Výborného kytaristu Jiřího Štarhu budou čeští posluchači znát nejspíš z kapely Navigators, která se před lety rozpadla. Jiří v těchto dnech posílí znovuobživlou klubovou krishna-coreovou legendu Kashmir 9:41.

Pamatuješ si ještě, kdy a proč jsi začal chtít dělat muziku a proč sis vlastně vybral kytaru?
No, cesta byla trochu trnitá a bolestná, jak ze strany rodičů, tak i mojí (smích). V první třídě za mnou přišel taťka a říká: „Budeš chodit do hudebky. Vyber si, na co bys chtěl hrát.“ Vzhledem k tomu, že taťka hrál na kytaru a od malička se mnou a s bráchou doma hrál a zpíval, volba byla jasná. Nicméně v hudebce v Ústí nad Orlicí, kde jsem vyrůstal, měli ten rok na kytaru plno. Se slovy, že mám stejně krátké prsty, mě poslali na violoncello, což bylo pro mě naprosto nepřijatelné. Naštěstí táta nějak zapracoval, zatlačil a nevím co musel udělat, a na kytaru mě nakonec přijali. Pak proběhlo sedm let válčení s rodiči a paní učitelkou. Nechtěl jsem hrát na kytaru a tak, když to nešlo po dobrém, v sedmém ročníku jsem si postavil hlavu a záměrně pokazil zkoušky, aby mě ze školy vyhodili. To se povedlo (smích). No a tak jsem rok nehrál. V 8. třídě jsme ale šli na základní škole na výchovný koncert, kde hrála folková skupina Bokomara s hostujícím kytaristou z kapely Titanic. A bylo vyřešeno, hned jsem věděl, že chci hrát na elektrickou kytaru. Takže ještě ten týden, jsem si za našetřené peníze koupil snímač, instaloval ho do tátovy španělky a kytaru zapojil do tátova rádia. Pak už následovala klasika. Brigády, abych si mohl koupit elektrickou kytaru a kombo. V podstatě jsem každé prázdniny trávil na brigádách a hraním na kytaru v dědově garáži. Nic jiného mě ani tehdy nezajímalo.

Já jsem tě poprvé zaregistroval v Praze s kapelou Zaba, ale tomu určitě něco předcházelo. Oprav mě jestli se mýlím, ale mám pocit, že jsi ještě předtím hrál s metalovou kapelou, se kterou jste dokonce předskakovali Death?
Úplně první kapela, kde jsem hrál, byla kapela Different View. Ti zkoušeli u nás na sídlišti v garáži a já tam chodil poslouchat za vrata. No a když jsem se trochu naučil hrát, odešel jim kytarista a já naskočil za něj. No a do toho vedle v České Třebové, kam jsem chodil na gymnázium, zkoušela kapela Biotech, kde hrál můj kamarád Slávek. Ten z kapely odešel, tak jsem hned naskočil. Hráli jsme death metal. Já ten žánr nikdy moc vážně nebral. Pamatuju si, jak jsme jeli hrát na death festival do Blanska a já tam přijel v růžovém tričku, nechtěli mě v něm pustit ani do areálu (smích). A na základě téhle party vznikla kapela Porno Creep. S tou jsme absolvovali jediný koncert a to rovnou jako předkapela kapely Death. Pak se kapela víceméně rozpadla a já už zůstal v Praze, kde jsem studoval kytaru na konzervatoři Jaroslava Ježka.

V kapele Zaba s tebou působil bubeník Lukáš Doksanský (dnes Arakain), jeden z nejrespektovanějších českých bubeníků. Jak ses k tomu dostal a jak na tuhle kapelu vzpomínáš?
Do Zaby mě přivedl kamarád Dušan Lébl, se kterým jsem později hrál v kapele Apple Juice. Zaba byla moje obrovská srdcovka. Hrál tam právě Lukáš Doksanský, kterému jsem obrovsky vděčný za většinu věcí, které jsem se v muzice naučil. O prázdninách jsem bydlel u něj v Úholičkách, kde jsme přes den spolu zkoušeli a hráli různé věci v polovičních tempech. A přes noc jsme strašně pařili. Byla to velká dřina, ale ta nejlepší škola, které se mi kdy dostalo. Díky Luko! Zaba byla moje srdcovka. Dostal jsem velký prostor k realizaci a snažil jsem se ho plně využít. Celá kapela byla moc fajn a myslím, že i přes můj nižší věk oproti zbytku kapely jsme si rozuměli.

Když tenhle projekt skončil, co bylo potom?
No, po tom, co jsem zažíval neustálé komplikace se sladěním termínů dvou kapel jsem ze Zaby odešel a hrál jen v Mikiho pupíku. Byl to pro mě velký stres a nechtěl jsem omezovat ani jednu kapelu, tak jsem se musel rozhodnout jen pro jednu. Mikiho pupík po letech skončil a já najednou neměl do čeho píchnout. To se mi ani trochu nelíbilo. Na štěstí jsem v té době zašel omrknout kapelu Dušana Lébla, Apple Juice, která mě úplně odrovnala svojí punkovou jízdou. Tak začalo moje punkové období. No a aby toho nebylo málo, tak jsme s bubeníkem Tomášem Konůpkou začali dávat dohromady kapelu Navigators.

Takže jsi hrál s kapelami Navigators a Apple Juice, Ta první měla slušně našlápnuto, ale pak skončila, druhá existuje dodnes. Co ti tohle období dalo?
Tohle období bylo, co se týká mého hudebního působení, asi nejplodnější. A taky už to začalo být všechno tak nějak vážnější. Měli jsme ambice a velké cíle, na kterých se postupně pracovalo a dařilo se. Hlavně tedy Navigators. Byla to moje další srdcovka. Budovali jsme s Tomášem kapelu od píky a myslím, že jsme za sebou nechali muziku, za kterou se nemusíme stydět. Jsem na obě desky pyšný a jsem moc rád, že jsme si mohli tohle krásné období skvěle užít. Bohužel, po deseti letech co Navigators hráli, přišla ponorka a rozdílné názory na dalším směřování kapely, a tak se kapela rozpadla. V kapele bylo sedm lidí a dost z nich velmi výrazných osobností, byla to otázka času.

Vím, že sis před časem dal od hraní na kytaru úplnou pauzu a vrhnul se na fotografování. Co tě vlastně přimělo k tomu, znovu začít hrát?
Pro mě byl rozpad Navigators velká rána a už jsem nechtěl nic znovu rozjíždět. Tou kapelou jsem žil a obětoval ji spoustu svého času a energie. Celé to vyčerpání z hraní ve dvou kapelách, chození do práce, narození první dcery… vedlo k celkovému vyhoření. Cítil jsem, že potřebuju udělat ve svém životě změny, a tak jsem s muzikou seknul. Na štěstí jsem se už v té době slušně přiživoval focením, takže jsem dal výpověď i v práci a šel na volnou nohu. A bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v životě udělal. Dnes se dobře živím jako fotograf a víceméně jsem svým pánem a v muzice si můžu dělat co chci (smích). Těch pár let, kdy jsem nehrál, jsem tvrdě pracoval na studium fotografování a budování svého jména. Když už jsem se cítil tak nějak pevnější v kramflecích a dostatečně jsem si od hraní odpočinul, zavolal mi Honza Mikulecký, jestli bych s ním nechtěl hrát u Vlasty Horvátha. Vlastova muzika mě ani tolik nezajímala, ale vždycky jsem si chtěl s Honzou zahrát, tak jsem kývnul. Přítáhl jsem do party i bubeníka a kamaráda Honzu Podzimka a kapela hrála dobře. Nemělo to ale dlouhého trvání. Vydržet s Vlastou, který nasliboval hory doly a potom řekl, že nic neslíbil, se nedalo. Tak jsem zase hraní na chvíli uspal a víc se věnoval rodině. Nicméně hraní s Honzou Podzimkem vedlo k tomu, že jednoho dne Honza zavolal, jestli bych nechtěl občas zaskakovat s kapelou Paprikacze, což je vlastně Red Hot Chili Peppers revival. Kytarista prý občas nemůže, tak jestli bych si sem tam nechtěl zahrát. Tak jsem si řekl, že si rád občas zahraju a vyčistím si hlavu od fotek. No, kytarista půl roku na to z kapely odešel a já v kapele zůstal nastálo a už tam hraju dva roky. Parta skvělých muzikantů a kámošů – prostředí, které mi výborně vyhovuje.

Teď ale nastupuješ do kapely Kashmir 9:41, která je dnes už prakticky legendou českého hardcore. Co tě k nim přivedlo?
S klukama z Kashmir 9:41 se známe ještě z dob, kdy jsem hrál v kapele Zaba. V obou kapelách totiž bubnoval Lukáš Doksanský a my se potkávali ve zkušebně. Já je vždycky strašně žral. Podle mého názoru je to jedna z nejlepších českých hardcoreových kapel v Čechách. Vždycky jsem si s nimi chtěl zahrát. Nafotil jsem klukům kdysi pár koncertů. V poslední době jsme byli s Dharmou (kytarista a zpěvák Kasmir 9:41) hodně v kontaktu a já do něj dost hučel, že by zase měli hrát. No a jednoho dne píše Dharma, že jdou do toho a že se mnou počítají. Já s tím nepočítal, ale tohle se prostě neodmítá. Za tuhle příležitost jsem strašně vděčný a rád. Je to skvělá parta, zase s úplně jiným pohledem na muziku a především na život. Jsme kámoši, co si chtěj zablbnout a rádi spolu trávíme čas.

Během muzikantského života jsi vystřídal snad všechny hudební styly, od metalu k r'n'b a nyní zpátky k nářezu. Jaký styl hry je ti nejbližší?
Těžko říct, který styl je mi nejbližší. Myslím, že v každém tom hudebním období bych ti řekl něco jiného. U mě se to vždycky dost střídalo. Když jsem hrál nářez, chyběl mi pop a naopak (smích). Myslím, že asi nejsilněji se cítím ve funky rytmech a v rockové kapele. Zrovna ti Redhoti jsou pro mě ideální kombinace. Já vždycky hrál jen to, co jsem hrát chtěl.

Kashmir 9:41 jsou známí vyznavači směru Hare Krishna. Máš k této filozofii blízko? Musel jsi přestat jíst maso před příchodem do kapely (smích)?
Ha ha, shodou okolností jsem maso před příchodem do kapely jíst začal. Po roce bez masa jsem začal cítit potřebu zase maso zařadit do jídelníčku. Co se týká Hare Krishna, tak je mi blízká většina východních filozofií, namísto těch našich evropských.

Máš vystudovanou konzervatoř. Myslíš, že vystudovaní hráči to mají v oboru snažší? Už kvůli kontaktům?
Ano, studoval jsem Konzervatoř J. Ježka, obor rocková kytara a později jsem přešel na jazzový obor. Myslím, že ty kontakty dělají dost. Ale hodně dělá i to, že těch pět let na konzervatoři prostě pilně intenzivně cvičíš a z toho naštěstí žiju dodnes.

Mimo jiné taky učíš. Říká se, že dnes mladí lidé pomalu ale jistě ztrácí o kytaru zájem, protože se nerodí další „kytaroví hrdinové“. Pociťuješ to nějak v praxi?
Nemyslím si, že se nerodí další kytaroví hrdinové. Jen si myslím, že přístup ke kytaře se trochu mění. Muzikanti hledají jiné cesty a způsoby vyjádření. Podívej se třeba na Toma Morella z Rage Against The Machine. Když jsme poprvé slyšeli, jak hraje, říkali jsme si, že to nejsou žádný sóla a dnes je to legenda. A všichni ho máme za boha. Trochu mi u těch mladých kluků chybí takové to totální zapálení pro kytaru. V dnešní době mají všechno, co my jsme nikdy neměli. Kytaru, krabičky a hlavně YouTube, kde si všechno nastuduješ. Já se naučil celý černý album od Metallicy, protože jsem prostě na nic jiného tenkrát noty neměl. Pro kazety jsme si jezdili do Polska. A vždycky, když jsem si nesl domů novou kazetu nebo noty, byl to pro mě svátek, tohle ty kluci už nemají. Mají všechno hned a nedokážou si s takovým množstvím informací poradit.

Jaký používáš gear? Od kytary a aparátů až po struny, kabely a trsátka.
Aparáty, kytary a krabičky, to je never ending story (smích). Nicméně se mi zdá, že jsem se po letech tak nějak stabilizoval a vybral si, co mi vyhovuje. Z kytar momentálně nejvíc hraju na Fender Stratocaster 62 Heavy relic Custom shop a Gibson Les Paul Firebrand 1980. Mám ještě pololubovku Heritage 535, na kterou jsem hrál v Navigators a potom Gibson Kalamazoo z roku 1966. A k tomu akustické kytary Martin 000-28VS a Yamaha APX900. Pak mám ještě basu Cort na domácí nahrávání demáčů. Struny požívám D‘Addario EXP110 a Elixir 10 pro standartní ladění. Na Les Paula používám teď Elixir 11, protože jsme v Kashmiru podladění o půl tónu dolů. Trsátka často měním podle nálady a podle toho, jaký chci zvuk. Ale nejčastěji používám Brain D-Grip 1,18 a Fender Heavy.

U aparátů jsem většinou věrný značce Marshall. Mám dva staré hlavy Marshall JMP MKII Super lead a k tomu box Marshall 2061CX 2x12. Potom mám ještě skvělé kombo Mesa boogie Mark III, které jsem používal na čistý zvuk v Navigators. Nicméně jsem teď nucen přemýšlet o aparátu do Kashmiru, tak testuji a přemýšlím o zvuku. Zatím to vypadá na Mesa Boogie Rectifier.

Z krabiček jsem se teď ustálil na Zvex Fuzz Factory, Custom Audio Electronics Wah, Xotic SP Compressor, Ibanez SD9, který mi fantasticky modifikoval Tonda Salva, Lee Hooker – King´s trip, Xotic EP Booster, Strymon – Mobius, Strymon – Brigadier delay, Strymon – Flint reverb. To vše je napájeno zdrojem Voodolab Pedal Power 2 Plus a umístěno na pedalboardu T-Rex ToneTrunk. Kabely už asi 20 let používám Cordial. Měl jsem i jiné značky, ale Cordial je všechny přežil (smích). Propojky mezi efekty jsem nedávno zakoupil EBS Flat patch. Skvělé kabely, co ušetří na pedalboardu hodně místa.

Co je podle tebe ta úplně nejdůležitější věc, podle které se pozná dobrý kytarista?
Pro mě je asi nejdůležitější, aby byl dobrý muzikant. Aby hrál to co má, na správném místě a ve správný čas. Občas vidím hrát lidi strašně rychle, ale většinou v tom není žádný obsah a to mě nezajímá. Mým idolem je David Gilmour (Pink Floyd). Jeho tón poznáš vždycky a to dělá dobrého kytaristu. Většinou stačí slyšet jeden tón a už asi tak tušíš, co tě čeká (smích).

Máš čas cvičit na kytaru? A jak často je podle tebe důležité cvičit?
Teď už na cvičení nezbývá moc času. Jako fotograf jsem v sezoně hodně vytížený, takže cvičím spíš přes zimu, kdy mám volněji. Cvičím alespoň pár dní před koncertem, abych se rozhýbal a dostal se do toho. V zimě se i snažím teď dělat muziku. Založili jsme si s klukama z Paprikaczů takové trio. Je to jen kytara, basa a bicí. S klukama jsme sehraní a hraje nám to dohromady dobře. Nedávno jsme začali spolu dělat písničky a začal jsem i zpívat. To si myslím, je u muzikanta taky dost zásadní věc.

A na závěr taková rada: Makat, cvičit, poslouchat a hlavně na nic netlačit. Já už nikam nespěchám, chci se bavit a dělat jen to, co mě baví a hrát s kým mě baví.

Odkazy:
www.jiristarha.cz
www.facebook.com/starhajiri

Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek