Jelikož je Petr Henych jedním z těch výraznějších kytaristů naší rockové svény, bylo načase nahlédnout tomuto šikovnému muzikantovi do jeho tvůrčí kuchyně. Petra můžete znát především z kapely Kamil Střihavka & Leaders, ale v minulosti působil například v kapelách John Dovanni, Precedens, Kreyson, Vilém Čok & Bypass nebo po boku Petra Koláře.
V posledních letech tě najčastěji vídám v kapele Kamila Střihavky & Leaders. Je to momentálně tvá jediná hudební aktivita?
Dá se říci, že ano, neboť s mým instrumentálním triem hrajeme ročně, co by se na prstech jedné ruky dalo spočítat. S Kamilem, krom letošního nešťastného roku, hráváme cca 50 koncertů za rok, což mě bohatě vytěžuje, neboť nejsem profesionál v pravém slova smyslu a živí mě hlavně mé civilní povolání.
Událo se v poslední době u tebe hudebně něco zajímavého? Případně nechystáš na nás něco?
Už z předešlé odpovědi vyplývá, že muzice věnuji pouze volný čas a ten není nafukovací, zvláště tak nějak s přibývajícím věkem. Poslední dobou často nechápu, kam se poděl čas a prostor mezi snídaní a ulehnutím ke spánku. No, a pokud se člověk ještě stará o barák, zahradu, pět koček a manželku (smích), tak toho času opravdu moc nemá. Takže na nějaký odvážnější počin, jako je celé CD, nenacházím ani myšlenky. A vlastně ani nevím, jestli bych to vůbec chtěl. Dnes je snad lépe udělat jeden singl rovnou i s videem a publikovat na YouTube. Má to myslím větší efekt, než mít doma X krabic s CD a nemít pro ně odbyt. Čili jestli nebude nějaký zásadní impuls, půjdu asi touto cestou. Jinak nedávno, no ono díky tomu jak to letí, je to skoro 5 let, jsme po 25 letech na chvilku obnovili skupinu John Dovanni a vydali album Hrdobec. Jedinou změnou v sestavě byl Lukáš Pavlík (Chinaski) na postu bubeníka, který také CD nahrál jako zvukař a hudební režisér. Ve finále je to zrovna ten případ, kdy máš doma těch X krabic CD a nikdo o nich neví nebo o to není ani zájem. Pokud kapela nefunguje živě, tak tyto reklamní předměty, což CD již dnes opravdu jsou, nemáš šanci dostat k lidem. No a živě to nefunguje proto, že jednak zpěvák Tomáš Kolinger těm pódiím zcela odvykl a za druhé všichni ostatní by vždy preferovali termíny svých hlavních kapel - já Kamila, Vítek Fiala Lokomotivu nebo Romana Vojtka s kapelou Fantastic 80´s a Lukáš tehdy Čechomor, Limetal, dnes Chinaski. Takže velká patová situace s jediným možným řešením výměny všech členů, aby mohl vůbec někdo naplánovat nějaké hraní.No a jak to u tebe s muzikou začalo? Proč zrovna kytara a co tě k ní přivedlo?
Muziku jsem poslouchal od raného dětství, u nás pořád hrálo rádio se socialistickými hity, hlavně po ránu nad chlebem s máslem a kakaem to bylo obzvláště pikantní. Ale kamarád na základce měl jako jeden z prvních v okolí kazetový magnetofon a na něm zahraniční nahrávky kapel jako Black Sabbath, AC/DC, Kiss, Slade, Uriah Heep, atd. Tam jsem jednoznačně propadl kouzlu rocku a zkreslenému zvuku kytar. Člověk neví, proč zrovna tenhle nástroj si ho přitáhne, u někoho je to kytara, u někoho bicí, je to různé a je to v pořádku. Jak by jinak mohly vznikat kapely (smích). Ale definitivní rozhodnutí padlo po poslechu stříbrného live alba Katapultu. Ta atmosféra mě nadchla a řekl jsem si, tohle chci...
Co hudební vzdělání? Jsi samouk nebo poctivé studium? Nebo něco mezitím?
Jsem samouk, nechodil jsem ani na LŠU, neb mého o tři roky staršího bratra tam strašně trápili se zobcovou flétnou, tak jsem o tom nechtěl ani slyšet. Ale po nějakém vzdělání jsem samozřejmě pořád prahnul. Rodiče však rozhodli, že žádná konzervatoř, ani ta lidová, dnes KJJ, nebude a že se půjdu pěkně učit opravovat televize, to má prý budoucnost. Tak jsem šel na čtyřletý obor s maturitou „Mechanik elektronik“ a dost mě to bavilo. Díky nabytým znalostem jsem si postavil svůj první kytarový aparát. No a pak mi hrozila dvouletá vojenská služba, což jsem fakt nechtěl, takhle ztratit dva roky života a možného hudebního rozvoje, tak jsem pokračoval ve vzdělávání a nastoupil na ČVUT Fakultu elektrotechnickou. V té době jsem buď cvičil na kytaru anebo počítal úlohy z matematické analýzy, protože to bylo peklo. Ale dal jsem to a ve 23 letech jsem vylezl jako promovaný Ing. Nicméně touha po hudebním vzdělání a ověření si, že na to mám, mě finálně dovedla až k přijímačkám na KJJ v 25 letech. Byl jsem přijat a nastoupil do lavice vedle náctiletých. Pamatuji si nejvíc na Pepu Štěpánka, který seděl vedle mne, a hodně jsme si povídali. Jenže já už v té době hrál aktivně na podiích, tenkrát ve skupině Kreyson Ladislava Křížka a jako další zdroj obživy byla zvukařská židle v nuselském studiu Happy, což byl, jak tomu bývá, obrovský časožrout. První ročník KJJ jsem dokončil zdárně s jedničkami, ale během prvního pololetí ročníku druhého, se situace vyhrotila tak, že jsem nenacházel čas na cvičení zadaných úkolů a já nemám v povaze nechávat věci vyhnít a obtěžovat někoho svou nepřipraveností. Takže jsem udělal zásadní rozhodnutí, že studium přeruším. Můj profesor jen řekl památnou větu: „Dejte si na to pozor pane Henychu, valná většina těch, co přerušili, už se mi nikdy nevrátili". No a já byl jen dalším potvrzením tohoto nepsaného pravidla. K tomu mohu jen dodat to, že k tomu přispělo i určitě zklamání z té školy. Přece jen studovat u Steve Vaie, raději bych nespal, než přerušil studium. Bohužel jsem neměl motivaci ani vzor v učiteli, který byl sice fajn, ale sám na elektrickou kytaru vůbec nehrál, přitom byl kantorem rockového oddělení. Mělo by bývalo větší smysl chodit na jazz, i když to nebyla má parketa. Dnes bych to ocenil.
Ty jo tak to fakt nevím, mohla to být „Dajána“, stejně tak jako „Variace na renesanční téma“ od Vladimíra Mišíka anebo „Anděl“ od Karla Kryla. Já však nikdy moc nezpíval, což považuji za největší chybu a značnou slabinu muzikanta.
A co kytaroví hrdinové? Měl jsi nějaké? Kdo tě nejvíc ovlivnil?
No jasně, mohu navázat na předchozí otázku a jmenovat jako prvního Radima Hladíka, který taky nikdy nezpíval a tak jsem ho vnitřně používal pro ospravedlnění toho, že mi zpěv nejde, nebaví, neláká a nic neříká. Prostě jsem chtěl jen hrát na kytaru. A myslím, že mě Radim Hladík asi i nejvíc ovlivnil, protože jak jsem ho hltal a zjišťoval, jak se tak dobře naučil na kytaru on, dočetl jsem se tenkrát, že prostě jen cvičil a cvičil stupnice. Tak jsem jel stupnice všech typů, které jsem vyčetl z knihy Luboše Andršta. Dlouho potom jsem doháněl slabinu v akordech, protože dokud byly v tónině, neměl jsem problém najít společnou stupnici a improvizovat, ale běda kdyby došlo na „rhythm changes“. Ještě dnes se testuju, zda v daném momentě skladby přesně vím, co je tam za akord, což je naprosto zásadní. Spousta lidí hraje tak nějak mechanicky dle určitých schémat na hmatníku kytary, což u jistých druhů muziky možná jde, ale má-li dojít na nějakou improvizaci, musíš vědět co se vůbec harmonicky děje. Proto je třeba mít zmáknutý hmatník a všechny obraty akordů v různých polohách. Tohle je názorný příklad toho, že jsem neměl v počátcích učitele. Prostě jsem se vydal slepou uličkou. A doháním to ještě dnes. Ale za to Radim nemůže, že jsem si takhle interpretoval článek o něm. A zase jsme u toho, kdybych zpíval, ty akordy a notorické kadence bych měl hned v hlavě i na hmatníku. Takže na otázku, co bych doporučil mladým začínajícím, jednoznačně odpovídám, v první řadě zpívejte! To jsem dost odbočil od vzorů a hrdinů. Samozřejmě přicházeli další a další, z našich Michal Pavlíček, Standa Jelínek, po kterém jsem v roce 1996 nastoupil k Vilému Čokovi, slovenský kytarista Fero Griglák s jeho kapelou Fermáta, Miloš Makovský tenkrát v Synkopách Oldřicha Veselého. Ze zahraničních jednoznačně a navždy Eddie Van Halen. Paradoxně jsem jeho kytaru slyšel poprvé v životě až na LP 5150 a úplně mě to rozsekalo. Od té doby to byla má nejoblíbenější kapela. No a jako reakci na svou náhradu v podobě Sammyho Hagara to chtěl David Lee Roth Eddiemu natřít, tak povolal Steve Vaie a rozpoutalo se peklo... Mohl bych takhle pokračovat donekonečna, protože i dnes úplně čerstvé kytarové hvězdy jsou absolutně skvělé a pořád jsou schopny přijít s něčím novým a techniku hry povyšovat do neskutečných výšin. Takže postupem času to byli dále Yngwie Malmsteen, Nuno Bettencourt, Richie Kotzen, Paul Gilbert, Greg Howe, Jeff Beck, Frank Gambele, Guthrie Govan, Andy Timmons, a řady dalších. Od každého si člověk může něco vzít, to jsou učitelé samouků, jak se patří (smích).
Jaká byla první pořádná profi kapela, kde si hrál?
To byla právě výše zmiňovaná John Dovanni v roce 1992, kdy jsme pod hlavičkou Tommü Records, vydali debutové album Víra v ruce. Pak jsem postupně neodolával nabídkám, protože se vždy jednalo o postup výše, zvláště z toho muzikantského pohledu. Vždycky je dobré být mezi lepšími, než je člověk sám, aby mohl růst. To se mi daří dodnes zrovna v kapele Kamila Střihavky (smích).
Byl jsi členem mnoha kapel a nahrál hodně desek. Z které desky nebo účinkování máš, takto zpětně, pořád radost, těší tě, rád na to vzpomínáš?
S odstupem času člověk zapomíná na to špatné a zůstávají vzpomínky na kopec srandy na toulkách Českou zemí od štace ke štaci. Radost mám ze všech těch zkušeností a prožitků, ať to byla kterákoli kapela. Spoustu legrace jsem si užil s Vildou Čokem, rád vzpomínám na šestileté období posledních pátků v měsíci v Malostranské Besedě s Precedens. A koneckonců i s partou od Petra Koláře jsme prožili nezapomenutelný rok na turné v roce 2006. No a teď partička okolo Kamila Střihavky nezůstává v ničem pozadu a zde jsou asi i mé největší hudební zážitky, protože jednotlivé nástroje obsluhují fakt top hráči. Na desky moc nevzpomínám, ani si je raději nepouštím. Ihned mi naskakují věci typu "tohle jsme měli udělat jinak”.
Dokázal bys mladým, začínajícím kytaristům dát pár rad a tipů, za které bys byl třeba ty sám rád, když jsi začínal? Něco, co jim může urychlit postup/růst… aby zbytečně netápali.
Znovu zdůrazním zpěv, pomůže ti to v lepší stavbě melodií i harmonickém cítění. A určitě se učit songy, jakékoliv, které se člověku líbí a baví ho. Pomůže to právě k zažití harmonických postupů. Pokud možno na nějakou chvíli zkušeného učitele s praxí, ne někoho, kdo hrál celý život akorát v obýváku. A hlavně se musí chtít. Pokud tím člověk není posedlý a netěší se cestou ze školy na to, jak hrábne do strun, pak to nebude nikdy ono. Je to posedlost, závislost, celoživotní touha se v tom přehrabovat, ve všem co s tím souvisí. Nedělat to proto, že na to sbalím holku a už vůbec ne proto, že mi to jednou vydělá peníze. Vydělá to peníze, když s tím vůbec nebudete počítat, alespoň u mne to zafungovalo, i když jsem se vždy jistil prací.
Pojďme se podívat na tvé koncertní vybavení. Jak to u tebe vypadá s kytarami? Pořád hraješ na svou signature Jolanu, nebo je v tvém “kytarišti” nějaká nová královna?
Na svou Jolana Grazioso signature v současné době živě nehraju. Hrál jsem na ní v letech 2010 - 2015 naprosto výhradně. Po té, co jsem si splnil sen o finančně nedostupné značce, hraji na Suhr Modern Satin, kterážto mi naprosto uchvátila a ani po pěti letech nemám choutky nic měnit. Naprosto dokonalý universální nástroj s výraznými zvukovými barvami.
A co aparatura? Jsi zastáncem hradby Marshallů, nebo jdeš jinou cestou?
Hradby Marshallů nebo jiných značek mi nikdy nic neříkaly. Měl jsem potíž i s boxem 4x12. Já prostě nemám rád kravál a jak je to nahlas, tak podvědomě ubírám a nehraji tak razantně, jak by bylo potřeba zvláště u lampového zesilovače. Takže se většinou chci slyšet na hranici slyšitelnosti v poměru s celou kapelou, abych do toho mohl pořádně jít. K tomuto mi veškerý komfort dopřává 30W zesilovač Suhr Badger a dvě bedýnky 1x12 stejné značky.
Jak se připravuješ přímo před koncertem? Rozcvička, rituály, stimulanty…
Ani rozcvička, ani rituály. Trochu Pilsner Urquell a hlavně veselá komunikace s kapelou po cestě a v šatně je zárukou dobrého rozpoložení.
Máš nějaký záložní plán, když se ti něco při koncertě něco pokazí, nebo úplně přestane fungovat?
Záložní plán je určitě záložní kytara, pokud by praskla struna, a dále by kytarista měl mít nějakou zálohu i co se aparatury týče. Když odejde zesilovač, je to problém. Vozit navíc jeden pouze jako zálohu je zbytečná přítěž, takže to řeším miniaturním pedálovým zesilovačem Quilter InterBlock 45. Zatím jsem ho tedy ještě nemusel použít, ale věřím, že bych koncert dohrál. No a když se pokazí něco jiného, krabička, šňůra, není to tak fatální, aby se to nedalo obejít. Aby třeba odešly obě bedny najednou, je nepravděpodobné, i když nějakým průrazem ve výstupním trafu by teoreticky k tomu dojít mohlo, ale to by člověk už musel vozit zálohu i za sebe. I když mám jednu takovou osobní zkušenost, že by se hodila. Ale k tomu už se nechci nikdy vracet a už se to taky nikdy nestane, pokud tedy třeba nezkolabuji přímo na podiu.
Dal bys dokupy tři věci, díky kterým máš z odehraného koncertu fakt dobrý pocit?
1. Dobrý sound samotné kytary a ten není dán jen aparaturou, ale celkovou akustikou prostoru. Speciálně, když vidím letní kino a betonovou stage, tak se rovnou křižuju. Nebo dlažba, hrůza.
2. Vše se děje tak nějak samo bez mého velkého úsilí nebo přemýšlení.
3. Je cítit, že je to dobré, z odezvy publika.
Odposlech na koncertech, jak to máš? In-ear nebo klasické monitory? Co si do odposlechu dáváš?
Klasické monitory. In-Ear jsem dosud ani nevyzkoušel. Kdyby se samozřejmě celá kapela domluvila, asi bych to dal, je to zvyk hlavně asi. Snažím se nastavit si takovou hlasitost na zesilovači, abych si nemusel do monitoru dávat vůbec bicí. Pak si do monitoru dávám lehce klávesy a někdy lehce basu. Samozřejmě můj úžasný vokál, který už nyní mám rád, a hlavní zpěv taky lehce. Tím, že tam nedám bicí, udržím hlasitost na minimální úrovni, kterou mi nabídne daný prostor.
Teď trochu k nahrávání. Máš nějaký svůj oblíbený postup při nahrávání kytar?
No já nahrával v klasickém studiu naposledy už hodně dávno, fakt nevím, co na to říct. Dobře nazvučit, dobře zahrát, pořád ladit, měnit struny a hlavně to mít připravený. To je spíš otázka pro zvukaře a režiséry.
Nahráváš i doma ve svém studiu? Jaké v něm máš vybavení? Máš domácí nahrávání jen pro demáče a tvorbu nebo i ostré náběry pro studiovou nahrávku?
Nemám studio v pravém slova smyslu. Používám Logic Pro X jako multitrack a pro kytaru používám nejnovější Fractal AXE-III. Je to absolutní špička, jak samotnými možnostmi výběru aparatur, efektů, boxů, mikrofonů atd., tak i způsobem práce. Možnost reampingu v případě potřeby změny kompletní aparatury je naprosto úžasná. A vše se dá dělat v tichu domova jen se sluchátky. O zvukové kvalitě bych s nikým nediskutoval. Vsadil bych se, že by při nějakém vychytaném testu nikdo nerozpoznal, co je lampa a co je Fractal. Takže ano, tímto bych nahrané party považoval za ostré náběry. Ještě jsem ale krom demáčů nikam kytary takhle nenahrával. Než jsem Fractala pořídil, měl jsem doma ve velké dřevěné vytlumené bedně jednodvanáctkový box Rivera nazvučený dvěma mikrofony a přes zvukovou kartu Universal Audio jsem točil do počítače. To můžete slyšet na nových John Dovanni.
Jsi z těch, co si dokáží své nástroje spolehlivě seřídit, opravit kabely atp.? Nebo to radši přenecháváš profíkům?
Vše z těchto činností si umím udělat sám, vyučil jsem se v oboru, tak to není problém. Problém je ale s očima, už hůře vidím a tak třeba pájení nerad dělám a vůbec takové ty titěrnější činnosti. Umím si i nastavit bias v zesilovači, pokud to vyžaduje při výměně lamp. Ale do opravy bych se nepouštěl. Ujel mi dávno vlak a ani nevím, kde se dnes shání náhradní součástky, nemám ani žádné pořádné přístroje apod., takže opravy přenechávám větším borcům, jako je třeba Slávek Šámal a jeho 4Rockers firma.
Jak bys popsal “to”, co tě na hraní na kytaru vlastně baví?
Hezká otázka. Vůbec nevím, ale je tam nějaká magie, která prostě člověka přitahuje. Často máš jen chvilku a musíš ji vzít do ruky a zabrnkat pár tónů. Já nevím, jsem z těch, co kdyby neměli žádnou kapelu, hrál bych si prostě jen tak doma a asi by mi to stačilo ke štěstí. Zvláště dnes, když můžeš doma něco sám natočit a ještě s tím během minuty seznámit celý svět (smích). Nejsem ten typ, co k tomu potřebuje publikum, aby ho to bavilo.
Teď něco k tvorbě. Jak píšeš písně? Jaký je tvůj proces? Jak z prvotního nápadu vznikne finální song?
Prvotní nápad vždy nějak dorazí, při nějakém neurčitém brnkání nebo i cvičení. Prostě dá o sobě vědět, pak to okamžitě nahrávám na telefon, dříve na diktafon. Pak to buď rovnou rozvíjím, začnu točit do Logicu, kde se velice příjemně dělají bicí a rychle věc posouváš ke své představě. Anebo na to zapomenu a zůstává to v telefonu. Když pak dlouho nic nedělám a vím, že budu mít pár dní čas něco dělat, projedu záznamy, a co mě osloví, do toho se pustím. Nikdy si nesednu a neřeknu si „jdu komponovat“ (smích).
Řekl bys, že jsi plodný autor? Nebo ti víc vyhovuje až samotná práce na kytarových partech/aranžích už hotové písně?
Plodný autor asi vypadá jinak, za toho se nepovažuju, i když jak říkal Karel Svoboda, ono je to spíš o té práci. Kdybych zpracoval všechny nápady a motivy, které mám různě ponahrávané, tak bych asi plodný byl.
Hrál si vždycky jako jediný kytarista v kapele, nebo byly projekty, kde byli dva kytaristé? Jaký v tom je pro tebe rozdíl (solo vs. dva)?
Vždycky jsem raději hrál sám. Ve dvou kytarách jsem hrál pouze v Kreysonu Ladislava Křížka. To bylo vedle Jardy Bartoně, skvělého kytaristy, který mi mnoho dal jen tím, že jsem s ním mohl hrát a být u toho, když třeba nahrával kytary. Ale jinak dvě kytary rád prostě nemám. Jak jsou rozsahem a barvou zvuku vlastně stejné, přispívá to v mém vnímání akorát k chaosu. I když samozřejmě, záleží to na aranžích a nejedna kapela dokazuje, že je to naprosto v pořádku.
Jako kapela určitě hodně času trávíte na cestách, jak tento "proflákaný" čas v dodávce, v šatnách nebo po hotelech využíváš?
Poslech muziky nebo audio knih, spánek, pivo a tlachání o všem možném i nemožném se spoluhráči.
Jsi z těch, co musí držet kytaru v ruce každou chvíli? Nebo už to jde (s věkem) dolů?
Jako jo, musím ji držet každou chvíli, mám jednu pořád v obýváku na sedačce, a jak říká manželka, vržu permanentně do všeho. Já si totiž pořád improvizuju do filmové muziky a reklamních znělek, no prostě do všeho. Nějak pravidelně necvičím, řekl bych, že vlastně vůbec necvičím, nějak nenacházím čas, to je největší problém toho věku. Samozřejmě, když potřebuji něco nahrát, tak tomu něco dát musím.
Je kytara tvá jediná vášeň/koníček, nebo to kompenzuješ i něčím jiným?
No to souvisí s předchozí otázkou a časem na cvičení. Já už totiž mnohdy raději vyjdu do přírody na procházku nebo běh, nebo jízdu na kole. Nějak cítím, že to je prospěšnější v danou chvíli, než se hrbit u kytary. V létě mě doma nic neudrží, když už, tak si kytaru beru na zahradu, ale abych se zavřel do pokoje a cvičil, to už ani náhodou. V zimě ano, s tím problém nemám. Bez zimy bych se obešel, nebruslím, nelyžuji, zimu nepotřebuju k životu. No a na nic jiného fakt nemám čas. Kvůli koncertům si někdy složitě vyměňuji služby s kolegy nebo dokonce čerpám dovolenou, takže mám o zábavu postaráno.
V úvodu jsi zmínil, že nejsi hudební profesionál v pravém slova smyslu. Jaké je tedy tvé civilní povolání?
No pokud mám zrovna službu, tak je mou zodpovědností, abyste všichni měli šťávu pro své zesilovače a aparatury (smích). Jsem dispečerem řídícím přenosovou soustavu ČR v rámci propojených evropských soustav. Takže případný tolik diskutovaný blackout ČR bych řešil já se svou směnou, pokud bych si vytáhl toho černého Petra a neměl zrovna volno (smích).
A na závěr, je nějaká muzika, kterou rád posloucháš… třeba nějaký aktuální objev, který bys posluchačům rád doporučil?
Ano, z nových kytarových objevů mě baví Mateus Asato, kytaristka Lari Basilio, Nick Johnston, Tom Quayle, Martin Miller, kapely Polyphia, Chon a spousta dalších šílenců...
Odkazy:
Web: www.henych.com
Facebook: www.facebook.com/henych
YouTube: www.youtube.com/user/PeHa
Za MUSICstage.cz se ptal Maťo Mišík