Bubeník Marek Macháček hraje už nějaký čas především s pražskou klubovou legendou Kurtizány z 25. Avenue, ale znalci české undergroundové hudební scény ho můžou znát i z Cocotte Minute, Apple Juice, Spleen? a dalších kapel. Kurtizány z 25. Avenue dostaly letos za své poslední album Honzíkova cesta cenu Anděl, a od téhle události se rozhovor odpíchnul.
Jaké to je, mít doma sošku Anděla za album roku?
Samozřejmě je to báječnej pocit. Je to po těch mnoha letech hraní zadostiučinění. Ale hlavně je to cena nejen za minulost, ale za budoucnost. Člověk to bude chtít dělat dál.
Je to pro tebe motivace?
Určitě. Navíc je to důkaz, že tu hudbu asi neděláš úplně špatně. Samozřejmě největší podíl má na nové desce Varťák (Tomáš Vartecký, kytarista), který napsal hudbu a texty, ale každý z nás k tomu přispěl svým dílem.
Řekl jsi, že hraješ na bicí léta. Jak dlouho vlastně?
Je mi 45 a hraju od třinácti, takže třicet dva let. Moje začátky byly nejlepší na světě. Kdykoliv jsem se dostal do situace, kdy mě napadlo, že s muzikou skončím – vždyť to znáš sám, opadlo nadšení, štvalo mě balení bubnů, málo lidí na koncertech, o penězích ani nemluvím, do toho mám rodinu a práci - tak si vždycky vzpomenu na svoje začátky. A díky tomu nemůžu přestat. Tehdy jsem si každej den vozil bicí z babiččina sklepa na trakaři do klášterní zahrady na Břevnově, tam jsem je vždycky postavil a hrál na ně. Když nepršelo, tak jsem hrál venku pod stromama.
Cvičil jsi každý den?
Jako dítě určitě. Pořád. Zaplaťpánbůh! Jsem rád, že to bylo v době, kdy nebyly počítače a podobný kraviny. Mohl jsem hrát dennodenně. Teď jsem třeba přes léto necvičil vůbec, protože se hodně hrálo. Ale měl jsem období, kdy jsem cvičil hodně, protože jsem se, jak asi víš, dostal k panu profesorovi Veselému.
Přesně na to jsem se tě chtěl zeptat. Miloš Veselý u nás vychoval řadu špičkových bubeníků. Jak ses k němu dostal?
Pan profesor mě přijal, ale já to nenechal náhodě. Věděl jsem, že má rád dobrý pití, tak jsem na první hodinu přinesl láhev Tullamorky, takže mě vzal hned (smích). A to jsem doopravdy cvičil každý den, vždycky před prací. Chodil jsem do zkušebny na půl šestou ráno. To mi vydrželo rok. Pak jsem trochu polevil, v tu dobu jsem se už dostal do Kurtizán. Hrál jsem ještě s Cocotte Minute, takže jsem hrál opravdu často. Teď se ke cvičení dostanu dvakrát, maximálně třikrát týdně.
Pan profesor Veselý už není mezi námi. Ty jsi k němu přišel už jako hotový hráč, co bubnuje dlouhá léta. Určitě ti ale něco stihl předat.
Já se dostal do situace, kterou zná asi každý muzikant: že hraješ už jen to, co umíš. Pan Veselý mi ukázal notové zápisy, ve kterých se sice vyznám, ale nejsem žádný extra listař - a nasměroval mě k tomu, abych se mohl dál vyvíjet. Taky jsem díky němu začal mít režim, pravidelně cvičit. Pak už jsem k němu nemohl chodit jednou týdně, chodil jsem třeba třikrát za měsíc a jednu hodinu vynechával, přece jen jsem chodil do práce a hrál ve dvou kapelách. Díky němu jsem ale cvičil systematicky.
Když jsem měl první kapelu The Spiders, tak jsem chodil k jednomu učiteli a cvičil jsem Tuzara (Etudy na malý buben), ale kluci z tý kapely, jak byli debilní, tak se mi smáli a říkali, ať se na to vyprdnu. Takže mi to nevydrželo, ale počkal jsem si, a nakonec jsem se dostal k nejlepšímu učiteli, co tady kdy byl. Veselý byl bubenická ikona, skvělej pán, dobrej kámoš.
To bez debat. Bil tě taky paličkou přes prsty, když jsi udělal chybu?
Mně dával pěstí do ramene. Pamatuju si, když mi na první hodině cpal cvičení na bubínek, já nebyl schopnej přečíst noty, byl jsem nervózní, potil jsem se, on na mě koukal a pak zařval: „Už něco zahraj!“ A já se na něj koukal a říkal: „A můžu tvrdě a nahlas?“ A on, že jo, tak jsem začal hrát a on na to: „Ty vole, to má koule!“ A tam se to zlomilo.
Ty jsi vždycky hrál dost specificky. Hodně razantně, spoustu not...
To jsem byl zmatenej. Razantní hraní mě baví pořád, ale musí tam být i nějaká dynamika. Pan profesor mi vždycky říkal, že mám slušný ucho. Vždycky jsem při hraní poslouchal, co hraje kapela, jaká je tam harmonie, a vždycky mě bavilo víc vyhrávat bubny do melodie, než hrát rovný beat.
Znám tě z kapely Houmles Varpouz (později Houmles Biograf), která byla tehdy na klubové scéně docela zjevení, hodně originální kapela. Jak na to vzpomínáš?
Bylo to skvělý, samozřejmě. V tý době jsme byli úplně šílený. Dělali jsme všechno, co dělat šlo, holdovali jsme úplně všemu, ale maximálně jsme se věnovali hudbě. Bohužel kapela neměla tahouna, který by rázně bouchl pěstí do stolu a řekl, teď to budeme dělat takhle. A nebyl jsem to ani já. Byli jsme janci, nebyl nikdo, kdo by nás ukočíroval.
Pak jsi začal hrát s hardcorovou kapelou Luca Brasi, která měla jeden čas slušně našlápnuto...
Jejich bubeník Honza Bláha byl můj kamarád, ale potom mě asi moc neměl rád. Měl jsem spoustu kamarádů v různých kapelách, a několikrát jsem se dostal do situace, že jim odpadl nebo neseděl bubeník. A vždycky mi řekli, abych to zkusil, jim se to líbilo a mně taky. A to byl tenhle případ. Luca Brasi nakonec ztroskotali na tom, že Filip (Flusser, kytarista a zpěvák) odjel do Holandska.
Jak ses pak dostal k Cocotte Minute, což byla už „větší“ kapela?
Úplně popravdě jsem za Zellerem (Martin Zeller, zpěvák) přišel do Akropole do jeho kanceláře - vidím to jako dneska - a on mi řekl: „Ty bys chtěl hrát v naší kapele, viď?“ A já, že jo. A on na to, ať teda přijdu na konkurz. V tu dobu už to byla velká kapela, pro mě úplně zásadní, takže jsem byl nervózní. Tam jsem se potkal s Davidem Bartoškem, který dnes hraje s Bárou Polákovou. My dva jsme skončili v užším výběru. Pak mi Zeller zavolal, to bylo docela vtipný, a řekl: „Tak hele, kamaráde, musím ti říct, že ty to nejsi.“ To jsem byl samozřejmě zklamanej. Ale za tři měsíce mi volali znovu, že to s Davidem nevyšlo, a abych teda přišel.
Přitom ty i David Bartošek hrajete každý úplně odlišně, to je zajímavý.
Zeller chtěl v kapele studovaného profi hráče, aby měl klid. Ale asi to nakonec nebylo úplně to, co si představoval. Cocotte Minute pro mě byla velká škola. Hodně jsem se tam naučil. U nich jsem začal hrát za peníze - což pro mě nikdy nebylo podstatný, ale je hezký, když se po koncertě vracíš domů s něčím v kapse. Přijdeš domů a dáš „držhubný“, jak říká Broňa Míka ze Satisfucktion.
S Cocotte Minute nakonec ale ta spolupráce nedopadla úplně ideálně, ne?
Ono to pak skončilo nějak zvláštně. Byly tam tehdy dva směry. S Martinem Zellerem jsme si trochu nesedli, on toho měl plný zuby, nakonec nám řekl, že skončí. Narodily se mu děti, říkal nám, ať pokračujeme bez něj a seženeme si zpěvačku... a do toho mi zavolali z Kurtizán. Říkal jsem to doma bráchovi, a on mi poradil, abych za Zellerem ještě přece jen zašel. Udělal jsem to a Zeller mi řekl, že s „Kokotama“ se už nic dít nebude a jestli mám možnost jít do Kurtizán, ať jdu. Tomáš Vartecký byl pro mě velká ikona, takže to bylo jasný. Jenže tři měsíce na to se Zeller rozhodl, že uděláme s Cocotte Minute comeback. Natočili jsme desku, která se podle mě hodně povedla (!Rituál, kmen a srdce a kmen!) a pak se staly zvláštní věci. Já jsem jiná odrůda člověka, jsem pankáč. Zellerovi jsem začal asi vadit a dostal jsem ultimátum, že se mám rozhodnout pro jednu kapelu. Pro mě to bylo těžký rozhodování, Kokoty jsem měl rád, celou tu partu, i Zellera. Kurtizány pro mě zase byla víc emoční záležitost. Nakonec jsme se v Českých Budějovicích pohádali a pak mi přišel e-mail, že jsem skončil.
Bylo těžký nahradit v Kurtizánách Vikinga? Přece jen to byla velká osobnost, on Kurtizánám dělal docela tvář.
Určitě, u ortodoxních fanoušků Kurtizán se s tím setkávám dodnes. S Bohoušem (Bohumil Krpálek, občanské jméno Vikinga) se dlouho znám, jsme kamarádi, dokonce jsem u něj byl na dvou hodinách. Ty teda vůbec nedopadly tak, že bychom bubnovali (smích), dělali jsme úplně jiný věci. Přišlo mi to spíš jako výpomoc. On nemohl, tak jsem mohl já.
Myslíš, že jsi Kurtizánám svým stylem hraní něco přinesl?
Když jsme dostali Anděla, někdo řekl, že ho dostaly Kurtizány z 25. Avenue, a já na to řekl, že je to sice pravda, ale že je dobře, že ho tahle kapela získala zrovna v týhle sestavě. Kurtizány Anděla nikdy nedostaly. Až v sestavě, kde jsem i já.
Jaké bylo z tvého pohledu nahrávání Honzíkovy cesty?
Tomáš říkal, že poprvé na tuhle desku měl texty hotový všechny texty ještě před nahráváním, to se ještě nikdy nestalo. Nahrávání ve studiu Sono s Milanem Cimfe bylo samozřejmě skvělý. My jsme tam i spali, hodně jsme se tomu věnovali, potkali jsme se tam s Tata Bojs, bylo to bezvadný.
Jak nejradši nahráváš?
Naprosto střízlivej, s metronomem a dohromady s kapelou. Novou desku jsme natáčeli komplet dohromady, stejně jako předtím album s Cocotte Minute. I s Houmles Varpouz jsme to takhle dělali.
Zažil jsi někdy, že jsi ve studiu točil úplně sám?
Několikrát, třeba s Luca Brasi. Vždycky je ale lepší nahrávat s někým. Třeba jen s basou, nebo s kytarou, která se nemusí, nebo může zaznamenat.
Když hraješ s Kurtizánama naživo, jak to máš s jejich staršími skladbami? Jsou tam nějaké, co tě baví, nebo třeba vůbec ne?
Něco jsou docela těžký věci. Třeba Evelynn. Tam je jednoduchej, ale divnej, monotónní beat. Dostaneš se do takovýho transu, ze kterýho nesmíš uhnout, jinak tě to vykopne. Bohoušovy bubny jsou samozřejmě skvělý. Některý se mi hrajou líp, některý hůř. Ty, co mě nebaví, tak nehrajem. My máme písniček mraky a ty zásadní hrajeme. Jako fanoušek Kurtizán, co na nich vyrostl, mám některý oblíbený, který bych třeba hrál rád, a nehrajeme je.
Na jaké vybavení teď hraješ?
Už dlouho mám bubny Tama Starclassic, používám sestavu s jedním tomem a dvěma floortomy. Bubínek mám Pearl, Dennis Chambers Signature, freefloating, ten je výbornej. Co se týče činelů, používám Anatolian, paličky Balbex. Blány používám Evans, ale na bubínek si nejradši dávám dvojitou pískovou Remo Emperor. Hodně často se mi stávalo, že jsem si koupil blánu a během jednoho koncertu jsem ji úplně zničil. Blána na bubínku musí být opravdu hodně pevná. Když vymlátíš během prvního koncertu důlek, že blána přestane hrát, je to divný. Jednou jsem natáčel s Cocotte Minute ve Vídni a musel jsem rychle přejet do Sona, kde jsme nahrávali singl s Kurtizánama, takže jsem si jen sbalil šlapku a nějaký činely. V Sonu jsem to celý nahrál na Ludwigy ze šedesátých let, a na ně jsem nakonec nahrál i celou desku, jen jsem tam měl svůj bubínek a druhý floortom. A to hrálo super. Chtěl bych si koupit ještě jedny bubny, ale bohudík mám děti, takže na bubny už není... (smích).
Je nějaký rozdíl mezi nahráváním ve Vídni a u nás?
Vůbec žádnej. Ve Vídni to bylo hezký, ale Milan Cimfe je prostě Milan Cimfe. Navíc má dar, že je výbornej producent.
Co je pro tebe nejdůležitější, abys měl dobrý pocit z hraní?
Aby v sále bylo co nejvíc lidí a aby je to bavilo. Samozřejmě aby to hrálo. Musím říct, že přes léto jsme měli pár skvělých akcí. Musím vyzdvihnout koncerty v Rakovníku a Žďáru nad Sázavou, tam bylo super publikum. Určitě mě nebaví na koncert dlouho čekat. Vyhovují mi festivaly, kam přijedeš, sedneš za bubny, odehraješ a pak si můžeš dát v klidu pivko.
Teď taky hraješ s kapelou Apple Juice, ne? Dokonce jsi s nimi něco natočil.
Natočil jsem s nimi takovou promo nahrávku. S touhle kapelou je legrace. Dokonce tam i zpívám - mám tam takový proslov o Bobu Marleym. Tohle vzniklo krásně. Měl jsem čas a přišel covid, takže mi zavolali kámoši, že jim odešel bubeník, co dělám, a jestli bych to nechtěl zkusit. Bydlím ve Strašnicích, Apple Juice mají zkušebnu v Malešicích, dvacet minut pěšky. Pro mě ideální.
Když už o tom mluvíš, jak tvůj hudební a jiný život ovlivnila pandemie?
Díky tomu, že jsem mohl pracovně fungovat, tak mě se až tak nedotkla. Litoval jsem muzikanty, co nejsou zároveň autoři, a zrovna bubeníci do toho dost spadají. Neznám moc bubeníků, co by skládal písničky. Ti, co se hraním opravdu živí, na tom museli být bídně. A ještě ve větším průseru jsou technici, co jezdí s kapelama. Těch lituju asi nejvíc. My se muzikou neživíme, i Tomáše živí něco jinýho. Vyděláme si na náklady, na desku jsme si naspořili.
Hraješ ve dvou kapelách, jedna je dost vytížená. Máš rodinu a práci. Jak to stíháš?
Mám to rád, co ti budu povídat. Do práce chodit musím, muzika mě neuživí. Hudba je pro mě ventil. Jsem rád, že o víkendu hraju a nemusím chodit v montérkách. Muzika mi někdy vydělá na dovolenou, zaplatí se náklady, blány, činely, nemusím tyhle věci dotovat ze svýho. Přijdu z práce, žena se tváří naštvaně, děti zlobí, ale pak si sednu za škopky a všechno to ze sebe vybuším.
Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek