Bubeník a bývalý televizní redaktor Petr Baláš nyní jezdí po světě a sklízí úspěchy s jedním z nejznámějších revivalů Queen, českými Queenie. V rozhovoru pro MUSICstage.cz se rozpovídal i o tom, jak bylo těžké opustit stabilní práci novináře a věnovat se jen muzice.

Kdy jsi vlastně začal hrát na bicí a co bylo tím „spouštěcím mechanismem“?
Na bicí jsem začal ve čtrnácti letech. Předtím jsem hrál do páté třídy na příčnou flétnu a pak jsem měl několikaletý výpadek úplně jiným směrem. To jsem byl pro změnu atlet. Za návrat k hudbě vděčím především jedné kapele od nás ze Sezimova Ústí. Hráli v garáži (to mě ale tolik ještě nezajímalo), a všude okolo ní sedělo spoustu holek a vůbec zajímavých lidí. S kámošema jsme si řekli, že takhle to chceme taky. U hudby jsem z nich zůstal jediný (smích).


Já jsem tě poprvé zaregistroval v kapele Lola běží (později Lola), ale předpokládám, že to nebyla tvá první kapela. Jakými skupinami jsi do té doby prošel?
Úplně na začátku jsem hrál metal s kapelou Lukrecia, později cross over s táborskými Sobi 20, až jsem nakonec trochu vyměkl a přešel spíš k rockovým kapelám. Něco přes rok s kapelou Big Papa, pak Daily News, slovenské Popcorn Drama, Tarapaca Jazz, táborské Jesus Christ Superstar atd. Chvilku jsem hrál také s Adamem Mišíkem, Markétou Konvičkovou záskoky v muzikálech, různá uskupení po pražských klubech... Bylo toho hodně (smích).

Lola byla ve své době docela perspektivní kapela, ale mám pocit, že pak vyšuměla do ztracena. Co se s ní stalo?
S Lolou to bylo zajímavé, hraní bylo hodně, dobré koncerty na zajímavých místech – jen ty rádia, to je v Česku velký problém. Po několika letech jsem odešel ke kapele Queenie, Ali má svou sólovou písničkářskou dráhu (už jsem měl tu čest s ním vystoupit) a Kubko odjel do světa na dobu neurčitou (smích), takže teď je situace taková.

Jak ses dostal k současnému angažmá, kapele Queenie, která je velmi úspěšná nejen u nás, ale i za našimi hranicemi?
Kluci před dvěma lety sháněli bubeníka na poslední koncerty jarního skandinávského tour. Oslovili mě, jestli bych o někom nevěděl nebo si s nimi nechtěl zahrát. Queen mám rád od doby co hraju na bicí, takže asi od čtrnácti let, což považuju za začátek mého hudebního vkusu. Předtím jsem poslouchal Eiffel 65 apod. (smích). Řekl jsem jim, že rád pojedu. A jsou to už dva roky, co s nimi stále hraji.


Někteří muzikanti mají tendenci revivaly a cover kapelami obecně spíš pohrdat. Mají názor, že hrát muziku, kterou vymyslel někdo jiný, není žádné umění. Jak se k tomu stavíš?
Vždy rád uvádím příklad s klasikou – tam se téměř dělají pouze covery. Je to ale i v jiných hudebních směrech. Nebyl by škoda, kdyby takový krásná hudba zmizela? Navíc to podle mě nemá s uměním nic společného – buď hrát umíš, nebo ne. A vlastně zkusit si to může každý. S Queenie vystupujeme jak v Česku, tak v zahraničí a hrajeme skvělé koncerty pro vyprodané sály – to nemá každý revival. Jinak jsem dělal také autorskou hudbu od mých šestnácti let až téměř do třiceti. Tak se necítím o nic ochuzen.

Je těžké napodobit hru Rogera Taylora? Řekl bych, že každý máte trochu jiný styl hraní.
Jak jsem říkal, Queen mám rád celou svou hudební kariéru, tudíž jsem Rogera znal. Navíc můj táta, který také bubnuje, vždy kladl důraz na osobitost jednotlivých hráčů. Jako příklad mohu uvést Rogerovo otevírání hi-hat se snarem, aby zdůraznil druhou a čtvrtou – v 6/8 rytmech samozřejmě jinak. Tak to pro mě tak složité nebylo, jelikož jsem to hrál už v mládí a měl jsem ho hodně naposlouchaného. Navíc jsem vždy miloval jeho breaky a hluboký zvuk kotlů. Nejtěžší pro mě bylo zpívat vokály a hrát současně – to bylo nové.

Co považuješ za svůj dosavadní koncertní vrchol?
Věřím, že mě teprve čeká. Teď se ale například chystáme s kapelou na Jazz Festival do švýcarského Montreux, kam jsme pozváni a na to se moc těším. Ale těch krásných koncertů bylo hodně a každý z nich je krásným zážitkem, ať je před tebou 100 nebo 15 tisíc lidí.


Je rozdíl, když s Queenie vystupujete v ČR a za hranicemi?
Rozdíl to je spíš v technické vybavenosti. V zahraničí s tebou nikdo nedebatuje, jestli to bude takto nebo ne, prostě to udělají, podle domluvy. To v Česku občas chybí. Fanoušci jsou ale skvělí všude.

Pracoval jsi ještě před časem jako redaktor České televize. Ne že bych o tom sám něco nevěděl, ale jak šlo skloubit náročnou práci novináře a vytíženého muzikanta?

Měl jsem výbornou partu v redakci a hodně mi vycházeli vstříc. Za to jim děkuji a díky tomu jsem je po asi čtyřech letech opustil a dělám už jen hudbu (smích). Samozřejmě nevíš, kde ti hlava stojí a dlouhodobě je to neudržitelné. Vždy něco musí být upozaděno.

Rozhodl ses profesi opustit a věnovat se jen muzice. To je něco, čeho se spousta kolegů bojí. Počítám, že to na začátku bylo těžké... Nelituješ toho někdy?
Těžké to bylo, byl jsem pořád na rozhraní. V jednu chvíli mě štvala hudba, že zase musím jet 300 kiláku a pak zpátky a takhle jsem hezky v Praze a chodím ve stejnou dobu domů apod. Jindy jsem si ale zase říkal, tam už nechci, chci hrát, zase zpět do dodávky a tak. Zatím toho vůbec nelituju. Musím jen říct, že jsem se toho v ČT hodně naučil a jsem za to rád.



Hraješ kromě Queenie ještě v nějaké kapele nebo projektu, nebo tě to vytěžuje dostatečně?
Máme s kapelou přes 150 koncertů ročně po celé Evropě a sem tam i mimo ni. Loni to byl například Vietnam. Na další projekty tak nemám čas. Navíc jsem vždy hrál v jedné kapele, kterou jsem budoval – tak mi to vyhovuje. I když jsem si taky občas odskočil na nějaký ten záskok nebo hostování, abych úplně nekecal (smích).

Taky jsi, pokud vím, působil i jako studiový bubeník a učitel. Stále to platí?
Ano, stále to platí. Teď jsem zrovna na podzim pomáhal s produkcí ve studiu kapele ATD a v lednu jsem točil s balkánskou kapelou RajVosa. Totálně rozdílné styly a dost mě to bavilo. Rád pracuju ve studiu. Učím na ZUŠ – což se téměř nedá stíhat, takže si dost zmenšuju úvazek, ale to mě také baví. Je to takový herní protiklad, druhá strana mince. Když mám navíc tolik šikovných žáků, je to prostě radost.

Máš čas na cvičení? A pokud ano, jak často?
Nemám, ale baví mě to (smích). Snažím se alespoň dvakrát týdně, ale to je zoufale málo. Pak víc cvičím na pad, který mám doma a vozím ho sebou i do zahraničí. Lidé v sousedních pokojích hotelů mě milují (smích).

Jaký používáš gear?
Začnu asi bubínkem, ten mám od DW 14"x6,5" Pure Oak Snare Drum. Bicí mám kombinaci Sonor Ascent a 3007. Rozměry - kopák 22x20“, potom tomy 10x8“, 12x9“, 13x10“, 14x12“, 16x16“. Činely mám od firmy Zildjian – 14" Zildjian K Custom Hybrid Reversible, 16" Zildjian A Custom fast crash, 17" Zildjian A Custom projection crash, 18" Zildjian A Custom crash a 23" Zildjian A sweet ride. Pedál používám DW 5000 AD4, mám stoličku DW 5000 series. Blány mám na tomech Evans EC2 clear / Reso 7, na kopáku Evans Emad 2, na bubínek používám Evans Hybrid Coated. Mám svůj vlastní signature model paliček Pellwood (Bali), a na zpěv mikrofon Shure SM58.

Máš ještě nějaký muzikantský sen, který by sis rád splnil?
Těch mám ještě hodně, ale všechny jsou tajné, aby se splnily.

Odkazy:
www.facebook.com/petr.balas.52
www.facebook.com/Queenie.cz/

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek