Bubeník Martin Vajgl se na domácí scéně pohybuje dlouhou řadu let a jeho jméno si můžete spojit s dlouhou řádkou domácích kapel a interpretů. Podílel se na vzniku více než padesáti alb a jeho jméno coby studiového hráče je podepsáno i pod řadou nahrávek od filmové hudby až po reklamní snímky. Zároveň je už od devadesátých let protřelým koncertním harcovníkem a s kapelami projel křížem krážem Čechy a Slovensko i mnohé zahraniční destinace včetně Číny a Mongolska. O tom všem jsme si tentokrát povědět nestačili, ale přesto se podařilo uskutečnit rozhovor tematicky poměrně široký.
Prošel jsi mnoha jmény tuzemské první ligy… Vltava, -123 min, Čechomor, Wanastowi Vjeci, dnes Olympic. Zároveň jsou to všechno kapely, které vyžadují výrazně odlišný styl hry a feeling. Bylo náročné se na ně adaptovat?
Vůbec ne, ale tohle je zkrátka vžitý zlozvyk při vnímání muzikantů u nás. Nelze to nikomu vyčítat, dříve bylo více běžné, že se muzikanti vyprofilovali jen v určitém žánru a s ním si je pak lidé automaticky spojovali. Když se dotyčný pak ocitl v žánru odlišném, nezapadalo jim to do jejich vžité představy o něm. Vzpomínám si, jak mi taky kdysi přišlo zvláštní, že jazzový bubeník Vinnie Colaiuta nahrál album s metalovou kapelou, myslím, že to byli Megadeth (ano, byli. Vinnie Colaiuta nahrál s Megadeth album The System Has Failed - pozn. aut.). Ovšem hrál to naprosto stylově a vůbec bych nepoznal podle hry, že je to Colaiuta, co fungoval se Zappou, se Stingem, se Satrianim… V každém případě si myslím, že za poslední roky se už dost změnilo, jak to lidé vnímají a že už nějak dokážou pochopit to, když se muzikant je schopen bez problému pohybovat v různých žánrech. Konečně takový člověk má mnohem širší pole uplatnění na hudebním trhu. Dnes už je tu navíc celá řada muzikantů z mladé generace, kteří vůbec tyhle žánrové prolínačky neřeší. Za bubeníky bych jmenoval třeba Romana Víchu, což je skvělý hráč, schopný podle mě zahrát bez problému jakýkoli styl. A o tom to dneska je.
Na jakou kapelu z těch, kterými jsi prošel, máš nejlepší vzpomínky?
Nadá se to říct takhle definitivně. Každá kapela mi přinesla skvělé zážitky a zajímavé období. Zásadní pro mě určitě byla Vltava, protože to bylo moje první profesionální angažmá. Navíc celé to období od roku 1994 až do rozpadu kapely v roce 2003 bylo ve znamení naprosto osobité hudby, kterou jsme společně prožívali a tvořili. Plno nezapomenutelných zážitků z cest po koncertních štacích, první éra potkávání kapel na nočních benzínkách, svobodný pocit devadesátek v zádech… Myslím si taky, že se nám tehdy povedlo udělat opravdu nadčasová alba a celkově to byla doba, kdy tvorba originální muziky měla pro všechny nějak větší smysl i zpětnou vazbu od světa.
Ale velmi rád vzpomínám i na začátky s kapelami ještě před rokem 89 a krátce po něm. Paradoxně si z těch let člověk pamatuje každou drobnost a každý příběh, který se kdy udál na vystoupení, nebo ve zkušebně. Později to nějak člověku začne splývat dohromady a s přibývajícím skóre odehraných koncertů si už ani nevzpomene, v jakém městě byl třeba před dvěma týdny. Ale musím říct, že i teď jedu muzikantský život naplno a užívám si ho.
Je naopak angažmá, kterého dnes lituješ?
To naštěstí opravdu ne. Ale vždycky v této souvislosti zmiňuji jednu akci, která byla fakt „bizár“. Kdysi si mě za docela zajímavý honorář objednala nějaká firma na sólové bubenické vystoupení. Bral jsem to jako normální kšeft a předpokládal jsem standardní průběh večera. Ovšem až na místě se ukázalo, že je to soukromá firemní akce nějakého výrobce barev a klient si přeje, abych vystoupení zahrál na plechovky od těch vyráběných barev jako reklamu firmy… V ten okamžik jsem si sedal do auta a chtěl odjet, ale pak jsem si říkal „ty vole kdy tohle zažiješ?“ (smích). Ke všemu tam byly milé hostesky, které na mě jako páku poslali, a tanečnice, které měly na moje plechovkové kreace tančit. To už mi celé přišlo tak úchylné, že jsem do toho prostě šel. A dodnes to s oblibou uvádím jako své nejabsurdnější vystoupení a jsem rád, že jsem tehdy nezdrhnul z bojiště. Mimochodem to dopadlo obrovským sukcesem a ty pixly zněly zajímavě, některé byly dost velké a pěkně dohromady ladily (smích).
Můžeš říct něco podrobnějšího o Zakopaných romancích? Před nějakým časem bylo kolem téhle věci docela rušno, možná i díky pikantně působící dívčí doprovodné kapele.
No holky do toho příšly až později. Nejdřív šlo vysloveně o desku, na kterou jsem natočil svoje autorské šuplíkovky z dob, kdy jsem psal písničky pro kapelu Bell. To jsme právě zpátky v tom těsně porevolučním období, o kterém jsem mluvil. Trvalo to tehdy vlastně chvilku, ale mám na to spoustu vzpomínek. No a takhle nostalgie mě před pár lety dovedla k tomu, že jsem se rozhodl dodělat nepoužité věci ze šuplíku. Postupně mi k tomu přibylo i pár novinek, znáš to, člověk jakmile se věnuje nějakému projektu, přeladí se do příslušného módu a začnou lítat nové písničky v tom duchu.
Ve výsledku z toho byla deska, kterou jsem nazval „Zakopaný romance“, což asi přesně vystihuje příběh těch písniček. Původně jsem měl za to, že udělám jen desku na rozdání kamarádům. Většinu nástrojů jsem si nahrál sám, písničky jsem nazpíval, což beru tak, že to může být nějakým způsobem autentické. Vždycky říkám, že se nepovažuji za zpěváka, ale za vypravěče svých písní…
Postupně jsem ale začal věc řešit nějak vážněji, pozval jsem si i další muzikanty, a když přibývalo dotazů, jestli pojedu s tím materiálem živě, napadlo mě postavit pro to koncertní provedení kapelu. No a jako myšlenka mi tam vytanuly ty holky. Přišlo mi jako skvělý fór mít kapelu z pěkných holek, na které půjde během koncertu i koukat. Prostě vážných kapel se zamračenýma kytaristama v džísce co civí celý večer do hmatníku je v každém městě deset.
No tam šlo o to, že jsme s Jirkou Vrkoslavem, který klip dělal, vymysleli, že to celé uděláme trochu provokativně. Holky byly spíš svlečený, než oblečený, já oblíkl červený kalhoty (smích). Prostě dost spíš sranda, než vážně. Jenže takhle jsme udělali i promo fotky a teď si vezmi ten paradox, že mi hned další týden volal manažer, se kterým jsem byl domluvený na spolupráci, že má pro nás nějakou super VIPku v Ostravě. Ale klient si vyloženě přeje u holek ty kostýmy z promofotek (smích). Prostě svět je nevyzpytatelnej… Taky bylo zajímavý, že dost lidí nevěřilo tomu, že to jsou hudebnice a mysleli si, že jsou prostě v klipu jen nějaký zaplacený manekýny, na který jsme pověsili kytary. Jenže tohle jsou opravdu dobré muzikantky, oslovil jsem holky z dívčích kapel, o kterých jsem věděl, že hrajou velmi solidně.
Dalším tvým projektem ve stejném období byl i comeback kapely Motor.
Ano, Motor se po pětadvaceti letech jednoho krásného dne sešel na pivu a jen chvíli poté, co jsme se po těch letech poznali (smích), jsme se shodli na tom, že by bylo dobré udělat nějaký vzpomínkový koncert. Ten se opravdu odehrál a dost jsme se tím pobavili. Tehdy také vzešla myšlenka na desku, kterou bychom vlastně po těch letech splatili sami sobě určitý dluh. Na začátku devadesátých let jsme měli točit na tehdy ještě LP formát pro firmu, která bohužel mezitím skončila a z desky sešlo. No a teď jsme si tedy řekli – pojďme prostě udělat to elpíčko teď. No a tak se i stalo. Desku jsme vydali na vinylu a jmenuje se stejně jako celé tohle setkání po letech: „Déjá Vu“.
Napadá mě ještě jeden projekt, za kterým stojíš jako vůdčí osoba a přitom je oproti dvěma předchozím velmi odlišný. Mám na mysli Drumwave. Můžeš přiblížit okolnosti jeho vzniku?
Drumwave je opravdu z naprosto jiného hudebního ranku, než třeba Romance. Je to alternativní a docela náročná instrumentální muzika, postavená na principu vůdčí úlohy bicích nástrojů v kombinaci s elektronikou a syntezátory. Celé to vzniklo na základě jednoho úplně neuvěřitelného večera, kdy za mnou o přestávce mezi vystoupením přišli kamarádi a řekli: „Hele, tak jsme se tak bavili, že my jsme schopný sehnat docela dost peněz a ty jseš schopnej udělat docela dost divokou muziku. Tak si řekni kolik na to potřebuješ a my už se postaráme o zbytek…“ No musíš uznat, že tohle byl impuls a šance k tomu opravdu se do něčeho svobodně pustit svobodně a bez ohledu na komerční parametry celé věci. Vymyslel jsem právě projekt Drumwave, pro který jsem během měsíce připravil kompletní demosnímky se skladbami. Později se uskutečnilo krásné koncertní turné, vznikly dvě desky a také koncertní dévédéčko. Zatím poslední vystoupení Drumwave se uskutečnilo před dvěma lety na bubenickém festivalu ve Vysokém Mýtě.
Máš za sebou i různé pedagogické projekty. Pamatuju si už před mnoha lety seriály v Muzikusu, poté přišly učebnice a výuková DVD... je toho mnoho. Co tě přivedlo na myšlenku předávat, co ses naučil, a řekl bys, že máš v této oblasti úspěchy?
Mám asi dost výhodu v tom, že mě to opravdu baví. Prostě hledat metodiku, systém, jak ty věci předat. Vždycky mě bavilo bicí učit a když jsem v roce 2003 přestal kvůli koncertní činnosti učení stíhat, kompenzoval jsem si to aspoň tvorbou učebnic pro bubeníky. První to byla knížka etud pro malý buben už v roce 2001, později pak série výukových DVD, to byla docela velká akce, učebnice vycházely s odstupem jednoho roku. Také jsem udělal ještě další knihu etud, tentokrát pro bicí soupravu. Prostě v tomhle cítím určitou zálibu a zároveň nějaký způsob poslání, předávat ty systémy a věci dál.
Jaké vlastnosti by měl podle tebe mít dobrý učitel na bicí nástroje?
Na to ti odpovím názvem mých DVD škol: Proč, jak a co cvičit… Prostě v tom je celá odpověď. Je zkrátka nutné mít dobrou know-how JAK by tvůj student měl cvičit, musíš mu také ale dát dost systémově uspořádaného materiálu, tedy CO cvičit, ale v neposlední řadě mu musíš vysvětlit, PROČ vlastně stojí to úsilí za to a kam by měl ve výsledku směřovat. Zároveň je ale potřeba, aby pedagog uměl odhadnout, nakolik je nutné jít s tím konkrétním studentem do hloubky. Ne každý se v životě hodlá stát virtuosem a spíš mu jde o určité praktické uchopení té disciplíny. Což je v pohodě. Pak je ale potřeba uzpůsobit hloubku výuky a neřešit se studentem něco, co mu vlastně v jeho nastavení vztahu k muzice nepomůže a jen ho to bude zdržovat. A i na tomhle správně zvoleném poměru se pozná dobrý učitel.
Před časem mě zaujala videa, ve kterých jsi vysvětloval tzv. mikrotiming, jeho důležitost a zrádnost. Osobně souhlasím s tím, že je to jedna z nejdůležitějších věcí, co se kapelové souhry týče - a to nejen pro muzikanty, ale také pro posluchače. Přesto se tomuto fenoménu hudebníci málo věnují. Mohl bys čtenářům vysvětlit, o co jde?
Jde především o určitý druh otevření mysli. Pochopení, že muzika není jednoduchá matematika, kdy stačí rovnoměrně rozdělit dobu na dvě, tři, nebo libovolně jiný počet stejně časově vzdálených částí, ale že se to celé může někdy začít chovat jako žvýkačka. Zkracovat a prodlužovat. Jde tu ovšem o naprosto podstatnou podmínku. Aby se ty mikro posuvy not děly v pravidelném a opakujícím se řádu a především aby je ten muzikant dělal úmyslně. Jinak je to jen obyčejná nepřesnost, ne mikrotiming (smích).
Jak se s mikrotimingem popasovávají tví spoluhráči v Olympiku? Říká se (a sám to můžu potvrdit), že kytaristé hrají často "dopředu"...
Prozradím ti jednu věc. Ačkoliv mikrotiming často někomu vysvětluji a myslím si, že mám objevenou dobrou osobní metodu, jak ho naučit, sám při hraní na tyhle věci už vůbec nemyslím. Jedu vyloženě emočně a pokud se v kapele nějaký mikrotiming děje, je to prostě otázka společného pocitu. No a to jsou věci, které si ti muzikanti ani nemusí říkat. V Olympiku tohle funguje bezvadně a myslím, že obecně staří bigbíťáci k tomuhle mají blízko. Potvrzoval mi to vždycky i Vašek Zima, když hrál s Radimem Hladíkem v Blue Effectu.
Jaké ovládáš jiné hudební nástroje a je podle tebe důležité, aby bubeník uměl hrát i na jiný nástroj?
Pochopitelně klavír, ten jsem měl na konzervatoři jako obligátní nástroj. Na kytaru a baskytaru jsem samouk, tak nějak ve dvanácti jsem si našel hmaty a bylo to. Strašně rád si občas na kytaru hraju. Navíc se mi to hodí i z toho důvodu, že si občas do nahrávek mohu točit i další nástroje, ale vždycky jde o to, jakou úlohu mají v té věci mít. Pokud má jít o kytarové sólo, nebo nějaký sofistikovaný beglajt, samozřejmě oslovím kytaristu. Pokud jde o strohý riff, nebo základní harmonický doprovod, nahrnu si tam kytaru, nebo basu klidně sám. Baskytara, kytara, to jsou nástroje, které by bubeník aspoň trochu ovládat měl především proto, aby získal určitý nadhled. No a samozřejmě klavír, respektive klávesy, celkově ta harmonická složka muziky… To je protipól bubenického pohledu a to neuvěřitelně rozšíří vědomí. Dělat si třeba komplet vlastní demáče je obrovská škola už v tom, že člověk zjistí, že mu tam fungujou nejvíc třeba ty nejjednodušší bubny. A přestane se cítit „blbě“, když do toho nezahrál něco z bubenického hlediska. Zkrátka v ten okamžik začne uvažovat jako aranžér, ne jen jako instrumentalista na nějaký nástroj. A to je rozdíl. V ideálním případě to pak člověka vycvičí umět zahrát jednoduše, když to muzika vyžaduje. To se mezi muzikanty dost cení…
Jaké používáš vybavení? Bubny, činely, pedály, HW, blány, paličky. Jsi firemním hráčem několika značek, čím tě oslovily?
Dlouhá léta jsem odolával nabídkám spojit se s nějakou značkou. V té době jsem často dělal různé recenze a testy nástrojů a říkal jsem si, že už proto bych měl zůstat nestranný. Ale troufám si tvrdit, že i teď jsem objektivní a nemám problém ocenit kvalitu nástrojů jiných značek. Dlouhá léta jsem miloval zvuk firmy Tama, v podstatě celou hlavní éru Vltavy jsem hrál na sadu Starclassic, kterou pořád mám, měl jsem rád i staré Imperialstary, jedny jsem nedávno pořídil do sbírky. Kromě toho jsem dlouholetý obdivovatel vintage bubnů Ludwig do roku cca 1980 a speciálně malé bubny z 60. a 70. Let považuji za nepřekonaný zvukový etalon populární hudby.
Nástrojů jsem vyzkoušel opravdu velké množství a to, že jsem se v roce 2007 rozhodl přijmout nabídku Mapex na spolupráci a stal se jejich firemním hráčem, bylo opravdu výsledkem předchozího povědomí o nabídce na trhu, nikoli tím, že bych neměl zkušenost s jinými nástroji. Což, myslím, má pro Mapex svou váhu (smích).
Činely jsem zpočátku míchal, Paiste, Sabian, Meinl, Zildjian, všechno možné, k čemu se tehdy člověk dostal. Zhruba od roku 1997 jsem hrál především na Zildjian K, které jsem měl ve velké oblibě. Opět díky testům pro Muzikus jsem se pak dostal k nástrojům malých tureckých výrobců a z nich mě upoutala značka Anatolian, na kterou jsem později přešel a používám je k naprosté spokojenosti dodnes.
Jinak v poslední době sběratelsky zažívám velký návrat ke zvuku vintage Paiste, především původních řad 602 a 2002 s černým logem, ty hrály opravdu nádherně. Vintage činelů mám docela velkou sbírku, občas se ke mně někde dostane Avedis ze 60. let, nebo právě černé „dvatisícedvojky“ a to jsou nástroje, které není rozumné pustit dál do světa (smích).
Paličky používám Balbex, už od roku 1999, kdy jsem od Tomáše Havlína dostal na zkoušku jeden z prvních prototypů z hikory. Mám u Balbexu svůj paličkový model a s kvalitou jsem naprosto spokojen.
Od roku 2011 jsem také firemním hráčem blan Aquarian. Byla to tehdy pro mě zajímavá změna po dvaceti letech používání skvělých Remo, které jsem už ale znal „horem dolem“. Tady mám zase možnost objevovat a zkoušet, Aquarian dělá těch modelů přehršel. A to experimentování se zvukem mě baví.
Jak se jako muzikant, který hraje už od konce osmdesátých let, díváš na vývoj české "populární" hudby? Nedávno jsem si prohlížel žebříček nejhranějších českých umělců podle IFPI a překvapilo mě, že skoro nikoho z nich neznám...
No já bych je nejspíš taky neznal, ale to je prostě přirozený vývoj. Musejí přicházet nové tváře a jména, konečně po tom jsme přece svého času volali, že to domácí scéna potřebuje. Mám jen trochu pocit, že situaci trochu kdysi zavařila vydavatelství a rádiové stanice a plácáme se v tom víc a víc. Řadil bych to zhruba někam po roce 2000, tam se to začalo lámat. Vzpomínám si, jak tehdy všichni z firem jedním dechem opakovali, že po kapelách chtějí „radiohit“. A tak ho kapely různě zkoušely produkovat, často za přispění externích „producentů“, doporučených vydavatelem. Ti většinou uchopili vybranou píseň z připravovaného alba a přearanžovali ji do podoby své představy o „radiohitu“. Taky se to samozřejmě muselo zkrátit do tří minut, vyhodit kytarové sólo, zpěv začít do dvaceti sekund po začátku… Parametry jak na výrobu hořčice. Bohužel ve výsledku to vypadalo většinou tak, že písnička úplně ztratila svoji původní šťávu a rádia ji do rotace stejně nenasadila. Přesně si pamatuji, jak nás tohle potkávalo i s Vltavou, když vydavatelství za každou cenu chtělo dát vybranou píseň k předělání do jiného kabátku. Dneska když poslouchám původní verzi, má svoje osobité kouzlo, zatímco „radioedit“ od producenta po těch letech působí jako legrační samohrajka.
No a myslím si, že tohle je právě problém dnešních interpretů. Aby měli šanci na úspěch, už rovnou ty radioedity dělají sami v rámci určité autocenzury. A ve výsledku pak znějí všichni tak nějak velmi podobně a nakonec vlastně „opomenutelně“. Aspoň z toho dlouhodobého pohledu.
A poslední obligátní otázka… Jak coby muzikant prožíváš současné nelehké časy?
No už jsem to někde říkal, že tu jarní krizi sice vnímám, jak logicky zdvižený prst přírody, aby si lidstvo moc nevyskakovalo, ale že já jsem takovouhle výstrahu vůbec nepotřeboval, protože jsem si to dobře uvědomoval už před tím (smích). A ono je taky vůbec otázkou, nakolik v tom ty prsty má příroda… Každopádně je jasné, že muzika a vůbec kultura jdou v době krize z priorit lidí jako první a to není úplně nejlepší zjištění. Takže nezbývá než věřit tomu, že vývoj vždycky směřuje od výkyvů k ustálení extrémů a že se budeme moci i nadále bavit o rozdílech v kvalitě mixážních efektových pluginů od UAD versus těch od Waves jako o problému, který je tím nejzásadnějším na celém širém světě (smích).
Odkazy:
Web: www.martinvajgl.cz/
Facebook: www.facebook.com/martin.vajgl
YouTube: www.youtube.com/user/Waclove
Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek