Hudba není soutěž, ale emoce a energie.
18. 8. 2017
Mladá bubenice z Třince Veronika Lukešová je dnes vyhledávanou hráčkou nejen v české první lize, ale i v zahraničí.
Pocházíš z Třince a je docela zajímavé, že odtamtud je spousta dalších muzikantů, kteří se později proslavili, například Tomáš Klus, Charlie Straight... že by bylo na vyrůstání ve stínu železárny něco specifického?
Že by ovzduší? Kombinace železáren a hor (smích)… super ZUŠ, velice specifické v rámci ČR. Je tam hodně otevřené, radostné a přirozené prostředí. Snaží se najít a podpořit talent. Už od malička zapojit do muzikantského světa a najít pro něj vášeň. Moderní, či klasická hudba, na tom nezáleží.
Kdy přesně jsi začala hrát na bicí, jaké byly tvoje první krůčky, první souprava a vůbec začátky?
Ve třinácti, právě v ZUŠ Třinec, ze začátku jen obligátně vedle klavíru, ale od prvních chvil bylo jasné, že to bude trošku jinak. Bicí mě prostě chytly. Hned od startu jsem se snažila hrát v kapelách, to mě bavilo. Mé první bicí mi koupila babička (Basix Clasics), ale moc dlouho mi nevydržely…
Pokud vím, absolvovala jsi konzervatoř, dokonce jich snad bylo víc, ale v minulosti ses snad vyjadřovala v tom smyslu, že pro rockového a metalového bubeníka to není úplně ideální prostředí…
Maturitu jsem udělala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a absolutorium jsem následně dodělala na Ježkově konzervatoři Praze. Ano, na obou školách se rozhodně moc nestudují výše zmiňované žánry, ale to nevadí. Jste obklopen hudebním prostředím, motivován cvičit, a když máte jasno, co chcete dělat, můžete k tomu směřovat.
Kde všude teď vlastně hraješ? Jako poslední jsem zaznamenal kapelu Limetal, jsi stálou členkou kapely?
Ano, s Limetalem teď nově hraji. Na podzimním připravovaném turné mě určitě uvidíte. Taktéž vystupuji už delší dobu s Olgou Lounovou. Zároveň čas od času jezdím sólová vystoupení, kde převážně hraji vlastní tvorbu.
Výzva je každá nová spolupráce. Snažím se vždy odvést, co nejlepší výkon, bez ohledu na tom po kom zrovna hraji.
Zaregistroval jsem i epizodu s kapelou Doctor Victor. Jak ses k tomu dostala a proč to nevyšlo?
S Vojtou (Burešem, frontmanem Doctor Victor) jsme se seznámili na Ježkově konzervatoři. Oslovil mě, jestli bych neměla zájem v kapele hrát. Šla jsem do toho s nadšením, ale bohužel jsme asi po roce a půl spolupráci ukončili. Každý z nás měl jiné představy o tom, jak bychom měli dále směřovat.
Pojďme k zahraničnímu angažmá, které je rozhodně zajímavé. Jak se vůbec česká bubenice dostane k tomu, aby bubnovala na albu Michaela Kiskeho (ex Helloween), Andyho Sommerville, či v projektu Matta Sinnera, kde vystoupili nejznámější rockoví zpěváci?
V devatenácti letech jsem se dostala na doporučení mého profesora Jiřího Smrčky z JKGO do projektu RMC, kde jsem se osobně seznámila se všemi výše zmiňovanými. Líbilo se jim, jak hraji a taky asi, jak se u toho „ksichtím” (smích).
Můžeš sdílet nějaké „historky ze zákulisí“ s těmito osobnostmi?
Nejvýživnější byl asi den, kdy jsme točili klipy a to oba z poslední desky v jeden den. Já sama jsem na něj do Norimberku jela přes noc zrovna po koncertě s Doctor Victor, takže jsem vůbec nespala. Odřídíte a jdete točit… celý den až do noci. Podobně na tom byli i ostatní. Končili jsme v norimberské opeře, druhou písní Walk On Water, kde jsem nesměla na videu pomalu ani pořádně bouchnout do činelu, které jsou určeny speciálně pro televizní natáčení (skoro hluché), protože zrovna probíhalo představení. Bylo to vydatné i s několika interview. Super na tom byla ta profesionalita… i přesto, že všichni byli úplně mrtví, nikdo ani necekl, to by se v Česku stalo jen těžko (smích). Do toho jsme celý den poslouchali Elvise, Michael si na něm strašně frčí, kdo by to do takové party řekl, že (smích).
Momentálně mě čeká porotcování a vystupování v Číně na akci, která se jmenuje The Drummers of China. Na podzim se chystá turné s klukama z Limetalu a chtěla bych zase začít pracovat na vlastní tvorbě, což se teď během léta, kdy je hlavní koncertní sezona téměř nedá.
Neláká tě úplně opustit Česko a žít a hrát v jiné zemi?
Takové tendence jsem trochu měla dříve, několikrát jsem za hranice nakoukla, ale teď už je až tak nemám. Větší výzva je razit cestu od nás z ČR. Myslím si, že už to jde. Díky internetu je svět otevřený.
Jaký teď používáš gear?
Jsem firemním hráčem Tama, Meinl, Balbex a Remo. Výbava je hodně pestrá, podle toho, co zrovna hraji a jakou mám náladu.
Mám soupravy Tama Starclassic Bubinga: 24, 13, 14, 16, 18 - jsou to mí oldschool míláčci a Tama Starclassic Maple: 2x 22, 10, 12, 14, 16 - ti, co dají vše. Bubínky pak Tama Starclassic Bubinga , Tama S.L.P Vintage Hammered Steel, S.L.P. G- Walnut a Soundworks Kapur. Rack Power Station systém i stojany RoadPro, pedály Speed Cobra.
Činely mám tyto: 15" Byzance Extra Dry Dual Hihat , 18" Byzance Extra Dry Dual Crash, 18" Byzance Extra , 16" Byzance Extra Dry Medium Thin Hihat, 22" Byzance Extra Dry Dual Crash-Ride, 20" Byzance Extra Dry Dual Crash, 10" Byzance Extra Dry Dual Splash, 20" Byzance Vintage Crash, 20" Byzance Vintage Trash Crash, 20" Byzance Extra Dry China, 15" Byzance Extra Dry Medium Thin Hihat, 18” Crash Alloy series, 14” Hihat Alloy series, 21” Byzance Traditional Ride a 14” Byzance Medium Briliant hihat. Paličky vlastním Balbex Custom.
Máš endorsement od Meinl - čím tě tahle značka oslovila a jak probíhá spolupráce?
Značka mě oslovila hlavně svým svěžím přístupem. Najdete u nich jakýkoliv sound a k tomu i přidanou osobitou hodnotu ručně tepaných činelů. Osobně jsem v kontaktu s hlavním vedením, které je naprosto skvělé, vládne zde rodinná atmosféra, ale opravdově upřímná. Hodně výjimečná partička lidí.
Cvičíš na bicí pravidelně? A jaká cvičení?
Pravidelně, to už se říct nedá. Když je člověk starší, tak přijde spoustu jiných povinností. Na druhou stranu jsem s bicími v pravidelném kontaktu jinak. Třeba na koncertech, zkouškách s kapelami. Cvičím už jen v různých etapách, kdy se zrovna chci dostat do formy nebo nacvičuji nový program. Ideál je pro mě mít paličky, co nejčastěji v rukách. “Zaťukat“ si aspoň na pad, na sadu. Takové to šílené šestihodinové cvičení techniky sama na zkušebně nikdy nebylo pro mě. I když samozřejmě bylo období třeba na konzervatoři, kdy jsem se o aspoň 3-4 hodiny snažila. I to období je důležité.
Na jaké další nástroje ještě umíš hrát? Je podle tebe pro bubeníka důležité, aby ovládal i melodický nástroj?
Každý má svou cestu, nikde není řečeno, co je nutné, hlavně v umění, ale já osobně jsem ráda, že umím i na jiné nástroje. Díky konzervatoři v Ostravě mám základy téměř na všechny bicí nástroje, které se běžně používají, at’ už blanozvučné, tak melodické. Taktéž jsem od sedmi let hrála na klavír, víceméně se snažím hrát na vše, co mi přijde pod ruce.
Setkala ses během svojí bubenické kariéry i s předsudky vyplývajícími z toho, že jsi žena?
Samozřejmě, o to větší je to pro mě výzva bořit ty předsudky. Ale není to pravidlem, každý k tomu přistupuje různě. Někdy je to výhoda, někdy ne. Zakládám si na svém úderu, který asi nepatři úplně k těm nejtišším, ale zároveň se na něm snažím řešit i sound a určitou kultivovanost. Hudba jsou pro mě emoce, energie, není to soutěž.
Existuje někdo, s kým by sis v budoucnu chtěla zahrát?
Je určitě spousta umělců, kteří mi byli a jsou vzory a byla by velká čest s nimi zahrát. Dokonce jsem si už i s některými zahrála, ale pro mě je největší radost když si můžu zahrát s lidmi, kteří chtějí hrát se mnou, já s nimi a k tomu všemu když nás to baví, máme radost a v tom nejlepším případě tu radost sdílí třeba i fanoušci.
Odkazy:
Facebook: www.facebook.com/V.veronika.lukesova
WWW: www.veronikalukesova.com
Za MUSICstage se ptal Jan Martinek
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.
