Jedním z vrcholů loňské koncertní sezóny bylo bezesporu společné turné po českých městech kapel Support Lesbiens a Waltari. Znovuzrození Support Lesbiens přidali na hudební i pódiové energii a tak byla kombinace těchto dvou kapel nasnadě.

Jedním ze základních stavebních kamenů nové sestavy je i bubeník Radek Tomášek z druhdy úspěšných Clou, se kterým jsme měli možnost se potkat krátce po skončeném turné a zeptat se ho nejen na to, jak společné působení s Waltari probíhalo, ale i na fungování minulé i současné kapely a vůbec na vše kolem jeho bubenické kariéry.

TURNÉ S WALTARI
Právě jste skončili společné české turné s Waltari. Jaký to byl zážitek?
Zážitek to byl velký, protože Waltari jsou hudebně strašně rozmanití a spousta lidí si u nich najde to svoje. Je to strhující muzika, v podstatě takový art metal, ale strašně, strašně, strašně roztomilý. Z těch dvanácti společných koncertů jsem deset sledoval opravdu pečlivě a hudebně to byla velká jízda.
Navíc, Waltari jsou družná kapela, takže tohle turné bylo náročné i na spánek a společenskou únavu (smích). Určitě ale skvělý a nezapomenutelný zážitek, být s touhle kapelou na turné.

Jak bys popsal fungování takovéhle kapely? Bylo něco speciálního, co tě zaujalo?
Vlastně mě ani nic moc nepřekvapilo. Všichni jsou to špičkoví muzikanti. Jejich kytaristé, to byla lahoda pro uši. Technicky skvěle vybavená kapela. Každý člen ovládal svůj nástroj fakt bravůrně. To je potom radost to sledovat.

Jinak naprosto normální kapela. Nevím, jak jsou na tom dnes s popularitou ve Finsku nebo v západní Evropě, ale byli to skvělí, srdeční lidé, kteří fungovali naprosto normálně. Když jsme hráli před Bon Jovi, tak ti měli každý svého operátora pod podiem, který jim ovládal efekty. To se tady nedělo, všechno si řešili sami. Měli jen jednoho technika na výpomoc. No technika, spíš takového kámoše pařiče. Moc toho za to tour neudělal. (smích)

Asi ses tedy z toho turné moc nenaučil ohledně hudby nebo hudebního byznysu, že?
Nevím, jestli to bylo poučné vyloženě pro mne, ale zaujal mě jejich zpěvák Kärtsy. Jeho komunikace s publikem je skvělá. Myslím, že od něj může čerpat spousta českých zpěváků, jakým způsobem se chovat k publiku a komunikovat s ním, aniž by to bylo strojené, naučené nebo slizké. Bylo na něm vidět, že to má rád, že má rád lidi a že je na podiu doma.

SUPPORT LESBIENS
Když jsi dostal nabídku jít hrát k Support Lesbiens, jak to probíhalo? Zavolal ti Hynek, že tě chce do kapely, nebo proběhl nějaký konkurz?
Byl to ten první případ. My jsme s Hynkem už několikrát spolupracovali a známe se dlouho. Pomáhal nám s pár písničkami v Clou a v roce 2008 nebo 2009 jsme spolu jeli celé turné.

Tehdy mi prostě zavolal, dali jsme si kafe a Hynek mi nabídl, že bych mohl hrát v Supportech. Že to dává znovu dohromady. A já moc neváhal, protože mě to zajímalo a mám rád nové příležitosti. Žádný konkurz neproběhl a zatím mě nevyhodili. (smích)

Zajímalo mě, kdo tam bude dál, koho chce oslovit. Byl jsem docela rozpačitý, když mi řekl, že tam chce Czendu z kapely Post-It, protože jsem si vždycky myslel, že zpívá hůř než já (smích). No a Hynek mi říkal, ať jsem v klidu, že budu hodně překvapený. A na první zkoušce jsem opravdu překvapený byl, protože Czenda zpíval skvěle. Čuměl jsem jako blázen a jsem šťastný, že tam Czenda je. Hodně si spolu hudebně rozumíme.

Řešil s tebou Hynek bubnování? Že by měl jinou představu o tom, jak máš bubnovat?
To se mnou řeší neustále (smích). Musím ale bohužel říct, že pokaždé, když má ke mně nějakou výtku, tak je oprávněná. Hynek je podle mého hodně šikovný producent, dokáže vnímat skladbu. Umí vycítit, jak má skladba vypadat, jak má růst. Pokaždé, když mi řekne, že bych někde měl hrát méně, nebo nehrát nějaký break, zvolnit nebo přidat, tak má pravdu. Je to pro mě zajímavé, protože já jsem nikdy nebyl přehnaný egocentrik. Rád si poslechnu i cizí názory a právě ten jeho vždycky vezmu v potaz a rád ho přijmu. Vlastně se učím hrát míň, ale tak, že to pomůže písničce.

Asi ti neříkal, že bys měl hrát někde víc?
To myslím určitě ne (smích). Nechci mluvit za ostatní bubeníky, ale mám pocit, že všichni máme trochu tendenci hrát víc, než je potřeba. Dost často to slyším. Když já sám nebubnuju, tak to docela vnímám. Ale u sebe potřebuju ostatní, aby mě na to upozornili.

Jak to v kapele teď probíhá? Předchozí sestava měla problémy, tak jestli je to teď třeba smluvně ošetřené a podobně?
Kapela samozřejmě smluvně ošetřená je. Ale smlouvy by byly na nic, pokud bychom nefungovali lidsky a myslím, že tahle parta zatím funguje skvěle. Pokaždé se na sebe docela těšíme a jsem spolu rádi. Teď plánujeme na příští rok akustické turné, plánujeme novou desku. Zatím jsme se ještě nepohádali. Nebo vlastně jo, ale už jsme se zase usmířili (smích).

Jak velkou možnost máte něco ovlivňovat?
Je to samozřejmě tak, že Hynek je kapelník. Je to nejaktivnější člen kapely, který je zároveň mozkem celé formace. Každý ale skládáme písničky, já mám třeba na desce Leave a message čtyři věci, které jsem dělal společně s Czendou. Vlastně nemáme žádná omezení. Vždycky je ale dobře, když existuje kapelník, který dává kapele formu, někam ji směřuje a kope ostatní do zadku, protože muzikanti jsou lemplové. Hynek má přirozenou autoritu, nic si nemusí vynucovat. Jsem rád, že to dělá, protože vím, co to obnáší, být kapelníkem. Je to většinou taková nešťastná pozice. Máš na starosti spoustu věcí a leckdy si muzikanti ani neuvědomují, co kapelník musí všechno řešit. Ostatní si chodí jen na zkoušky a na koncerty a pak někam kalit, ale kapelník to musí celé obstarávat. Tak teď doufám, že jsem si u něj šplhnul (smích).

Ty ses zmínil o nové desce. Už máte něco napsaného?
Nevím jak ostatní kluci, ale já si hodně skládám do šuplíku a mám rozdělaných hodně věcí. Byl bych rád, kdybychom měli co nejvíce skladeb, ale člověk začne doopravdy makat až ve chvíli, kdy má nějaký termín. Ten sice zatím přesně daný nemáme, ale chceme nové album připravit co nejdříve a tak už na něm začínáme pracovat. Vždycky se mi líbil ten model, že máš padesát písniček a z nich vybereš patnáct na desku. V reálu to ale dopadá tak, že jsi rád, že máš deset písniček (smích). Já jsem teď skladatelsky docela aktivní, ale vůbec nevím, kolik z toho bude pro Supporty a kolik pro někoho jiného, nebo kolik zůstane v šuplíku.

CLOU
S Clou jste byli uznávaná kapela. Hráli jste koncerty, festivaly. Co se stalo, že jste to zabalili?
U Clou jsme vždycky byli hodně silní kamarádi, ta parta na tom byla vlastně postavená. A bylo to jako by ses rozešel s holkou. Ty poslední dva roky jsme se trochu trápili. Nechtěli jsme to skončit a hledali jsme cesty, jak zažehnat krizi. Bohužel jsme každý šli hudebně někam jinam a při tvorbě nových věcí jsme se vůbec nedokázali shodnout. Asi jsme všichni trochu zestárli a každý si začal prosazovat to svoje. Kapela se rozpadla vlastně při tvorbě nové desky. Prostě jsme zjistili, že to nejde. Nakonec jsme byli už tak rozhádaní, že jsme nebyli schopni najít společnou řeč.

Od té doby, co jsme se rozešli, tak ty první měsíce byly docela kruté. Nemuseli jsme se moc vidět. Ale mám pocit, že teď už k sobě zase nacházíme cestu a kdo ví, třeba se za nějaký čas zase dáme dohromady. Ale zatím o tom nemá smysl jakkoliv mluvit. Každý máme svoje projekty, kterým se chceme věnovat.

Když jsem se připravoval na tenhle rozhovor, tak jsem si přečetl spoustu článků o vás a pobavilo mě, jak vás jednotlivá média charakterizovala – emo hard core post punk pop. Mně jste připadali jako fajn pop rock. Jak jste se vnímali vy sami?
Já někde četl i new metal, to mě hodně dostalo (smích). Média se vždycky snaží nějak škatulkovat a někam si tu kapelu zařadit. Je taky pravda, že v Čechách má rock trochu jiný punc než ve světě. Já jsem naši kapelu vždycky cítil jako klasický rock. Samozřejmě jsou tam i vlivy muziky, na které jsme vyrůstali, třeba staré emo kapely, jako Husker Du, Sensefield nebo třeba Sunny Day Real Estate. Ale od začátku jsme chtěli, aby to byla klasická rocková kapela. Samozřejmě s Lukemovou barvou hlasu a jeho melodiemi to vždycky šlo hodně do popu. I kdybychom hráli thrash metal, tak s Lukášem to vždycky bude pop rock (smích).

TANEČNÍ HUDBA
Ty hraješ i s DJ. Jaká je tohle zkušenost pro bubeníka, který normálně hraje v rockových kapelách?
Ohromně mě to baví, dokonce bych řekl, že čím dál víc. Rád bych to dotáhl do nějakého stavu, kdy to bude opravdu strhující záležitost. Vždycky jsem měl rád černou muziku, hip hop i taneční hudbu, produkoval jsem i desku s Indym KMBL. Rád jsem zabrouzdal do těchto končin a když mě oslovil DJ NobodyListen, že by se mnou rád něco udělal pro projekt JägerVibes, tak jsem moc neváhal. Inspirovalo mě i to, že kdysi něco podobného udělal Travis Barker s DJAM. Ta show mě hodně bavila a inspirovala.

Snažíme se to dotáhnout k dokonalosti. Ten prvek bubny s DJ je zábavný tak dvacet minut a potom už to lidi, myslím, zase táhne na bar. Proto se to snažíme stále vylepšovat. Snažíme se v tom dělat stále nějaké změny, aby to pro lidi bylo stále strhující. A začíná se nám to dařit. Musí se potkat dobrý výběr písniček, dobrý mix, aby posluchač nezačal být unavený. Ten set má skoro hodinu v kuse, nemáme tam žádné pauzy. Lidi na to mohou samozřejmě tancovat, ale my bychom rádi, aby se mohli i zastavit, podívat se, poslechnout si to, a aby je to hlavně bavilo.

Takže to asi není čistá improvizace, ale kombinace připravených skladeb s improvizací?
Vždycky to děláme tak, že projdeme skladby, které by on chtěl hrát a do kterých mně by se dobře bubnovalo. Takže nějaké podstatné věci jsou připravené, abych tam měl nějaká vodítka, kterých bych se chytnul. A zbytek je potom improvizace, protože nikdy nevím, jak to smíchá, kdy přejde na další skladbu. V zásadě je to improvizace, ale mám tam určité body, abych věděl, co se bude dít a byl schopen zareagovat.

Jak to potom při vystoupení vypadá?
Nakonec se z toho může vyklubat i skvělý jam. Někdy se mi stane, že mi to úplně nesedne, cítím, že mi to nehraje a jsem z toho otrávený. A někdy mi to sedne skvěle a připadá mi, že mi ruce hrají samy. Dostanu se do obrovské euforie, tvořím na místě a je to super pocit.

Já teda docela často improvizuji i v Supportech. Jsou písničky, kde je všechno jasné. Ale jsou i věci, kde si říkám „Tak co tam teď dám?“ (smích). Občas jsou z toho kluci docela nervózní. Ale aspoň je to udržuje ve střehu (smích).

STUDIOVÁ PRÁCE
Ty pracuješ jako studiový muzikant pro Ecsona Waldese. Jakým způsobem probíhá tahle spolupráce?
Většinou je to tak, že když se jemu dostane do rukou kapela, kde to s bubeníkem trochu drhne, tak mi zavolá. Ecson má rád, když muzika hodně tlačí a ví, že já v tomhle umím pomoct. Asi bych teď měl říct, že mi volá proto, že jsem hodně dobrý, že jo? (smích) Ale je to tak, že se mu asi líbí, jak hraju, a proto mi občas volá.

Víš sám, že když jsme teď natáčeli s Honzou (Jan Go – pozn. autora), tak tam silová hra nemohla být a já si nebyl jistý, zda ze mě něco zajímavého vůbec vyleze.

Je to tak, že mi Ecson zavolá, když to bubeníkovi nešlape. Je spousta bubeníků, kterým studiová práce nesedí, nejsou zvyklí hrát s metronomem. Musí to mít nějaký groove, musí to šlapat. Když nešlapou bicí, tak je rozsypaná celá kapela. Takže takhle zachraňuju kapely, že jim udělám masité a šlapající bubny.
Někdy je to hodně náročné, protože třeba kapele BUFU jsem natáčel celou desku za jeden den. A to je docela hodně tvrdá muzika. Večer jsem přišel domů úplně mimo. Na mě mluvili a já vůbec nevnímal. Tehdy jsem si sáhl na dno. Ale deska dopadla výborně.

Ty jsi jediný bubeník, kterému Ecson volá? Nebo podle stylu volá i jiným bubeníkům?
To nevím, takhle jsme se nikdy nebavili. On vždycky zavolá, že má kapelu, která potřebuje top bubny a že to spěchá. Ale jestli volá ještě jiným bubeníkům, tak to si spolu ještě vyříkáme (smích).

Stalo se ti, že bys mu někdy něco odmítl? Třeba, že jsi zjistil, že něco nezahraješ?
Stalo se mi, že se mi do některých projektů nechtělo, ale snažím se být v tomhle profesionál. Kdybych měl bubnovat jenom to, co se mi líbí, tak se mi taky může stát, že nebudu bubnovat vůbec nic. Musím v tu chvíli potlačit své osobní pocity a nabídnout kapele, která si mě najme, co nejlepší práci. Jsou určitě lidé, kterým bych to nenahrál, ale to jsem zatím nemusel řešit.

Měl jsem na mysli spíš situaci, kdy bys zjistil, že to nezahraješ technicky.
Hele myslím, že je opravdu spousta věcí, co technicky nedám ani omylem, ale taky myslím, že když už mi někdo zavolá, že ode mne chce natočit bubny, tak ví, proč volá zrovna mně.

Jak ses vlastně na bicí naučil? Chodil jsi na nějakou školu nebo studoval u nějakého učitele soukromě?
Jsem samouk. Poslouchal jsem své oblíbené kapely a učil se od nich, ať už to byli třeba Faith No More, Nirvana, Metallica, Alice In Chains, Pearl Jam a další. Přehrával jsem je pořád dokola. Pak přišly kapely jako Helmet, Sepultura nebo Underoath a od všech jsem se snažil učit. Naposlouchal jsem a nacvičil toho strašně moc. V šestnácti jsem chodil pár měsíců k Brankovi Křížkovi na hodiny, ale brzo jsem toho nechal, protože mě nebavilo cvičit paradiddly (smích).

VYBAVENÍ
Jaké používáš činely?
Jsem firemním hráčem firmy Meinl, to je můj splněný sen. Neznám lepší zvuk a neznám lepší přístup k hráči. Já hraju, myslím, dost silově a navíc každý činel u soupravy neustále využívám, takže potřebuju opravdu veliké průměry, aby dokázaly ten nápor vydržet, ale zároveň musí mít krásný sytý zvuk, takže nesmějí být moc tvrdé a silné. On teda skoro každý bubeník rád říká, že je řezník, ale podle mého hrají všichni, co znám, celkem potichu (smích).
Mám tedy trochu větší průměry. A to 24“ ride, crashe 20“ a 22“. Pak efektový vintage crash 20“. Vše řada Byzance medium. Hi-hat má klasickou velikost 14“ Dark Byzance. Ale používám spodní činel navrch. Musím fakt říct, že jedno z mých největších bubenických přání je, aby moje spolupráce s Meinl byla do konce mého života a to myslím naprosto vážně.

Jaké používáš bubny?
Momentálně nejvíc hraju na SJC, což je americká custom firma, která staví bicí na zakázku a dělá to prostě jinak než ostatní, což mi na nich bylo vždycky sympatické. Nikdy mě nějak nebraly ty velké firmy. Samozřejmě jsem měl za ta léta už spoustu značek, ale žádná mi nikdy nepřirostla k srdci. Tak jsem se nakonec pochlapil, napsal do SJC, kteří mi udělali velice dobrou nabídku a postavili mi bubny podle mých představ. Ještě mám vintage celokovové Ludwigy. Řekl bych, že jsem jeden z mála v republice, který je má. Je to hodně velký úlet a hodně specifický zvuk. Jsou to hodně razantní hlasité bubny. Obě ty sestavy střídám podle chuti. A pak mám virbl Dennis Chambers signature od firmy Pearl. Ten mám už od roku 2004. Měl jsem obrovskou spoustu virblů, zkoušel jsem dvacetivrstvé, hliníkové, mosazné a všechno možné. K tomuhle se ale vždycky vracím, protože má prostě nejlepší a nejuniverzálnější zvuk.
Ještě jsem si nově pořídil efektový buben Drum Gear 12“ x 6“. To je mosazný bubínek s poniklovaným povrchem, ten nemá chybu. Mechaniku mám komplet DW 9000. To je bez debat nejlepší mechanika na světě.

Co paličky?
Paličky jsem měl Silverfox, ale teď jsem nově přešel na Liverpool, což je brazilská firma. Teď jsou tu úplně nově na trhu. Ještě u nich hledám ten správný typ. Začal jsem s hikorovými, které byly vynikající. Teď jsem si vzal několik párů z marfimu, což je brazilské tvrdé dřevo, které by mělo být skoro stejně tvrdé jako hikor, jen je levnější. Ty mě docela baví. Hikor je ale pořád nejtvrdší dřevo, se kterým jsem hrál. Když je ta palička navíc dobře udělaná, tak opravdu vydrží i několik minut (smích)!

Používáš ještě nějaké další bicí nástroj?
Už vlastně ani ne. Mám jen jeden elektronický pad od Yamahy, na kterém mám nastavený subbasový efekt, kterým občas podporuji první doby. To je můj takový skoro výmysl. Já to teda okoukal u pár oblíbených kapel, ale nikomu to neříkej (smích). Myslím, že to fakt docela dobře funguje. To mám ale spíš jen na velké koncerty, kde to má smysl. Trochu to všem zaklepe bránicemi.
Oficiální web: www.supportlesbiens.cz

Za MUSICstage se ptal Milan Janeček