Martina už několik let zezadu pohání stále úspěšnější celodívčí hardrockovou formaci The Agony, ale má toho za sebou mnohem více - včetně každodenní "dřiny" při bubnování na lodi.

Čtenáři tě zřejmě budou znát z The Agony, ale jestli se nepletu, tak hraješ a zaskakuješ i v dalších projektech. Kde všude teď momentálně bubnuješ?
The Agony je moje hlavní a prioritní kapela, která má vždy přednost. Dále celkem pravidelně hraju v klubu Joe na Náměstí Republiky s Brokama Františka Kanečka a páteční Zpěvárnu, což je živé karaoke. Tam je nás k dispozici více bubeníků, takže se vždy domluvíme, kdo má zrovna čas. Stejným způsobem funguju v Cover bandu (pocta Waldemaru Matuškovi). A potom chodím ve volných chvílích hrát různé záskoky, jak je potřeba. Zrovna nedávno jsem napočítala zhruba deset kapel, se kterými si alespoň jednou za rok zahraju.

Na tuhle otázku odpovídáš asi v každém rozhovoru, ale nejde ji vynechat. Kdy, za jakých okolností a proč jsi vlastně začala hrát na bicí?
Od svých deseti let jsem hrála na lesní roh, na který jsem přešla ze zobcové flétny. V pubertě mě lákalo hrát na nějaký nástroj, který by byl použitelný do kapely, ne jen do orchestru. Jako panelákové dítě jsem zavrhla rovnou bubny a elektrickou kytaru a vysnila si saxofon. Jenže to mi nebylo doporučeno kvůli nátisku, plátek by se tloukl s nátrubkem. Tak jsem si vzpomněla opět na bubny, nadhodila to doma a rodiče nebyli kupodivu proti. Mamka, která v té době pracovala v kolínské ZUŠ, mi domluvila volné místo u pana učitele Šťastného, a v patnácti letech jsem se na bubny začala učit hrát. A naprosto mě to chytlo.

Ve kterých kapelách jsi hrála, než jsi došla do The Agony?
Po pokusu o kapelu se spolužačkami z gymnázia jsem prošla několika kolínskými rockovými kapelami a tanečňáky. Hodně mi dalo hraní v bluesrockové kapele se spoluhráči o generaci staršími. Moc ráda také vzpomínám na své více než desetileté hraní s kolínským big bandem, to byla veliká škola. Zpívali s námi např. Eva Pilarová, Karel Hála, Jitka Zelenková, Josef Laufer, Honza Šmikmátor, Dasha, Ondra Ruml, Leona Machálková a spousta dalších známých jmen. Několik koncertů jsem také odehrála s Monikou Agrebi.

Pokud vím, máš vystudovanou konzervatoř. Co ti studium hry na bicí nástroje především dalo?
Kamarády z konzervatoře (smích). Holky v kapele se mi smějou, že skoro kamkoliv přijedeme hrát, potkám tam kamaráda z konzervatoře. Ne, ale určitě mi to dalo celkový hudební rozhled, možnost poznat skvělé muzikanty a bicím se více věnovat. Vystudovala jsem Pražskou státní konzervatoř, takže jsem se kromě bicí soupravy věnovala i melodickým bicím a tympánům. K nim se strašně ráda vracím, je-li možnost. Zrovna před pár týdny jsem jela hrát do Mnichova na tympány operu Nabucco s muzikanty ze Státní opery.

Jezdila jsi hrát na loď, to musela být docela zajímavá zkušenost, ne? Jak ses k tomu vlastně dostala a můžeš obšírně popsat, jak takový den hráče na lodi vypadá? Je to především dřina, nebo taky trochu zábava?
Dostala jsem se tam přes svého kamaráda, který na loď jezdil hrát. Občas potřeboval na moři vystřídat, tak jsme se domluvili, že to zkusím. Pamatuji si, že když jsem ze svého prvního několikatýdenního angažmá odjížděla domů, obrečela jsem to. Jsi tam v úplně jiném světě, já tomu říkala „být mimo realitu“. Několik měsíců nevaříš, neřídíš, neděláš takové ty běžné věci a hlavně nejsi se svou rodinou a svými kamarády. Nejdříve jsem si to fakt užívala – hraješ, cestuješ, nic neřešíš, je o tebe postaráno – ale pak jsem se vždy těšila víc a víc domů. Ale podívala jsem se během těch čtyř let na místa, kam bych se jinak asi těžko dostala, a ty zážitky a zkušenosti mi už nikdo nikdy nevezme.

No a jak vypadá takový den na lodi? Hráli jsme každý večer, vždy tři hodiny. Jinak přes den bylo víceméně volno. Takže jsme chodili ven, na pláže, do kaváren na Internet, na výlety a tak. V určitý čas se musíš vrátit na loď, než odpluje, jdeš se najíst, případně si zacvičit do fitka a večer hrát. Do toho jsme si museli i „odsloužit“ své námořnické povinnosti, nácviky evakuace s pasažéry a různá bezpečnostní školení. A když byla loď celý den na moři, hrálo se ještě asi hodinku přes den u bazénu. No a někdy jsem si šla i zacvičit na bubny, když se připravoval nový repertoár.

S kapelou The Agony máte hodně zkušeností s hraním v zahraničí. Přijde ti, že za hranicemi to jde jinak? Nemyslím ani teď publikum, ale organizaci a věci okolo.
Jezdíváme hrát spíš do menších klubů. A tady to porovnání vychází vítězně pro Česko. Hlavně co se vybavení klubů a techniky týká. Všude jsou samozřejmě výjimky, které potvrzují pravidla. Nejčastěji jezdíme hrát do Holandska a zde musím vyzdvihnout pohostinnost majitelů (a majitelek) klubů. Většinou jsme ubytované u nich doma a je to stylem „vše je vám k dispozici, buďte zde jako doma“. Rády se tam vracíme.

Všiml jsem si, že na koncertech hraješ sólo. Jak k němu přistupuješ? Je to improvizace, nebo si ho od začátku do konce musíš vymyslet a poskládat?
Sólo mám předpřipravené. Bohužel nejsem typ hráče, který by si sedl za bubny a dokázal z fleku zaimprovizovat něco zajímavého. Bubny jsem vždy brala jako doprovodný nástroj, který slouží kapele, což je dáno i styly, které hraji.

Někteří, zvlášť metaloví, bubeníci mají sóla rádi údajně proto, že si u nich můžou odpočinout. Máš to podobně?
V The Agony u bubenického sóla odpočívá zbytek kapely, já rozhodně ne (smích).

Dáváš i hodiny na bicí. Co je podle tebe na učení bicích nejdůležitější? Používáš při tom učebnice?
Učila jsem několik let v ZUŠ v Kolíně. Nad otázkou, co je na učení bicích nejdůležitější, přemýšlím doteď. Řekla bych, že hlavně to dítko zaujmout a vytvořit či podpořit v něm chuť se nástroji věnovat. Hlavní je také určitě individuální přístup ke každému žákovi. Někdo potřebuje „dril a přísnější přístup“ hned od začátku, aby ho to vybičovalo cvičit a makat na sobě, někoho by to zase hned odradilo. Je také dost velký rozdíl, když ti na hodinu přijde malé děcko, které přihlásili do hudebky rodiče, že se jim bubny líbí, a nebo někdo, kdo se bubnům chce věnovat sám od sebe, ví proč a je ochoten pro to něco dělat. Ale jak jsem již zmínila, je to strašně individuální a bylo by to na dlouhou debatu…

A učebnice jsem používala (Šprunk, Tuzar, Veselý, Agostini, Riley, Garibaldi, play alongy…) . I když nejen notami je člověk živ, považuji za základ je znát. Velmi to rozšíří obzory. Stejně tak důležité je i umět hrát podle sluchu a dokázat si vymyslet vlastní doprovod do jakéhokoliv stylu. A cítit muziku.

Stíháš ještě cvičit na svůj nástroj? A jestli, tak jak často?
Snažím se cvičit pořád průběžně, někdy více, někdy méně. Ale poslední rok a půl chodím pravidelně na hodiny k Petrovi Milerovi z Debustrolu. Přišla jsem za ním původně kvůli trablu s pravou nohou, která mi najednou za bubny přestávala fungovat, což vyústilo až v to, že jsem se během pár dní musela přeučit hrát vše levou a pravou zapojovat jen při průšlapech na dvoušlapku. Byla to trochu schýza, když dvoušlapku jsem hrála od pravé nohy a hned jsem zase musela přepnout na levou nohu, ale nějak jsem si zvykla.

S Petrem jsme začali řešit celkově techniku. Dal mi nějaký systém, kterého se při cvičení držím a nechodím si do zkušebny zahrát jen to, co mi zrovna jde (smích). Dle okolností se snažím si jít zacvičit třeba čtyřikrát týdně, do toho koncertuji a zkoušíme s kapelou.

Co používáš za vybavení?
Mé první bicí byly klasicky Amati, dále jsem měla černé Yamahy DP a pak jsem přešla na Mapexy, ke kterým mě přivedl Martin Vajgl. Mou hlavní soupravou jsou javorové Mapex Orion (BD 22“, SD 14“, TT 10“, 12“, 14“). Ty bubny hrají skvěle, chválí si je zvukaři ve studiu i na koncertech. Jediná jejich nevýhoda je dost těžký kopák, poctivý sedmivrstvý javor. Dále mám ve zkušebně březové Mapex Meridian Birch, ve stejných rozměrech. Činely Paiste jsou moje srdcová záležitost od doby, kdy jsem začala hrát. Hlavně řada 2002. Také jsem si je postupem času pořídila. Můj činelový set se skládá z hi-hat 14“, crashe 16“ a 18“, ride 20“, splash 10“ a china 18“. Držím se řady 2002, ale vlastním i kousky z řad Signature a PST7. A ve zkušebně hraji na činely Anatolian. Hardware používám Mapex, stoličku Pearl D-1000N a dvoušlapku Yamaha DFP 9500C. Blány Remo Emperor (střídám čiré a pískované) na tomy, nejčastěji Remo CS coated na malý buben a kopákovou blánu používám EVANS EMAD. Plus jsem si kdysi pořídila ještě elektrické bubny Medeli DD 506, na takové to domácí žvýkání do paneláku.

Zaregistroval jsem, že jsi firemní hráčkou značky Balbex. Proč zrovna tyhle paličky a jaký model ti nejlépe vyhovuje?
Firemní hráčka nejsem, ale navázala jsem s Balbexem určitou formu spolupráce. S paličkami Balbex hraji v podstatě celou dobu, občas jsem vyzkoušela i jiné značky, ale nakonec jsem u nich zase zpátky zakotvila. Jeden čas jsem chvíli používala model 5A, hlavně v big bandu. Ale již několik let se držím hickorových 5B. Ty mi vyhovují nejvíce.

Spousta bubeníků a bubenic dnes hodně používají YouTube, nahrávají drum covery a "playthroughs", to tě nikdy nelákalo?
Jeden čas jsem o tom i chvilku přemýšlela, ale jak jsem již v jedné z předchozích otázek uváděla, nejsem exhibicionistický typ hráče a zatím na mě nepřišla potřeba se do něčeho takového pustit. Nikdy neříkej nikdy, ale rozhodně to není momentálně na pořadu dne.

Je podle tebe důležité používat metronom? A to nejen ve studiu a při cvičení, ale i při živém hraní?
Při cvičení a ve studiu to bez kliku nejde. Naživo záleží na muzikantech, který máš kolem sebe – někdy ti metronom svobodu přinese, někdy ti ji vezme. Jak nejspíš sám víš, klik obecný je nejspolehlivější šance, jak se bubeník může potkat s basákem i jinde než v dodávce.

Odkazy:
www.facebook.com/martina.k.balcarova

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek