Tomislav Zvardoň

Odpovědět
Milan Janeček
Příspěvky: 12
Registrován: 21 říj 2014 19:15

Tomislav Zvardoň

Příspěvek od Milan Janeček » 06 čer 2017 09:23

Vyklátíme modly za zvuků flamenka.

Univerzální kytarista, jehož najdeme v tak rozdílných projektech, jako je jeho domovské Duende, s nímž se pohybuje v latinoamerické hudbě a flamenko, tak kapele Laura a její tygři s jejich kombinací rocku, popu, funku i punku. S Duende právě chystá vydání třetí desky Garden of Me, kterou bude křtít 14. září v pražském klubu Jazz Dock. Témat k rozhovoru se proto našlo dost a dost.

Se svou kapelou Duende jsi těsně před vydáním nového alba, které se bude jmenovat Garden of Me. Je to vaše třetí album. Jaké bude a v čem bude jiné oproti předchozím deskám?
Vždycky jsem se snažil, aby Duende byla otevřená multižánrová kapela. A ke všem těm stylům z minulosti teď přibylo navíc ještě flamenko, které jsem začal před pár lety dělat. Vliv Španělska bude na desce hodně znát. Nejen v kompozicích, ale i ve zvuku. Bude tam hodně akustických, nylonových kytar, a nejsou tam bicí. Bude tam hodně perkusí místo toho, protože spojení nylonové kytary a bicích pro mne moc nefunguje. Album bude jiné i v tom, že je trochu jiné obsazení. Navíc máme piano, které s námi nikdy nebylo. Ale duch Duende v tom pořád je. Bude na něm deset písniček, které se pohybují někde mezi flamenkem, latinskou hudbou a popem. Ten rukopis zůstává stále stejný. Žádná deska Duende nebyla o kytaře a není to ani tahle deska. Je to spíše o kompozicích a o všech nástrojích dohromady.
Obrázek
Jak ses dostal k tomu flamenku? Nebo co tě dovedlo k tomu se mu více věnovat? Co vím, tak ty jsi ho vždycky nějak poslouchal.
Jako všechno v životě, i tohle přišlo jako náhoda. Dostal jsem lístek do Hybernie na flamenkovou hvězdu Vicente Amigo. Do té doby jsem z flamenka znal Paco de Lucíu a takové střípky. Když jsem viděl tenhle koncert, tak mě zvuk i exprese flamenka tak zaujaly, že jsem ho začal cvičit. Hodně jsem ho poslouchal a začal se zabývat rytmy, které flamenko používá. Začala mě ta muzika nesmírně zajímat svou rytmiku, expresí, neotřelou kytarou a prostě jiným přístupem. A tím jak jsem to začal hrát a cvičit, tak začaly vznikat i vlastní nápady. Vždycky je to tak, že když něco hodně posloucháš, tak se ti to promítne do vlastních skladeb. Protože to není psaní na zakázku, ale je to to, co v tobě je v tu chvíli nejvíc. Jsem i rád, že se touhle deskou moje flamenkové období završí a já můžu hledat zase něco dalšího.

Začneš hledat něco jiného?
Přesně tak. Duende pro mě byli vždycky o hledání něčeho nového, kam by se dalo ještě zajít. Baví mě objevování něčeho jiného. I ten přístup je úplně jiný, protože teď jsem musel najet na nylonovou kytaru a hru prsty, úplně jinou technikou, než hraji třeba na elektrickou kytaru.

Kde si bral inspiraci pro skladby?
Já na to vlastně moc neumím odpovědět. Pro mě je inspirace asi v tom, že se snažím na muzice pracovat. Snažím se každý den psát a pak to ze mě vypadne. Ale jestli je inspirací poslech nějaké hudby nebo četba knížky, nevím. Myslím si, že když člověk něco nasává a snaží se být kreativní, tak to z něj zase začne vypadávat. Nemám nějaký jeden způsob inspirace. Prostě se snažím psát a někdy ze mě něco vypadne a někdy ne. Myslím, že pokud člověka baví vymýšlení hudby, tak v sobě inspiraci najde. Občas je inspirací i termín. Dvě věci jsem dopsal těsně před studiem, které jsme už měli zamluvené.
Obrázek
Na téhle desce jsi spolupracoval s Peterem Binderem. Jak moc mohl mluvit do muziky a jak moc ovlivnil celkový výsledek?
Moc měl absolutní. Neplnil ale vyloženě funkci producenta jako spíš mentora. Spíš jsem ho chtěl, aby ve studiu pohlídal, aby to té kapele hrálo, abych se já tím nemusel zabývat. Aby proběhly všechny technické věci. A také byl na několika zkouškách, aby mi řekl názor na písničky. Některé pasáže mi nechal přepsat, něco vyškrtl úplně a dolaďovali jsme třeba basové linky a akordy. Takže nějaký podíl na tom má, i když zásadní ovlivnění to úplně nebylo. Ale tu pravomoc měl. Vždycky přišel s tím, že mi něco navrhl a já většinou usoudil, že má pravdu a udělal jsem změnu podle jeho názoru. Hodně hlídal, abychom si navzájem nelezli do frekvencí. A ve studiu pak měl na starosti celkový koncept a rozvrh, co se bude kdy dělat. I když to nakonec bylo všechno jinak (smích).

Desku jste točili ve studiu Svárov u Lukáše Martinka. On se na tom nějak podílel?
Jenom jako zvukař. Lukáš měl za úkol vymyslet koncept, jak budeme nahrávat. My jsme tam přišli, řekli jsme mu, že chceme natáčet dohromady, a on vymyslel rozmístění, jaké se použijí mikrofony, kdo bude v samostatné místnosti. Tam šel nakonec zpěv a my ostatní byli v jedné velké místnosti. Lukáš měl za úkol to co nejlépe nabrat. A pak měl za úkol tu desku smíchat. Což je teď ve fázi, že se nejspíš budou dělat nějaké úpravy na mixu. Deska už měla být venku, ale když si to poslechla kapela, tak k tomu má každý nějaké připomínky. Takže se dolaďuje mix.

Během natáčení jste uveřejňovali videa ze studia. Bylo tam vidět, že muzikanti hrají z not. Znamená to, že měli své party přesně rozepsány a neměli možnost improvizace? Nebo mohli své party něčím obohatit?
Tahle otázka má vlastně dvě odpovědi. Vždycky když složím novou věc, tak to všem lidem napíšu. Dostanou formu, povinnosti a značky. I třeba vypsanou linku na basu nebo klavír. Každý má ale právo si tu linku doupravit podle sebe. No a potom když se točí, tak si to lidé dají před sebe na pult, aby když někdo něco zapomene, aby se kvůli němu nemuselo zastavovat. Všichni lidé v kapele dobře čtou noty, takže to tam měli opravdu jen pro jistotu. Případně ty nové věci, které nebyly nazkoušené, tak do jisté míry četli z papíru.

Ale mají možnost přijít s lepším nápadem nebo úpravou. Ale v zásadě to ovlivní vždycky. Každý má svůj způsob hraní a lepší znalost svého nástroje, než mám já. Takže to vždycky zahrají třeba basověji a podobně. Ale povinnosti a formu, nebo třeba unisona, mají vypsané. Zvykl jsem si na tenhle způsob práce, protože mi přijde rychlejší. Když to donesu na zkoušku, tak si to můžeme zahrát a pak si to můžeme rozebrat.
Obrázek
Ty tuhle kapelu vedeš od roku 2004. Od té doby se v ní vystřídala hromada muzikantů. Čemu to přičítáš?
Vlastně nevím. Posledních pět let byla stejná sestava a před deskou se změnila. Třeba zásadní byl odchod gruzínské zpěvačky Ketevan Tughushi, která se rozhodla vrátit zpátky do Gruzie. A často odchod jednoho člověka zapřičiní odchod dalšího člověka. Anebo se změní směřování kapely. Občas se stane, že je člověk už touhle kapelou unavený, nebo chce pracovat na něčem jiném. Tohle není ten typ kapely, že bychom se ve 14 potkali někde na škole a vytvořili nějakou rodinu. Je to můj projekt, do kterého si vybírám lidi třeba kvůli zvuku, který chci, aby to mělo. A také se lidé prostě točí, protože někdo má víc práce a někdo míň. Prochází to takovým přirozeným vývojem.

Nově máš v kapele dva jazzmany, Petra Tichého na kontrabas a Marka Novotného na klavír. Čím konkrétně oni obohatili Duende?
Oba dva docela zásadně svojí kreativitou a samozřejmě zvukem. Po pěti letech od nás odešla kontrabasistka Madla Vyhnánková, takže jsme zase hledali kontrabas. A Petr navrhl, že bychom mohli vyzkoušet piano. Marek přišel na zkoušku a sedli jsme si. Mně se líbilo, co do toho Marek vnesl a jemu se líbily ty písničky. Piano je největší změna, přibyl nám tím harmonický nástroj, takže na to teď nejsem sám. A pak jsou oba nová krev, takže přináší zase nový pohled a nové nápady.

Tvoje hlavní kapela je Laura a její tygři. Jak ses k tomu dostal a jak to funguje oproti Duende?
Do Laury jsem přišel jako záskok za kamaráda, Ondru Fišera. Půl roku jsem chodil na záskoky a pak mi kapelník Karel Šůcha řekl, zda tam nechci hrát nastálo. Takže od září loňského roku jsem stálým členem Laury. A jinak je to stejné jako Duende, jen Laura hraje častěji a víc nahlas (smích).
Obrázek
Jaký je ten rozdíl pro tebe jako pro kytaristu? Přeci jen, je to větší soubor a hraje jinou muziku.
Co se týče přístupu, tak je to stejné jako všude jinde. Musím být co nejlépe připravený a co nejlépe to zahrát. V tomhle různé kapely nerozlišuji. Musím si napsat party jinak. Je tam devět lidí a navíc dvě kytary, takže si to musíš vymyslet tak, abys nikomu nelezl do zelí a zároveň si zahrál. Karel Šůcha je poměrně otevřený, takže já mu nosím neustále nějaké verze a on si řekne, která se mu líbí. Samozřejmě, když se hrají starší věci, tak tam to musíš dodržet, jak to bylo. Ale u nových věcí si mohu vymýšlet part podle sebe a musím si hlídat jen ostatní, abych se jim nepletl do partů, a abych také dodržel stylovost. Laura je víc bigbít, takže používám trochu jiný slovník. Jazzového hraní je tam minimum a také mám například oproti Duende i jiný zvuk. A pak je tam rozdíl i ve skládání. Pracujeme na novém repertoáru a Karel mě požádal, abych také něco složil. Je to pro mě úplně jiná práce, protože vlastně hned od začátku musím mít na mysli i dechy a jakou funkci budou ve skladbě plnit.

Jak ses dostal k muzice a ke kytaře?
Největší vliv na mě měl basista Jaryn Janek. Od 13 do 14 jsem se učil na LŠU hrát na bicí, respektive na malý bubínek do dechovky. Pak jsem se přestěhoval do takové malé vesnice, která se jmenuje Hradec nad Moravicí. Dostal jsem se do třídy, kde seděl i Jarda Janek a ten zakládal kapelu. Každý kdo uměl i jen trošku na něco hrát, tak byl vítaný. Já tehdy uměl na kytaru asi čtyři akordy a tak mě vzal na kytaru. Byla to pro mě taková první inspirace a Jaryn můj první učitel. A tak mě to začalo bavit, že jsem začal cvičit víc a pak přišly i nějaké školy a tak. Ale ten první impuls byl Jaryn Janek a hraní na vesnici v garáži u kamaráda, kdy jsme zkoušeli hrát první věci od Iron Maiden na texty Petra Bezruče (smích).
Obrázek
Obrázek
U koho jsi tu kytaru studoval?
Dlouho jsem byl samouk. A až potom jsem studoval na pedagogické fakultě v Olomouci obor hudební a výtvarná výchova, protože jsem odmalička měl rád i grafiku a malování. Tehdy byl první kontakt s notami. A pak přišla Praha a na Ježkově konzervatoři otevřel Luboš Andršt třídu improvizace. Pak jsem bral i hodiny u Václava Veselého a u Davida Dorůžky. Ale učím se stále. Když přijede třeba nějaký španěl vyučovat flamenko, tak se přihlásím, protože se chci neustále nějak rozvíjet. Dnes už sice nikam pravidelně nechodím, ale neustále s ostatními kytaristy něco probírám a konzultuji. Ten proces učení se nikdy nekončí. V muzice je úžasné, že můžeš neustále objevovat něco dalšího.

Ty jsi za svou kariéru prošel mnoha formacemi. Mohl bys ty nejdůležitější zmínit, a jak tě muzikantsky posunuly?
Určitě zásadní byl muzikál Rusalka. Tam jsem nastoupil jako mladý mezi zkušené muzikanty. Hráli tam třeba Charlie Blažek, Norbi Kovács nebo Olda Krejčoves. Špičkoví kytaristé a já jsem mezi ně přišel jako ucho. To byla obrovská škola nejen hudby, ale i všeho kolem. Z Moravy jsem přišel a myslel jsem si, že už nějak umím zahrát, ale tady přišly noty, zvuk, poslouchat se, člověk musel zahrát všechny styly. To mě hodně posunulo.

Pak mě hodně ovlivnilo hraní s africkou kapelou, která se jmenovala Tshikuna. To byla parta afričanů a tam člověk dýchl k úplně jinému stylu hudby a přístupu. Určitě bylo důležité hraní s Tam Tam Orchestra Miloše Vacíka, tam to byl zase posun k latinskoamerické hudbě. Ale třeba loni jsem natočil desku s Blankou Šrůmovou a Janem Saharou Hedlem a i to mě posunulo. Vlastně mohu říci, že mě každý projekt nějakým způsobem posunul.

A ještě musím říct, občas chodím hrát na lodě na Vltavu, a tam hraju v duu. Většinou dopředu nevíš, s kým budeš ten večer hrát (smích). Hrají se převážně jazzové standardy a i to je velká škola. Jednou chytneš basistu, jednou kytaristu, a všichni jsou to skvělí hráči. Nutí tě to cvičit, vystavět si zase další repertoár, a je to skvělé na procvičování improvizace.
Obrázek
Ty dnes hraješ i v muzikálu Rocky, skládáš a nahráváš pro jiné umělce, učíš a píšeš. Kolik ti tyhle aktivity zabírají času a jak moc jsou pro tebe z muzikantského pohledu důležité?
S tím časem je to komplikovanější. Je třeba období, kdy se připravuji na ten muzikál, a v té chvíli mi to zabírá 80% času. V tu chvíli musí jít spousta jiných věcí stranou. Pak to povolí a ten čas mohu věnovat zase něčemu jinému. Pro mě je to ale důležité, protože v tom je různorodost. Učení je fajn, protože přináší radost. Dnes už učím jen soukromě, takže si mohu studenty vybrat. Nedávno jsem křtil desku svým studentům a moc mě to potěšilo. Když si uvědomíš, že když k tobě začali chodit, tak nic neuměli a dnes si křtí CD. Máš pocit, že to má trochu smysl. Vždycky to musíš nějak časově skloubit. Když děláš na něčem, tak to jiné musí jít trochu stranou. Čistě teoreticky, kdybych hrál jenom s Laurou, která hraje jen o víkendech, tak co budu celý ten týden dělat? A navíc díky těm různým činnostem se na každou z nich těším.

Pojďme se podívat na tvoje vybavení. Poslední roky jsi firemním hráčem Yamahy. Jak se člověk dostane k tomu, že se stane firemním hráčem? A co to konkrétně obnáší? Jaké jsou tvoje povinnosti a jaké jsou povinnosti firmy?
Stejně jako ke všemu jsem se k tomu dostal náhodou. Sháněl jsem dobrou a dostupnou nylonovou kytaru. Jeden z takových nástrojů byl od Yamahy a tak jsem poprosil, zda bych nemohl tento nástroj otestovat. Yamaha pak dělala nějaké předváděčky a mě požádali, zda bych tam nepředvedl tyhle kytary. A tak jsme si s Pavlem Markem, zástupcem Yamahy pro Českou republiku, plácli, že pro ně budu pracovat. Nemáme spolu nějakou výhradní smlouvu, že na to musím hrát. Není v tom žádná podpora toho typu, že by mě někdo platil. Nicméně mám možnost si vyzkoušet cokoliv z toho, co Yamaha vyrábí. A dostávám nástroje za výhodnější cenu, a naopak dělám pro Yamahu semináře nebo předváděčky.

Pak jsem si ještě sám vymyslel takový projektu pro ZUŠ, protože mám zkušenost, že spousta učitelů na ZUŠ tápe ve čtení značek a v improvizaci a v jiných stylech, než je klasika. Nabídl jsem proto ZUŠkám, že pro ně budu dělat semináře. Finančně se na tom podílí Yamaha, takže pro ty školy to znamená to jenom zorganizovat. Já si tam vezmu dvě kytary a plachtu Yamaha. Nic tam nenabízím, jenom tam na ty kytary hraju a dělám to, co mě baví. Většina těch lidí tam jsou skvělí muzikanti a jenom si trochu potřebují rozšířit obzor. Loni jsme třeba měli po dobu půl roku každých 14 dní podobné semináře pro brněnské učitele klasické hudby. Bylo to výborné, chodilo tam asi 30 lidí od 20 do 60 let.

A snaží se na ty kytary hrát i na koncertech. Tam hodně záleží, jaký koncert právě hraji. Od Yamahy mám jednu ozvučenou klasickou kytaru Yamaha NCX2000 FM. Pak od nich používám model PAC 1611 Mike Stern. A pak bych si přál ještě yamaháckou obdobu 335, která se jmenuje SA2200.
Obrázek
Používáš něco z toho na Duende?
Na Duende používám nylonovou kytaru NCX2000 FM a pak občas Gibson L-4. To je velká jazzová kytara a takovou Yamaha nevyrábí. Ale nemusím na ty kytary nutně hrát. Od Yamahy mám třeba i nějaké vybavení do studia, protože oni dělají i monitory a tím, že dělají Steinberg, tak jsem si pořídil i Cubase.

Co další kytary?
Mám nějaké stálice a pak nástroje určené k objevování. Mezi ty stálice patří Gibson L-4. 30 let starý Gibson Les paul Standard, kterého jsem teď zase vytáhl na Lauru. Pak mám skvělou flamenkovou kytaru od Sanchis López model Bulerías, to je špičkový stavitel flamenkových kytar ze Španělska. Pak mám ještě akustiku s kovovými strunami Martin Jeff Daniels, na který moc nehraju koncerty, ale mám ho do studia.

A zbytek kytar se tak jako točí. Vždycky si něco pořídím, chvíli na to hraju a pak to pošlu dál, abych si mohl pořídit něco jiného. Teď mám třeba kytaru Collings I35 LC, cože je strašně drahá americká kytara, tenhle model je něco jako 335. Teď se s tím učím pracovat a uvidím, jak mě to osloví. V současné době už mám jediné kritérium na nástroj a to je, zda mě na to baví psát nebo ne. A někdy ještě vznikne potřeba konkrétní kytary pro nějaký projekt. Hodně záleží, kde právě hraji. Jiné kytary beru do Laury a jiné do Duende. A zase jiné do divadla nebo televize, kde je potřeba, aby kytara vůbec nebruměla, protože zvukaři pak piští (smích). Tam si poslední dobou beru toho Sterna, který má dva humbuckery, ale má i napůl singlový zvuk, takže je taková univerzální.
Obrázek
Jaké používáš aparáty a efekty?
Posledních šest let mám aparáty od firmy Brunetti, což je malá italská firma. Od nich mám Single Man 35, což je jednokanálové kombo fenderovského typu. Má jen čistý zvuk. Když hraju s Laurou, tak k němu přidávám ještě jeden kabinet, abych získal větší prostor. A pak mám od Brunetti ještě zesilovač Plexi Man, to je 30W silná hlava spíš na zkreslené zvuky. A pak malé kombo Metropolitan, 15W malinké kombo na jazz. S tím jsem spokojený, i když se koukám samozřejmě i na další aparáty. Ale tohle mi stačí. Zásadní je dobrý čistý zvuk a ostatní si udělám krabičkami. Těch je spousta. Největší podíl v tom má řecká firma Jam Pedals – delay Llama Supreme, tremolo Chill, chorus Waterfall a overdrive Tube Dreamer 88. Pak používám ještě boutique efekt Rawworks, což je malá americká firma. Volume pedál Lehle, na akustiku reverb Reverberator od Dr. Scientist. Mám dva pedalboardy, jeden malý pro Duende, kde mám ladičku, delay a zkreslení. A větší pro Lauru, kde mám tremolo, chorus, lepší delay a další.
Odkazy:
Facebook: www.facebook.com/tomislav.zvardon, Duende, Laura a její tygři
Web: www.zvardon.cz, www.duendeband.cz, www.lauranet.cz

Za MUSICstage.cz se ptal Milan Janeček
PROFIL AUTORA: Milan Janeček
Jako syn profesorů na konzervatoři měl k hudbě blízko odmalička. Na ZUŠ studoval osm let hru na violoncello a dva roky hrál na baskytaru v tanečním orchestru ZUŠ. V rodné Kroměříži hrál především v kapelách Greengrass a Nšoči. Po přesídlení do Prahy v roce 2004 hrál postupně v kapelách nebo s umělci ED, My2Baby (Monika Agrebi + Tanja), Oncemore, Lenya, Petr Poláček, Vlasta Horváth nebo Věra Martinová.

Odpovědět