Stroy je česká alternativní kapela, která toho za šest let své existence stihla poměrně hodně. S první deskou Adam Reborn uhranuli v roce 2014 tuzemskou klubovou scénu a titulní klip se stal doslova hitem internetu, aby o rok později uspěli přes prestižní soutěž GBOB i na mezinárodním poli. V roce 2016 pak kapela přišla s EP Like It Or Not, které natočila v Los Angeles spolu s hvězdným producentem Alainem Johanessem (Queens Of The Stone Age, Chris Cornell a další). Aktuálně vyráží Stroy na česko-slovenské turné po boku nové kapely ex-bubeníka AC/DC Phila Rudda a na otázky ke koncertnímu vybavení i přístupu k živému hraní odpovídal éterický frontman a kytarista Michal Skořepa a basák Marek Bero.
Se Stroy hrajete instrumentálně poměrně náročnou muziku, jak řešíte její živé provedení, co se nástrojového obsazení týče? Kde je pro vás ta hranice mezi tím, co všechno z desky zahrát živě, a co už by šlo na úkor autenticity kapely?
Michal: Vzhledem k tomu, kolik skrytých vrstev v muzice máme, kdy třeba někdy podprahově tvrdost riffů podpoříme pianem, jinde akustikou, tak je víceméně nemožné bez samplů naživo toho zvuku našich alb dosáhnout. Ale já v tom vlastně vidím výhodu, když koncert nezní jako z desky. Proto jdeš přeci na koncert, chceš život.
Marek: Já mám třeba rád zkreslenou a hutnou basu, která dokáže vyplnit prostor i v případě, že kytarista hraje sólo nebo melodii. Vždycky mě fascinovalo hrát v minimální sestavě a přitom dosáhnout maximálního zvuku. Miluju power trio hudební kombinaci a další level je například power duo, jak předvádí Royal Blood. Každopádně jsem moc rád, že zatím udržujeme tenhle minimalistický koncept.
O pouštění některých partů ze samplů jste nepřemýšleli?
Michal: Ta otázka, jestli se chystáme samply použít, nebo ne, je pořád na stole. Ale víceméně vnímáme, že síla kytarové muziky je v její naléhavosti, spontaneitě a hlavně nespoutanosti. V momentě, kdy má bubeník naživo klik, tak už je část svobody v tahu. Poslední desku jsme v Los Angeles točili naživo bez kliku a má díky tomu živou a pravdivou energii. Jasně, je to o hubu, hrát bez kliku. A to je to, co by rock´n roll neměl ztratit, ten pocit něčeho nebezpečného.
Je to tedy podle vás tak trochu podvod, pomáhat si na koncertech předtočenými smyčkami?
Marek: Ono hodně zaleží na tom, jak se samply použijí. Pokud jsou jenom podkres a dodají živému vystoupení barvu a hutnost, tak OK. Ale pokud na nich stojí celá kapela, tak je to diskotéka... Možná k nim časem dospějeme, ale zatím to jde i bez nich.
Michal: Pro mě je to na jednu stranu jasná sterilizace muziky, ale na druhou stranu - třeba u nejlepší nové kapely posledních dvou let, tedy Ghost, která je vlastně napůl až divadelní show, jsou prostě nezbytné a je to tak v pořádku. Klik tam určuje i světelnou show, projekce, atd. Ale co mě se týče, pokud hrajete rock a máte v uších klik, i když ho nepotřebujete, hrajete pop.
Máte teď před sebou turné po boku nové kapely bubeníka AC/DC Phila Rudda, v jakém obsazení tedy budete hrát? Dříve jste občas vystupovali i s druhou kytarou...
Michal: Pojedeme v triu kytara, basa, bicí. Když hraješ takhle v triu, můžeš toho sice víc posrat, ale zase se o to víc snažíš. A tím pak vznikají silné momenty.
Marek: Jak už jsem řekl, zatím jsme power trio a soustředíme se na maximální energii a tlak ve třech lidech.
Na nahrávkách máte každopádně hodně náročné instrumentální, ale i vokální party, jak se ti, Michale, daří tyhle dvě věci skloubit na koncertech? Neznamená to, že musíš trochu „šidit“ vždy jedno, nebo druhé?
Michal: Všechno je otázkou práce. Hnacím motorem je radost z toho, když složíš vhodnou melodii do sebetěžšího riffu. Pak se s tím prostě porveš a máš to. Podstatné je zvládnout u obojího tu technickou část. Když se ti to podaří, můžeš prožít obojí. Představ si to takhle - když si dáváš s holkou 69, taky můžeš prožít všechno najednou, když se na ní naladíš a jste jedno tělo. Když začneš řešit, kam patří jaká ruka a co s jazykem, neuděláš jí. Ale ona se udělat chce. A lidi na koncertech taky. Proto tam chodí.
Michal: Protože reaguje na ruce. Dynamiku dělám rukama. Mám prakticky jeden kanál, který jen občas nakopávám. Marshall reaguje na sílu úderu, je blíž akustice. Třeba taková Mesa/Boogie je stěna. Dotkneš se struny a spadne letadlo. To, co tím dokážeš hudebně vyjádřit, je to, že umíš úderem struny shodit letadlo. Pak jde ale o to, jakou muziku děláš. Marshall je hodně náročný, ale můžeš úžasně zacházet s tónem. Jiný aparát už nechci.
Jde o původní kus, nebo o některou z úspěšných reedicí?
Michal: Je to věrný remake vintage modelu z roku 1987. Bedna je klasická vintage.
Nejrůznějším simulacím a tzv. profile preampům typu Kemper nebo Fractal se tedy hodláš i dál vyhýbat?
Michal: Na rozdíl od doby se neženu do sexu s robotem.
Kytaru máš Fender Telecaster, což není úplně běžný nástroj pro tvrdou muziku. Co je to za typ?
Michal: Je to model Blackout, který dělají jen Mexičani, což mi nevadí, protože miluju mexickou kuchyni (smích). Tu kytaru mam 15 let a po tu dobu jsem měl v ruce jinou jen během natáčení Like It Or Not v Los Angeles. Má zapojení jako Stratocaster na pět poloh, což je mi ale jedno, protože stejně všechno jedu jen na kobylu, kde mám minihumbucker od Duncana. Javorový hmatník mi umožnuje dobře průrazný a jedovatý zvuk, který není pro každého, což je v pořádku. Je to přímý opak Ibaneze s Mesou...
Co basa?
Marek: Já toho mám víc... Moje dvě zásadní basy jsou Yamaha BB2025X a Yamaha BBNE2, obě pětistrunky laděné do droped D s přidanou spodní H strunou. Miluju masívní zkreslený zvuk, který je sice náročný na zkrocení, ale přináší do kombinace tria potřebnou hutnost a koule. Aparáty mám Mesa/Boogie a Markbass. Dva totálně odlišné světy - Mesa je doslova těžkotonážní klasika a Markbass zase moderní digitální aparát. Ale tón je stejně hlavně ve tvé hlavě, pak to projde srdcem a končí to rukama, které z toho aparátu vyždímají to, co si přeješ.
Když jsme mluvili o náročných instrumentálních, ale hlavně i vokálních partech, tak s tím úzce souvisí i otázka poslechu - řešíte monitory klasicky, nebo in-earem?
Michal: Před časem jsem zpíval s Pražským Výběrem v O2 Aréně a tam jsem se třeba kamsi rozběhl a slyšel se ve skoro vteřinovém zpoždění, takže jsem byl nucen si poprvé vzít in-ear a zjistil jsem, že to má dost do sebe. Požitek z živého hraní to sice značně tlumí, ale podstatné u in-earu je, že se pak nesnažíš jen přeřvat hluk, ale zpíváš přirozeně. Proto do něj v dohledné době půjdu.
Na kytary a zpěvy používáte bezdráty, nebo jedete po kabelu?
Michal: Čím méně se toho může na podiu podělat, tím lépe, takže zatím kabely. Dokud nehrajeme Wembley, jedeme kabely. Ale časem budou vysílačky nezbytnost.
Jezdíte na koncerty s vlastním zvukařem, nebo využíváte těch rezidentních? Oboje řešení má své výhody i nevýhody a často se stává, že předkapela s místním zvukařem má nakonec lepší zvuk, než hlavní hvězda s vlastním, který je sice třída, ale nezná konkrétní sál ani aparát...
Michal: V našem případě je vzhledem ke komplikovanosti naší hudby třeba mít svého zvukaře. U nás je to Geoff Tyson. Sám vynikající muzikant z Los Angeles, který žije, nikdo neví proč, v Čechách. Jdeme po konkrétnosti zvuku, aby bylo všemu rozumět. Občas je místní zvukař ideální, protože zná klub, ale je třeba volit. My máme svého.
Ty se věnuješ hodně i vizuálům, ať už při tvorbě videoklipů pro další kapely, nebo při své výtvarné činnosti. Co je pro tebe důležité z pohledu toho, jak bude váš koncert vypadat?
Michal: Budeš se divit, ale když lidi uvidí, že si to neužíváš, nepomůže ti ani plátno z IMAX. Takže především energie. Ostatní je vždycky navíc.
Něco navíc ale bývá potřeba. Vy třeba vystupujete s výraznou steampunk image - co tě k tomu vedlo?
Michal: Když jsme točili v L.A., šli jsme na Fairfax Highschool Yard na blešák a Mexičan, co si říká MTNT, tam měl spoustu steampunkových brýlí a dalších kravinek. Uhranulo mě to. Miluju tyhle postapo věci a navíc to dost sedí k tomu, o čem muziku děláme. Takže jsme si rovnou na místě koupili pár věcí, dali si kontakt a už potřetí od té doby nám přímo na míru naposílal věci z L.A. do Čech, takže máme věci přímo z pouště, což je krása, protože k tomu máme opravdu osobní vztah a má to svůj příběh. To, co to udělá s publikem, bylo druhořadé. Není to vymyšlená image.
Řešíte nějak detailněji koncertní scénu jako takovou?
Michal: Ještě jsme tomu příliš času nevěnovali. Nechceme ubít vlastní muziku vizuálem. Kapela musí být hodně dobrá, aby jí efekty nepřebily. Chystáme to v rámci dalších desek a uvidíme, o co si vývoj kapely řekne. Jak říkám, hlavně řešíme to, abychom si koncerty užívali.
Máte pevnou dramaturgii koncertů, nebo spíš necháváte vše na aktuálním pocitu nebo situaci? Jak hledat tu hranici, co by mělo být předem připravené, a co nechat naopak volně plynout?
Michal: Osvědčilo se mi vždy nadřít muziku a zkoušet. Ale co se učím od Máry, je i určitá poctivost v přípravě celého koncertu. Dávat mu tvar i jinak, než posloucháním flow energie a přehazováním pecek za pochodu už při hraní. Mluvit k věci a krátce - to fakt není na škodu. A málokdo umí na stage mluvit jako NOFX.
S koncerty úzce souvisí i merchandise, který je čím dál tím víc důležitý. Jak k tomu přistupuješ?
Michal: Mě hrozně baví ta možnost si s tím hrát. Je to pro mě příležitost spojit touhu po výtvarném vyjádření s tou hudbou.
Jak stanovit cenu?
Michal: Nastav takovou, kterou si podle tebe to, co děláš, zaslouží. Nic jiného k tomu neumím říct.
Kapely si u nás často stěžují na podmínky hraní, na nezájem lidí, nebo na poměry uvnitř hudební scény. Marku, ty žiješ a hudebně působíš v Londýně - můžeš stručně srovnat koncertování s kapelou u nás a v Británii?
Marek: Všude je to v podstatě stejné. Muzikanti v Británii nadávají, že jsou lidi líní chodit na koncerty, že není kde hrát, že nejsou peníze. Hlavní rozdíl oproti ČR je ve vnitřním přesvědčení a v podmínkách pro začínající kapely. Pokud to doopravdy nemyslíš vážně a nejsi ochotný strašně na sobě makat, tak v Británii nemáš ani tu nejmenší šanci. Znám hudebníky, a nutno říct, že velmi dobré hudebníky, kteří si nikdy nezahráli jinde než v hospodě, protože se dál prostě nedostali.
Jaké to má v praxi důsledky?
Marek: Když už je někdo na pódiu, dá do toho všechno. A velké šance se neodmítají.
A kdybys měl tedy udělat základní srovnání?
Marek: V ČR jsou na tom hudebníci lépe z technického hlediska, umí většinou líp hrát, mají lepší vybavení. V Británii zase víc řeší image, sdělení, energii, publikum, místo... Ale samozřejmě se nedá generalizovat.
Ta zásadní odlišnost?
Marek: V Británii v podstatě neexistuje střední třída kapel. Buď hraješ v hospodě s pěti dalšími kapelami, nebo už jsi ve slušném klubu a hraješ na profi PA systém před narvaným sálem. Takové to semi-profi víkendové hraní v českém stylu tady v podstatě není. Ale je tady naopak ohromná spousta profi session hráčů, kteří obsazují skvěle placené korporátní akce, muzikálové hraní, studiovou práci atd. A to je pak ale úplně jiný svět.
Co byste doporučili mladým kapelám, které chtějí brázdit tuzemské kluby a festivaly?
Michal: Nevzdávat to. Mít pokoru, nesmetávat ze stolu rady zkušenějších, ale zároveň si nenechat brát radost z muziky skeptiky, kteří „to nedali“.
Marek: Makat. Pracujte na své hudbě a na svém poselství. Hudba je určitá potřeba vyjádření a když necítíš tu potřebu, tak to nedělej. Peníze se dají vydělat o hodně snadněji a sláva je dosažitelná i jinde. Ale jedna věc tady zůstává, kluk s kytarou je zatraceně sexy. Jo, a najděte si co nejdřív někoho, kdo se postará o běžný chod kapely, čili o organizaci, domlouvání koncertů, PR, atd.
VideoklipyStroy v LondýněOdkazy:
Facebook: www.facebook.com/Stroyofficial/
Web: www.stroy-band.com
Za MUSICstage.cz se ptal Jakub Troníček