jsem na kytaru nehrál. A paradoxně u Matadors jsem přinesl svou první vlastní píseň. Byl to „Malej zvon co mám“, takový nic moc text.
Měl jsi někoho, kdo tě naučil základům kytary?
Jak jsem zmínil, prvním byl Jirka Lahoda. Potom jsme si s dalším kamarádem Petrem Rajčincem navzájem vyměňovali zkušenosti. On objevil Ddur (smích), no a takto to pokračovalo dál. To jsme byli ale pořád vlastně děti. Později, když už jsem normálně zpíval v kapelách, tak mi například Radim Hladík hodně pomohl v začátcích a ukázal různé obraty a držení akordů. V mé kariéře jsem měl dokonce jeden takový moment, kdy jsem hrál s Petrem Novákem sólovou kytaru. A tak jsem v té době cvičil a hrál různé ty stupnice. Upozorňuju, že jsem nebyl vůbec dobrý kytarista, ale u toho Petra to nějak k těm jeho písničkám stačilo. A v té době jsem si vymyslel i „Sluneční hrob“, kde jsem měl různé posuny po hmatníku, a dalo by se říct, že jsem se už na kytaře trochu orientoval.


A jak k tomu vlastně došlo, že ses ocitl v roli sólového kytaristy?
To bylo v 68, kdy sem vtrhli Rusové a spousta lidí sedlo do vlaků a aut a odjelo za hranice. A velká komplikace byla, že část kapely Petra Nováka prchla také. No a on měl dohodnuté koncerty ve Finsku. To tehdy Petr seděl v podroušeném stavu v Redutě, kde jsme se scházeli a kuli tam protiokupační pikle. No a byl dost zoufalý a já mu říkal, že to co tam hrál ten jeho kytarista, se snad naučím taky. Takže jsem se to potom opravdu naučil a odjel s ním jako kytarista na turné po Finsku. Do repertoáru jsme zařadili i „Slunečný hrob“ s anglickým textem Jirky Smetany. Během koncertů jsem také odzpíval nějaká blues, aby si Petr mohl jít odpočinout, respektive se na kraj pódia jít napít z té litrovky vína, co tam vždycky měl.

A u Petra Nováka jsi hrál tedy elektrickou kytaru?
Přesně tak. Hrál jsem na elektrickou kytaru, kterou jsem měl půjčenou… ale co to bylo za nástroj, to už si fakt nevzpomenu.

Měl jsi nějaký vzor nebo idol o kterém bys řekl, že byl motivem proto, že jsi začal dělat muziku?
No, takhle přesně se to úplně říct nedá. Mě ta muzika bavila celkově. Například díky mojí mámě, která nosila domů různé singly, jsem poznal Elvise a další. Taky díky LP amerických hitparád, jsem si mohl doma přehrávat docela dobrou muziku. To mi bylo asi 10 let a to mě teda hodně bavilo. Maminka si pouštěla spíš Kortéze, Chladila nebo Simonovou a to mě moc nebavilo. Jednu dobu jsem rád poslouchat dixieland, jelikož to byla hodně živá muzika. Ovšem jednoho dne jsem na rádiu naladil stanici Luxembourg a to pro mě byla totální změna. Najednou jsem slyšel něco, co jsem do té doby vlastně neznal. Takže rádio Luxembourg mě otevřelo uši do světa. Tam už totiž hrály kapely jako Stouni, Pretty Things, Beatles a další a to byla fakt senzace. No a posléze přišla vlna magnetofonů, kdy jsme si různě navzájem přehrávali pásky, jelikož klasická LP tady nebyla moc k dosažení. To až posléze se tu tam nějaké objevilo, ale to už bylo v době, kdy jsem zpíval s Matadors.

V Etc se občas s humorem zmiňuje tvá “specifická” technika hry na kytaru tzv. Letenský dloubák. Pamatuješ si, kdo tento termín vlastně vymyslel?
To já už nevím… no určitě to byl nějaký muzikant. Pravděpodobně někdo z naší kapely. Ale je fakt, že se to celkem zažilo (smích). Ono je to tím, že já hraju ty své beglajty hodně perkusivně. Když hrajeme třeba s naším Čuďákem, tak dost supluju rytmický prvek a tak nějak samovolně jsem si tou malíkovou hranou začal přitlumovat struny a ono to potom vypadá vlastně dost divně (smích). Nehraju tím klasickým způsobem uvolněného zápěstí, ale naopak mám ruku přitisknutou ke strunám. Ani tu levou ruku nemám vlastně postavenou správně, ale je to spíš jako kdybych držel lopatu.

Nedávno ti vyšla nová sólová deska „Jednou tě potkám“, kterou s tebou dělal producent Petr Ostrouchov. Lišil se proces nahrávání tohoto alba nějak od těch předešlých s Etc?
V základu se nahrávání příliš nelišilo. Jiné to bylo především v tom směru, jak se album nahrávalo. My jsme s kapelou Etc šli do studia většinou připravení. Tzn., že před tím jsme měli nějaké zkoušky a některé skladby už jsme hráli i na koncertech a ve studiu už to byl takový druh práce, kde se většinou tolik nearanžovalo. Na této nové desce se pracovalo trochu jinak. Například, Petr Ostrouchov kapele přehrál ty moje i jeho demáče, které byly jen se španělkou a vše se aranžovalo až přímo na místě ve studiu. Písničky už měli formu, ale konkrétní aranže vznikali přímo ve studiu a někdy to byl až takový volný jam session. Základy se nahrávaly najednou s kapelou a dokonce ve dvou písních zůstal i můj pracovní zpěv, jelikož se to na poprvé jednoduše povedlo. Ne, že bychom to s Etc nedělali před tím někdy podobně, ale ne v takové míře.
Kolik písniček z tohoto alba hrajete nyní s Etc na koncertech?
Doposud jsme na koncerty nazkoušeli tři písně, „Něco ve mně chrčí, „Po dlouhém dni“ a „Jednou“. Něco ale určitě ještě přidáme.

Některé písně se v repertoáru kapel udrží dlouhá léta a fanoušci je stále vyžadují. Co děláš ty osobně proto, aby tě tyto písničky pořád bavilo hrát?
Koncert je přeci jen jiná disciplína než nahrávání ve studiu. Možná to trošku přeženu, ale koncert je až taková pracovní záležitost, je to ten showbusiness (smích). Na ty dobré písničky lidi na koncertech většinou reagují dobře, to poznáš, a kdybychom je přestali hrát, byli by asi nespokojení. Já některé tzv. hity třeba už nehraju tak často jako dřív a zařadím je do programu jen zřídka. Ale když je ten program postavený dobře, a jsou v něm zařazeny alespoň některé známější písně, na kterých to renomé kapely stojí, tak to potom funguje a není nutné hrát ty hity všechny. Ale samozřejmě je nutné jednou za čas ten repertoár občerstvit, abychom jak se říká “nešlapali zelí”, tak něco vypustíme a nahradíme něčím novým, nebo vytáhneme něco, co jsme dlouho nehráli.

Jak to u tebe vypadá před samotným koncertem? Máš nějakou přípravu, že by ses například rozezpívával nebo něco podobného?
No já jsem se před koncertem vždycky spíš trochu rozpil, než rozezpíval (smích). Dal jsem si pár piv a nějakého panáka. Mám postavený repertoár tak, že první dvě, tři písně mám v poloze, která není moc náročná, kdy nejdu do výšek a tím pádem se vlastně rozezpívám. Prakticky i na zvukovce se trošku rozezpívám, ale že bych potom v šatně zpíval stupnice, tak to ne. Před koncertem spíš s kapelou už jen klábosíme.


Jsi z těch, co jsou před koncertem nervózní?
No dřív jsem nebýval, ale teď jak jsem starší, tak mívám celkem trému a někdy jsem až trochu depresivní. Takže si nedám jenom jednoho panáka, ale dám si radši dva, a když si k tomu dám ještě to jedno pivo, tak se mi pak udělá mnohem líp (smích). K tomu nějaké ty léky, které musím a pak už jsem tak nějak přesvědčený, že bych to mohl zvládnout.

Co způsobí, že máš z odehraného koncertu dobrý pocit?
My muzikanti, ale i herci, máme tu výhodu, že jsme hned odměněni potleskem diváků. Takže člověk už během koncertu dostává tu pozitivní odezvu od lidí a přiznávám, že to opravdu hodně pomáhá a bývá to až lehká euforie. Potom samozřejmě když ta kapela hraje a šlape to, to potom vstupuje radost do všech. Ale u mě ještě záleží na momentálním zdravotním stavu. Někdy mně třeba neni nejlíp, okolo to sice dobře hraje, ale já s tím dost bojuju. Ale většinou se to chytne, já se uvolním a pak je to fajn.

Stane se vám někdy, že kapele se hrálo špatně, ale diváci byli naopak nadšení?
Tak jistě. Některé sály nebo kluby nejsou vlastně na hudbu moc stavěné a zvuk na pódiu je leckdy špatný. Dole v sále to třeba hraje dobře, ale nahoře na pódiu se to různě mele, odráží se zvuk od stěn a tak podobně. My se to samozřejmě snažíme odehrát co nejlíp, ale potom, když slezeme z pódia, to v šatně bouchne a nadávky lítaj vzduchem, jak to pódium bylo strašný atp. Například chyby při hraní, to si nevyčítáme, to se stane občas každému. Ale ty technické podmínky jsou někdy natolik špatné, že to naruší takovou tu pohodu a člověka to potom štve.

Dokázal bys popsat, jak skládáš písničku?
První co musím udělat je chytnout kytaru, kterou mám postavenou doma v koutě. Člověk na nástroj nesáhne někdy pěkně dlouho. Když hrajeme někdy více koncertů, tak ani nevyndavám kytaru z futrálu. Ale jsou chvíle, kdy vezmu kytaru do ruky a když mě něco napadne, tak začnu většinou od nějakého harmonického postupu a k tomu si zpívám třeba jen “dua dua”. A když se mi nápad zalíbí, tak si ho zapamatuju (smích). A po pár dnech si vezmu kytaru s tím záměrem, že si hraju to kolečko pořád dokola a zkouším k tomu přidat nějaký refrén nebo instrumentální melodii. Někdy si vezmu rovnou i text, no a někdy z toho takto vznikne i píseň. A pak bývá zkouška s kapelou a tam teprve vznikají jednotlivé aranže a je to takové společné dotváření písně do finální podoby.


Je pro tebe složitější psát texty, nebo skládat hudbu?
Většinou je pro mne snažší dělat tu muziku než text. On se člověk samozřejmě už dost opakuje a těch harmonických postupů už bylo vymyšleno opravdu mnoho, tak se snažím aspoň částečně vyvarovat tomu, aby se to nepodobalo příliš něčemu, co už jsem vymyslel v pradávnu. Ale spíš jsou pro mne složitější texty, jelikož v tom psaní nejsem tak nadaný a píšu si je kolikrát víceméně z donucení. Někdy napíšu něco třeba během hodiny, ale potom to klidně půl roku opravuju, protože se mi to skoro vždycky z počátku zdá blbé (smích).

A jak je tomu, když si vybíráš básnické texty?
Já jsem se snažil vybíral básně, které už nějakou tu melodiku a rytmus v sobě měli a vyloženě si o zhudebnění říkali. Například Josef Kainar psal nádherné příběhy a frázování už samo o sobě bylo hudební, jelikož on sám byl výborný muzikant. A když si vezmeš například Václava Hraběte, tak ten taky. On obdivoval jazz a sám hrál na klarinet. Takže ono se to hudební frázování pozná a pak je to senzace.

Vzpomeneš si, kde nebo v jaké situaci vznikla například tvoje písnička Variace na renesanční téma?
To jsme tehdy byli spolu ve Zvolenu u tvojí babičky a tam bylo piáno. A já jsem si tam poněkud neohrabaným způsobem přehrával tu základní harmonii, což je Amol, Fdur, Gdur a Amol a nějak se mi to zalíbilo. V té době jsem navíc trochu poslouchal Vivaldiho, jelikož jsem měl období baroka a říkal jsem si, že by se k tomu hodila nějaká podobná melodie a tak jsem vybočil do Cduru a následného sledu akordů a k tomu jsem si vymyslel jednohlasně i melodii, kterou potom Honza Hrubý tak pěkně rozepsal a zaranžoval pro smyčce na nahrávce. A text je báseň od Václava Hraběte.

Jak si s kapelou krátíte dlouhé chvíle v dodávce cestou na koncerty?
To je teda záludná otázka (smích). Tak samozřejmě pijeme pivo, že jo. Pamatuju, že v minulosti jsme jezdili plechovejma autobusama a to jsme s sebou vozili basu piv, protože pumpy tehdy ještě nebyli a my museli být zásobení. V létě to bývalo horší, jelikož pivo nevydrželo dlouho studené a tak se muselo rychle vypít. No a potom samozřejmě jedou během cesty různé historky, hlavně o jiných kapelách. To je asi u většiny kapel dost podobné. Jak se říká, když se potkaj dva muzikanti, tak se baví o tom třetím (smích). Když jsme jezdili menším mikrobusem, a někdo měl zrovna nějaké nevrlé období, tak to dokázalo potom otrávit všechny v autě na celou cestu. Ač nás muzika pojí, někdy jsme se dokázali i slušně pohádat. Ale to k tomu společnému životu v kapele prostě patří. Teď už delší dobu jezdím na koncerty v osobáku společně s Petrem Pokorným. A to si prostě tak povídáme o všem možném… teda krom politiky, protože to jsme trochu každý na jiném břehu (smích). Posloucháme hodně muziky. Kulich má rád dobré americké country, no a já si třeba někdy i čtu. Nicméně to cestování je pro mne spíš něco, co musím přetrpět, než že bych se na to těšil.


Než si se začal muzikou živit, chodil jsi do nějakého zaměstnání?
Já jsem se vyučil tři roky truhlářem a po vyučení jsem rok dělal na Barrandově, ale ne v truhlárně, ale v ateliérech jsem stavěl kulisy pro různé filmy. No a po roce jsem z práce odešel a od té doby, když mi bylo asi 19, už jsem hrál jen bigbít (smích). Krátce jsem byl na vojně, ale jelikož jsem astmatik, tak mě po třech měsících pustili do civilu a od té doby jsem se už živil jenom muzikou. Teda krom dvou let roku 2002-2004, kdy jsem byl v České národní radě. Během té doby se hrálo málo. To byla jediná dvě období, kdy jsem chodil do práce, ale ona ta hudba je vlastně taky práce.

Krom muziky samotné, je něco dalšího co tě baví?
Mám doma velkou knihovnu, protože mě baví číst. Teď si dokonce knížky kupuju rovnou digitálně přímo do iPadu. Je fajn, že když někde něco objevím, co mě zajímá, tak si to můžu koupit hned, aniž bych musel chodit do knihkupectví. Dřív jsme hodně navštěvovali hospody a to mě teda baví do dneška. Mě nebaví se opíjet, já si třeba odpoledne vychutnám jedno Diplomatico, jedno kafe a pak třeba dvě malé plzně. Ale nejvíc mě na hospodách baví to setkávání s přáteli, se kterými různě debatujeme o všem možném, a to mám rád. Sport už žádný neprovozuji, ale jsem městský člověk a rád se po Praze procházím. No a potom si rád k večeru pouštím filmy.

Jaké kytary si používal a jakou máš nyní?
V posledních letech jsou to akustiky Gibson. Byl to takový splněný sen, jelikož Gibson byl pro mne vždy pojem a já si ho moc přál. Prvním byl Gibson EC-20 Starburst, myslím, že to byl BB King model. Na tu jsem hrál dost dlouho a byl to dobrý bluesový nástroj s výborným snímačem a dnes jí používá můj mladší syn Adam. No a před pár lety jsme jeli hrát do Kanady a tam mi náš kamarád Miloš Hůlka půjčil svého Gibsona a z toho jsem byl upřímně nadšený. Byl to model J-45. A jelikož ta kytara hrála opravdu skvěle a citelně líp než ta moje, rozhodl jsem se, že je čas na změnu. Miloš mi stejný model sehnat v bazaru v Torontu. Takže to je nyní můj nástroj, na který hraju jak koncerty s Etc a také jej používám v triu s naším Čundrgrundem. Něco jsem na ní nahrál i ve studiu.

Odkazy:
Facebook: www.facebook.com/misik.vladimir/

Za MUSICstage.cz se ptal Mato Mišík