Patrik Sas

Odpovědět
Jan Martinek
Příspěvky: 42
Registrován: 09 čer 2015 11:13

Patrik Sas

Příspěvek od Jan Martinek »

Hudební nástroj si člověk nevybírá, nástroj si vybírá jeho.
5. 1. 2016

Málokterý český bubeník má toho tolik za sebou, jako šestadvacetiletý Patrik Sas. Kolik dalších může říct, že si je vybral sám mistr Thomas Lang k soukromému učení, že si zahráli například se Suzanne Vega, nebo že by vyhráli prestižní hudební soutěž v Americe? Aby byl Patrik tam kde je, musel svému snu hodně obětovat. I o tom obsáhle mluví v následujícím rozhovoru.

ObrázekKdo tě vlastně přivedl k hraní na bicí a v kolika letech jsi začal hrát?
Pocházím z hudební rodiny, takže jsem měl od útlého věku k hudbě blízko. Neustále u nás něco hrálo a tak jsem byl hudbou obklopen, kam až má paměť sahá. Můj strýc vystudoval kytaru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a můj otec je jeden z největších hudebních nadšenců co znám, takový ten typ chodící encyklopedie s velkým přehledem napříč žánry. Takže právě jej bych se nezdráhal označit za svého hudebního zasvětitele. Dodnes spolu řešíme vše, co se hudby a mých aktivit v ní týče. Je jak mým příznivcem, tak když na to přijde i tím nejpřísnějším kritikem.

Já například věřím, že hudební nástroj si člověk nevybírá, vybírá si on jeho. Taková ta věc mezi nebem a zemí a mě od mala nejvíce ze všech nástrojů učarovaly bicí, potažmo z muzikantů bubenící. Byl jsem fascinován, že jako jediní na pódiu mají možnost celý koncert sedět, zatímco ostatní většinou stojí. Oklopení tolika bubny, činely dělajíc všechny ty pohyby, každou rukou, každou nohou něco jiného. Navíc mi jakožto dominantnímu jedinci imponovalo, že bubeník působí dojmem šéfa, když udává ráz, tempa a celkový feeling skladbám a je tak hnacím motorem, srdcem kapely. Takže i když jsem díky strejdovi tíhnul a vzhlížel i ke kytaristům, v hloubi duše jsem věděl, že chci být bubeníkem. Hrát jako samouk jsem začal zhruba v desíti letech. První lekce s učitelem jsem začal brát od dvanácti.

Předpokládám, že cvičení 8 a více hodin denně tě neminulo. Kolik času jsi hraní na bicí věnoval a věnuješ dnes?
Ano, to neminulo. Speciálně v období mých studií na konzervatoři jsem jel skutečně na krev. Šel tvrdě za svým cílem a hudbě, potažmo cvičení na nástroj, věnoval maximum svého času. Musel jsem si odepřít mnohá lákadla a za oběť padly vztahy i s nejednou přítelkyní. Každý den jsem vstával v 5 hodin ráno, abych byl ve škole na 6:30, kdy se škola otevírala a tu jsem následně opouštěl až s jejím zavřením ve 20 hod. Mým hnacím motorem bylo kromě chtěné virtuozní úrovně a lásky k hudbě, také vidina studií na zahraniční hudební akademii.

Dnes mám hodně povinností ve všech kapelách či projektech, ve kterých hraju, ale pokud nejsem na turné, tak se snažím cvičit stále, pokud možno každý den. Minimum u sebe vnímám 2 hodiny denně, ideálně pak 3 hodiny a víc.

Máš poměrně impozantní životopis, co se studia týče. Jak ses vlastně dostal do Manhattanu a Los Angeles?
Do Ameriky jsem odjel, dá se říct, ve velmi mladém věku 21 let. Byl to krok, na který jsem se dlouho upínal a tvrdě na něm pracoval. Mé první kroky vedly přirozeně do New Yorku, kde jsem měl rodinnou větev a tudíž i zázemí. Po úspěšných přijímacích zkouškách jsem absolvoval kurzy na zdejší hudební akademii sídlící na Manhattanu - The Collective School of Music, New York City.

Po dokončení jsem se rozhodl, že ve městě nezůstanu a přemístím se do LA, kde jsem začal navštěvovat Los Angeles College. Studium mě naplňovalo a na toto období v mém životě vzpomínám velmi rád. Skvělí profesoři, zajímaví studenti, fajn město. Navíc opravdová životní zkušenost, kde jsem v mnoha věcech prozřel, stal jsem se dospělejším a viděl kolem sebe mraky talentovaných lidí, ze všech možných oborů, tolik snažících se prosadit, až jsem si kolikrát říkal, že je škoda, že se to i přes jejich nemalé úsilí povede jen malé hrstce z nich. Někteří zasluhují úspěch a nemají jej a funguje to i přesně naopak. Dvojnásob to dle mého platí v umění, kde jsou věci mnohdy vyloženě otázkou vkusu. Z tohoto úhlu pohledu vnímám Los Angeles jako město plné přicházejících snílků amerického snu. Já jsem nebyl jiný.

Můžeš nějak srovnat „americkou“ školu s českou? Nebo srovnáváme nesrovnatelné?
Dle mého v tomto případě srovnáváme opravdu nesrovnatelné. Je to celé postavené od základu na jiných principech a jak naše školství, tak jejich má své kladné i stinné stránky. Ale nejsem expert a nechci moc polemizovat. Můj názor je však takový: važme si, že v Česku máme poměr cena/kvalita v rámci školství obecně na velice dobré, mnohdy se západním světem konkurenceschopné úrovni.
Obrázek
Asi jen málo bubeníků může říct, že dostávali soukromé hodiny od samotného Thomase Langa. Jak jste se k sobě dostali?
Zúčastnil jsem se jeho bubenického kurzu v USA. Na něm jsem byl společně s dalšími 30 lidmi z celého světa. Byli tam jak kluci ze Spojených států, tak ale i z Evropy, Jižní Ameriky a Asie. Musím říct, že celkově byla mezi námi studenty výborná hráčská úroveň a hodně jsme se spřátelili. Po celou dobu s námi Thomas pracoval, pozoroval nás a na konci mě přede všemi studenty prohlásil za nejlepšího účastníka kurzu, označil termínem “velký talent” a řekl, že by mě velmi rád učil soukromě, pokud bych měl zájem. Já reagoval samozřejmě nadšeně jak na jeho ocenění, pochvalu, tak i na jeho nabídku, kterou jsem zanedlouho využil.

Jaký je Thomas jako učitel, má třeba nějakou specifickou vlastnost, nebo metodu, která místním pedagogům chybí?
Je vynikající jako hráč i jako pedagog, což nemusí být vždy pravidlem. Ne nadarmo jako hudebník spolupracoval s takovými jmény jako Peter Gabriel, Robbie Williams nebo třeba Tina Turner. V rámci učitelství u něj vnímám, jakožto u rodilého Rakušana, takové ty typické germánské vlastnosti. Vše má řád, vše podléhá systému a musí být precizní. Já jsem podobné nátury, takže mi to více než vyhovovalo.

Jsi firemním hráčem značky Drum Craft. Proč zrovna tahle značka, čím ti učarovala?
Je to jednoduché, projevili o mou osobu zájem, nabídli dobré podmínky a po pozvání do Německa, kde tato firma sídlí, jsme se domluvili na spolupráci a podepsali smlouvu. Jsou to bubny na špičkové úrovni, jejich servis mi vyhovuje, takže zatím nemám důvod měnit a jsem spokojen. Věřím, že nám naše spolupráce vydrží co nejdéle.
Obrázek
Jakou používáš sestavu, co činely a hardware?
Co se týče bicí soupravy, tak používám acrylové Drum Craft Series 8 o rozměrech 22x20” BD, 8x7” TT, 10x8” TT, 12x9” TT, 16x14” FT, 18x16” FT, bubínky pak 14x6”, 12x5”, 10x6”. Činely mám od švýcarské legendární značky Paiste, jejímž jsem taktéž firemním hráčem a moc jim chci tímto poděkovat za podporu a super přístup. Obzvláště pak české distribuci Praha Music Center, jmenovitě Ondrovi Pomajslovi, který je nejen výborným hudebníkem, ale zároveň i mým kamarádem, čehož si vážím. Vnímám Paiste jako nejlepší činely na trhu a obzvláště řady Signature, Rude či 2002 jsou mému srdci nejblíž.

Můj Paiste setup je následující: 24'' Rude Mega Bell Ride, 22'' Twenty Full Ride, 14'' Rude hi-hat, 16'' Signature Full crash, 17'' Signature Full crash, 18'' Signature full crash, 20'' Signature Full crash, 10'' PST X Swiss Hats, 14'' PST X Swiss Flanger Stack, 18'' PST X Swiss Medium Crash, 18'' Signature Heavy China, 20'' 2002 China, 8'' Dark Energy Splash, 10'' Dark Energy Splash, 10'' 2002 Splash a 12'' 2002 Splash

Hardware používám Drumcraft, blány Remo a dvojpedál pak Sonor Giant Step. Paličky mám svůj Patrik Sas signature model v bílé lakované úpravě od firmy Balbex. Jsem firemním hráčem této skvělé značky a neměnil bych. Světová úroveň výsledných produktů, skvělý servis, podpora a v čele velký srdcař a majitel firmy v jednom Tomáš Havlín.

Jaké to je, stát na jednom pódiu s osobnostmi, jako je Suzanne Vega?
Je to velký zážitek, každému se to nepoštěstí a navíc v tak mladém věku 23 let, kolik mi tehdy bylo. Zároveň je to dle mého i jistý ukazatel toho, že svůj obor děláte dobře, když stojíte na pódiu a hrajete s celosvětovou hvězdou a hodnotnou umělkyní. Přiznám se, že jsem cítil lehkou nervozitu a velkou zodpovědnost. Zároveň to však byla velká radost a čest.

Nyní hraješ v kapele Leaders Kamila Střihavky, taktéž se objevuješ v triu legendárního kytaristy Michala Pavlíčka. Tři roky jsi taky působil v Čechomoru, kde se vystřídala česká špička, namátkou Roman Lomtadze, či Martin Vajgl. Čím tě tahle kapela zaujala a proč si se z ní rozhodl odejít?
Na působení v Čechomoru mám dobré vzpomínky. Byly to tři hezké a přínosné roky. Je to ve svém žánru výjimečně dobrá kapela, se skvělými hudebníky a početnou fanouškovskou základnou. Dodnes jsme přátelé a zůstali jsme v kontaktu. Rozhodl jsem se kapelu opustit, neboť jsem začal cítit pocit mírné stagnace ve svém vývoji a já jsem na takové věci velmi citlivý. Prostě jsem tou dobou nějak vnitřně cítil, že je třeba dalších kroků v mém muzikantském životě. Čechomor však chovám v úctě a je mi ctí, že můžu být navždy součástí jeho historie.
Obrázek
Co se týče zmíněného Romana Lomtadze, je to jeden z nejlepších bubeníků, které znám a který kdy působil na české scéně. Výjimečný hráč a člověk. Je jako můj starší bratr, opravdový přítel a vnímám jej jako svou rodinu.

Máš čas i na nějaké další hudební projekty?
Mojí hlavní prioritou a srdeční záležitostí zůstává má progresivní kapela Silegrail, s kterou věřím, že již brzy vydáme naše debutové album a uspořádáme turné. Je radost mít vedle sebe takové hudebníky jakými jsou Michal Worek, Lukáš Čunta, či např. hostující Jakub Tirco. Věřím, že společně vytvoříme spoustu dobré muziky.

Který ze současných světových bubeníků tě momentálně nejvíc baví?
Jsem kapelový typ, takže přirozeně tíhnu a následuji pro mě podobně orientované jedince. Když budu konkrétní, tak mými oblíbenci jsou Martin Lopez, Mike Portnoy, Tommy Clufetos, Tomas Haake, Martin Axenrot či Thomas Pridgen. Co naopak nemám rád, je scéna nástrojových ego cirkusáků s neustálým nutkáním předvádět se. Takovým týpkům se vyhýbám obloukem.

V roce 2014 se ti povedl velký úspěch, když jsi vyhrál hlavní cenu v celosvětové hudební americké soutěži. Můžeš nám vítězství trošku přiblížit? Jaký to byl pocit?
Měl jsem samozřejmě obrovskou radost. Uspět v tak velké konkurenci tolika lidí z celého světa a všech možných hudebních nástrojů se člověku nepoštěstí každý den. Pro mě byla první cena v kategorii Best Solo Performance (nejlepší sólové vystoupení) udílená porotou, tvořenou navíc samými zvučnými jmény, něco jako sen. V porotě, která rozhodla o mém vítězství, byli mimo jiné např. Billy Sheehan (Mr. Big), Ron Bumblefoot Thal (Guns N' Roses) a Drew Lane (Backstreet Boys). Mimo hřejivý pocit úspěchu, bylo velmi příjemné i finanční ohodnocení, spjaté s první cenou. Takže takový ten další ukazatel, že je člověk na správné cestě, což čas od času potřebuje ve svém oboru zažít asi každý z nás.
Obrázek
Dá se říct, že sis v hudební kariéře už splnil všechny sny? S kým by sis ještě chtěl v budoucnu zahrát?
I když už jsem ledacos v hudební kariéře zažil, tak věřím, že ty hlavní úspěchy a radosti mám stále teprve před sebou. Jsem připraven tvrdě na svých stanovených cílech pracovat a hodně jim obětovat. Uvědomuji si, že nejsem osobností mainstreamovou, což se promítá jak do mé hry, tak mého hudebního vkusu. Tudíž jeden z pro mě vysněných budoucích scénářů bych si představoval asi takto: Živím se umělecky hodnotným undergroundem s celosvětovým přesahem, obklopen samými takovými těmi krásnými podivíny s jednotnou ideologickou kmenovo/životní vizí. Mám krásnou, milující a oddanou ženu, velkou rodinu čítající dá-li Bůh alespoň čtyři potomky, kus svého pozemku na kterém, jak zasadíš tak sklidíš, psa a starší ojetý vůz značky Volvo, Saab nebo Subaru.

Co se týče druhého dotazu, tak se z pověrčivosti neodvážím přímo konkretizovat. Jen prozradím, že miluji skandinávskou hudební scénu. Vše od ryzího písničkářství, přes art rock, až po death metal.
Facebook: www.facebook.com/PatrikSasOfficial/

Za MUSICstage se ptal Jan Martinek
PROFIL AUTORA: Jan Martinek
Jan Martinek je současně novinář a hudebník. Přes den popisuje a komentuje českou politickou scénu, o večerech hraje na bicí v několika skupinách a projektech, se kterými vydal několik desek a sjezdil stovky klubů a desítky festivalů v celé ČR, ale i za hranicemi. K velké spokojenosti používá bicí Pearl Masters a různé činely tureckého původu, většinou méně známých značek, kterých má pozoruhodnou sbírku.


Další rozhovory


Dušan Černák

Současnou generaci nazývám „generací internetových bubeníků“.

Bubeník Dušan Černák, původem ze Slovenska, je jeden z hráčů, jehož jméno se mezi muzikanty začíná skloňovat čím dál tím častěji a čím dál tím více v superlativech. Nedávno se objevila zpráva, že se Dušan zúčastní každoročního prestižního bubenického festivalu ve Vysokém Mýtě, který hostí ty nejlepší hráče u nás i ve světě. A to byla dobrá příležitost ho vyzpovídat.


Olympic: Martin Vajgl

Jedu muzikantský život naplno a užívám si ho.

Bubeník Martin Vajgl se na domácí scéně pohybuje dlouhou řadu let a jeho jméno si můžete spojit s dlouhou řádkou domácích kapel a interpretů. Podílel se na vzniku více než padesáti alb a jeho jméno coby studiového hráče je podepsáno i pod řadou nahrávek od filmové hudby až po reklamní snímky. Zároveň je už od devadesátých let protřelým koncertním harcovníkem a s kapelami projel křížem krážem Čechy a Slovensko i mnohé zahraniční destinace včetně Číny a Mongolska. O tom všem jsme si tentokrát povědět nestačili, ale přesto se podařilo uskutečnit rozhovor tematicky poměrně široký.


Roman Vícha

Udržet si hraní? Nesmíš mít velké ego.

Ewa Farná, Meky Žbirka, Ivan Král, Lenka Dusilová, skupina Toxique, Jana Kirchner. To jsou jen některá jména, se kterými v poslední době spolupracoval Roman Vícha. Rodák z Opavy, který už dlouhou dobu patří mezi absolutní českou bubenickou špičku. Tuzemskou hudební scénou proplouvá napříč žánry, jeho hraní ale nikdy nepostrádá groove a hudební cit.

Odpovědět