Ondřej Pomajsl

Odpovědět
Jakub Troníček
Příspěvky: 9
Registrován: 09 zář 2015 13:09

Ondřej Pomajsl

Příspěvek od Jakub Troníček »

Cokoliv hraješ, tak to musí být nejlepší...
13. 9. 2021

Ondřej je jeden z nejvyhledávanějších bubeníků u nás. Hraje se spoustou zajímavých projektů i hudebníků - Vltava, Roman Dragoun, Jazz Efterratt, Los Quemados, Maranatha Gospel Choir, Pražský výběr, nebo orchestr ČNSO…

Představ si, že sedíš v hospodě a probíhá klasická seznamovací konverzace v rámci stolu - kdo co dělá. „Ty jsi fakt bubeník, jo? A kde hraješ?“ Co odpovíš?
Je fakt, že spousta lidí chodících do normální práce vůbec nechápe, jak muzikanti, nebo třeba herci, fungují. Odpověď bývá předlouhá, ale často to uzemní někdo, kdo řekne: „Já jsem taky bubeník, mám doma bubny.“ A pak nastává otázka: je někdo, kdo má doma bubny, automaticky bubeník? Nedávno jsme měli debatu, kde je ten mezník, jestli člověk umí, nebo neumí hrát. To, že někdo zahraje obstojně bum čvacht? Já si myslím, že se dá o hráčovi říci, že UMÍ hrát ve chvíli, kdy je schopný vybruslit z problému tak, že to nikdo nepozná.
Obrázek

Následovala by pak zřejmě otázka ve smyslu, jestli se s tím dá uživit… Co ty na to?
Z mého pohledu se uživit dá a dobře. Je to ale o tom, že já mám několik svých kapel a pak jsem něco jako nájemný hráč na jednorázové projekty nebo třeba záskoky. Občas se někdo ptá, jak se to dá stíhat. Odpověď zní, že musíš mít v dokonalém pořádku diář (smích).

Jaké je to, živit se hudbou z tvého pohledu?
Má to spoustu zákonitostí. Musíš to milovat komplexně. Jakmile máš v hlavě to, že třeba big beat je nejvíc a nad vším ostatním ohrnuješ nos a tím pádem nic jiného neumíš hrát, tak musíš buď být v bigbeatu nejlepší, abys měl hraní, nebo musíš být součástí nějaký velký kapely, která by tě dobře uživila celoročně. Mně se osvědčuje několik zásadních věcí: musíš chodit včas a maximálně připravený, mít kvalitní nástroje. A cokoliv kdekoliv hraješ, tak to musí být nejlepší! Ostatní musí mít radost, že tě vidí a že s tebou hrají. Zkrátka nesmíš být blb - to se pak každé hraní promění v poslední.

Máš široký záběr, hraješ jazz, funk i rock. Na jaký typ hraní se nejvíc těšíš, když doma balíš a nakládáš bubny?
Já jsem vyrostl na “táborákových” písničkách. Miluji hudbu velmi ze široka. Hraju standardně přes 20 akcí do měsíce a jsou hodně různorodé. Někdy mini-bubny a třeba potichu jazz, jindy zase velká akce s velkými bubny, hodně nahlas pro hodně lidí. Baví mě ta pestrost. Nebavilo by mě hrát jen v jedné, třeba i velké kapele. Mám to nastavené tak, že se neustále učím nové skladby. Tím zůstávám v určitém pozoru, člověk nezakrní, než když hraje pořád dokola stejné skladby - třeba i na stadionech (smích).
Obrázek

Je občas nějaká hraní, na která se naopak vůbec netěšíš, ale prostě je odehraješ?
Každá hudba se dá zahrát dobře a špatně. Někdo mi zavolá třeba na reggae, já tam musím přijít připravený tak, že to zahraji jako bych posledních deset let nehrál nic jiného než reggae. Nebo se o to alespoň snažím (smích). Nejdůležitější je příprava. Zásadní je ale parta muzikantů, se kterou hraješ.

Máš raději studio, nebo live?
V této digitální době se spousta bubnů na desky dělá “chemicky”, takže příležitostí natáčet na zakázku až tolik není. Ale občas ano. Často točím s mými kapelami. Je to jiný systém fungování, než při živém hraní. Radši mám asi koncerty. I když vlastně úplně nejradši mám natáčení live koncertů na DVD nebo pro televizi. Tam není prostor na chyby a já tyto “vyhecované” situace miluji. Je nutné největší soustředění, ale zároveň je to koncert pro lidi. Ve studiu to můžeš zahrát víckrát.

Věnuješ se i učení?
Za svůj život jsem učil v několika ZUŠkách, ale vždy mě to po nějaké době přestalo naplňovat, nebo prostě nebyl kvůli koncertům čas. V době během covidu jsem učil dost soukromě. Mám asi pět pravidelných žáků a také za mnou jezdilo několik lidí na konzultace. Učit mě baví za předpokladu, že ten žák maká, zajímá se a prahne po informacích.
Obrázek

Co jsou tvoje základní principy při výuce? Na co kladeš důraz a proč?
Tak to je na samostatný rozhovor (smích). Každý žák vyžaduje úplně něco jiného. Někomu stačí říct, ať si správně sedne, přenastavíme trochu bubny a najednou hraje všechno daleko lépe, rychleji, uvolněně. Někdo zas potřebuje nějakou inspiraci, co cvičit, někdo zase cvičební plán atp. Trochu mi přijde, že moc neučím, ale spíš radím (smích).

Tři základní rady pro mladé kluky a holky, co berou bubny vážně?
Naučte se poslouchat, vnímat a mít rád co možná nejširší spektrum hudby. Každá hudba má svůj specifický zvuk, dynamiku, rytmy nebo breaky. Když se třeba latin nebo funk naučíte sice správně technicky, tak to nikdy nebudete hrát správně, než když to budete mít naposlouchané. Nemyslím konkrétní skladbu - to je samozřejmost, ale daný žánr obecně. Když budete hrát skvěle nějaký rockový nátěr a zároveň skvěle jazz a obojí budete milovat, rozšíří se vám okruh muzikantů, kteří vám pak nabídnou hraní.

Co technika?
Cvičit techniku je hodně důležité - koordinace, pohyb po soupravě. Já jsem techniku cvičil hodně, protože je pro mě důležité mít za bubny naprostou svobodu. Vlastně zahraju všechno, co chci a co je potřeba. No a snažte se hrát se živými spoluhráči, kamarády. Hraní s CD je skvělé a velmi, velmi nezbytné, ale nemělo by to u toho končit. Hraním s kapelou, nebo třeba jen s basistou či pianistou, trénujete souhru a vzájemné vnímání se spoluhráči To já osobně při hře považuju za takový mezník, jestli budeš nebo nebudeš oblíbený spoluhráč. A rada na závěr: Mějte víc učitelů než jednoho. Hledejte neustálou inspiraci.
Obrázek

Na co by ses naopak ty sám zeptal kteréhokoliv z bubeníků, kdybys měl tu možnost?
Zajímavá otázka. Kdybych měl hodně zbytečných peněz, tak bych si zaletěl do USA a uplatil Vincenta Colauitu, aby mi dal lekci. Co vím, tak ale neučí… Proto předpokládám, že by to bylo hodně drahé (smích). Něco bych mu zahrál a pak bych ho jen poslouchal. Třeba by mi řekl, že mám zkusit radši šermovat (smích).

Dokážeš poznat, jestli v žákovi je šance na to, že bude jednou opravdu dobrý?
Ono když je ti dvanáct a hraješ na svůj věk skvěle, tak je to ještě dlouhá cesta k tomu být v dospělosti profi hráčem. Je to o preferencích - ať už žáka nebo rodičů, no a taky pak o štěstí atd. Nejdůležitější je zápal pro danou věc. Nejlepší předpoklad je ten, že to děláš fakt rád. Prostě nejdeš pařit hry na compu, ale jdeš si zabubnovat nebo hrát na kytaru, piano atd.

Jak tebe konkrétně zasáhnul lockdown a absence živého hraní?
Byl jsem s rodinou, což bylo samozřejmě super, ale hraní chybělo a honoráře taky. Bylo ale skvělé, že jsme se s klukama z Vltavy nahecovali a víc jak rok jsme pravidelně každý týden zkoušeli nové skladby. Nazkoušeli jsme a následně natočili šestnáct skladeb, které vyjdou na nové desce. Doufám, že to stihneme vydat ještě letos. Taky jsem učil, točil, cvičil, makal na zahradě a proběhly také nějaké brigády - např. s pyrotechnikama nebo u hasičů. A to nekecám (smích).

Rozjel jsi ale taky bubenické on-line kurzy… Jaké jsou tvoje zkušenosti s tímhle druhem učení?
On-line kurzy jsou myslím v ČR zatím v “plenkách”, i když covid doba výrazně napomohla jejich rozšíření. Já jsem to bral jako výzvu zkusit něco nového. Spíše než cvičící videa, kde se drtí technika, jsem můj kurz pojal jako takové praktické rady do bubenického života (smích). Ze začátku jsem měl pochybnosti, přeci jen, je to úplně jiný styl výuky. Člověk nemá tu okamžitou zpětnou vazbu od žáka, nemůže ho kontrolovat… Musel jsem víc přemýšlet o tom, co a jak říkám a vysvětluji, jestli je to dostatečně srozumitelné… Ale reakce účastníků mě mile překvapily.
Mohou se ještě zájemci přihlásit?
Kurz už je pro nové zájemce uzavřen, ale už mám v hlavě nápady na nový kurz, tak uvidíme, co z toho vznikne… Ale samozřejmě pokud by se nasbírali další zájemci o můj první kurz, tak není problém ho opět otevřít.

Je to cesta i do budoucnosti? Nebo se vrátíme zase ke klasickým lekcím?
Pokrok nezastavíš. A v tom formátu video lekcí je skvělé, že si můžeš zaplatit hodinu s jakýmkoliv bubeníkem na světě. Jenže nic se nevyrovná tomu, když je učitel s tebou v jedné místnosti.

Mám pocit, že čím dál víc bubenic a bubeníků dnes nemá ani tak ambici hrát v kapele, ale spíše točit a zveřejňovat drumcovery. Jak se na takový trend díváš, je to přínosné? Sice hraješ množství různé hudby, ale na druhou stranu můžeš často podlehnout iluzi, že hraješ lépe, než ve skutečnosti hraješ...
Přesně tak! Covery jsou dobré, když ti je čtrnáct a učíš se… Ale když jsi dospělý, tak máš hrát s muzikanty. Protože cover bude vždy horší než originál, a to je divný cíl. Je doba coverů, ale mě to vlastně nebaví. Nepoznáš z toho, jak ten člověk hraje.

Jak jsi ty sám začínal a co a jak jsi hlavně cvičil?
Já jsem na bubny začal hrát v deseti letech. Od nějakých čtrnácti jsem za bubny seděl skoro denně. Prostě mě to hrozně bavilo. Cvičil jsem do ZUŠky a pak jsem vždycky hrál oblíbenou hudbu se sluchátky na uších. A teď mě napadla taková věc. V době kdy jsem byl teenager - tedy cca 1994 až 2000, tak nebylo tolik muziky a vlastně veškerou hudbu, co jsem měl na CD a kazetách, jsem měl úplně do detailů naposlouchanou. Prostě jsem si koupil nějakou novou desku a tu jsem poslouchal týdny a týdny pořád dokola. To se podle mě teď až tak nenosí a často žáci, kteří přinesou nějakou hudbu a chtějí ji hrát, tak ty písničky vlastně až tak dobře neznají. Nemyslím bubenický part, ale třeba náladu, dynamiku a tak. Teď je hudby přehršle.
Už dlouho jsi spojený se značkou Pearl. Jak ses k ní dostal a na co konkrétně hraješ?
Mé první bubny jsem měl Amatky a cca v roce 1998 jsem dostal Pearl Masters MMX. Tenkrát jsem vlastně nevěděl, jak legendární a skvělý nástroj mám. Prostě jsem měl Pearl. Ty jsem měl asi patnáct let a pak jsem shodou okolností dostal nabídku pomáhat s prodejem distributorovi Pearl pro ČR - firmě Praha Music Center. Tím jsem se dostal k úplnému zdroji, tak jsem si pořídil obrovský set Pearl Masters Premium Maple MPL, ze kterého postavím vlastně tři soupravy. Naučil jsem se tam i skvělé věci kolem obchodu s hudebními nástroji. Výborná škola. Díky této vysoce nadstandardní spolupráci jsem měl možnost vyzkoušet skoro všechny soupravy a snary, které jsou od Pearl na trhu. Teď mám virbly Reference Pure 14x5”, Sensitone Brass 14x6,5” a piccolo Popcorn 10x6”. Dost je ale střídám. A teď mě láká nový signature snare od mého velkého oblíbence Briana Frasier Moora.

Jaké máš činely?
Asi tři roky jsem hrdým firemním hráčem firmy Zildjian, za což děkuji klukům z kytary.cz, konkrétně Tomáši Mrázkovi a Nickovi Szabó. Zildjian je extraliga a já mám od nich skvělou podporu. Činely vybírám dle hudby, kterou hraji, momentálně mám toto: 14" K Light Hihat, 20" K 20" Ride, 18" K Medium Thin Dark Crash, 17" K Dark crash thin, 16" K Sweet cash, 17" K Custom Dark China, 22” K Custom High Definition ride (novinka v mém arzenálu, překrása), 8“ K Custom splash a 10” K Custom splash.

Čím hraješ?
Paličky mám od skvělé české firmy Balbex. Mám svůj podpisový hikorový model v rozměrech 414 x 15,2 mm. Jsou volně na trhu ke koupi a já je mohu vřele doporučit, jsou pompézní (smích). Jejich vývoj byla parádní zkušenost, za což děkuji Tomáši Havlínovi z Balbexu.
Obrázek

Jaký je tvůj výběr blan?
Blány mám převážně Remo, na tomech Ambassador, na léto často dávám Emperor, protože venku hraji víc nahlas (smích). Podle nálady střídám písek nebo čirý. Na snarech Ambassador, nebo CS Control. Na kopáku mám rád Powerstroke 3 - občas písek, je taková konkrétnější.

Využíváš také elektroniku?
Z elektroniky mám novinku Alesis Strike Multipad a používám jej, když je zrovna potřeba. Je to nadupaný multipad s velmi intuitivním ovládáním.

In-ear nebo klasický monitor?
In-ear sluchátka mám Shure SE-215. Hrají super a skvěle drží na hlavě, což je důležitý aspekt. Převážně ale hraji s klasickým odposlechem, jsem pocitově víc na podiu. In-eary používám vlastně taky rád, je to takový pokojíček a luxusní zážitek - když je to dobře nastavené. Ale jsi trochu odříznutý od zbytku kapely i od lidí. Zase ale neřešíš akustiku sálu, a když si kapela vozí svůj odposlechový rack, tak nemusíš zvučit. Mě baví vlastně všechno (smích).
Jaká je tvá běžná rutina před hraním?
Všude s sebou na koncerty vozím cvičný pad - mám Zildjian 12”. Ten mám při zvukovce položený na snaru a rozehrávám ruce. Nikoho u toho neruším, což je super. Pokud to někoho inspiruje a chtěl by to dělat taky, tak dám radu: pořiďte si pad ideálně 12” velký. Menší pady na snaru poskakují.

Co ty a tréma?
Trému nemívám. Ale mám takové skvělé mrazení před nějakým opravdu velkým koncertem nebo při TV natáčení. To mě ale baví a vyhecuje k větší koncentraci.

Hodně bubeníků řeší problémy se šlachami, páteří atp. Na co si dát v tomto směru pozor a na co se soustředit?
Alfa a omega toho je správná technika, pohyb rukou, dobré držení těla při hře a správný posez. A pokud trávíte za bubny opravdu hodně času, tak i strečink, protahovací cvičení atd. Uvolněnost při hře je zcela zásadní prevence proti jakékoliv bolesti.

Tvoje doporučení na držení paliček?
Je více druhů držení, ale všechny mají jedno společné… Uvolněnost. Také je super v maximální možné míře využívat odrazu paličky od blan a v neposlední řadě váhu ruky. To je ale otázka na samostatný rozhovor (smích).
Odkazy:
https://www.facebook.com/ondrejpomajsldrummer/

Za MUSICstage.cz se ptal Jakub Troníček
PROFIL AUTORA: Jakub Troníček
Jakub Troníček je investigativní novinář a zároveň bubeník, působící v pražské rockové skupině Flattus. Ta má na kontě několik studiových desek a stovky odehraných koncertů v klubech, na velkých festivalových scénách, nebo v rámci turné po boku známých skupin jako Škwor, Krucipusk a další. Jakub Troníček hraje na bubny PDP a činely Soultone, používá paličky Vater a blány Evans.


Další rozhovory


Dušan Černák

Současnou generaci nazývám „generací internetových bubeníků“.

Bubeník Dušan Černák, původem ze Slovenska, je jeden z hráčů, jehož jméno se mezi muzikanty začíná skloňovat čím dál tím častěji a čím dál tím více v superlativech. Nedávno se objevila zpráva, že se Dušan zúčastní každoročního prestižního bubenického festivalu ve Vysokém Mýtě, který hostí ty nejlepší hráče u nás i ve světě. A to byla dobrá příležitost ho vyzpovídat.


Jan Podzimek

Mladí hráči chyby dělat musí, bez toho to nejde.

Bubeníka Honzu Podzimka můžete znát například z kapely Viléma Čoka či Ivy Frühlingové. Dnes se tento respektovaný, univerzální hráč hodně věnuje výuce na bicí nástroje.


Olympic: Martin Vajgl

Jedu muzikantský život naplno a užívám si ho.

Bubeník Martin Vajgl se na domácí scéně pohybuje dlouhou řadu let a jeho jméno si můžete spojit s dlouhou řádkou domácích kapel a interpretů. Podílel se na vzniku více než padesáti alb a jeho jméno coby studiového hráče je podepsáno i pod řadou nahrávek od filmové hudby až po reklamní snímky. Zároveň je už od devadesátých let protřelým koncertním harcovníkem a s kapelami projel křížem krážem Čechy a Slovensko i mnohé zahraniční destinace včetně Číny a Mongolska. O tom všem jsme si tentokrát povědět nestačili, ale přesto se podařilo uskutečnit rozhovor tematicky poměrně široký.

Odpovědět